Kouzelný, magický s ex

To byl dnes kouzelný den. Vskutku. Ráno vstávám na budík. Ach, dnes! Přijdu o druhý zub během půlroku. Kdyby se to dalo nějak začarovat. Jo, čarování. Čarovala jsem včera. I dnes cestou…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-06-ranko-ranicko

Obstarat kočeny. Namalovat se. Ještě něco připravit s sebou. Půl jedenáctá. Ireno, hoď sebou! Nevíš, kolik překážek zas bude na cestě.

Jedu. Moje zubní lékařka mě pomalu, nenápadně, trpělivě  někde od února někam vedla. Nechtěla jsem chápat. Prostor okolo mě se zužoval. Z velké louky jsem nakonec uvízla na kraji lesa. Sama jsem zjistila, kam mě směřovala... Na konci února jsem si fíkem stáhla korunku. Naivně jsem si myslela – nalepit zpátky. To určitě. Ven! O jednu velkou stoličku jsem přišla. Dnes je řada na tu samou, taky pod korunkou, jenže na druhé straně. Půl roku jsem umlouvala, jestli by to nešlo. A proč to nejde. A opravdu by to nešlo? Vedla jsem si svou. Paní doktorce se vůbec pod korunku nechtělo. Viděla, věděla, tušila. Taky si vedla svou. Když máš silnou imunitu, tři roky neaktivní lékařku, vůbec necítíš, že je kořen na pochodu. Včera jsem si vyzvedla své záznamy u té, která mě měla v kartotéce. Za tři roky nic. Žádná proaktivita. Jediný přínos – dostala jsem tehdy před třemi lety kulatý snímek hlavy do ruky. Ten se dnes hodil.

Na cestě mi hrají – ne, to není možné! To jsem byla šťastná, mladá, zamilovaná, bezstarostná. Jezdila jsem jako hlavní vedoucí na skvělý tábor do Holan. Tehdy k hitům patřila I Should Be So Lucky. Jé! Vyřvávám s Kylie Minogue! Dokonce – cesta volná! Nová! Ještě černá! Ani jeden semafor. Zmizela tři nebo čtyři místa s prací na silnici. Bože! Kam mě posunuješ? Tak jedu dobře? Zpívám. Vytvářím hormony štěstí a radosti! Ty vorle! Máš být smutná! Přijdeš dnes o jeden zoubek. Jo, jasně. Už jsi mu poděkovala za jeho služby. Už ses s ním rozloučila. Ano, bylas´   u rodičů poprosit. Vyřvávám s Kylie I Should Be So Lucky, Lucky, Lucky, Lucky…

Dohráli.

- Archanděli Raphaeli! Prosím, ochraň mě svým zeleným světlem léčení!

- Já už jsem tam. Čekám tě.

- Ty už jsi tam?

- Sedím už nad křeslem. V ordinaci. Na těch trubkách.

I Should Be So Lucky…

Moje hodiny v autě ukazují o šest minut napřed. Dnes? Ťukají jedenáctou. Přitom mé hodiny mají teprve 11:04 hod. Kam se mi ztratily dvě minuty? Vždyť jsem je nařizovala před čtrnácti dny po vybití baterie v autě.

Parkuji. Nádech. Soustředění. Jdu. Paní doktorka dnes nastupuje po dovolené. Tandem sestřička a lékařka se chystá. Vítáme se. Srdečnost. Chvilenku čekám. Volá mi nějaká kjava z reklamy.

- Teď mi trhají zub. Opravdu na vás nemám čas.

Položím. Volá Linda. To už mám vypnuté zvonění.

- Hele, vy jste se na mě domluvily? Teď ne.

Ještě rychle stihne:

- Tak ať ti to dobře dopadne!

Jdeme do ordinace. Dnes do jiné. Ne do té, z níž už znám výhled do zahrady jak své boty.

- Tady to budeme mít komorní.

- Bojím se.

Jde hned na věc. Než se člověk vzpamatuje, má injekci tady, tam, ještě tuhle; a pod korunku a na palatál. My bohemisté používáme palatály. Palatála - předopatrová či tvrdopatrová souhláska; zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem hřbetu jazyka s tvrdým patrem. Dentální terminologie používá palatinální – třeba kořen.

Jako laik – myslím, že je umění opíchat zoubek tak, abyste se mohli při jeho trhání soustředit na duchovno. Paní doktorka mě má za partnera. Stále se ptá – je vám dobře? V pořádku? Teď to bude nepříjemné – zatlačí to. Ale to už je naposledy.

Máte pocit, že jí jde o vás, když už vám bere drahocennost – zoubek.

Pracuje klidně, nespěchá, ale neloudá se. Jede. Trvá to tak hodinku dvacet? Mají dnes vlažnou vodičku na výplach. V její ordinaci je ledová. To nemám ráda. Moje zoubky potřebují už vodičku vlažnou, ne ledovou.

Sundává konečně korunku. Dalo jí to práci. Tu na druhé straně jsem si fíkem sundala sama. Tahle – hm, pevná. Herdek, tak jak to, že se ta dáseň zkracuje a může pod ní jídlo! Jak to na tom světě chodí! Stáří!! Nerozlišuji, kdy je korunka sundaná a kdy se jedná o zub. Cítím jen zvuky v puse. Asistentka zručná. Pomáhá. Odsává. Čtvery ruce občas v obličeji. Křehká subtilní lékařka má techniku extrakce. Není to dolování a rvaní a kroucení hlavou. Ne, ne. Ona si plánuje - kudy povede práci.

- Leni, podejte zrcadlo. Ukážu, jak je ten kořen jinde.

Vskutku otevírám oči. Na chvíli se vracím do reálna; ano, vidím palatinální kořínek, kořen kousek vedle… Aha, tohle je kořen na pochodu.

- Dnes tu nehraje žádná hudba.

Najednou spustí můj telefon v kabelce se ztlumeným zvukem takový jako jemný džezík. Upozornění na nějaký úkol.

Stihnu říci:

- To je vaše?

- Ne, vaše. A jak jste to s tou hudbou dokázala?

Vtipkuje.

- Jak jste to zařídila?

Je to k smíchu. Je to divné. Je to zajímavé. :-) Jen dořekla - dnes bez hudby, šup, už tu bylo hraní.

Ježiši. Zvuk sice vypnutý, ale hudba hraje donekonečna.

To nevadí. Pracuje.

- Máte tak silnou imunitu…

Zavírám oči.

Hudba konečně přestala. Na minutku. A znovu. Levou ruku mám na signalizaci. Ukazují za hlavu směrem ke kabelce. Lenka:

- Ano, rozumím.

Asistentka Lenka jde odkřížknout upozornění.

Levá ruka je na signalizaci. Zdvihám palec.

Ano. Bezeslovný tichý úsměv za hlavou. Jako bychom všechny tři holky tady vařily u jednoho sporáku. Jsem tu jako doma. Divné, co?

Poslouchám jaké nástroje, které kleště, menší, větší, na kořeny… Nebojím se. Už jsme v ději. Minule si oddělila ten palatinální kořen. Lup.

- Archanděli!!

- Neboj! Jsem tu.

Vyzářil moc, hodně, kvantum zelené léčivé energie. Uklidňující.

Sestřička mi vždycky na tažení drží jemně a pevně hlavu. Tak příjemné. Tečou mi slzy. Ne bolestí. Jen tak.

- Mami, maminko, jsem tu sama.

- Nejsi!

Jak se mě dotkly ruce na okamžik tažení kořenu, cítím pohlazení po hlavě – mamka je tu. Uklidňuje svou malou holčičku. Aha, to jsou ty slzy. Malá holčička. Zvládá už všechno sama. 

- Už máme všechny tři kořeny. Už jen dokončujeme.

Jj, třikrát podržení hlavy.

- Prosím lžičku.

Aha, bude škrabat kost. Nevadí mi to. Ty bláho! Je na kosti. A já si tu pod jejíma rukama odehrávám svou meditaci nebo co to je.

Šití. Dva páry rukou, cítím vlákno. Stříhnutí. 

- Hotovo.  Byla jste statečná. Děkuji za spolupráci.

- Já děkuji. Děkuji za váš skvělý výkon. A sestřičko, vám děkuji za doteky. Bylo to moc příjemné.

Opravdu. Třikrát mi držela hlavu. Ale nemusela. Držela jsem. Asi jen pro jistotu. A zase se mi stalo, co minule. Sice horní zoubek, ale já ho cítila, jak vylézá ze spodní čelisti. Už podruhé. Stoupal majestátně z mého těla. Důstojně odešel. Poděkování. Rozloučení. Sloužil mi kolik? Možná šedesát let. Byl statečný. Byl mi nápomocen. Dosloužil. Dík, že jsem byla dotlačena k odhodlání. 

Chci nahlédnout do mističky s odpadem. Aha. vidím tři kořeny. Dva ostré. Jeden prohnilý. Nedalo se nic dělat. Teď už ne. Jo - před dvěma lety...

Poučení.

- Dnes žádná jadýrka…

- Jé, já jsem si plánovala pohankovou kaši.

- Raději ne. Žádný alkohol. Vy nekouříte. Žádné bublinky. Odpočívat.

- Tak já si dám koktejl Herbalife.

- Hlavně, aby to nebyl nějaký alkoholový tropický! :-)

- Asi za dvě hodiny aulin. Pak na noc. Raději. Kdyby něco - v pátek do třinácti. Poslala bych e-recept.

Faktura.

- Je to víc, než jsem vám řekla. Byla tam ještě ta korunka.

Minule asi 3700. Dnes 4265,- Kč. Vůbec nemyslím na to, že by mi někde vyrvali zub zadarmo. Loučím se. Děkuji. Asi to někdo nepochopí. Doba, kdy jste měli svého spolehlivého, šikovného zubaře. Péči za hubičku. Mohli jste si je měnit, opouštět je, registrovat se k novým – ta doba, je pryč. Našla jsem si svého člověka. Duchovní. Empatická. Odbornice. Zdravotnictví byznys. Ale v tomto zařízení se to nebere. Nemají smlouvy s pojišťovnami. Tečka. Přistupuji. Přijímám.

- Teď už se hojíte!

Vnímám tu větu. Doktorka mi ji opakuje znovu při odchodu:

- Od teď se hojíte.

A já vím, že ji mám uloženou hluboko v mysli. A hojím se. Děkuji.

Doma odpočívám na lehátku na zahradě. Žerou komáři. Zabalená do deky. Petroušek mi lehátko nachystal, ustlal. Natáhnul kabel od počítače. Opatruje mě. Abych neměla slzy ze ztráty zubu – lidi, já vím, to se nevyčíslí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-06-jednou-sestku-ex-prosimm/album

Položil mi na stůl bolestné. Pět tisíc. Chlapi, co to tu čtete, pochlapte se! Obletujte své milované a milující žínky. Ale to víte… Peníze jsou mocné čarodějky. Nadstavba nad lásku. (Pokus o humor.)

Celé odpoledne spím, poslouchám své alternativní pořady. Spím.

Petroušek s Honzíkem vzadu v zahradním domečku svařují regály. Neruší. Najednou se tu objevuje Linduška. Cestou z Phy. Jen potěšit mě. Projevit zájem. :-) 💕😍🤗

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-06-vecer

Večer.

K té imunitě. Beru každé ráno do skleničky immune booster. Selen, zinek, C, D a epikor. Patentovaná vzácná skladba z kvasnicových béček. Přírodní vysoce aktivní imunogeny. Selen pomáhá toxiny dostat z těla ven… Odpoledne pytlíček aulinu. Poslechla jsem lékařčinu radu. Totiž – shodná s maminčinou radou:

- Nikdy si nenechej rozjet bolest zad, zubu. Umrtvi to.

Zoubek necítím. No, on už tam není. Ale necítím ani stehy. Ani si tam jazykem nejezdím. Nahmátla bych šití. Ne.

Večer na TV Šalingrad poslouchám Darju Lori z Itálie. Nepředstavitelná chodící přírodní apatyka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-06-uspechy-pata-a-mata

A ještě po ní pana Holce na Xaver TV. Ten taky nemá chybu.

Prožila jsem – paradoxně – hezký klidný odpočinkový den. Přestála jsem to, čemu jsem se vyhýbala. Chtěla vyhnout. Ne. Nešlo to. Děkuji všem vesmírným silám za pomoc, za energii, za hodné lidi kolem sebe. Za dotek s jiným světem.

Život, dění v něm, zdraví, radost, všechno držíme ve svých rukou. Mysl – kouzelná čarodějka. Dnes synchronicita s tou chybějící hudbou a hrajícím telefonem. To maminčino konejšivé pohlazení malé holčičky po vlasech zrovna ve chvíli, kdy mi asistentka Lenka podržela hlavu. Nemusela. Ale třikrát jako v pohádce… Děkuji.

Dobrou noc!