Kouzlo Vánoc pokračovalo :-)

- Haló, haló... Haló!!

Slyším. Maminka se probudila. Sedí na posteli a volá lidi. Dnes jsem jela až po obědě. Dopo v diáři tři klienti. V devět, deset, jedenáct. Jenže místo v devět omluvná SMS.  Paní přijela až v půl dvanácté; ta na desátou - SMS mimo město. Jediní vzorní na jedenáctou. Paní - skvělé, jen trošku svalovinka dolů a toučky nepatrně nahoru, no, nastejno. Střídá je letos asi poslední klientka - ta před polednem .-)

Maminku zdvihám z pelíšku. Děsně potřebuje čůrat. Ale rychle.

- Jen mě veď. Já tam dojdu.

To určitě. Můj loket a rameno by dostaly na frak. Utíkám pro chodítko.

Mamka hezky capká. Noženka určitě bolí. Snaží se. Vracíme se. Hup na postel. Vyprávíme si. Maminka neví, že jezdím, ale ví... Je radostná. Vděčná.

- Mami, kdo ti koupil ty růže? 

- Krásné, viď? Nevím.

- Já :-)

- Jé, to seš hodná. 

Pokládám sugestivní otázku:

- A kdo ti koupil ten svítící stromeček?

- Asi ty, viď?

- Mamčo, prožilas krásné Vánoce. Byla jsem stále s tebou. Nesu ti důchodový výměr. Přidali ti. 

Nasazuji na optické brýle ještě zoomové. Mamka okamžitě najde vcelku velkou obstojnou sumu. Já to doma studovala, hledala... Řehtáme se. Je bystrá.   

Paní Maruška přichází na kontrolu - hlásím: Vše v pořádku.

- Měla bys už jet za Péťou.

- Jj. Ještě tě zabalím do deky. Chceš svetr červený, fialový, černý?

- Fialový

Vezu maminku na chodbu. Beru na vyprání novou halenku na 30°, ručník, osušku... Uháním domů. Připravuji pohoštění pro druhé mladé - starší manželův syn s rodinkou. Vnučinka D. a vnouček M. Potěr. Jsou tu. D. už je otrkaná. Už se nestydí. Pomáhá s bratříčkem. Velká krásná předškolačka. Nadělujeme. První dárek. Domeček. Snacha vše prohlíží jak holčička. Fotím. Vnímám energii rodiny. Všichni se sklánějí nad obrovskou těžkou krabicí. D. vytahuje kusy nábytku z ložnice, koupelny, jídelny, kuchyně, obýváku. Snaška se diví:

- Ono to svítí!

- Jů, fakt. A tady ta lampa taky. A jak se to vypíná?

- Ono to svítí na dvě možnosti. Hodně a málo.

Světla svítí a rádio mluví. No teda, to zírám.

- A tohle je výtah.

Nikdo si nedovede představit obrázek velkých i malých objevujících tajemství krabice :-)  Těším se, až to doma sešroubují, spasují, sestaví.

Další dárek. Vláčková dráha. Druhý zázrak :-) Rozbalujeme, těšíme se. Nádherná energie. Zvonek. Přijíždí druhá vnučinka. V. Obě naše holčičky jsou překrásné. D. a V. A malý neposedný průzkumník M. Je to radost. Pokračování rodu. Manželovi nadělili shůry.

Přijíždí maminka od V.

Holčičky jsou hadi. Plazí se po břiše. Syčí. Aby nesyčely, dostávají měsíček mandarinky. Znovu. Znovu. Znovu. Vysvobození - pusinka na čelíčko, nosánek a krček. Kouzlo působí. Z jedné je princezna Elza, z druhé princezna Dorotka. Obě princezny jsou v mžiku začarovány zlým černokněžníkem do kočiček. Kočky mňoukají, dožadují se packami mandarinek... Zkouším, jestli by třeba nefungovalo jablíčko, banán, pomeranč. Ne. Kočičky fungují na mandarinku. Opět je odčarovávám kouzlem z pusinek. Jenže za chvilku jsou z nich pejsci. Hrajeme si. Nádherná energie. Pejsci zobou rozinky. Nejprve jednu. Pak hrstečku. Pan Čáp ztratil čepičku. Barvičky měla čepička od růžové po stříbrnou, třpytivou, kytičkovou... Maminka dnes řekla při mém odjezdu:

- Pohádka končí.

Ano, pohádka končí. Odjíždějí. Holčenka D. si u nás nechává botky na přezutí. Dobrá předzvěst. Tak to už asi někdy budeme princezničku hlídat bez rodičů... Těšíme se.

Ještě chvíli hrajeme na barvičky s V.

- ... Měla barvu barvičku porcelánovou.

Neví. Vysvětluji:

- Mám ji v mém zorném poli.

- To přeci neví, co je zorné pole.

Vysvětluji zorničku, zkouším periferní vnímání.

- Už víš, co je zorné pole?

- Ano. Tedy porcelánová?

V. ukazuje. Snaška a manžel si jdou zakouřit. Zatím s V. cvičíme, protahujeme se. Pokračujeme v barvičkách. Dostávám úkol:

- Měla barvu barvičku polovou.

- Cože?

- No polovou, víš...

V. ukazuje u oka na zorničku a rozpažuje...

- Jo ty myslíš zorné pole?

- No, uhodlas, babičko!

Rozpočítáváme. Spojujeme ruce, posíláme plácnutí po kruhu... Vítězná dvojice si stříhá kámen, nůžky, papír... V. si vymýšlí hábršperský text, to by člověk nevymyslel... Maminka chystá situaci k odjezdu. Ještě si hrajeme a končí i tahle pohádka.

Krásný den. Budoucnost je v dětech. Děti jsou požehnání. Radost. Jsem nadšená.

Devět.

- Mám zatopit, Peťuš?

- Jak chceš. Bylo tu zadýcháno.

Zatápím. Oheň, uhlíky, žhavo - moje vášeň.

Běží má pohádka. Nedebilní, nearchetypická, moderní, politická - ale LUXUSNÍ, vtipná, pěkně zahraná. Tajemství staré bambitky. Můžu ji vidět každý rok. Neunavuje, nerozčiluje, baví. Kalousek se tam rozmnožil na Lorence a Ference.

- Nestřílet! Jsme vláda! Máme intimitu.

- Imunitu!

- Ty, Lorenci, taky máš takovej teplej pocit v kalhotech?

- Taky by ty peníze mohli začít dělat z něčeho lehkého. Třeba z papíru.

- To ne, to by byly moc lehké a začlo by se krást ve velkém.

- Písaři, přečti to. Troubo, zatrub!

- Děkuju, hezky jsi to připravila. 

- Peťuš, ráda. Hlavně mám dobrý pocit v duši. Bylo to krásné. 

Přeji všem bytostem, aby byly šťastné! Slastný pocit v srdci. V duši. V mysli. 

Dobrou noc!