Kračun, god - hod, koleda... Slunovrat přichází

https://www.slovanskykruh.cz/2017/03/kracun-zimni-slunovrat/

Vstávám. Asi už zvonil budík. Poslední sobota před Štědrým dnem. Krátí se mi to. Chjo. Mé nejhezčí období. Užívám. Zapojuji všechny smysly. 

Týden se chystám balit dárky. Vyjde to dnes? Dnes nikam nemusím. Přiděláme krmítko. Tentokrát ho dáme z druhé strany domu do ulice a pod střechu. Pro radost nejen nám. Lidé manželovi i mně říkají, jak to tu máme krásné. To mi dělá radost. Myslím, že to máme normální. Před týdnem jsem se dozvěděla, že se tu zastavují na koukandu. Peťa mi říkal, že včera kouřil. Zastavili se lidé:

- Tady je to hezké. Jak u Bauera.

Péťa ze tmy promluvil:

- To je dílo mé manželky.

Překvapeni. Zdravili mě. Péťa mi vyřídil. Nevím, o koho šlo, ale potěšilo mě. Jen pro dokreslení, že si očekávání narození slunce silně užívám. Dnes kračun. Narození sluníčka. Novorozeně se narodí. Energie vrcholí v neděli v 05.20 hod. 

Skyp. Linďous.

- Co můj kočičák?

- Je venku. Péťa šel koupit kapsičky. Žerou jak zjednané.

- Vždyť máte. A já jsem koupila.

- A kolik?

- No dvanáct.

- Tak naše Micka sežere jednu za den, teď rozděláváme pět šest kapsiček. Předhánějí se. Micka je celý týden naštvaná. Dny tráví v boudě. Včera jsem přišla z nákupu. Péťa mě vedl podívat se na ni. Drze se rozvalovala na gauči. Tak se mračila, že jsem si nedovolila ji shodit.

- Mami, ale nemůžete ji takhle přecpávat. Bude obézní.

- Ale ona to vyběhá na autě. Mám tam ťapek. Ona je kočka výšková, povídalas; skáče z něj na trámy stání.

- Mami, ale ona vám do auta udělá díry! Já vám to platit nebudu. 

Řehtáme se. Představa Kitty, jak jde po autě buch, buch, buch je legrační. 

Jdu po své práci. Petroušek je tu.

- Navezeme dřevo, pověsíme to krmítko.

Jj, Péťa dělá zázraky ihned a nemožné do tří dnů. Můj první manžel věšel garnýž půl roku. Na Silvestra, když jsem měla všechno vyluxováno, vytřeno, uklizeno, nablýskáno. Peťulka plní má dnešní přání už včera. Taky se zpomaluje. Přeskakuji tu týden hromadu dárků. K zabalení. Až přijde čas, až budu mít chuť... Zrovna týden tu chuť opravdu nemám. Chaloupka pro ptáky čeká v krabici taky asi týden. Neznepokojujeme se. Právě dnes přišel čas.

- Už mám štafle připravené. Pojď, kam to chceš? Abys to měla před okny. Ať na ně vidíš.

Je laskavý. Milý. Stará duše. Rybka. Vidí nad vodou i pod ní. Umí nahlížet do jiných světů. On to neví. Je mým učitelem. Stará duše. S velkou intuicí. Kdykoli se v duchu povyšuji, hned mi dá lekci. Ale nevědomky. Vždy mu to řeknu. Jen se směje. Moudrý. Kdysi blboučká jsem ho nechtěla. Ukecal mě. Menší, o rok a půl mladší, středoškolák. Tehdy jen středoškolák! Nevydýchatelné handicapy. Ještě štěstí, že mě přesvědčil. Diplom vysokoškoláka nedělá člověka moudrým. To musí nažít. Miluji staré lidi. Jejich životní zkušenost. Ráda sedávám v DD, poslouchám, odkud jsou, co dělali, co je v životě potkalo. K mé mladé duši mi vesmírný pán nadělil o rok a půl mladšího chlapa se starou duší. Zkrátka mého učitele. Jsem janek, divoká, nespoutaná, plavu proti proudu, nejsem součást davu. On plní společenské normy, podřizuje se všem nařízením, nemá rád extempore, je klidný - no UČITEL. Trošku mě otesal. Trošku. :-) Ale arabskou hnusotu zkrátka nespolknu. A vojenské mise českých vojáků taky ne. Tam nemají co dělat. Ohrožují vlast. 

Sháníme řetízek na pověšení. Půjčujeme si na přední terase po závěsném květináči.

- Peťuš, dokup. Ať nám na jaře nechybí, až budu chtít pověsit kytky.

- Takhle to může být?

Spokojenost. Jdu ptákům zasypat. Jdeme navézt dřevo do bedny. Vytírám terasu. Druhou. Vytírám chodby. Máchám v octové vodě jednu, druhou, třetí pračku. Škrobím... Čas letí.

- Pojedu pro rybu. Vezmu nějakého tříkilového, ať není tlustý.

- Peťuš, vydrž půl hodinky.

Rychle dovářím polévku. Brambory na páru s mrkví, celerem. Obaluji filé. Uloveno vlečnými zařízením na širém moři. Doufám, že ne u Fukušimy. Ještě zelí s křenem. Kompot z jablíček s jahodami. Hotovo. Svíce. Užíváme si oběd. Užíváme se.

- Kapra koupím až zítra. 

- Dobrý nápad. Dnes už jen koukej na sport. Peťuš, půjdu si lehnout.

- Jdi. Odpočiň si.

Jdu. Hned spím. Až v podvečer mě budí Linda.

- Jsem věděla, že nezaspím.

- Já jsem si říkala, že sis určitě šla schrupnout a potřebuješ vzbudit. 

- Tak Honzík je kapitánem a ve Znojmě vyhráli. (Ty vorle, já zas nevím, jestli 7:6 nebo 6:7. Myslím, že a) je správně. Sedm dali, šest dostali. Jenže v jakém pořadí.) 

Jdu balit dárky. Sleduji londýnský vánoční koncert Andre Rieu. Hýkám, pištím, zpívám, slzím, balím. Péťa si mě z pracovny dobírá:

- Poslouchej, že tě zas odvezou!

- Peťuš, on je tak vtipný. Legrační. Dojemný. Nádherně hraje. Jé, zvonkohra hudebníkovi kouří pod rukama. Sněží. Na lidi padá hustý sníh. Co to je za hmotu? Peří? Za chvíli na ně slétnou haldy nafukovacích balónků. Dámy nádherné róby. Konce koncertů jsou vždy stejné.

- Končíme.

- Ne!

Zahrají závěrečný pochod.

- Jděte domů!

- Ne.

- Jste unavení!

- Ne!

- Jděte spát!

- Ne!

Všechno krásné jednou končí. Už z hor, zní zvon. Jeho žena, vždy v modrých šatech, hraje na píšťaly skotských dud. Místo zasněžené krajiny se objevuje skotský hrad. Lidé pláčou. Končí jejich kultura? I já natahuji. Na tuhle píseň vynášeli  rakev KG z chrámu sv. Víta. Ode dneška má na Malvazinkách hrob...

Zas příště. Z jeho rodného Maastrichtu. Lidé tam tančí na náměstí. Popíjejí vínko. Tady v Londýně je to jiné. Neumím uhádnout proč. Ale jiné. Radost, smích, veselí zvláštní, s podtextem smutku.

Půlnoc. Kočky se přišly nasytit. Hledám své kameny. Chci je nechat nabít hvězdami. Nejsou. Kam jsem si je nasypala? Nemám. Ztratila jsem nahrávadlo. Už čtrnáct dnů ho nemohu najít. Kameny zmizly. Až u psaní mě trklo... Mám je. Teď si ještě vzpomenout, kde mám tu nahrávací hračku. 

Nesu kameny ve vodě ven. 

- Hvězdy, prosím, nabijte je. 

Ještě meditace s Antalii... Plazmové brány mě vedly k babičce; do Nouzova, na statek hospody. A dál, k Dubenci. Co jsem tam pohledávala? Neusnula jsem. Proč mě dnes meditace vedla do mého dětství? Ráno už bude sluníčko tady. Ještě tři dny můžeme čarovat... Dřív GOD, později HOD - hody, koleda - se blíží. 

Jdu se na to vyspat.

Přeji Vám všem, VŠEM, krásné dny do Vánoc. Přeji si, abychom se nehádali, nenapadali, abychom žili v souladu s okolím, sami se sebou, abychom sami sobě nic nevyčítali. Udělali jsme v každém okamžiku to nejlepší, jak jsme uměli. Žijme v souladu se zvířaty, s přírodou. Važme si zdraví, lásky; dopřejme vesmíru nadělit nám hojnost; využijme právě teď kouzelný čas k otevření mysli! Ať se lidé netrápí, ať umíme rozlišit, na co máme moc a co máme nechat plavat. Přeji nám, abychom měli na další cestu po planetě dobré boty; ať šlapeme v MÍRu!

Dobrou noc!