Krása! Edukační vycházka vyšla skvěle!
To byl pestrý den!
Ráno. Přispávám. Volá Linda. Než znovu usnu, ještě procházím mobil. Hele, SMS z třetího dubna od operátora. Cože? Skončí mi můj tarif? Pak dražší? Na okně buší Žofka. Dělám, že tu nejsem. Odstěhovala se bubnovat do pracovny. Na chvíli usínám. Linda. Tak lezu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-11-v-zahrade
V zahradě hledám kořeny pampelišek. Obě tygřice se ke mně ženou. Hurá, panička vstala. Navíc, vyšla do zahrady. Vypadá to na teplý den. Jen vypadá. Apríl.
Obcházím stromy. Začíná kvést třešeň. Ach, kéž by přiletěly včely! Meruňka taky v květu. Jestlipak nám letos nabídne.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-11-kockovani
Holky kočičí po snídani. Jejich laskání, mytí vždycky Žofka převede v kvičení, pištění, praní, rvaní. Mourek se jde schovat před pokušitelkou do technické. Našla si ho. Slyším jeho naříkání. Oba vystřelili. On ven.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-11-falesnice
Ona na gauč. Madam se tu bude vyvalovat. Venku začíná foukat ledový vichr.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-11-pampeliskova-ocista
Kořen pampelišky dvacet minut lehce vařím. Listy si mixuji do koktejlu. Chuť amareto. Hořká. Moc dobrá.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-11-jsem-sikovna
Volám operátorovi. Dostala jsem políček. Abych byla pokorná. Přemýšlím, proč mi ČTVRTÁ mladá žena pomohla. Zvláštní.
Ozývá se robot. Ješiš, bere mě vztek. Co si přeju? Živého člověka. O co jde? O tarif.
- Tak to tě přepojím na svého kolegu.
- To přepoj.
Ozývá se mladý muž. Vysvětluji, že jsem si přečetla SMS. Sdělují mi, že nejpozději od června budu mít jiný tarif. Telefon ani nepotřebuji.
- Přepojím vás na kolegyni.
Do čekání zní vcelku neiritující hudba. Docela příjemná. Sedím na slunci ve svém studiu. Projíždím FB. Ozývá se mladý ženský hlas. Vyjíždím na ni, že nemám čas čekat. Ireno, co si dokazuješ! Máš času dost. Jen zlobíš!
- Váš tarif bude končit.
- Jak končit, mě to nezajímá. Zas chcete zdražovat?
- Já vám chci pomoci.
- Tak mi pomáhejte.
V češtině máme vid dokonavý a nedokonavý. Schválně jsem použila nedokonavý. Mění význam slova pomáhat a pomoci. Děj nedokončený a dokončený.
Máme společná dvě čísla. Až dosud jsem já měla deset giga, druhé číslo čtyři.
- Kolik spotřebuje to druhé číslo?
- Počkejte, jdu se podívat, mám to otevřené. Ješiši, je tam na diagramu modrá čára – to vypadá jako spotřebované jednotky a bílá jako nespotřebované. Ale myslím, že mi někdo vysvětloval, že na to mám hledět obráceně.
- Moment, podívám se.
- Ano, jen půl giga. Mega je méně než giga, že? A já tím pádem mám asi k dobru asi šest a půl.
- Ano.
- A je před koncem měsíce? Myslím k šestnáctému?
Přitaká. Našly jsme příjemnou pracovní notu. Je milá, ochotná, vstřícná. Co to do mě vjelo? Jo, už vím. takhle mi to řekli před pár lety u operátora, kde jsem byla spokojená deset nebo víc let. Odešla jsem od nich sem.
- Aha, tak ještě pět dnů a my nemáme skoro nic spotřebováno. Já někdy vypatlám celých deset, když si nedám pozor a poslouchám něco na You Tube.
- Nabízím neomezená data, abyste si nemusela dávat pozor a neomezené volání a SMS do všech sítí. A ještě to bude mít maličko levnější.
- Slyším dobře?
Na druhém konci smích.
- Ano. A na to druhé číslo tam by stačily tři za 351.
- A nemohla byste se podívat, aby dostal víc?
- Moment. Jdu nahlédnout do tabulek, co vám mohu nabídnout. Tak mohl by mít pět giga za 368.
- No to je ono. To není markantní rozdíl v korunách, ale v datech ano. To jste hodná. Moc děkuji. Chci se omluvit. Vyjela jsem na vás. A už si uvědomuji proč. Totiž spouštěč byl jednak ten robotický opičák, zdržoval. Hlavně vaše větička, že tarif končí. To byl spouštěč – kvůli té větě jsem přešla kdysi k vám.
Najednou si povídáme o školství. O RVP. Ano, souhlasí. Škola je nebezpečná. O vázaném písmu. Ano, její malý syn občas píše raději tiskacím. A taky, jak my jsme nacvičovali krasopis, a dnes už škola na to nedbá.
- Víte co? Řekněte mu, že bude-li psát vázaným písmem, třeba m, n – vypadá jako viadukt, tak že se mu krásně rozvine levá polovina mozku a že bude chytřejší než ti ostatní. Ale že je to tajemství, které nesmí prozradit. To kvůli učitelce.
Měla na mě čas snad čtvrt hodiny. Terezka. Z Olomouce. Rozumná. Už čtvrtá mladá žena mi pomohla a docela by mě zajímalo, proč jako zachránkyně, ochránkyně, andělky jsou ty mladé dámy. Co mi mají zrcadlit. V čem se mám poučit. Negeneralizovat, neházet mladé do jednoho pytle blbých, že mají v sobě cit… Děkuji.
Tak, rychle umýt okno v pracovně. Žofie čistí se mnou. Už je tu Petroušek z práce.
- Peťuš, svačinku máš na stole. Já se rychle naobědvám. A v patnáct mám být u Dolíku. Chtěla jsem vyběhnout nahoru do šancí pěšky, ale asi pojedu autem.
Dělá, jako že se diví.
- No jo. Autem. Nebo mám variantu, že mě odvezeš.
- Jsem připraven.
Za deset tři jsem připravena i já. Už druhý den se maluji na poslední chvíli. Ireno, ráno se malujeme!
U Dolíku už stojí nějací lidé. Přijíždí mladá paní v černém historickém kostýmku. Mladý pán v buřince s vozíkem. Na něm truhla. Vlastivědná vycházka po zapomenutých pomnících a náhrobcích. Scházejí se další lidé. Ano. Jsem tu správně.
Zahájení. Představení. Jsou zaměstnanci Bastionu I podzemí. Turistického areálu. Ilona Honzerová. Vojta Dolana. Edukátoři. Spolupracují se základní školou. Varování – nemusíme se interaktivně zapojit. Jedná se o program pro děti z pátých tříd.
Cestou k Masarykovým sadům si povídám s Lubošem Ročňákem a jeho Maruškou. Jsou starší. Víc si pamatují. Jsme ze stejné čtvrti na konci města. Ano, i já si pamatuji na Bubáčka a Baška. Bubáček byl tatínek mé kolegyně Milušky Trávníčkové. Jmenovala se Miluška? Nesmírně hodná učitelka. Bašek byl ředitelem. To jsem byla asi v první nebo druhé třídě. Oba učitelé pracovali v loutkovém. Luboš se ptal, jestli by je taky nevzal.Prý – kluci, přijďte. Klidně.
- A tys vodil nebo mluvil?
- Já jsem tíhnul k elektřině.
On byl opravář televizorů v dospělosti.
- Tak jsem pouštěl bouři, déšť, blikal jsem.
- A víš co, do dnes, když se v Krkonoších stmívá, obloha jde do tmavého azuru, já jsem v loutkovém.
- Kulisy nám maloval Maixner.
- Toho jsem zažila jako starého. A kdo mluvil Kašpárka?
- Pan Bruk. Jeho dcera je Součková.
- Pamatuji. Moc hodná. A pan Bruk nosil klotové rukávy, seděl za peněžní přepážkou na poště. Přikládal do velkých kamen. Taková jsme měli i v třídách.
S Luboškem a Maruškou ráda vzpomínám. Jsou pamětníci. Chodili do divadla. Seděli za mnou. Kovid je odřízl. Oba elegantní. Jejich dcera provozovala potraviny U Kostela. Měla tam zdravé zboží, lidi tam rádi chodili. Luboš upravil podlahy. Majitel Tomáš, kdysi s Jobkem Dvořáčkem založili Kantory, tak zaplatil materiál. Oni zvelebovali. Vše klapalo. Tomáš prodal dům. Majitelka loni chtěla čerta i s rohama. Jejich dcera koupila lednice… Měla to perfektně zařízeno. A její obchůdek byl vyhlášen, oblíben. Čerstvé zboží. Tomáš jim zvyšoval nájem jen o inflaci. Nové by taky dali víc, ale nehorázná výše je donutila obchůdek zrušit. Ptám se, kam dala lednice, zařízení.
- Prodala, dvě malé dala pekařům.
- Ješiši, to byl velký prodělek. A co dělá?
- Čeká na práci.
- Včera jsem jela okolo. Cedule k pronajmutí.
- Už rok.
Takhle se taky žije v pevnosti. Neomalení chtějí víc. Kdo chce víc, nemá nic.
Začínáme u jména Masarykových sadů. Založeny právě před dvěma sty lety. 1825. Bezvadné. Pan Vojta vždy vytáhne z truhly desky názornými fóliemi. Skvělé. Vše vidíme jako napsané ve škole na tabuli. Lidé přispívali vegetací i peněžními dary. Jedná se o jeden z nejstarších sadů ve východních Čechách. Sady se po svém zakladateli jemnovaly nejprve Mayerovy. A v roce 1866 musely být promenády, park podříznuty. Aby stromy nepřekážely ve výhledu. Z dřeva se stavěly palisády. Padlo mnoho vzácných dřevin. Začaly se budovat nové sady. Ale začalo se jim říkat staré sady, protože mezitím se u tenisových kurtů zasadily nové sady. Se zájmem poslouchám vyprávění o názvech sadů měnících se v letech a režimech. Na katastru jsou prý stále jako Masarykovy sady. Družinářka Trutnovská, když jsem náhodou jako holčička řekla – to jsou Masarykovy sady, hned mě opravila, že to jsou Sady míru. Pro mě to byl vždycky park. S tanečním parketem, kuželníkem, altány, zábavou pro oficíry v době R-U. V mém dětství už vše uvadalo. Ale v roce 1967 nebo 1968 se tu v altánu pořádaly koncerty vojenské bigbítové skupiny, park se zaplnil lidmi. V seníku se čepovalo pivo, káva… Do parku směli civilisté jen v doprovodu garde – oficíra.
Míříme k pískovcové váze. Popraviště – příběh oběšeného obchodníka s dřevem. Ten příběh dobře znám, jenže dnes se ptám, jestli se náhodou nejedná o justiční omyl. Příběh pardubického obchodníka s dřevem Ignáce Pábila. Měl v Picích dům, dokonce i statek nebo dvůr. Dostal zakázku na dodávky dřeva na stavbu pevnosti. Našly se u něj plány pevnosti. Náčrtky. Co když je potřeboval pro svou práci? Vždycky byl příběh vyprávěn, jako že ho přichytili a pověsili. Všichni řemeslníci museli přísahat, že nic nevyzradí. Najednou váhám, jestli byl zrádce.
Dělíme se do dvou skupin. Ti, kteří by se dali koupit na jednu. Druhá skupina je větší. Důvody první? Přilepšení. Měli rodinu, potřebovali peníze. A v naší – větší: Čest. Já – strach. Interakce s našimi edukátory vynikající. Kdo ví, jestli ještě v archivech nenajdou dokumenty o soudním líčení… Svědectví. Co když mu někdo záviděl. Co když mu někdo podstrčil… Komu vadil?
Pískovcový jehlan na dělových koulích věnovaný de Ligne od přítele. Jej, on měl nápisy na čtyřech stranách. Hm. Čteme si je. Krása. Lubošek doplňuje, že tu vedla cestička vysypaná pískem a lemovaná růžemi. Ano. Dosvědčuji. Kousek dál se zastavujeme u smírčího kříže…
Pokračujeme k Masarykově bustě. Tady vnuk autora dějin pevnosti Hofmeistera dává informace, jak to bylo s Masarykovou hlavou.
Všude tu září bílé koberce sasanek. Z dálky vypadají jak bledulky. Ale jejich čas už před měsícem skončil.
Míjíme domek, kde dávno v mé dětství bydlívali Dubnovi. Asi narození ještě v R-U. Jejich Brok spouštěl hrůzu na řetězu, navlečeném na dlouhý drát podél celého domu. Brok lítal sem a tam. Pan Duben si mě třeba poslal do konzumu k paní Rösslerové pro cigarety. Už nevím, jestli kouřil astry, startky, partyzánky.
Míříme ke Katuščinu hrobu. Posloucháme její příběh. Odjkaživa ji jmenujeme jako Betsage. A ona se jmenuje Borzagová. My jsme vždycky chodili v dětství ke Kátynce. Naši průvodci poslouchají, jak to tu bylo parkově hezky upraveno. Doplňuji i podobný osu!d Josefinky Kostelecké, která bydlela na druhém rohu, kde Katuška, jen asi o sedmdesát let později. Taky nešťastná láska… Velitel pevnosti nechával v zimě zalít náměstí do ledu. Tam mohli bruslit důstojníci a civilisté v jejich doprovodu. Jediná sličná Josefinka směla bruslit bez doprovodu kdykoli.
Proč skládali důstojníci kauci? Kdyby padli v souboji, bitvě, aby jejich vdova důstojně mohla vychovat děti a nežít v bídě. Kousek odsud bývala zábava – kuželník, betonový parket… Aby měli na očích Katuščin příběh.
U každé zastávky doplňujeme my starší nějaké informace, co si kdo pamatuje. Nejvíc přispěl pan Hofmeister, vnuk svého slavného dědečka.
Procházka je interaktivní, dozvídáme se nové informace od badatelů. Atmosféra radostná i přes sílící ledový vítr. Na vojenském hřbitově se zastavujeme u pomníku padlým… Děti prý učili vzdávat hold mrtvým. U busty T. G. M. prý lezly po pomníku… Doba!
Vracíme se. V hlavě mám tolik nového.
Naši průvodci byli skvěle připraveni. Měli bezvadné názorné pomůcky. Uměli, znali. Zaujali. Poučili. Zpříjemnili nám víc jak dvě hodiny pátečního odpoledne.
Klušu domů. Beru to ze šancí dolů úzkou pěšinkou. Líčím Petrouškovi, jaké to bylo skvělé. Pro mě obohacující. A lidé jak se zapojovali do interakce.
Zvonily mi tři zákaznice. Rychle vyřizuji hovory. Jedna si přijela pro jídlo. Jedna se staví zítra.
Pro mě pestrý den. Brr. Ledový severák od hor. Jedna magnolie na cestě měla své krásné růžové květy po okrajích zahnědlé od ledového větru. Jakpak dopadnou naše stromy… Jsme tu kryti, protože v hradebním příkopu. :-) Vždycky níž než okolní domy, ulice. Snad to letos dopadne dobře. Budu moci zase pozvat lidi na třešně.
Dobrou noc!