Na Zelený čtvrtek na Den učitelů krášlím

Zelený čtvrtek. V dnešní den jsme jezdívali třeba na tajný výlet. Nebo jsme měli někde nějakou večeři od ROH. Slavíval se Den učitelů. To ještě učitelé učili trivium. A každý, kdo prošel základní školou, uměl číst, psát, počítat. Velká násobilka se mrskala zpaměti. Trojčlenka. Převody měr. Dnes jsem schytala na FB, že jsem zesměšnila tu nebožačku, která neuměla spočítat sedm plus sedm, tedy sedmdesát plus sedmdesát. Nikdy bych si nedovolila jít někomu na zeď udělat kouřící hromádku. Nějaká mladá se zastávala – prý třeba byla nová, třeba byla nervózní. Jo, a jedna jí tam dala lajk. Takže – kdo to tu čte, aby bylo jasno: Mladá kritička se oháněla svobodou slova. Tedy – i já mám vymoženost svobody slova k užívaní. Kritika, názor, povzdechnutí, výkřik a poukázání na úroveň vzdělání není žádné zesměšnění. Jako dřív vystavovali podvodníky, dnes bych poukazovala na debil, blbeček, debil, blbeček, debil blbeček… Pozor na ně. Bič a pryč! Pane Smoljaku, to byste koukal, co znamená debil, blbeček dnes. Dnešní důchodci vyučení v oboru bez maturity mají větší rozhled, větší znalosti, umějí počítat, měřit, vážit a znají pravopis jazyka mateřského. Tečka. Prý je standard být blbým absolventem. Ó ho! Tak to ne!

V dnešní den slavívala moje kamarádka Sonička svátek. Skládaly jsme spolu slib učitelů na novoměstském zámku. Už se mi to ztrácí v mlze.

S hrůzou zjišťuji, že Zelený čtvrtek je tu. Moje okna potřebují nablýskat na svátky jara. Na Velký pátek se neobrací zem. Zahrada ne. Žádné sázení zítra. Bude čas na mytí oken, úklid... Upeču mazanec. Dnes to bylo proloženo podnikáním. Zítra klid. Mír. Pohoda.

Pozoruji celý den kočinelu. Nevítala mě ráno u ložnice. Nekomentovala WC mísu. Nechtěla jíst. Ležela. Nedutala. Neodpovídala na mé otázky. Mourek přiběhne, okoukne, něco zblajzne. A ven. Nabídnu něco malé. Mourek přijde, okoukne, sežere, co není jeho. Dnes jsem otevřela konzervu od výrobce bez etikety s nápisem R. Paní u výrobce mi popsala H hovězí. K kuřecí. R – asi rybí. Míchám s navoněným Felixem. Až večer se dozvídám, že Petrušek jim ráno nandá Felixe. No to se můžu pak snažit je přenaučit na masitou!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-27-kraslim

Když odešel dopolední klient, lezu na okna. Týden se chystám k nazdobení truhlíků do ulice větvičkami, krasličkami… Žofka oživla. Hned využila porušení zákazu lezení na linku. Bylo by to fajn, kdyby si mohla pozorovat ulici z okna; jenže okna do ulice jsou zarovnána květináči. Tak alou, stačilo.

Petroušek přistál u domu. Volám z okna:

- Peťuš, prosím tě, rozbila jsem dřevěné šprlení…

Petroušek se řehtá. Nediví se. Naopak, má radost, že má co opravovat. Jsem nešikovná. Každý den mu připravím něco, co se mi rozbilo, rozpojilo, rozdrobilo pod rukama. Samo. :-)

Zadělávám na chleba. Má přijít pán. Hlavně nezapomenout na upečení. Zvonek. Pán je tu. Jednapadesát let. Na analýzu. Vysvětluji úbytek vitamínů a minerálů v přírodě. Ukazuji, jak jsme jedli před čtyřiceti lety se stoprocentním obsahem živin. Lidé byli štíhlí. Nasycení. Dnes tělo žádá živiny. Ale ty chybí. Pošleme rohlík se šunkou. Rozkolísáme rychlý cukr v krevním řečišti. Jdeme do hladu. Celý den něco ochutnáváme. Slinivka není hlavní vypínač. To je jen záložní zdroj. Spousta lidí to neví. Pán reaguje na přehled úbytku mikroživin.

- A kde jste k tomu přišla?

Ukazuji mu zdroj.

- Ale já jsem ztloustnul před deseti lety, když jsem přestal kouřit.

- Nebudu se s vámi přetlačovat!

Chvíli poslouchá o proteinech. O stavbě těla. O svalech, tucích. Zdá se, že chápe. Ne, nechápe. Zas si hovoří to své.

- Daruji vám navíc ještě měření na přístroji.

Ani nepoděkoval.

- Teď vás změřím… To máte ode mě zdarma jako bonus.

Nic. Ani nepípnul. OK. Já bych aspoň poděkovala.

Výsledky hrůzostrašné.

- Útrobní tuky 18+. Svalů chybí necelých dvacet kilo. Tuků máte daleko za hranicí vysokých hodnot. Metabolický věk máte mít 36, máte 66. Tak se cítí vaše orgány.

Nemá co říci. Loučím se.

Ó, chlebík překynul. Znovu zpracovávám těsto. Formuji. Hlavně nezapomenout upéct. 

Ještě krášlím dům. 

Péťa mě veze do knihovny na Přátelské setkání s paní Konvalinkovou. Trhy, obchod. O tom snad zítra. Přednáška víc než krásná. Hodně informací. Zajímavostí. To já ráda.

Domů kráčím pěšky. Docela ruch na ulici. Lidi chodí. Přijíždějí domů. U jednoho paneláku vystupují z auta rodiče s asi dvouletým uřvancem a asi čtyř pěti letým. Ten srdceryvně prosí:

- Promiň! Promiň!

Přecházím okolo nich. Slyším maminku.

- Proč to děláš?

- Promiň!

Zacházím za roh. Rodinka od vchodu přichází z boku k bočním dveřím do sklepa. Brek. Zastavuji se. Jestli ho zamknou do sklepa, zasáhnu. Vracím se loukou ze tmy. Natahuji uši a oči. Tatínek asi zašel. Maminka od dveří táhne oba kluky. Obracím se zase do tmy. Snad jsem se spletla. Není týraný. Určitě jsem se spletla. Možná to byl jen malý zlobil.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-28-domu-z-knihovny

Ve vzduchu nevoní jaro. Taky touhle dobou nemá co kvést. Přitom kvete všechno. Ale ještě to není cítit ve vzduchu. Pozoruji. Všechno je zrychleno. Jestli rok trvá opravdu nějakých osm devět měsíců, den má šestnáct hodin, pak to dává smysl. Za mě v březnu býval sníh. Teprve se klubaly sněženky, bledulky. I v létě se divím, že na kraji prázdnin červenají jeřabiny. Pole se sklízela někdy na konci prázdnin. Dožínky bývaly až v září.

Mám ráda své cesty městem. V zimě jsem fotila okna. Dnes nic zajímavého. V jedné zahradě svítí dva gejzíry světýlek. Hezká. To já miluji. Tmu. Světýlka. A větrníky. A že se dnes točily!

Chlebík překynul. Už podruhé. Nevím, nevím, co z něj upeču.

Žofka si vyběhla ven.

- Víš kde sedí? Na klepadle. A čumí do koruny smrku.

Tak to je snad v pořádku. Dnes šla kolem Moura. A omylem mu šlápla do obličeje. Potvora. Normálně šla, jako náhodou uklouzla po Mourkovi. Pak se nemá divit, že s ní bouchne o zem. Proto třeba byla ráno smutná. Možná mu něco tím uklouznutím po jeho hlavě vracela.

Chlebík vyšel. Pěkňoučký.

Dobrou noc!