Krásná doba v každém věku

... Budík. Sedm. Chci do Krkonoš. Svítí sluníčko. Šla jsem si pozdě lehnout. Jak si nepřipravím hromádku, asi to nemyslím vážně. V diářku mi tam tlačí něco navíc. V půl druhé dorazím, rychle za maminkou, vrátit se. Na půl čtvrtou přijede pradávný známý. Honza. Je tu poslední den ve Velichovkách... Chjo. Něco musím obětovat. Dnes nejedu. Pěstovat vztahy. Znám ho od svých třiatřiceti. Tehdy jsem začínala lyžovat v Peci pod Sněžkou. Mě i holky učil chorobně žárlivý Lojza z Karlových Varů... Pec. Nejlepší diskotéky světa v Kovárně. Moderní dřevěné stavbě u kapličky pod vztyčeným prstem hotelu Horizont. Ráda jsem tam tančívala. Na tehdy nedostupných videích jsem poznávala tváře zpěváků, názvy hitů... Osazenstvo - číšník Renek. Nečitelný. Nesmírně šikovný. Co on dovedl se šejkerm. Počítala jsem koruny. Vždy mi to dalo na nějaký nápoj u baru. Renek emigroval. Barmanka Maruška. Překrásná, miloučká, nádherná manželka provozního Ládi. Asi před deseti lety jsme u nich prožily hezký víkend na festivalu v Červeném Kostelci... Nestýkáme se. Není čas. Marušku mám moc ráda. V kuchyni měl koncert Honza. Ruce mu hrály, talíř vyšperkoval barevnými oblohami... Praxe z rakouských hor. Usalašil se v Kovárně v Peci. Manželka právníčka. Syn Jakub. Kdykoli jedu okolo paneláků ve Svobodě nad Úpou u kostelíčka, vzpomenu. Tady bydlí Honza. Jeho žena třicet let neprávničí. Pozdě vstane. V Trutnově navštíví kavárnu. Kouří. Pozdě chodí spát, dlouho vstává. Bývávala krásna. Diskžokej Olin Kysela... Zelinář ze Svobody nad Úpou. Asi v roce devadesát, devadesát jedna na Nový rok volám do rádia Černá Hora (mají chybu v názvu).

Oline, ahoj, tady je Irena. Mohl bys zahrát pro Petra?

Co by sis přála?

Queen, Bohemian Rhapsody.

Vždyť jsme to teď hráli.

No a já bych chtěla, kdybys řekl, že je to z lásky pro Petra Hrobského z Jaroměře.

Udělal to pro mě. Šla jsem do obýváku. Petroušek pochrupoval.

Peťuš, poslouchej!

A nyní hrajeme z lásky pro Petra...

Péťa se plácnul do čela: Jéžiši, to je vostuda, to je vostuda...

Neznalec hudby, ale dodnes pozná Bohemian rhapsody... Silný zážitek. Hráli pro něj poprvé a naposledy v rádiu .-)

Jednou jsem ztratila u kapličky svou originální náušnici. Na jedné lev, na druhé latinský nápis ze starých afrických map: Zde jsou lvi. (Tu větu jsem znala z učebnice latiny. Čtyři roky latinského mučení na gymplu. Díky, díky za něj! Základ vzdělání!!!) Náušnice jsem koupila na Karlově mostě. Osmdesát korun!! Velké peníze pro matku samoživitelkou. Měli i přívěšek na krk. Ten už jsem oželela. Peníze by mi chyběly pro holčičky... V té době letěly halenky s japonskými znaky... Měla jsem jednu - z větší poloviny bílou a menší poloviny světle modrou. Na bílém poli vyšitá světlemodrá charakteristická japonská písmena. K tomu japonské znaky do uší. Později jsem je lakem na nehty přebarvila na červeno. Jdu to nafotit. Dvojka hraje. Ó, Eagles. Hotel California! Synchronicita. Jsem v dávné době... Osmnáct, dvacet let... Češokovi emigrovali. Posílali nám balíčky. Zlatka měla letos 9. 3.první výročí odchodu z planety... Tehdy Hlas Ameriky. Nedělní zápisník Martina Čermáka... Vtipné fejetony... Pavel Češok - přezdívka Kozel. Nechal na Hlase Ameriky zahrát Pulpiemu (manžel Ivka) z Josefova Hotel California...

LP, SP. Ivulka, dej mu pánbu věčnou slávu, si nakoupil za celou výplatu LP na pražské burze pro sebe. Dlouho byla v Letenských sadech... Mně někdy upadl drobeček - držhubné. Shocking blue, Bee Gees, Tina Charles... Neměla jsem pak na sunar pro Denisku. Maminka mi hodila drobné z okna své kanceláře VÚ 8521... Prohlížím SP. Minerva Daly, návodná deska na stereo poslech... Další exkurz do mládí. Prohrabuji se šuplíkem s cetkami. Náušnice. Desítky let jsem je neměla v uších. Čekají na mou smrt. Zůstane-li tu naše kultura, třeba skončí v muzejní vitríně. Kdo by je nosil? Před víc jak čtyřiceti lety zavařené hranice do Polska. Rok co rok jsem se prošmejkla s literární učitelskou exkurz do Šlansku :-) Pan učitel Pilz. Chodící encyklopedie. Vlevo vidíte, vpravo vidíte. Dovezl nás i na tajemný slezský zámek, sídlo Hitlera... Dodnes několik pater podzemí tajné... Psala jsem o něm na podzim pod vlivem přednášky v naší knihovně. Majitel TV KINO SVĚT... Zkoukla jsem na You Tube Tajemství šifrovací věže... V lesích na stromech znaky. Vysázeny nové stromy. Opět označeny tajemnými znaky a symboly - už v druhé lidské generaci. Třetí... Lilie uprostřed lesa. Esesáci z koncentráků s falešnými papíry. Oženili se do polských rodin... Z exkurze jsem si vždy přivezla něco. Džínovou sukni, džíny. U nás jen v Tuzexu za bony. V pátek se jelo, v sobotu výjezd do Wroclawi. Exkurze po stopách českých panovníků. S kolegyní jsme šly po chodníku, nad hlavou stovku. Přistál taxík. Česká stovka lákala. Dovezl nás na nějaké tržiště, nakoupily jsme; vrátil nás na místo nástupu... Bezpečné. Bez ohrožení. Jen obchod. Dnes bych ani s kolegyní neměla odvahu... Vozily se japonské mgt. Jezevčíci. Audio kazety. Originály. Vše dobře uschováno. V rozměrných taškách. Jednou při nedělním návratu celnice zavelela k výstupu. Tašky na chodník. Strachy jsem se klepala. Co mi najdou! Přijdu o sukni. Vyhodí mě ze školy. Rozepla zip. Šla dál. Uf. Nástup. V Polsku jsem koupila i maličké náušničky tvarů vlaštovek, srdíček.. Mladá holka. Chtěla se líbit. Originální :-) Na všechno můj učitelský plat stačil... O NWO ani tuchy. Náušnice malé, ale vládla éra velkých placek. Pašovaly se sem hadry z Polska. Jiná kolegyně vždy přivezla tašku do sborovny. Nádherné, originální kousky. Jedna žákyňka - cikánečka Simonka... Milovala mě. Dej jí pánbu věčnou slávu!... Nabídla mi za pár korun koženkový kostýmek. Matný, pocákaný lesklými ploškami. Sedl mi. Ten střih... Štíhlá vysoká postava... K němu jsem střídala velké černé placky na uších. Černé, druhé se stříbrným nádechem. Hodily se... Co závisti jsem způsobovala... Čekala mě operace hlasivek. Nakonec hlasový klid pomohl. Maminka mi volala:

- Nenos ten kostým do školy! Závist je hrozná!

Měla jsme vycházky. Už navlečená v kostýmku jsem vzala mamčin hovor. Originální květované punčocháče z Domu módy na Václaváku. Dnes by se řeklo vystajlovaná .-) ¨

- Jj, nevezmu.

Šla jsem ve vycházce na oběd do školní jídelny. (Dnes bych nárok na oběd neměla - doba nemoci... ) Potkala mě ředitelka. Závistivá komunistka. Ucedila vulgární urážlivou poznámku. Zranila mě. Macanda tělocvikářská. Mužatka. Dej jí pánbu věčnou slávu! Odpustila jsem. Řekla něco jako - to máš od chlapů! Bože, jak to zabolelo. Za výplatu jsem si pořídila. Hledala jsem stále neobvyklosti. Maminka měla pravdu... Nenos do školy. Nejvíc by asi vyhovoval pytel. Včetně hlavy.

V šuplíku mám všechny bezcennosti té doby... Krásné nesvobodné doby mládí. Nesvobodné? Ne. Vidím to jinak. Nesměli jsme ani do toho Polska, šacování na hranicích, obavy z objevení kontrabandu... Ale dnes milionkrát horší. Sledování na každém kroku. NESVOBODA PROJEVU!!!

Večer jsem telefonovala známé z FB. Ritě.

- Jak dlouho budeš mít ještě blokaci na obou profilech?

- Já z FB odejdu. Blokli mě na obou za tři roky starý příspěvek. Na obou za stejný!! Nic tam psát nebudu a stejně mě za čtrnáct dní zas bloknou. Jsem na VK. Ruská síť. Svoboda.

- Aha, takže všichni lidé to vzdají.

- Vždyť už mají v NWO z devadesáti procent hotovo.

Vyděsilo mě to. Ohlávky, oprátky, blokace, zákazy... Neviditelné! Mladí z novodobých debilních studijních oborů vykrámováno. Světoobčané. Bez znalosti našich pravých dějin. Nemají ani tuchy o našich hrdinech. Překroucené dějiny v učebnicích... Ano, učebnice píší vítězové. Ukradené skoro dvě generace... Vymydlené mozky. Ritina poznámka mě vyděsila k smrti. První myšlenka ráno na ni. A první zpráva dne? Česká školní inspekce školí první vlnu učitelů na bezznámkování... Tak už i poslední bič se bere z rukou kantora... Bezvládí, cochcárna, tzv. projekty... Začalo to střídavou péčí... Dítě bez ukořeněnosti. Každý týden střídání postele, rodiny. Už tu jsou první plody... Nejsou Češi. Tvz. světoobčané... Bez postele, kořenů. Vykořenění. Neznají česká slova, český pravopis. Státní symboly - s těmi se vytírá podlaha. Dehonestují se... Likvidace českých tradic. Svaz protifašistických bojovníků od Hřiba letos zakázánu vzpomínkovou akci 12.3. k výročí narozenin T. G. M.! Poprvé! Jo, spojení s výročím 15.3. Okupace Němci. No jo, pirát Bartoš loni v létě jasně dal najevo - komu slouží. Fotky před iluminátskými symboly v Barceloně. Náhoda? Ty vorle! Z toho se musím vypatlat. Tohle musím vyhnat z hlavy. Morfogenetické pole zaplavit optimismem, nadějí.

Naskládat mamku, Honzu, práci do odpoledna. Jsem svobodná? Nikdy není člověk svobodný. Vždy ústupky vítězí nad osobní bezohledností. (Není to synonymum se svobodou?) Hra se slůvky. Ber to z té lepší stránky. Dopoledne doděláš resty. Venku se slunce snaží z plných sil. Šup, šup, nasaď optimismus. Ne,ne, ne - NWO spadne s pádem eura. Finišují. Ale nedoběhnou... Ještě jsme tu s myšlenkovým potenciálem a znalostmi my, opovrhovaní a vysmívaní staří. Už taky patřím do té kategorie: Prduch. Na nás leží masírovaní mladých zatemněnců. Připomínání češství, slovanství.

Telefon. Na papírku z noci tu mám pár jmen - komu zavolat. Jedno z nich - Kateřina. Ano, volá Kateřina.

- Vy jste na mě zapomněla.

- Káťo, v noci jsem si vás napsala na papírek. Jak dlouho na mě myslíte?

- Asi týden.

Ty vorle! Copak měl můj přijímač poruchu? Spíš jsme se soustředila na dotažení lyžařských zkušeností vnučinky do konce. Splnila jsem. Sjela velký kopec. No jo, tak se zkoncentruj, zacvič, vyber popel, nasaď bezva náladu. Neživ strachem entity, které už jdou do háje!!! Ony to vědí. Jen lidé propadají bezmoci, beznaději. A to se chce.

Zpráva na WhatsAppu od snašky. V MŠ měli radost z vejdunků i ze špuntů. D. ti posílá památníček. Něco jí tam namaluj a napiš... Jé, černá můra. Malovat. Tak ráda tvořím a tak moc to neumím :-) Kde je moje kreativita zasutá? :-) Kdo mi povede ruku?

Půl desáté. Zdvihni kotvy. Spěchej, spěchej... Už hodinu bys lyžovala na sluníčku s výhledem na bílou čepici milované krásky - Sněžky... Jenže venku už čeká paní Kateřina. Z daleka. - Vyřízeno.

Večer:

Mám nalajnovaný rozvrh do poloviny dubna. Marnost nad marnost, stále připomínat někomu, co si přeju. Přesto opět útočné snahy, abych si přijela promluvit do DD. A o čem? Opakuji stále svůj kolovrátek. Nosím si košíček s termoskou pro maminku - co kdyby měli přestávku, že jo? Nosím si naprosto vše. Hrneček, lžičku, nožík, ubrousky... Jasně, děvčata z druhého patra jsou ochotná. Nenechají mě na holičkách. Ale jeden tam nemá zázemí. Dřív byl přístup všude. Ke konvi na vodu... Teď se nesmí nikam. Nesnáším lhaní. Kdo lže, ten krade. Do pekla se hrabe. S lháři - mám tu výsadu - nekomunikuji. NEKOMUNIKUJI! Je to slastný pocit. A když se lže, tak se budou situace nahrávat. Prý:

- To se opovažte!

Takhle hezky a džentlmentsky se jedná se ženou. To se opovážím. Schválně. Až zas mamka bude huhlat. Prý nehuhlala nahlas, jen potichu. A prý ji právě aktivizovali. Lež jak věž. Tfuj.

Maminka je na kavárničce. To je fajn. Zas asi po měsíci.

- Mamko, už jsi měla alžírskou a bombičku?

- No, něco jsem už měla.

- Maminka měla alžírskou a bombičku.

Úsměvem by se dala káva osladit. Taky tak hezky sladce děkuji.

Uháním rychle domů. Volám ševci. Už je v práci. Maminčina bota... Zítra okolo poledne... To nestihnu. Zítra lyže. Lidl. Zreklamovali mi pánev. Vrátili čtyři stovky. Děkuji. Nejdu nakupovat, spěchám. Přes sklo vidím Honzu. Nasedá do auta. Vybíhám, ale už je na křižovatce. Přijíždím k domu, jede proti mně. Dlouho jsme se neviděli. Telefon. To je neskutečné. Včera jsme se loučili s klientem. On telefonoval. Já telefonovala.

- Honzo, pamatuješ na mé náušnice Hic sunt leones?

- Pamatuju, černobílé. Na jedné lev, na druhé s nápisem.

- Honzo, jak ses dostal na západ?

- Já jsem se stále od začátku účastnil všech prestižních soutěží.

- Pamatuji si ve sjezdovém paláci - ohromná soutěž... Jela jsem se na tebe podívat...

- Měl jsem jméno. Dali nabídku, jestli chci jet zajistit nějakou velkou akci. Chtěl jsem. Vojákoval jsem zrovna v šedesátém osmém. Založili vojenskou mládež. Jenže po dvou měsících důstojníci začali chápat, vycouvali. Ani se to oficiálně nerozpustilo. Vůbec nechápu, že to na mě někdo nevytáhnul. Pak mě pustili do Frankfurtu na letiště. Do Vídně. Vždycky tak rok. Já jsem se tu oženil, tak jsem se vrátil. Od sedmdesátého už jsem se nikam nedostal... Až po devadesátém.

- Honzo, ráno jsem vzpomínala na Renka, Láďu, Marušku, kdo patřil k Renkovi?

- Helena.

Jo, to je to jméno... Hodinku mluvíme o vnucích, o NWO, o kočkách... Nezapojil se na FB. Je šťastný. Pravda, pravda. Nedrásá se. Petroušek si přisedl v montérkách. Taky ještě pojede...

- Před domem stojí nějaká paní.

- Už jedu. Zítra končím. Záda mě rozbolavěla.

- Jak vaří ve Velichovkách?

- Lázeňsky.

:-)

- Tak to je ještě asi dobré :-) hodnocení od mistra kuchaře. :-)

Uvidíme se v létě. Přestěhuje se na svou překrásnou chalupu.

Pracuji. Ještě další klientka. Půl deváté. Končím.

- Peťuš, zítra jedu na hory.

- Máš tam benzín?

- Na horách?

- No, máš tam tak do Trutnova. Svačinu jsi mi zapomněla udělat, benzín nemáš. Za to, že jsi to ráno napravila, tak ti ráno benzín natankuji.

Mám zlatouška. Stoprocentního. Nelže. Srdce na dlani. Ráno jsem našla na krabičce cedulku. Stavím se! Ty vorle, zapomněla jsem připravit svačinku. :-)

Až na rušivé elementy - dobré. Shodli jsme se s Honzou, že už si můžeme vybírat, s kým budeme komunikovat a kdo nám za to nestojí. Nemám ráda zapírání. Jitří mi to srdce. Mysl. Lež, máš krátké nohy! (Žáček.)

Dobrou noc!