Krásné

Večer. Mám vyžehleno. Jsem odpočatá. Jsem radostná. Vytírám podlahu.

- Potkalas´  Moura?

- Ne, potkala jsem jen Žofku.

- Ale pouštěl jsem Moura.

- Ke mně přišla jen Žofka.

- No jo, támhle sedí pod stromečkem. Já jsem blbej. Já pustil Žofku.

- Já si je už ve tmě taky pletu.

Řehtáme se. Mourek někde ještě přeměřuje revír. Žofinka jde dovnitř, ven, dovnitř, ven. Momentálně vevnitř. :-) 

Dnes si poznamenám jen věcně. Ráno jedeme lyžovat. Půjdu včas spát. Ať jsem fit.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-12-na-bezkach

Dnes ráno. Petroušek v práci kontroluje teplo ve městě. Mám v plánu v devět, v deset, v jedenáct, tak ve dvanáct teda – vyjet do luk. Nejsem odborník na voskování. My jsme nevoskovali, a když, tak svíčkou.

Jedu. Bože, ten prudký kopec do luk jsem sešlapala s bochany sněhu. Hned dole u plotu pod ořechem voskuji. Jedu, jedu. První prošlap nikdy není lehký. Pod stromy jsem neuhnula do pole na sníh. Lepím se. Bože! Bezmocná. Co mám dělat! Odepnout. Voskovat. Neskuhrat. Jet dál!

Volá Petroušek.

- Peťuš, lepí se mi to.

- Tak jeď domů!

- Peťůůůůš? Ty mě neznáš? Jsem nezmar. Neutíkám z boje. Jedu!

Po prvním okruhu to jde lépe. Skluznice zahřáté, stopa vyťápnuta. Poslouchám do sluchátek středečního pana Holce. Jé, vidím modrou bundičku proti mně. Paní učitelka.

- Dobrý den! Celý týden jsem na Vás myslela. Jak vás zdržují porady, škola… Já tu mimo jednoho dne běhala celý týden. Ale jde i dnes ztuha. Není to ideál.

- Chtělo by to výš.

- Ano, jezdím nahoru nad Chvalkovice, pak nad Brzice… Jenže mám nové auto, nechci si ho zašpinit sněhem. Zabalím si je do deky nebo do futrálu na lyže.

- Taky to tak dělám. Nezvoníte?

- Ne. Nezvoním.

Ještě se potkáme jednou. Paní učitelka mi radí, že před oranicí na menší louce vytlápla spirálku uprostřed pole.

Měla pravdu. Zvonila jsem. Ale neslyšela. Až dál jsem si přečetla, jak se naivní maminky a babičky rozplývají nad slovním hodnocením. Konec známkování – smrt školy. Dala jsem si další poslech na mp4. Koukla, jestli mi někdo nevolal. Volal. Linduška. Dvakrát.

V prvním těžkém běhu jsem si řekla:

- Jen dvě louky 1,7 km.

Dala jsem tři, s lehkostí a přehledem ve vytlápnuté stopě. A jednu malou loučku kilometrovou. Blížm se podél železničního náspu k vrbičkám. Pozoruji ho a stále nechápu, jak to mohli předci v 19. století vysypat, navršit, udusat. Přece po náspu funěly železné lokomotivy! Jak to, že se jim to nesesulo? Násep porostlý stromy a keři. Mají fci jako u hráze rybníka? Fotím. Nikdo se nad obrázkem náspu nezastaví.

Poslední kus jedu ve stopě paní učitelky kus od kraje mimo oranici. Kdo to támhle jde? Štíhlá postava. Na dálku vidím sluneční brýle Zepter. Krásně modře září. Tu chůzi znám. To vypadá jak moje Linduška. Je to? Je to! Jak mě tu našla?

- Lindi, tys´ mně volala. Já jsem až doma chtěla volat zpátky. Jak jsi mě tu našla?

- Šla jsem po stopě.

Asociuje mi to maminčino divení v DD. Vždycky se divila, jak jsem ji všude našla. Bylo to tak jednoduché. Ach, má tehdejší odpověď:

- Mami, najdu tě všude.

Byla pravdivá jen ve své době. Dnes už neplatí. Linda má ještě štěstí najít mě. I Deniska. Ale ta mě nehledá. Bolí. Moc.

Péťa má průpovídku svého moudrého tatínka:

- Nepůjde sem, nepůjde odsud.

Vyťapávám kopec stromečkem. 

- Mami, tady si snad běžky odepneš?

Myslí tím kousek asfaltu nahoře na cestě.

- Ani náhodou. Neseš mléko?

- Kráva nedojí.

Vytahuji klíče u branky. Linduška nese z auta sklenici s dvěma litry mlíčka od horské krávy. Pochopila jsem její šutku. Šůtka. Víte jakou řečí a co znamená? Rusky vtip. Nese Trutnovinky, časopis z jejich vesnice, dárky od Zuzky. Výroba šunek. A taky hromádku šunek. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-12-lenin-premysli

Žofie si vyhrabuje místečko v kočkolitu na tvoření.

- Mami, že ji nevyfotíš! Vždycky sis dělala legraci z Kittynky.

Jasně. Kytty se vždycky filosoficky tvářila. Fotím Žofku. I ona má myslitelský výraz při tlačení.

Rychle do sebe liju sportovní výživu. Až za hodinku bych směla normální jídlo. Chci obědvat s Petrouškem. Budu oběd natahovat.

- Mami, už jedu. U nás sněží. Nefouká jako tady. Máme tam krásně. Zítra jsem vám objednala krásné počasí na Černé hoře.

Tetelím se svým štěstím. Uvědomuje si každý, co má? Jaké radůstky ho potkávají? Jaká samozřejmá štěstíčka ho provázejí?

- Jdeme navézt dřevo?

- Jdeme, Petroušku.

Ohřívám polévku. Na páru brambory, celer, mrkev, petržel. Aby dlouho vydržel.

Ťuky, ťuk… První kolečko s dřevem je tu. Žofie asistuje. Nemám to ráda. Kdyby mi poleno vyběhlo z ruky… Žofka si vyskakuje na židli pod ibiškem. Pozoruje naši činnosti. U čtvrtého kolečka:

- Poslední.

- Petroušku, ještě jedno.

- Já jsem to už zarýgloval.

- Peťůůůš. Nemám naplněný koš u kamen.

- Ty mě vždycky přesvědčíš.

Tak ještě jedno. Mezitím rychle nesu koš. Odnáším polena do obýváku. Svlékám ponožky, šup do sněhu. Dosýpám ptákům. V Péťou prohrnutých uličkách sníh mizí.

- Ješiši, jdu domů. Ty seš bosa?

Směju se. Sypu, sypu. Ještě dopředu na krmítka. Šup do tepla. Petroušek mi jde omýt skluznice. Má pravdu. Mám tam směs vosků. Ano, i v tom, že my jsme mazali svíčkou. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-12

- Peťuš, prosím tě, odšpuntuj mi portské. Dnes mám nárok.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-12-obed

Obědváme. Uléhám na gauč.

https://www.youtube.com/watch?v=9Vv5skEcpIc

Zkouknu si film o tartarských stavbách. U nás doma se mluvilo, že je něco daleko až v Tramtárii. Netušila jsem, odkud zkomolenina pochází. Nu, Encyklopedia Britannica ještě v 18. století o největší slovanské říši píše, doplňuje mapami.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-01-tartarie-nejvetsi-slovanska-rise

Čtu u Jany Kiara:

Jana Kiara

Anglický spisovatel Charles Dickens (1812-1870) ve své knize "Great Expectations" (Velké naděje) popsal svou hrdinku Estellu a srovnal ji s Tartariánkou, protože je "pevná a povýšená a vrtošivá do posledního stupně...".

Anglická spisovatelka Mary Shelley (1797-1851) ve svém díle "Frankenstein" popsala, jak Dr. Frankenstein pronásleduje monstrum "...mezi divokými rozlohami Tartárie a Ruska..."

Můžeme tedy dojít k závěru, že v 18. a 19. století vzdělaní Britové věděli o existenci Tartárie a její zeměpisné poloze. Minimálně byla Tartaria natolik známá, že se o ní autoři zmínili, aniž by pochybovali o tom, že čtenář nepochopí, o čem je řeč.

Tak toho jsem si nikdy nevšimla. A kdybych si všimla, stejně bych nerozuměla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-12-vecer

Kočky se dožadují večeře. Péťa říká, jak miluje ty jejich hubené podvyživené prdelky. Jj. Slečna Žofka už dorostla Mourka. Pleteme si je v šeru.

- Péťa jde spát. a ty jdi taky. Žofka je venku.

- Petroušku, dobrou noc! Mám s tebou lehký život. Děkuji.

Žofie už zaťukala. Slouha otevřel. Mourek chrupčí svůj socialismus. Rozvalen na horké dlažbě chrápe nahlas. Vánoční domeček svítí. Vánoční stromeček taky. Svícínek od Jarušky s mým jménem taky blikotá. Kamna sálají. Jdu spát. 

Dobrou noc!

P. S. Petroušek mi povídal, jak někde v přístřešku u hospody hořel teplomet. Chlapi se začali rvát. Pokáceli ho. Asi šest mrtvých. Nevím kolik zraněných. Bože, proč původci udělali nešťastného provozovatele hospody. Proč začali řešit něco rvačkou. Co to je? To je hloupost. Omezenost. Když se chceš rvát, najdi si bezpečné místo, voe!

https://www.youtube.com/watch?v=9Vv5skEcpIc