Krásný - s karamboly :-)

To byl den. Krásný. Dobrodružný. To jsem ještě nezažila. Nikdy.

Dopoledne mám připraveno tolik práce. Napadlo mě, že bych mohla zajet do Bohemilk. Na otočku. To nebyl dobrý nápad. Celé dopoledne ztracené. Svět před korona se už nebude opakovat. Dřív za hodinku zpátky. Dnes? Před polednem. Hned v první vesnici mi něco intenzivně bliklo na palubce. A znovu. A ještě. Za vesnici jsem přibrzdila.

- Peťuš, něco mi tu bliká. Čerpadlo.

- Jakou má barvu?
- Oranžovou.

- Tak jeď pomalu. Nehoň to.

Ty vorle.

- Peťuš, jak nenastartuju, volám. Přijedeš si pro mě.

Jedu. Poslouchám o Ludmile a Bořivojovi. Nezapínám klimatizaci. Pootevřené špehýrky. Něco se tu pálí? Nasávám. Ne. To je zvenku. Nebo zevnitř? Nasávám. Čichám. To nejsem já. Přede mnou hlemýžď. Nemám divočit. Nedivočím, ale kdybychom byli rychlejší, nespadnou nám závory před nosem. Ještě kousek ho tlačím před sebou. Cukrovar v Českém Meziříčí - krásný, obrovský, ten nám nechali. Za chvilku uvidím modrou továrnu BoheMilk. Parkuji tak, kdybych už nenastartovala, abych nepřekážela. Ježiš, to je fronta. Co to je? To je na hodinu. Budou zavírat. Ptám se pána s kočárkem, jestli jde taky dovnitř. Dva mohou být v prodejně. Dva před ní. Pán patří k paní přede mnou. Mají s sebou tři vnoučata. Pět lidí! Stavím se před jeho kočárek. Asi pochopil. Podává manželce peněženku. Do areálu vjíždí auto s vozíkem na koně. Podepsaný Josef Váňa. Že by tu vykupovali i koňské mléko? (Vtip.) Jde to pomalu. Děsně pomalu. Strašně. Dnes to nebyl dobrý nápad. Konečně jdu do areálu. Před mnou paní s dvěma vnoučaty. Počítám jen dospělé. Jdu dovnitř. Nic nemají. Vykoupeno. Nemají ani předěly - jogurty. Ani předěly mlíček. Ne, doba před krákorán virem už se nevrátí. Dnes zavřeli doly. Ani to moc nebolelo. Hotovo. Čím víc budou testovat, tím víc toho najdou. Lékaři v Německu, v Itálii, poslanci už se zlobí, že virus je tu s námi dlouho. Podvod. Já tu díky tomuhle výmyslu strávila dopoledne. A jestli nenastartuji, tak i oběd.

Tak se, Šemíku, ukaž. Naskočil. Celý se oklepal. Chvěje se, jak když má zapnutou klimošku. Volám svému odborníkovi. Už asi potřetí. Neslyšela jsem, že mi volal zpátky. Nechci ho honit. Představuji si, že má ruce od oleje a někdo ho otravuje telefonem. Volá zpět. Popisuji stav.

- Nafoť mi palubku. Ale až dojedeš domů.

- Já ti to nafotím rovnou.

- Ne, klidně jeď domů.

- Ono mi to totiž moc netáhne.

- To bude občasné vynechání startování. (Nebo tak nějak to povídal.)

- Ne, startuje to dobře.

- Občasné.

- Jedu do kopečka a nic, ploužím se.

- No, to je ono.

- Nemohu vyjet rychle kopeček. Počkej. Já přistanu a vyfotím to. Ale je tu slunce.

- Nech to, až budeš pod střechou.

Přijíždím domů. Fotím. Šemík dlouho dovětrává. Dlouho. Neobvykle. Většinou dovětrává ve velkých parnech. Krátce. Dnes asi z velkého výkonu. Dlouho.

Zalít rajčátka, truhlíky. Poprvé v životě jsem koupila ledovky. Ty maminka kupovala na starý hrob. Tatínkovi. Než koupila hrobku. Ledovky z nouze. V zahradnictví vyprodáno. Vždycky jsme měli čtvero zahradnictví. A možnost jet do Polska pro kytky. Ve výprodeji za desetikorunu... Letos  jedno zahradnictví. Polsko zavřené. - Ledovky. U mě první význam skvělé vánoční cukroví. Zrovna tak jsme doma jídávali macešku. Bylo mi to vždycky jako dítěti divné. Maceška je přece ta modrá kytka. Jenže Maceška byl řezník. Vyráběl roztíratelný salám charakteristické chuti. Moc dobrý. Asi už se neprodává. Pokud ano, bude to paskvil. Májka - tu mám prvoplánově jako konzervičku paštiky. Ale je to i brouk. A jak jsem dohledala, tak nejnebezpečnější u nás. Může i zabít. Majka. A májka - věnec na jaře... Májka při dokončení stavby, nepletu-li se.

Měla bych pracovat. Ale v Německu průtrže. Vydávám se na kole. To dám. To stihnu. Než nabalím proviant. Ještě umíchat jahody s borůvkami. Svařit horkou vodu do termosky... Minuty letí. Jedu jen v šatičkách. Něco mi říkalo: Vezmi si bundičku. - Nic. Žádnou bundičku. Než se sem mračna dovalí, bude večer. Dávno budu doma. A Rozkoš vždycky všecko stáhne. - To bývávalo. Tady nikdy nepršelo. V poslední době prší často. Všechno je jinak. 

Na stezce vůně černého bezu už pominula. Panuje vůně lipového květu. Příjemná. Až pojedu domů, ještě si natrhám. - Chceš-li pobavit pána Boha, svěř se mu se svými plány. Fotím krávy. Je mi docela zima. Pálí slunce. Občas se o mě opře ledák. Asi z Obřího dolu fouká Krakonoš. Telefonuji do DD. Květuška. Prosím, jestli by mi svezli maminku. Rozkládám se na zídce. Vykoupeme se ve slunečné lázni. Vyndavám obsah báglíku. Klíče nechávám uvnitř. Že já jsem si je nepověsila na krk. Mamka už je tu. Výjimečně Alena a Dana.

- Nemá deku. Docela profukuje.

Alenka se diví. Je přeci parný den. Za chvilku je tu s dekou i svetrem. Divné počasí. Slunce. Zima. Vedro. Nevyzpytatelno.

Servítek. Nejprve borůvky a jahody. Maminka poslušně papká. Borůvky jí padají do klína. Ireno, buď zticha. U třetí borůvky říkám:

- Vzala jsem i utěrky, neb vím, že je mamka čuňďa.

Maminka - jako vždy - vtipně hodila smeč:

- Já si počkám na tebe.

- Mami, ty seš pohotová. Vtipná jako celý život.

Využívám smích k focení.

- Sluníčko mě pálí.

Mamka má do toho parného dne zimní halenku, černé kalhoty. Já tu vlaju jen v lehoučkých šatičkách na kšandách. Stěhuji všechno na lavičku pod kaštan.

Nabízím kafíčko. Luštíme křížovku. Dne jsme ji dodělaly. Ani jsem si nevšimla oblohy.

- Mami, podívej se na tu černotu. Mami, já musím rychle jet. Jinak zmoknu. Zdvihá se vítr.

Rychle volám nahoru. Balím. Jen ty klíče jsem nechala na dně.

- Nechej mě tady. On pro mě někdo přijde.

- To nemohu. Mamko, chvilenku počkám.

Už je tady Alena. Naskakuji na Růženku. Nese mě domů. Na stezce jsem krytá. Poryvy větru necítím. Pozoruji hladinu. Jsou to vlnky? Nebo prší? Ještě zastavuji. Vytahuji telefon. Fotím si tunel stezky. Vždycky jsem to zvládla. Nejhorší část na konci stezky. Bez stromů. Divoké údery větru. To ještě stále není nic. Peklo v aleji. Celý život průchod alejí - cesta peklem. Alej větrolam. V mládí byly moderní silonové šátečky. Iva šla s maminkou z tanečních. Vítr mé sestře serval šáteček z hlavy. To asi stále ještě nebylo to inferno, co jsem zažila dnes. Vítr mě několikrát sfouknul z cesty. Lemují ji pískovcové patníky. Bála jsem se, abych přes ně nepřepadla. Netušila jsem, že jsem tak lehounká. Tak zranitelná. Silný liják. Ledové provazy. Odkud to teče. Nahoře to musí být vyhřáté. Stále v ruce telefon. V zápase naskočit na kolo vytáčím Petrouška. Nemohu si ho dát k uchu. Nemohu naskočit. Ječím jak Viktorka. Na druhém konci nikdo. Mačkám znovu ikonu telefonku. Znovu pecka. Zas jsem mimo cestu. Nechci upadnout. Kličkuji. Vybírám pád. Hulákám v tom dunění, ať mi otevře branku. Něco mluví. Nerozumím. Musím držet řidítka. Co nejrychleji se dostat z aleje pryč. Zas mě to porazilo mimo cestu. snažím se naskočit. Nejde mi to. Vichr mě tlačí do louky. Prudký déšť mi bubnuje do těla. Táhnu kolo na cestu. Naskakuji. Šlapu, šlapu. Mám kondici. Konec aleje. Teď už jen déšť. Žádná přetlačovaná. Vytlapala jsem kopec a ještě prudší kopeček. Řada aut. Štěstí. Závory asi zavřené. V protisměru pouštím řadu snad deseti aut. Už jsem před domem. Hrabu v batohu. V kapsičce. Déšť mě máčí i zezadu. Konečně. Totálně mokrá. Jak když jsem vylezla z bazénu. Voda mi crčí ze šatů, z bot, z přilby, z batohu... Před čtrnácti dny jsem pronesla nahlas přání:  Přála jsem si jít v pláštěnce, holínkách deštěm. Splněno. Bylo mi dopřáno. Jen ta pláštěnka a holínky čekaly doma. :-)

Péťa je tu.

- Měli jsme havárku na gymplu.

- Mě vaše havárka nezajímá. Proč jsi mi nejel odemknout branku?

- Měli jsme havárku. Tys něco křičela. Nevěděl jsem co.

- Aha, tak kdyby mě vraždili, tak bys to nechal?

Chechtáme se. Líčím mu, jak mě vichr shazoval z kola. Jak mi auto netáhlo do kopce. Jak jsem všechno zvládla. :-)

- Zítra tě odvezu na masáž a pak pro tebe přijedu, jo?

- A když bude hezky, pojedu zas za mamkou na kole. To dám. :-) 

Po zahradě jsme pozdvihali houpačku, ibišek, kola. Převlékla jsem se. 

- Ťuti, jdu do jahod. 

- Prší. Budeš mokrá. 

- Mám bundičku a kapucu. 

Sbírat jahody v dešti je procházka růžovou zahradou oproti projetí platanového pekla. 

Dobrou noc!

P. S. Když jsem vystupovala z auta, zpívala Sandra vypalovačku osmdesátých let. Divoké mládí. Vyřvávala jsem si s ní v autě. To Petroušek nesnáší. Prve jsem našla tenhle bonbónek. Zítra mu zahulákám. :-) Teda zazpívám :-)

https://www.youtube.com/watch?v=4WhY5oc5scE

P. S. 2 Hádanka: Co to je?