Krásný vlhký deštivý den. Překrucování, nepochopení - nic se neděje. Beru jen své energie :-) Cizí mi nepatří :-) 

Venku prší, fučí, nechce se ani vylézt. Ale v autě čekají carvingy. Chceš, nechceš - musíš. Jedu pod černou oblohou. Poslouchám skvělý pořad o původu lidstva. Hodně věcí znám, ale tahle paní to má srovnáno a vystavěno jinak, abych pochopila. S přehledem. Fakta jsem slyšela u Jardy Chvátala v pořadu Absolutně neuvěřitelné. Dozvěděla jsem se dnes ze sluchátek mnoho nového. V knize Ruce pryč od této knihy - kamenné plastiky z Asýrie - tvorba člověka...

https://www.svobodny-vysilac.cz/2019-03-11-gabriela-panchyta-zemberyova-alternativny-pohlad-na-povod-cloveka/

Parkoviště. Parkuji na prvním místě. Na kraji jeden autobus. To bude asi lyžařský potěr. A byl. Malí zelení motýlci z lyžařské školičky. Šikovní. Odvážní. Nebojácní. Parkoviště s mokrou čvachtou sněhu. Stráně včera zelené, dnes zasypané asi deseti cm nového. Jupííí. Budu umět ovládat carvingy? Budu. Prší. Nevadí. První jízda - luxusní. Manšestr, nikde nikdo. Jezdím, fotím, točím... Nadšená. Pozoruji děti. Sjíždějí celý kopec pozpátku. To bych neuměla. Děti - nadané šikulky. Rodiče jim umožnili... Těším se. V neděli jedeme poprvé s naší vnučinkou D. Plesám. Napadlo mě přejet na kopec pod lanovku. Chyba lávky. Neupravená sjezdovka. Vybabrám se zpět na sjezdovku. Vlekaři úslužní. Hodní. Podávají kotvu...

- Já jsem jela pod lanovku, ale tam je vrstva sněhu. Lanovka jezdí. Zmátla mě.

- My jsme to nestihli upravit jak chumelilo.

Usměju se a už se nesu nahoru. Asi druhou jízdu vlekař:

- Vy jste chtěla jezdit pod lanovkou?

- Ano, ano.

- Tak už vám to tam upravují.

Nesu se nahoru. Vidím blikat rolbu. Chystá cestu od lanovky na sjezdovku... Kolikrát to sjedu? Dvakrát? Třikrát?

Sluníčko. Zkusím jet pod lanovku. Půl sjezdovky čerstvě připravené. Jo, ovčánci, líná huba, holé neštěstí. Hobluji kopec. Půl dvanácté. Jdu se posilnit čajem. Fotím. Pořád stejné. Pořád jiné. Za sklem září slunce. Čtu hezké vyznání jedné pečovatelky. Leze jí na nervy úkolování, nesmyslné vymýšlení urputností; ubylo spolehlivých lidí, na které se můžete spolehnout. Člověčenství... Souzním. Rozumná. Neuražená. Ještě jedu. Bílá paní se nadzvedla, koukla přes mraky a zas si přetáhla závoj přes hlavu. Pro mě posvátná hora. Sněžka...

- Sněženko, spi, odpočívej. Krášlíš nám to tu tolik tisíc let. Kdykoli potřebuji, mrknu na tebe. Jeden den si dej voraz.

Apropó. Vulgární slova. Tak těm se vyhýbám jak čert kříži. JAK ČERT KŘÍŽI! Piluji jazyk český. Miluji ho. Vyhýbám se vulgárním slovům. Naznačuji. Manžel říká padat h. s háčky. Upravila jsem si na hromádky s háčky. Psaný jazyk silnější. Vidí ho oči. Slyší ho vnitřní sluch - hlas. Tedy VULGARTIY NE. Jo, místo sprostého slova mohu zjemnit. A to není žádná vulgarita. To jen aby bylo jasno. Každý funkční styl má svou slovní zásobu. Tedy styl umělecký snese - hádejte co? Vzpomeňte na Dobrého vojáka Švejka!!! Pro zajímavost: SŠ vzdělaný člověk rozumí asi padesáti tisíci slov, používá asi pět tisíc. Nevím, jak je to u ostatních vzdělanostních skupin. Jinak 1) spisovná řeč - TV, rozhlas (by mělo být, ale není, pletou si koncovky shody...), a) knižní (oficiální projevy, odborná literatura a terminologie, obchodní a úřední dopisy) b) hovorová (neoficiální projevy - soukromá korespondence, vyprávění; zakodifikovaná v normativních příručkách. 2) Nespisovná řeč - a) obecná čeština (běžná řeč - pro celé území naší vlasti, na rozdíl od nářečí není krajově vymezena) b) nářečí c) slang (specifická pro profese, pro studenty... Sardel, bižole...) d) argot (mluva pokleslých společenských vrstev - aby slušní nevěděli - káča = pokladna apod.)

Zpět na kopec. Poslední jízda. Kroupy. Mokrý den. Nemrzí mě. Skvělé.

- Pane, prosím vás, vrátíte mi do pokladny permanentku? Dají vám stovku.

- A co když vám uteču!

- Přišla jsem v životě o víc .-) Včera jsem si natrhla stovku. Manžel mi ji musel v bance vyměnit. :-)

Než jdeš do sprchy, než jdu na záchod:-) před odjezdem - sportovní výživu a rebuild strength na obnovu svaloviny. Hydratační nápoj HL 24...

Snaška se hlásí.  Upřesňujeme si neděli. Domluveno. Bacha na radary. Sluníčko se mi směje do očí. - Jen počkej! To ses nemohlo dnes víc snažit nad údolím!?

Trutnov. Vesnice s radary. Výšinka. Pomníček u cesty. Kolik let ho tu někdo zdobí? Koně. Slon R.I.P. Kocbeře. 70! Za dvacet metrů radar a začátek obce. Začínám se v radarech orientovat. Ještě se naučit před nimi zabrzdit na potřebnou rychlost. Uvidíme, kolik mě budou stát moje zimní cesty...

Jedu vrátit do půjčovny carvingy. Asi třicet let asi neumím lyžovat. Nepostřehla jsem nějak výrazně rozdíl. Výhoda je, že nejsou tak dlouhé na hlídání špiček; citlivě reagují, lépe se ovládají. Ale jinak nic. Stejné.

- Máte ten půjčovní lístek?

- Nejde to bez lístku?

Jdu do auta. Prohledávám bundu. Prošahávám kapsy, kapsičky... Nemám. Já nechala doma doklady! Vyrazila jsem si bez řidičáku, bez OP, kartičky pojišťovny...

Hoch mě vyhledává; nemůže mě najít. Nenechá si nahlížet na jména; prý kvůli GDPR. Vyřízeno. Papírek už  nemusím nosit. No, a pak že to nejde.

- Jestlipak jste si zapamatoval, jaké smutné výročí si dnes připomínáme.

- Nevím.

Pán vedle mě upozorňuje asi deseti, dvanáctiletého syna:

 - Poslouchej! - Oni ještě nemají dějepis. - Řekni si babičce Zdeňce, řekne ti, jak se to valilo po Hanspaulce...

- Dnes je výročí okupace naší republiky fašistickými vojsky 15.3.1939 Poměr marka koruna se otočil. Za jednu marku jsme museli vytáhnout deset korun. A takhle je to dodnes. Jsme krmelec Evropy. Lidi tu dřou a nemají stále nic. Němečtí vojáci vybíhali z uzenin s věncem buřtů! Doma měli inflaci jak hrom. Bídu. Tady se napásli a pásli... A pasou...

Hoch valí oči, poslouchá.

Jednoho mladého jsem dnes snad uvědomila...

Usušit oblečení. Oběd - pohanková kaše s javorovým sirupem, medem, máslem a brusinkami. Ráno jsem si je namočila, jen propláchnout. Energetická bomba. Ráno jsem měla nárůst 2,5 kg svaloviny, úbytek 2,8% tuků. Rychle za maminkou.

Chladné pohledy. Jako kdybych kritizovala veškeré snažení a kvalitní práci pečovatelek. No jo, no, takhle to je. Jedna míca pokazí dojem. Ale to si musí každý přebrat sám. Kdo pracuje kvalitně (všechny), tváří se NORMÁLNĚ. Mluvím s paní Maruškou - podvedoucí. Dozvídám se, že v době svačiny měl opravdu mamku na starosti pan pečovatel z prvního patra. Zastupuje tu.  Krkolomné! Místo zařadit lidský činitel, lidskost, tak složitost, nelogičnost; pracovník z jiného křídla (určitě nemá oči na konci tykadel a zkušenost s radary snad jen z policejní praxe) musí hlídat klienty z vedlejšího křídla plus nádražní haly, pardon průchozí temné ratejny, zvané jídelna. Tak to někdo očividně nezvládl. A za to jsem odměněna kamennými obličeji. Bereme kafíčko, jedeme se podívat do pohádky. Hladím maminku po rukou.

Luštíme. Mamka se dohaduje a cpe Saharu do Číny.

- Mami, přeci kde je Sahara?

Paní vedoucí nás slyší z přilehlé místnosti.

- Tak jste nakonec daly Saharu do Afriky?

Mluvíme o včerejším excesu. Uklidňuje mě, jak mají maminku rádi.

- No jo, ale maminka mé známé asi před třemi lety volala, volala, až jste ji šoupli do Havlíčkova Brodu a tam se utrápila a v krátké době umřela!!

- Ne, to se nebojte. To maminka takhle volá.

- Jo, když chce společnost. Ale je tu SAMA. Paní Maruška mi říkala, že Vás tu je dost. Chybí spíš asistenti. A co když volá, že potřebuje na záchod! Tak si řeknete - no jo, volá po společnosti. Dnes se tu na mě dívají vražednýma očima. Ale ten váš systém - to je krkolomné. Chybí tu lidský činitel. Vážím si práce všech pečovatelek! Nelíbilo se mi jednání jen jedné. Pokazila obrázek všem. Zlikvidovala harmonii.

- Ale ona má vaši maminku moc ráda. A lidé ji mají rádi.

Lidé - klienti - jistojistě netuší, že když má přestávku, nenechá si ji vzít. Dole v prvním patře se zatáhnout. Měli by si pořídit: NERUŠIT! Mě grafy, diagramy, rozpisy, porady, plánování, zápisy, předpisy kdo kdy koho nevzrušují. Dřív to bylo jednoduché. Děvčata si pomáhala, když některé měla práci dřív hotovou, šla pomoci druhé. Dnes je to jak v počítači - každý má svou pozici, funkci, polohu, ale nefunguje to. A kvůli jedné abych teď chodila kanály. Domů jdu zadním schodištěm; nechci ty "než vražedné", napíšu vyčítavé, studené,  smutné pohledy vidět. Chápu je, ale mají špatné info!!! NEKRITIZOVALA JSEM JEJICH PRÁCI. Selhal jedinec.

Vyprávím, jak jsem den před tím přečetla obálku Taťka. Jeho dopisy před operací mozku v roce 1959, jeho dopisy po operaci, smrti na konci roku. Dvaatřicetiletá vdova s tří a dvanáctiletou holčičkou. Bez prostředků!!! Na mateřské. Její tělo plakalo. Tělo pláče slzami, krvetokem, výtokem, hnisem... 

- Pamatuji si, jak jsem na rohu u spořitelny koukala nahoru na maminčinu ovázanou ruku. S někým stála. Ukazovala mu mokvající ekzém. Nevím, jestli ho měla jen na pravé...

Maminka poznamenala:

- Na obou.

Mamka chodila do vojenské posádkové nemocnice.. Zajímavé, že si vzpomněla...

- Ony vám spíš vyčítají, že jste používala vulgární slova. (No to je nehoráznost!!!)

- Aha. A co považují za vulgární slova? Neodbornice? Nebo hyena? Nebo neprofesionální?

- Prý jste používala vulgární slova.

- Aha, nepoužívala!!! Pěstuji krásu české řeči! Myslíte na blogu - místo vulgarismů jsem použila slovo míca, micka. Chladnokrevná. Bezcitná. Je to vulgární? Tak to má naše kočka sprosté jméno. Maminka zblbla. Co je na tom vulgárního? (Viz rozdělení národní řeči výše!!)

Já se picnu. Jak si lidé překroutí k obrazu vnímání svého a nepravdivě vloží slova.. Marnost! Zbytečné rozmazávání... Nebudu se hájit. Nebudu nic vysvětlovat. Tečka. Mám v duši čerstvou ránu. V mysli dopisy umírajícího tatínka své mladé ženě. Svěřená zkušenost není prožitá.

Paní vedoucí odváží mamku. Ochotně s ní čáruje po chodbě. To znám - chce k oknu, chce do pokoje, chce k lidem. Utíkám! A to jsem se nezmínila, že ta hodná odbornice (to není vulgarismus!!) neumí říci o obstarání toaletního papíru. Květulka mi minulý týden připomněla:

- Maminka nemá nic na tělo. A bude potřebovat krém na obličej!

Jé, děkuji za upozornění. Květulka a ostatní - hlídají... (Jak to, že nemá?!! Co odešla Simonka, zastupující - dodržuje kvalitně přestávky. To tu není nikdo, kdo by to zkontroloval? Jezdím každý den! Stačí říci. Asi se počítá, že budu vše kontrolovat. Ale za celý důchod plus další a větší příspěvek na bezmoc, si myslím...

Masáž. Kosmetika. Potřebuji. Moc. Vymést stresy z těla. Domů sedmnáct. Nejedu na nákup. Zatápím. Jsme konečně s Petrouškem.

- Peťuš? Chce se ti dojet pro mléko?

- Už je asi pozdě. Zkusím to.

Ve chvíli je zpátky. Mladý hospodář prý už uklízel traktor. Svářím.

Vyřizuji zmeškané telefony. Začíná víkend. Nechci zítra o nikom nic slyšet. Chci zapomenout!  Pojedeme k Denisce. Blíží se den jejího příchodu na planetu. Jejího prvního nádechu. Na ten den si velmi dobře pamatuji.

Zmeškané volání od Lindy.

- Jsi doma?

- Jj. Jsem u Petra. Balí se na moře. Pojedu pohlídat jeho pejska.

- Jede na moře, jo? Bude bruslit na moři?

Výbuch smíchu. Slyším jejího Petra.

- Nechci slyšet, čemu se smějete.

- Vyřiď mu, aby se pod ním neprolomil led. Bacha na tučňáky! A lední medvědy...

Řehtáme se.

Život je krásný. Když jsou lidé rozumní. Vzájemní. Ohleduplní. Lidští. Vím. Stejně pečovatelky pracují. Stejně vím, že se snaží. Jedna mladičká, ta se vypracovala. V tom jsme včera souzněli s ředitelem. To mládě se neurazí. Je jak jiskra. Ochotná, udělající, milá. Všechna čest! A stará garda, děvčata ošlehaná životem. Něžně krmí. Ráda je pozoruji. Dnes jsem pohladila bezmocnou paní Irenku na lehátku. Vděčně se na mě usmála. Slouží-li Irenka, jsme tam tři holky Irenky. Paní Dana - neměla jsem dnes šanci se dívat na její něhu. Taky jsem pohladila paní Boženku. Už mě asi zná. Vtiskla jsem jí hračku do ruky. V posteli jí seděla velká panenková holka, chlupaté zvíře... Krásně se usmála.

- Paní Boženko, hezky se usmějte, pošlu fotečku vaší Ivance!

Nenechám si vykolejit své energie lidmi, kteří nepatří do mého života. Harmonizuji. 

Žehnej nám zářivé ráno! V němž chceme pozemské dobro a člověka vědomě procítit. A s ním společně pozemské pochopit, duši uchopit , moudrost uskutečnit a osud naplnit.

Dobrou noc!!