Krásný

Poslední den. Pak už kouzlo nejčarovnějšího dne v roce a konec. Užívám si poslední den prací. Balím dárky. Výjimečně je budu mít zabalené. Vždycky to honím na poslední chvíli. Deniska volá. Někdo zvoní. Linda je tu. Má velkou radost. Kdysi jsem dostala za státnice od maminky platinový prsten s diamantem. Stará krásná zlatnická práce z první republiky. Za státnice ho ode mě získala Linda. Nechala si k němu vyrobit náramek. Nejdražší byl briliant. Obrovská cena zlatnického díla. Linda okotila prsten velké ceny náramkem ještě větší. Sada hází odrazy světla na všechny strany.

- Ukaž, vyfotím si to.

Certifikace až ze zámoří.

Máme hlad. Na páře vařím brambory na salát, zeleninu. Zalévám gurmánskou Herbalife rajskou se sýrem a šunkou; házím do ní zeleninu.

- Pojeď se mnou za mamkou.

Jedeme. Se zastávkami. Z auta volám mé nejstarší klientce.

- Irenko, chtěla jsem ti taky volat. Ještě nemám napsané přání.

- Za minutu jsme u tebe.

Zvoním. Nesu jí dárky a přání. Svěřuje mi, vrátila se z nemocnice. Diagnostikovali jí nemoc. Nevěřím. Ani ona nevěří. Lékaři přiznávají, že většina diagnostikovaných těžkých nemocí jsou jen záněty... Vím, že ji budu vídat i v příštím roce. Pokračujeme do DD. Maminka si prohlíží časopis. Při bližším pohledu je okolo stolu čtenářek víc. Jé, paní Drahuška tu má své dvě krásné dcery. Na chvíli jedeme na chodbu ke stromečku. Pouštím naše východočeské koledy. Na Štědrej den sem koukal, kde se z komína kouří, já sem jim tam vinšoval, ať se jim tam daří... Paní pečovatelky dotvářejí příjemnou atmosféru. Přejeme si. Ptám se jich, jestli mají všechno hotové. Mají. Tak to je fajn. Práci jim nezávidím. Těžká. Ve svátek. Jedna mi oznamuje, že před týdnem v Holohlavech - vím, vím. Mladý hoch v dodávce. Jj, to byla ta kolona... Na stejném úseku zhruba tří pěti kilometrů od října dva mladé vyhaslé životy...

- Babi, budeme luštit?

- Můžeme, jestli nejsem blbá.

- Mami, ty blbneš?

- No, ty taky, každej blbne.

Hm, nelichotivá zpráva. Nechci se blbnutí účastnit kolektivně. Linda se ptá:

- Jméno Trumpové?

- Nevím.

- Ale víš. Jeho žena lyžařka. Utekla myslím na lyžích.

- Vy jste na mě zasedly dvě.

- Nezasedly. Mami, jmenuje se jako moje sestra. 

- Irena?

- Mami, to jsem já...

Luští, ale blbne.

- Podpis anonyma?

- NN.

- Prosím?

- To neznáš, viď?

Maminka použila těžší kalibr:

- To čumíš, viď?

Je to replika z nějakého starého vtipu.

- Babi, nechceš na záchod?

- Ty ji dáš?

- Ne, ty ji dáš.

- Aha, tady se nabízí jít na záchod, ale je to na mně.

Vezu maminku do koupelny. Jak to, že si neuvědomuje, že jí to nemyslí...

Vezeme ji do jídelny. Do čtenářského kroužku. Stavujeme se v drogerii pro svíčky do andělského zvonění. Nemají. U Rossmanna kočkám pro bonbóny a pro svíčky do andělského zvonění. Ne, ne. Kaufland. Mladý zelinář mi jde popřát.

- Já jsem teď černá ovce.

- Vůbec nejste. Máte pravdu. A víte, čím to je?

- Vím. Nejsou vyučené. Už nepanuje cechovní čest. Úcta k zákazníkovi. 

Souhlasí. Berou každého. V Kauflandu je většina lidí nevyučených. Čapnou lidi z ulice. Pak to vypadá, jak to vypadá. Přitáčí se k nám starý zelinář. Inteligentní. Celý život ho znám jako pekaře. Jezdil s roburem. Rozvážel pečivo. Milý, vtipný. Mám ho ráda. Mladý zelinář:

- Tady je výjimka, ač nevyučený...

Linda se zapojuje s chválou...

Starý je dnes rozverný:

- Jo, chválíte mě, ale nespala byste se mnou.

- No jo, tělo chátrá. :-)

Jedeme na náměstí do drogerie. Svíčky do andělského zvonění měli. Doobjednali. Ale nedostali. Posílají mě do papírnictví. Mažu přes náměstí. Se mnou kluše prodavačka z papírnictví.

- Jé, holčeno, máte vánoční svíčky?

- Už ne. Ale zkuste to dole v květince.

Volám do květinky. Nemají. Česká fa. Nestíhá? Nebo logistické problémy? Nechápu. Okružní cesta městem za svíčkami. Nejsou. To je nějaký kapitalismus? Tam mají přece všechno! V kapitalismu je  všechno možné! I to, že nemají svíčky do andělského zvonění.

 Doma hledám v technické. Mám. JÁ JE MÁM!!! Moje syslování se vyplatilo. 

- Mami, objednej Micku na veterinu na ten zubní kámen. 

Volám. Vysvětluji. Přivezeme ji ukázat za týden v pondělí. 

- A kam jsem se to dovolala? Kam pojedeme?

- Národní. Do nemocnice. 

- Aha, tak to tam máte kartu naší Micicindy. 

- Jak se jmenuje? Kolik je jí let?

- Micicinda Hrobská. Devět. 

- Mám tu Čičičindu Hrobskou. Byla tu kastrovaná. 

- No, to vám packu podala na rozloučenou ještě v narkóze. Fakt Čičičnda? Tak to je ona. 

V té době žila ještě mamčina Micicinda. 

- Takže mami, ty ani nevíš, jak jsi kočku pojmenovala. 

Že by měla mamka dneska pravdu? Asi blbnu. 

Tak - rychle dobalit. Stromek do stojanu. Linda salát. Já strouhanku. Obalit klobásy. Linda stromeček. Péťa rybu. Už nevolám šikovné paní, který mi kapra vždy vykostí. Už má určitě taky kalup. Řehtáme se, bavíme se, vtipkujeme. Rybí polévku. Měla bych ještě slepit na poslední chvíli ledovky. Už ne. Ráno. Rozleží se do večera. SMS, maily raději nečtu, messinger, WhatsApp... Všem odpovídám a teď všem přeju:

Klidné svátky vánoční, pohodu s rodinou, v novém roce klid, hojnost, hodné lidi okolo sebe, štěstí, lásku, veselou náladu ať kazí mimoňové co nejméně, radost z žití, zdraví a MÍR!!!

Už je tu Štědrý den. Lidi se do něj probudí, já si jdu do něj lehnout. Ó, to bude pospání!

Dobrou noc!

P. S. Dnes jsem dostala dva dopisy. Oba mi udělaly radost. První bylo přání od sousedů. Druhé zvýšení důchodu. Hezké! Spokojená! Děkuji za obě obálky. :-)