Krátí se to, přišla zima
Zima
Mrzne, sněží to to zebe,
hodně sněhu spadlo z nebe,
ptáčkové teď starost mají,
jak potravu obstarají.
Kde jsou v domě hodná dítka,
dávají jim do krmítka, trochu zrní,
trochu máčku, ať si dají do zobáčku.
Dne 22. prosince v 04:27 hod. nastává Zimní slunovrat
zdroj: Velký rodinný kalendář, 1941
autor: Josef Lada
Dávno odbila půlnoc. Krátce se otočím, podívám se na právě uplynulý den. Přispala jsem si. Telefon. Skryté číslo. Vyštěknu:
- Skrytá čísla nepřijímám!
- To jsem já, já nemám skryté číslo.
- Jo to jsi ty. Chceš objednávat?
- Já volám z počítače, víš? Tak to asi není vidět.
Objednáváme, povídáme.
- Taky je u vás vítr?
To už je druhá, kdo se ptá. Včera paní z Mníšku pod Brdy. Asi ano. Ani nevím.
- Tady děsně pořád lije.
- Tady je poklop na nebi.
- Jé, tady chumelí čerti se žení.
- U nás lije.
- Přitom vy jste za kopečkem a máte tam chladněji.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-22-laska-klid-pohoda
Při telefonování nemohu točit. Nevadí. Chtěla jsem ty vířící vločky zachytit. Nic se neděje. Snad ještě čerti budou opakovat svůj rej.
Poslouchám nějakou živou konferenci. Odpovídají a neodpovídají. Rovnám si myšlenky. Kladu si otázky. Přehrávám si včerejší den, události. Dnes nad ránem magický slunovrat. Taková data se vybírají pro rituály.
Jdu do drive. Pořád mi to píše kup si, kup si, kup si prostor. Nekoupím. Odmažu.
Dnes se nemaluji, jedu k Tamaře na kosmetiku. Ježiš, poledne. Zvonek. Pošťák? Ne, soused. Do prčic, vypadám jak vrána. V županu. Jak já budu vysvětlovat, že jsem v županu. Nijak. Pracuji z domova. A to se může i v županu, když nejsi na kameře.
- Dobrý den! Dělala jsem objednávku.
Lije jako z konve. Předává mi tašku s dárky. Přejeme si.
- Já jsem taštičku s přáním poslala po Petrouškovi.
Dozvukujeme si, že víme. Že dnes jsme už oklepaní…
Beru balíček se zbožím. Ani jsem neslyšela pošťáka. Zboží mi položil přede dveře. Nepopřála jsem mu. Tak mezi Vánocemi.
Ireno, šupej, dělej, plň.
Mám půlku kapra. Udělám ho po mlynářsku. Brambůrky s mrkví na páře. Petroušek dnes bude obědvat doma.
- Petroušku, nechám ti tu na pánvi dobrotku. Ujedu na kosmetiku a masáž.
Polévám kapříka máslem a citronem. Sekám zelenou petrželku.
Tvořím narychlo přání pro Tamaru. Dávám jí přes translator český text, pod něj ruský. Snažím se každému napsat přání jemu na míru. Vciťuji se. Papír do tiskárny. Tisknu na druhou stranu. Ano, když se daří, tak se daří. Jasně. Potisk na tu samou stránku. Běžím pro další čtvrtku. Už jsem měla být na lehátku. Ještě přišiju rolničku. Jedu. Tamara počítá s mým pozdním příchodem. Omlouvám se, cpu jí pod nos přání a dáreček, aby pochopila mé zpoždění. Vždycky si najdu důvod, proč jsem přišla pozdě. Cvičím si zase ruštinu. Dnes jsem si vzpomněla na slovo grjaz. Špína. Vytanulo mi na mysli snad ještě z gymnázia. Chválí mi mou mladě vypadající pleť. Vysvětluji, že o ni svědomitě pečuji. Vatičkou po odlíčení, umytí, ještě projedu okraje víček. Tam je grjazu.
Má jemné ruce. První dotyky, propadám se. Spím jak špalek. Když jsem učila v Hradci, jezdila jsem na kosmetiku na učňovské středisko. Tam si poručíš mikrokosmetiku očních partií, tam dostaneš nejlepší péči, totiž učí se to. U Tamary mám toto vše zajištěno také. Nahřívá mi obličej. Abych nezpanikařila, varuje:
- Necháme nos, pusu přikryjeme.
Já to ustála. Viděla jsem bílé postavy, klid, pohodu, mír. Dýchala jsem. Někdy mě zachvátí takový atak, že si hadr strhnu z obličeje. Dnes ne. Dech, pohoda. Vesmírná inteligence, děkuji.
Pečuje i o mé ruce. Užívám si to u ní.
- Tamaro, slavíte naše Vánoce?
Přitaká. Ptá se, proč.
- Protože máte pravoslavné.
- Slavíme oboje.
To by se mi taky líbilo.
Čas se chýlí ke konci. Nejoblíbenější čas roku. Tahle temnota, zastavení, usebrání mysli. U toho úklid, vůně purpury, bylin, myrhy. Letos jsem si užila trhů, výstav, koncertů, přednášek. Byla jsem všude. Má duše je uspokojena. Denně si zpívám. Zpěv - ozdravná vibrace.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-22-hotovo
Slepuji ledovky, plním košíčky. Než vychytám polevu, aby se lila, mažu ji na ledovky jak máslo na chleba. Jasně, vždycky na to přijdu. Jen někdy pozdě. Sázím na ledovky půlky ořechů. Jdu pro starou pixlu od sušenek po mamince. Je plná lískových ořechů. Pár jich sázím na košíčky. Cedulky po mamince – letopočet 2008. Mami! To jsi byla ještě svobodná, doma, živá, pro nás! Krásná široká sklenice s cedulkou HROZINKY 2005. Mamko, nemám sílu ty papírky s tvým písmem vyhodit.
Jedu podle plánu. Ale už jsem ušlá. Sice si zpívám, ale únava je znát. Znějí tu koledy. Mám ráda všechny, nejvíc podkrkonošské. Domem se rozlévá vůně purpury a myrhy. Jsem radostně naladěna. Jsem vděčná, že žiju klidný spokojený život na malém městě. Nezajímá mě dění. Soustředím se na krmení ptáků, kočky, na chod domu, na opravu našeho zahradního domku, na milé lidi okolo sebe. Na co myslíš, to zesiluješ. Nestarám se o drby. Nemám ráda prázdné klepy. Vnímám od některých závistivých jejich energii. To je jejich. To není moje. Postavte se na hlavu.
Rozdělávám balíček s purpurou, co mi dnes dovezli. Bože, deset pytlíků s františky. Píšu paní, že se spletla. Ano, manžel prohodil obálky. Co s tím. Zaplatím si balikovnu, ať pošle číslo účtu. Dobírka je dražší než obsah zásilky. Odpověď: Nic neplaťte, chyba z mé strany. Františky někomu dejte. Tomu se říká obchodnice. On totiž prodělek je taky výdělek.
Už se to blíží. Zítra vyžehlit, vymandlovat, zabalit… Pak už narození Ježíška. Uběhlo to. Čas se zrychlil. Lidi shodili masky. Už se nemusí přetvařovat. Vím, na čem jsem. Jistota je důležitá. Už se netrápím, že mě někdo nechce, nemusí. To je jeho. Nemyslím na to.
Krásný čas. Advent, příchod, očekávání. Vděčnost. Proudí skrze mě a upevňuje můj klid.
Cvak. Vánoční světla právě zhasla. Jdu se taky zhasnout.
Dobrou noc!
P. S.
České zvyky, tradice a pranostiky - ilustrace která baví
ZAPOMENUTÉ POSTAVY ADVENTU - ADAMÁCI A ANDĚL SE STROMEČKEM V RUCE
Poslední týden před vánočními svátky
chodívali po chodských vsích adamáci "haramáci". Byli to chlapci
přestrojeni za Adama (Harama) a Evu (Hevu), Boha Otce, anděla a ďábla. Chodili
od domu k domu a všude zahráli malé divadlo.
https://www.ceskezvyky.cz/zapomenute-postavy-adventu.../
Bůh Otec měl bílou paruku a vousy ze lnu
poprášené moukou, bílou sukni, přes ni košili převázanou stuhou a ve vlasech
svatozář z pozlaceného papíru. Stejně byl oblečený i anděl se svatozáří ve
vlasech. Nesl zelený stromek, jedlový nebo smrkový, se zavěšenými červenými
jablky a modrými papírovými kvítky. Jablíček musel mít velkou zásobu, aby mohl
obdarovat všechny děti při obchůzce. Adam, většinou mladý, hezký chlapec, měl
úzké šerkové kalhoty a přes ně režnou košili. Byl hladce oholený. Eva, mladé
hezké děvče s dlouhými rozpuštěnými vlasy, byla oblečená do režné sukně a rukávců
s krátkými rukávy. Ďábel nosil černé úzké kalhoty, obrácený černý kožich ušitý
z černých koček nebo beránků, v obličeji začerněný a s rohy ve vlasech. V ruce
držel ušitého černého hada se zelenýma očima a červeným jazykem. Masky vedl anděl se stromkem v ruce, za
ním šel Bůh, pak Adam s Evou a ďábel s hadem. Často je doprovázeli malí
andílkové a čertíci. Ti nosili košíčky na získanou odměnu. Po vstupu do stavení
všichni společně pozdravili, anděl postavil stromek zasazený do dřevěného
špalíku doprostřed světnice a začali všichni hrát divadlo o spáchání prvotního
hříchu v zahradě Eden. Hospodyně po představení adamáky obdarovala moukou nebo
vejci, chlebem, ovocem, ořechy a někdy dokonce lnem. Kde dali málo, tam slídili
čertíci po celém domě a sebrali z potravin všechno, na co přišli. Odůvodňovali
to tím, že "djestě (dvěstě) dětí něco spotřebuje!" J.Š. Baar o této lidové vánoční hře
hovoří ve své knize Paní komisarka jako o německém zvyku.Vše se mohlo stát kolem roku 1890.