Krátí se to. Už čtvrtá. Nastala zima

Měla jsem dnes zvláštní sen. Po páté hodině ranní se zrodilo sluníčko. Slunovratové energie mi vstoupily do spaní. Sny zapomínám. Zapisuji si jen ty mezivánoční, věštecké. Dnes jsem se probudila na velikánském obřím ruském kole. Právě mě to vyneslo úplně, ale zcela až nahoru, na nejvyšší bod. Tak obří kolo s obrovským rozhledem do krajiny jsem nikdy neviděla. Stála jsem na plošině. Držela jsem se, jak na houpačce; trošku jsem měla strach, jak vystoupím. Vystoupila - vedla tam chodba do hotelu. A už jsem byla zas tady na světě. Nemohla jsem se probrat. Ne a ne...

Holka, vstávej. Petroušek slyšel pípání. Přišel mě ve vstávání povzbudit. Ještě jednou a dvakrát. Zadělávám na vánočku. Povedla se. Jenže jsem zapomněla dát koření. Chybí mi tam muškát, badyán, anýz. Oči jak hlemýžď; jsem jimi už u mamky. Vánočka narostla, je výborná. Jen to koření... Lidi nekoření. Už neznají původní chuť... Čtvrtá adventní neděle. Za maminkou. Naobědváme se, až přijedu. Maminka v malé jídelničce. U paní K. dcera a vnučka. Paní, která má dceru v Náchodě, je rozložena ve svém křesle, dojídá. Miloučká. Všichni jsou tu miloučcí. Jdu pro stromeček. A věnec. Nesmí se tu pálit. Kvůli požárním hlásičům. Čtvrtá svíce. Ukazujeme si hudební nástroje na věnci. Beru ho domů. V TV běží Zlatovláska. Maminka obdivuje koníka. Krásný. Poznává podle Jiříkových úkolů pohádku... Paní Jana uvařila kafíčko. Líbí se mi péče, atmosféra. Chybí mi tu zázemí pro návštěvy. Vánočka jí chutná. Obírám mandle. Stejně dvě vyplivuje. 

- Mami, v DD není záhodno jíst oříšky, mandle na stolečku. 

- A proč?

- Protože už byly u někoho v puse. 

Povídáme si. Už musím za Péťou. Čeká na mě. Ne. Čeká na oběd.  

- Mami, zaliju ti ještě caro. 

Souhlasí. Dělám ještě žitnou pochoutku. Nechávám tu cukroví. Sama ho na stolečku nenajde. Umí si najít mlsky ve stolku. 

Doma. Obědváme později.

- Pyromanka.

To jako já. Na stole svítí svíce. Zvonící stromeček zvoní. Čtyři svíce na adventním věnci. Celý stůl září. Každá svíce nese svůj význam. Naděje. Mír. Přátelství. Láska. Na všechna přání během roku nezapomenu připojit slovo MÍR! 

Měla bych vyžehlit všechny ty pračky z předevčíra. Chvíli si dáchnu. Máme to tak dělat. Jen na chvíli. Silné energie se projevují v bolestech těla. Lidi bolí i kosti... Stačí si odpočinout. Ulevit fyzickému. Během roku nemohu. Pracuji. Dnes i včera jsem tělo na chvíli uložila. Ó, jak si to pochvalovalo. Na půl pátou jedeme na oživlý Betlém. Skyp. Zrovna když se navlékám do kabátu. Znovu skyp. Linda. Zrovna když se obouvám. Jednou rukou tahám botu, druhou mačkám na telefonu skyp.

- Mami, četla jsem na ČSFD hodnocení pohádky O Janovi a jeho podivuhodném příteli.

- Lindo, obouvám, se. Za chvíli tě neuslyším. Jedeme do České Skalice na Betlém.

- Mami, poslouchej...

Zajíká se, vnímám jen něco o úlohách o pohybu.

- Nerozumím. Ztratíš se mi. Už se vzdalujeme signálu. Zavolej mi na telefon.

- Mami, poslouchej: Celou pohádkou vládne poměrně ponurá atmosféra, takže by to mělo fagany docela zklidnit. Zápletka spočívá v tom, že kdo chce mít princeznu, musí uhádnout její tři hádanky.

- No, je ponurá.

Linda se dáví smíchem. Je jí rozumět každé třetí slovo.

- Úlohy o pohybu? To mi nešlo v osmičce nebo v devítce. Dostala jsem z nich v malých desetiminutovkách pětky. Mamce jsem se přiznala o Vánocích. Sedla, vysvětlila mi je. Ale dodnes mi je fuk, kdy se potká slon se zajícem, když každý letí na jinou stranu a v jiný den. 

- Mami, počkej, poslouchej: Ač bych si s Evičkou Vejmělkovou hrozně rád zahrál na prince a princeznu, do hádanek bych nešel, v tom jsem blbej jak tágo. Stačilo když se mě jednou matikář zeptal, že z Prahy v 6:45 vyjel vlak co měl 3 nákladní vagony, v jednom měl uhlí, ve třetím žito a kdy že dojede do Plzně ? Má odpověď "až dojede, tak dojede" ho neuspokojila a od tý doby se hádanek neúčastním. Jan se naopak celej hrrr hádankářskejch hrátek s Evičkou účastnil, ale to se mu tu před holkou frajeřilo, když mu za prdelí stál ten dědek. S touto pohádkou bych příliš neoperoval před opravdu nejmenšíma dětma, nebudí moc příjemných pocitů, ale jinak se docela vydařila.

Teď už se řehoním i já. Někdo vtipně komentoval. 

- Má pravdu, chlapec. Až dojede, tak dojede. Nikdy jsem nepochopila, proč si lámat hlavu s tím, když želva a zajíc běží v protisměru, kdy se potkají. Ani intuitivně. Aspoň odhadnout. To mi zůstalo dodnes. Když jedu do Skalice na desátou a vyjíždím za tři minuty deset, v kolik tam tak asi budu a jestli to vůbec stihnu do té desáté.

- Mami, tři vagony, v jednom uhlí, v třetím žito, kdy dojede do Plzně?

- To umí spočítat jen Péťa. :-) S přehledem.

- Vždyť jsem jí to učil. To je jednoduché. Rovnice o dvou neznámých.

- S různým směrem. :-) 

Tmu prozařují ozdobené vánoční stromy. Lidi mají nasvícená stavení, stromy, keře... Parkujeme v Malé Skalici. U kostela, kde se 1837 vdávala Božena Němcová. Vyhlášena královnou prvních jiřinkových slavností. Hezká atmosféra. Lidi se scházejí. Jdeme spolu. My dva. Jsme spolu třicátý první rok. Máme své štěstí. Péťa mi jde koupit medovinu. Oživlý Betlém s loňskou vynechávkou už několik let dokresluje iluzi dávného příběhu. Vymyšleného? Kdo ví. Přehlušit slovanské tradice dalo církvi velkou snahu. Slované se svými svatoháji... RA - počátek. Odsud vše pramení. RAdost, pRAmen. RE - tok energie, řeka. První slovanský svět PRAVI se zákonem příčiny a následku. Ať cokoli dělám, stále musím dbát na kontakt se začátkem. RY - RYtmus, RYchlost. Řeka se vlní, dělí se ve frekvencích. RO -ROzkvět, ROzmach, rozmanitost. RU - úpadek, zhroucení stvoření... Aby si náROd uchoval ROzkvět, aby pROsperoval, byl stále na cestě vzestupu, nikdy se to nesmí překlopit do poslední fáze RU. Nutno zabránit páté úrovni. Jen čtyři - jak na to? Čtyři svatá ramena, ramena, rohy rozkvětu - svastika. Ano, naše slovanská svastika. Ukradená cocacolou i fašouny. Slované vytvořili systém slavností. TRAdice vycházejí ze zákona RA, z pRAmene. TRAdice slouží k udržování vzestupu, k pROsperitě ROdu, náROda... Přes toto vše - moc se nám divadlo líbilo. V den slunovRAtu. Podlehli jsme iluzi. Koledy, andělé, tři králové na koních... Oslíci, kozy... Jen sníh chyběl.

Jedeme domů. Stavujeme se v kravíně. Popřát a pro mléko. Jdu se podívat na krávy. Pracují tu tři generace rodu. Prostřední mi svěřila do školy své děti. Ptám se otce mého žáka, jetli si smím pohladit krávy po čele. Mohu. Raději ty bez přístroje na dojení. Aby jim dojení nespadlo. Hladím hned první. Ošívá se, nechce hladit. Možná cítí můj strach.

- Jo, ta to nemá zrovna ráda.

Tak jsem se zrovna trefila. Přepravníkem jede kravičkám seno. Jdu se podívat na svého bývalého žáka. Dnes už chlap jak hrom.

- Máš už školu?

- Mám. Jsem vyučen i maturitu. Byl jsem i na vysoké, ale to jsem nezvládl.

- Já si pamatuji, jak jsi mi říkal: Miluji práci na poli...

Směje se. Je do zemědělství zamilovaný stále.

- Házíš na siláž seníčko? Siláž není dobrá?

- Jo, je.

- Ale smrdí.

- Mně voní.

Je odzbrojující. Miluje i ten puch. A nedivím se. Chápu ho. S jakou láskou přihazuje vidlemi seno na pás, po kterém proudí kukuřičná siláž z traktoru.

Kluk mě okouzlil. Zapomněla jsem se zeptat na mladšího bratra. Ten byl tehdy v kočárku.

Máme načepováno. Ještě se stavíme v další vesnici na návsi.

- Smrk pokáceli. Byl tady. Zlomila ho fukeř.

Fotím si nazdobenou náves. Betlém tu tvoří figury a la od Josefa Lady. Navrhovala je moje bývalá učitelka. Skvělá. Výborná. Vynikající. Uměla to s dětmi, s lidmi, výtvarně nadaná... Pamatuji si, jak jí odešla maminka... Pak tatínek. Rozvedla se. Je šťastná. A bez dětí. Třeba ještě... Na jaře jsme se potkaly v Lidlu. Objímaly jsme se a objímaly. Vyrobit betlém navrhla moje kuchařka. Vyřezal tatínek mých žáčků. Truhlář. Na hrobě jeho ženy a mé první řídící se stavuji cestou od kadeřnice...

- Tak jedem? Ještě si to vyfoť...

Jedeme. A dohnat, co jsem promeškala. Svařit mléko. Žehlit, žehlit, žehlit. U pohádky Hodinářův učeň... Vtipná. Dokoukám ji zítra.

Dnes - dobrou noc!