Kuga se dnes proběhla. Já taky. Každá po svém

Večer. Ořízla jsem stonky tulipánům. Fialové a oranžové. Koupila jsem je v Penny. Nádherné. Personál v Penny prozákaznický, milý, ochotný. Nepřátelské kjavy u pokladny jsou už asi na ÚP.

Petroušek se vrátil ze stadionu.

- Peťuš, já jsem tady u nás tak spokojená. Máme to tu moc hezké. Jsem šťastná. Světýlka. Kamna. V zahradě světla. Útulný prostor. 

- No vždyť jsme to tu spolu vybudovali.

Pravda. Pamatuji. Na rohu našeho paneláku hospoda. Budovali ji. Prý původně to bude cukrárna. Výdejní okénko na dorty. Ty vorle! Podraz. Hospoda. Se zahrádkou! Řevy a smích zdivočelých ženštin. Naproti přes cestu další. A za rohem putika, kde se až do rána hrálo, prozpěvovalo – já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám… Brrr. Všechno zlé pro něco dobré. Děkujeme za rambajz, za neukázněné hosty i personál. Velký dík!! Petroušek rozhodl, že ano, postavíme. Jj. Já náš dům viděla v meditaci. Ale jako živý!! Šestá čakra. Poslední den meditačního týdne. Když mi oznámil, že teda jo, že už to řekl mamce, vyděsila jsem se. Co teda jo. Vrátila jsem se ze školy v přírodě…

- Rozhodl jsem se, že ten dům postavíme.

- A bude přízemní a okrový.

- Jak to víš?

- Viděla jsem ho v meditaci. Krční čakra. Vozila jsem se na delfínech. 

Já!! Která se bojí vody od doby, kdy jsem se topila v moři v Soči! Vůbec jsem se nebála. Držela jsem se ploutve. Prořezávali jsme vodu. Modrou. Krásnou. A dům se mi tam ukázal. Asi mi to přišli ti delfíni sdělit. Nevím.

Právě jede přes železniční most vlak. Tam, kde už sedmý den brázdím pole a louky. Jé, jak já to miluji! Budík mě dnes vytáhl na zvonění. Ještě za šera. Zvláštní. Zvuk měl vizuální podobu. Rychlé tahy štětcem ve zlaté barvě. Každé pípnutí jedna zlatavá lajna přesně ohraničená jela po tvrdé čtvrtce. Od okraje se na ní objevovaly žlutozlaté pásy. Za oknem rozednívání. Hned jsem věděla, proč mám vstávat. Venku vcelku obrovský mráz.

Nakrmit kočky. Poctivě umýt obličej. Nanést krémy, séra. Namalovat obočí. Připít na den. Na lidi. Na Přírodu. Na MÍR! Už asi druhý měsíc kurkuma, pepř, citrón. Zajímavé. Kdykoli se usoustředím na formulaci přípitku, někde se zjeví Žofka a začne mi do toho výt, zasahovat, žvanit. Dnes zdvihám výhrůžně ukazovák. Druidi takhle šermovali kouzelnými hůlkami. Zavřela jsem jí tipec. Mám klid. Tělo startuje. Za necelou hodinku se spustím do luk. Nechávám vodičku vniknout do všech elektrárniček svého těla. Mé buňky dostávají na start sluníčkový nápoj. Mí paraziti dostávají do zubů. Jen někteří. Ti chytří se schovají za paravánek. Až jim dám pokoj, vylezou… Jenže dostanou ránu jiného kalibru.

Ze slunovratu si lámu hlavu, jak zachránit jednoho člověka. Jak pomoci druhému. Bez dovolení se to nesmí. Kudy do toho? Jak si dovolit?

Maličkosti, které do koktejlu vykonám, vyplní hodinkový čas trávení metabolické vody.

Moji čtenáři vědí, a s úsměvem podotýkají, že nikdy nezapomenu na okýnko od kamen. Nezapomenu. :-) Naše kachlová kamna jsou jak nová. 10.4.2010 havarovalo ruské letadlo u Smolenska. Vždycky, když si chci spočítat, jak dlouho tu bydlíme, hledám tuhle havárii.  V kamnech topíme od prosince 2009. Před kolaudací. Pamatuji na první zápal. Vyběhli jsme s Petrouškem před dům. Z komína stoupal bílý dým. Ten pocit! Komín táhne! Stěhovali jsme se pozvolna od ledna do dubna. Kamna slouží z těch dob. A okénko - jak nové. :-)

Volám Mourka. Docela hustě sněží. Mourek se brodí sněhem. Na svůj zvyk šourat se běží poměrně rychle ke dveřím. Mourinek je z venku zasněžený. (Najde někdo doplněk? Nápověda: Rozvíjí dva větné členy. Nápověda č. 2: Vzorová větička Hajná stála v dveřích překvapena.)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-07-napoveda

Nápověda 3 – v tabulce nejsou všechny větné členy, hledaný tam je. :-)

Kdo nevyluštil, napište mi dotaz.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-07-rano-snezilo

Strojím se. Ještě lehoučce sněží. Dnes vybíhám v neobvyklou dobu. Krátce po deváté. V jedenáct se chci vrátit. Klušu po chodníku. Na úplném konci si dávám pozor. Ledovatý výjezd z postranní ulice zasypán novým popraškem. Pozor na uklouznutí. Spouštím se z kopce. Překážka zvládnuta. Jedu. Neumím popsat radost buněk. Prve jsem sdílela – po kolikáté už? – Karla Buňku Svobodu a jeho ozdravnou léčivou písničku:

https://www.youtube.com/shorts/qBUahROPtFE

Mám dvě hodinky v lukách na běžkách. Brzy – ještě se vyjasňuje. Potkávám jednoho pejskaře. Nikde nikdo. Obíhám velkou louku. Od Labe slyším něco jako zvuk křídel. Snad tam někde nezamrzla kačena nebo labuť! Na druhém konci přes pole dole fotím prvorepublikovou vilu. Krasavici mezi krasavicemi. Bývala šedá, otlučená. Loni dostala nový kabátek. Mně se výjimečně víc líbil ten šedý. Její kulatá okýnka ve štítě připomínají kajutu. A z ulice tam nahoře se mi líbí každé okýnko jiné. Kráska s modrými obroučkami od brýlí.

Když vystupuji z luk, stihla jsem dvě louky, fotím dva domy. Jeden vlevo a druhý vpravo v kopečku, který teď s námahou vyběhnu. Oba šedé. Hezké. Ale šedé. Uniforma dnešní doby. Šedá a černá v bytech, na oblečení, na autech, v architektuře. Znak smutku?

Stíhám. Dnes jsem časově ukázněná.  Krátce po jedenácté u branky. Rychle, rychle…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-07-vyziva-do-svalu

Do dvaceti minut po výkonu máš otevřené tzv. metabolické okno. Buňky v těle přijímají všechno stoprocentně – jedy, kofeiny, vitamíny… Buňka se po dvaceti minutách pozvolna uzavře. Vždycky se snažím ještě v bundě namixovat si sportovní doplňky. Ať mám tělo a svaly vyživené. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-07-krmeni

Jdu se převléknout… Z ložnice pozoruji krmítka. Na švestce se zdvihlo hejno ptáků. Stehlíček, snad tam byl i dlask, viděla-li jsem dobře? Úroda ptáčků! Běžím bosa do sněhu nasypat jim, aby měli dostatek. Ať přežijí ledovou noc.

Ješiš, na chodbě připravená klička ke vratům. Zkouším ovladač. Brána se hnula. Perfektní. Teď ještě nastartovat Kugu. Petroušek mi ji protáčel asi dvakrát, třikrát. První zmáčknutí – drn, drn. Není vybitá, ale cítím, jak je ztuhlá. Druhé zmáčknutí – chytla. Hurá. Zahřívám ji. Po chvilce opatrně vyjíždím. Šetřím ji pomalou jízdou až za město na nový kruhový objezd. Tam si sama řekla, že už chce klusat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-07-od-ericky-na-obed 

K Erice kupodivu jen s dvouminutovým zpožděním. Beru za kliku. Zamčeno. Nespletla jsem si datum? Zámek. Dveře se otevírají.

- Táta zamknul.

- To je dobře. Ale vyděsil mě. :-) 

Domlouváme si na příště melíry. Jako blondýnka bych vypadala nevýrazně. Spíš jako šedovláska. Tmavé melíry působí šmrncovně. Hotovo. Chvíli si povídáme. Příjemný hovor o nepříjemných věcech. Přede mnou tam byla paní, která se účastnila vyklizení OC. Hlásili, aby si rodiče vyzvedli děti venku na trávníku. Byla tam s kamarádkou. Ta si v klidu nakupovala prostěradla. Paní ji popoháněla.

- Dělej, něco se děje. Máme vyklidit obchod.

Paní si v klidu nakoupila prostěradla. Nereagovala na výzvy k opuštění obchodu. Pustili je k autům, takže o bombu nešlo. Paní, která nereagovala na nebezpečí – učitelka. Manžel policista. Z garáží vyjížděli hodinu a půl. Viděla ženu, která tloukla hlavou o volant a vedle ní seděla šíleně gestikulující druhá. Auta zamčená, přesto se chovaly hystericky. Paní učitelka si pochvalovala, jaká pěkná prostěradla si koupila.

Dva Vietnamci si vyřizovali účty nožem. Snad i paní, která u toho jednoho byla na nehtech, byla taky zraněná. Prý.

Přecházíme na vánoční výzdobu.

- Mně se líbí světla venku.

- Mně taky. V noci svítí zahrada. Když se vypne, vím, že už bych měla taky vypnout…

Jsme obě račice. Eri se těší na léto. Miluje teplo.

- Eri, já se těším na sjezdovky. Miluji sníh, mráz. Perfektní, když teď od domu sjedu dolů do luk. Fučí proti tobě severák. Dnes jsem okukovala čemeřici. Je zplihlá. Nemá poupátka.

- To tak v únoru.

- Eri, a přijedeš k nám zas někdy. To bylo krásné, když jsi u mě byla. Jak jsme se procházely zahradou.

- Přijedu.

Loučíme se. Přejeme si. U Eriky je to vždycky ozdravné. Příjemné. S Erikou běží čas v hovorech a v klidu. Raduji se, že ji mám. Šikovná, hodná, milá. 

Stavuji se v Penny. V poslední době tam ráda chodím. Příjemný vytříbený personál. Jasně, vedoucího jsem učila na učilišti. Záruka kvality. :-) Ne, vážně; vedoucí skvělá bytost. Mám ho ráda. Má prodavačky dobře vycepované. Zdá se mi.

Doma k obědu ovesnou kaši. Rychlovka. S máslem, medem, mandarinkou.

Přichází klient. Takový poctivý starý chlap. Krásně drží svou tělesnou schránku. Dnes má výsledky pohoršené.

- Protože nemám pohyb.

- Neboj, ty to zase zvládneš dát do pořádku.

Odjíždí. Prohlížím si balíček z Číny. Vyřazuji věci, které vrátím.

https://www.youtube.com/watch?v=kXOY6Vb_dQg&t=2303s

Pouštím si bezva rozhovor s dr. Stránským. Jeho protějšek dobře kontruje. Opět slyším, že je tu první generace dětí, které se ptáme, co chtějí. Východisko z umělé inteligence je, ve školách vyhodit počítače. Nechat je jen na výuku programování. Používat sešity a pero. Učebnice. Jinak jsme u konce. Protože mozky dětí jsou vyžrané jak od heroinu… Všechny testy od roku 2000 ukazují klesající úroveň IQ… Výjimkou je Skandinávie, kde lidstvo nehloupne, ale přešlapuje na místě. Příčinou blbnutí – mobilní telefony. Portál do technologického světa, do světa slasti, do světa odlehčení a ulehčení. Nikdy nevyjdeš bez mobilu. Prodloužená ruka. Čtu jeho knihu Vzestup a pád lidské mysli. Aby nedošlo k resetu, je třeba zakázat na celém světě mobily. Dřív byl jeden černý telefon v paneláku… Používal se jen na volání. Nouzově. Držely se mezilidské vztahy. Rozvíjelo se poznávání neverbálních signálů… Všechny věci, které zlepšily náš komfort, byly vynalezeny před mobilním telefonem. Sušák, myčka, pračka, telefon, vlak, letadlo, chemoterapie, ATB…

Máme tu první generaci, která nevychovává děti. Rodiče mají být svým dětem čtyřiadvacetihodinovým vzorem a jsou tu od toho, aby TRESTALI své děti, když udělaly opakovaně něco, co neměly a bylo jim to vysvětleno. Děti se  mají učit chybami. Ale je to náročné, když tatínek a maminka čumí do počítače. Je tu první generace, která přestala vychovávat své děti a dává jim práva. Děti nemají právo na nic, co se dá koupit. Mají právo na lásku a na vzorné rodiče. Nikdy v lidských dějinách takový absurdní stav neexistoval. Rodiče jsou morálně a intelektuálně oslabeni. Začali se bát svých dětí a přehnaně se bát o své děti. Nikdy děti neměly mobily. Prý musí vědět o svých dětech. Proč musí rodič vědět kde je jeho dítě a co dělá? Dítě se musí odřít a upadnout. Do roku 2007 toto neexistovalo. To není teze, to je fakt. Rodiče - tam je ta rakovina. Děti jsou metastáze. Rodiče se musí vyříznout z toho zlozvyku... 

Jak má své pětileté dceři zakázat telefon? Normálně. Dr. Stránský reaguje prakticky. Ve škole se utvoří skupinka rodičů, kteří nedovolí dětem používat mobily. Jejich děti budou exkluzivní skupinkou, která má lepší známky, výsledky…

Petroušek je tu. Večer. Šťastná. Dnes jsem objednala Zapper. Darja mi ho v Itálii naprogramuje a pošle. Zatím budu přemýšlet o taktice.

Dobrou noc!