Květinový, poflakovací, kočičí

Písničky, zpěv, tanec, hudba. Já zas protančila dnem. Dnes se na chatičce práce na jeden den zastavila. Nemusela jsem chystat svačinku. Péct bagetky. Přemýšlet, co k obědu. Svoboda. Dopoledne žádní klienti. Vstávám. Ještě se vrátím. Poslední noc na matracích na zemi. Zítra už přijede nová postel. Truhlář ještě volá, jestli chci dřevěné knopky nebo kovové mušle. Mušle. Mohou být i knopky. 

V kuchyni se protahuje Mourek. Dobrá, nakrájím mu masíčko a pude. Jejka, ona tu je i Žofinka. Hm, divné. V posledním týdnu se vrací z noční zahrady až pozdě dopoledne. Jenže dnes je chladno. Už mě nechodí škrábat na dveře. Vymraucávat. Mourek jí asi poučil, že mě má nechat dospat. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-12-kocici-laska

Donekonečna bych pozorovala, jak se Mourek stará o Žofinku. Myje ji. Packou si ji přidržuje. Čekám, kdy mu za jeho lásku zase zadní packou šlápne do úsměvu. Ne, dnes ne. Maličko se kočkují. Žofka kvikla. Moureček si ji přišpendlil k podlaze. Aby věděla, že nemá zlobit.

Na lince stojí láhev s mlékem. Petroušek vozí od kofoly. Vždycky mě napadne, kdo si může kupovat kofolu. Nepochopím. Včera jsem někde četla, ježiš, kde to bylo? Že nejvíc dětí nakoupila ta továrna s podobným názvem. Konspirace. Určitě není pravda, že nápoj ochucují masem. No, našlo se tam lidské DNA. Ireno, zpátečka. Začni znovu.

Na lince stojí láhev mléka. Vymazávám hrnec máslem, liju mléko. Svářím. Krájím maso oběma kočičkám. Ne. Do postele už jsem se nevrátila. Najednou poledne. Čas Petrouška. Vyptává se, co dělám. Co bych asi tak dělala? Lelkuji. Ani jsem nežehlila. Pojedu se podívat po obchodech.

Před druhou se konečně vykolíbávám. Mačkám ovladač brány. Nic. Vystupuji. Mířím tam někam, kde předpokládám nějaké čidlo. Nic. Sedám do auta. Bohužel, chtěla jsem se vytratit dřív, než přijde z roboty. Volám:

- Peťůůůš!?

- Copak se děje?

- Petroušku, nejde mi otevřít brána. Prosím tě, přijeď. Někomu ten ovladač upadl určitě na zem.

Ó, jsem za alibistu. To není pěkné. Když mi ovladač upadne, hned hlásím, že jsem ho upustila. Petroušek v něm srovná baterie nebo co. Dnes se schovávám za slovo "někomu". Ten někdo je LP. Jemu půjčujeme ovladač, když potřebuje zajet autem, vyjet… Jdeme ke zlatému věku. Poslouchám Davida Willcocka. Ano, opakovaně slyším, že máme milovat lidi. Být hodní, ohleduplní, milí. A živý člověk se má chovat čestně, spravedlivě, nemá lhát. Ale já nelžu. Mně ovladač neupadl. Hotovo. Ireno, nebuď alibista!! Jsi tu za sebe!

- Za deset minut jsem doma.

No jo, má pravdu. Za deset minut dvě. To přijede v okamžení. Odhazuji ovladač na sedadlo. Najednou se křídla vrat rozevírají a zvou mě k výletu. Letím! Před domem zastavuji. Volám Petrouškovi.

- Peťůůůš!?

- No. Mám tu šéfa.

- Ona se ta vrata otevřela sama. A představ si, mačkám ovladač, brána se zavírá.

Péťa se směje. Chválí mě, jak jsem šikovná. Jelito jsem. Jasně.

Jedu nejprve okolo Penny. Mají tam stelivo pro kočky. Pětikilové balení a desetikilové. Rozdíl na kile asi dvě koruny. Tak to já si vezmu ten velký pytel. Cenu tam mají.

- Prosím vás, sleva na stelivo je od zítra nebo už dnes?

- Můžete si to vzít už dnes.

- Aha. Ale vy na tom máte naházené pytle s nějakým psím krmivem.

Paní prodavačka drobného vzrůstu jde. Rázně bere pytle, odhazuje je stranou. Jakoby mi demonstrovala, jak jsem nemožná. Možná jsem, ale dvě vyhřezlé plotny mi brání zdvihat těžké věci. Jsem ráda, že chodím. Uháním si o regál dál pro vozík. Prodavačka mi – asi se mi to jen zdá – prudce hází desetikilové balení do vozíku.

- Jste velice laskavá. Děkuji. Vás nebolí záda?

- Bolí. Pořád.

No jo, tak to jí nepomůžu. To já bych řekla mladším nebo bych si zavolala pomoc. Ve dvou se to zvládne lépe. Dnes tam ty mladší pobíhaly asi tři čtyři.

Valím k pokladně. Vykládám na pás.

- Prosím, tady mám ještě pytel.

Prodavačka si ho zdvihá na pás.

- Ne, jen ho přejeďte. Nechci ho zdvihat.

Nic neříká. Pytel mi staví za pokladnu. Jde mi ho uložit do koše.

- To si musíte někomu říct o pomoc. 

- To já si řeknu. Manželovi. 

Chjo. Jsem otravná baba. Většinou si u kufru někoho poprosím, aby mi pomohl. Doma mi zboží odnáší Petroušek. Nebo já po malých částech. Od doby, kdy jsem měla celý rok ischias, na sebe jsem opatrná. To bylo šílené. Nemohla jsem ležet. Bylo to strašné. Rok. Do toho jsem složila fci, Zůstala jsem doma s maminkou. Asi do dvou měsíců se bolest rozešla, uklidnila. Už bych to nechtěla zažít. Ten první trval asi tři měsíce. Druhý ho v délce bolení trumfnul. Přesně vím, kudy vede nervová dráha…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-12-male-usate-krasne-nic

Jedu do Kauflandu. Odpojuji košík. U zdi tam trpělivě čeká malinkatý pejsínek. Bála bych se ho tam nechat. Klučíčka. Nebo holčenku? Oslovuji ho. Sedám si k němu. Natahuje netopýří ouška. Jde ke mně blíž. Pozor. Tudy chodí lidé. Aha, tady vede chodníček. To jsem neudělala moc dobře. Fotím ho. Blanka píše, že vždycky s takovým čekánkem počká, až přijde jeho páníček. Společně se radují. Měla jsem taky počkat. Ale když jsem vyšla ven, už tam nebyl. Dočkal se i beze mě.

Stále stejné šity. Pořád se opakující zboží. Stále čekající slevy na truhlíky, kteří vždycky a znovu zas naletí. Nebo spíš čekají, aby si něco koupili levněji. Mezitím je nalákají na něco drahého. Tady aspoň mají víc zeleniny od Maďarů, Němců, Poláků. To v sousedním obchodě stejného majitele mají jen Itálii a Španělsko. Zaplať bůh, okurky už máme svoje. Rajčátka taky pospíchají k uzrání.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-12-zdravy-kosik

Fotím si košík. Zdravý košík. Spokojenost. Dám si ho do skupinky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-12-kdo-si-dovoli-jet-na-nakup-taxikem

Ježiši. Před Kauflandem taxík. Nakládají do něj nákup. No, výborně. Asi brali dávky. vida! Dřív to chodilo krajinou pěšky, dnes se to vozí taxíkem. To já si nedovolím. Je to pro mě drahé. Taky neberu dávky, ale zasloužený důchod za čtyřicet pět odpracovaných let. 

Kam teď? Na druhou stranu města do zahradnictví. Prodávají tu zmrzlinu. Není kde u cesty zastavit. Jedu kousek dál. Ne, na pruhování - ne, tam nemohu. Ještě kousek. A hele, policejní auto číhá. Ireno, jeď až támhle daleko. Cestou kupuji jahody. Dnes tu není ta dvaatřicetiletá holčina. Tahle je mladší. Ptám se, co dělá.

- Nic.

- Jak nic? Přece něco děláte!

- Já se starám o babičku. Osmdesát čtyři let.

- Aha. Tak to máte hodně těžké. To jste hodná.

Má – co jiného - alzheimera. Můžeš to nazvat stařeckou demencí. Je to fuk.

- Bere léky, že?

Přikyvuje. 

- No, ty prý jdou na pohybový aparát a na demenci. 

Slečna stále pokyvuje. Je tam s ní mladý pán. Oba sympatičtí. Sypou mi jahody do přepravky. Mamka by řekla na lísku. Ale to bývaly dřevěné. Mám plastovou. Polák mi do ní před měsícem nasypal jahody. Prodávají třešně, česnek… To mám ráda. Víc sortimentu. Stejně ale, kam se hrabou na polské stánky. Tam najdeš f jako fšechno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-12-miluji-barvy

V zahradnictví hledám okurky a rajčata. Výběhová. No, za dvacku… To v Kuksu na kraji sezony na zahrádkářských trzích měli za šestnáct. Tady přerostlé za dvacet. Když začínali, bylo radost sem jezdit. Totéž ve Skalici. Ona jim pak stoupne sláva do hlavy. Nebo touha po penězích. Ale vidím to jen ze své strany. Maminka by mi řekla, že nesedím na jejich straně stolu. Co já vím o jejich spotřebě vody, energií, platech brigádníků…

Beru si šest rajčat a mají tu polystyrénové brambory. Zimní jsou dražší. Letní stojí deset korun jedna. Co lidi nevymyslí. Beru čtyři. Dám je na terase do košíčku. Včera jsem tam zapíchla dvě placaté slepice z Číny. Kýče, to já ráda.

Chystám si 160 korun. 6 krát dvacet plus 4 krát deset.

Mohla jsem si vzít zadarmo plato od květináčů. Ptám se, jestli mi to dá do tašky. Přikyvuje. Odkládám platíčko.

- 163! Za tašku.

Už je mi trapné říci jí, ať si tu tašku strčí – Renata Bernardi by řekla po brněnsku – do špic.

Tak tady už mě neuvidí.

Cestou k autu jsem si všimla krásných slupkovitých nových brambor. Za dvacku u jahodového stánku.

- Koupím si. Máte krásné brambory.

Slečna se usmála. Nabírám malé. Hned si je doma dám na páru.

Frčím domů. Na šestnáctou paní. Poprvé u mě v březnu zadržovala slzy. Vyděsily ji výsledky.  Dnes rozkvetlý obličej. Konečně její tělo začíná spalovat. Raduje se.

Mám čas si hodit pár nových brambor na páru, kousek krůtích prsou. Připravit si zeleninový salátek.

Na osmnáctou paní učitelka z MŠ. Taky má míry zmenšené. Hovoříme o dětech. Jak my jsme z rodiny uměli poděkovat, pozdravit, poprosit, zavázat si tkaničky – to bylo samozřejmé. Ještě i naše děti se to během chvíle naučily, aby v první třídě uměly všechno.

- Tuhle mi někdo povídal, že paní učitelky si přejí lepicí boty. Opáčila jsem:

- Ony by si to ani tak nevymiňovaly, kdyby děti ovládaly umění zavázat boty.

Paní učitelka souhlasí.

- To my je všechno učíme! Z domů neumějí nic.

- Úpadek doby.

Ještě termín. Jede. Sedám si do podvečerního sluníčka. Na talířek jsem si dala nové brambůrky. Trošku másla. Kousky krůtích prsou. Nastrouhala jsem si mou okurku, cibulku, maďarské rajčátko. Smetanu. Na sluníčku užívám den. MÍR. Žofinka okolo mě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-12-doma

Miluji náš dům, naši zahradu, trpaslíky, umělé slípky, světýlka, žárovky, svítící koule, sluníčko i déšť v ní, stromy, květiny, stolování venku, pozorování našich koček, ptáků, poslech jejich zpěvu. Jsem tu šťastná.

Smráká se. Ochladilo se. Jdu si pro rukavici.

- Peťuš, jdu na lov.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-12-vecer

Dnes slimáků maličko ubylo. Mám radost z pěkných macatých krav i z hubených mláďat. Sadisticky propichuji. Beru je z bramborových natí, z jahod, z hlíny. 

Ještě si nasadím rajčátka. Dvě do kbelíčků a čtyři pod jabloňku. V jednom kýblíku jsem našla zbytek koňského hnoje. Sláva!

- Vítám vás u nás. Ať se vám tu daří. Možná první noc budete zažívat chlad. Psali, že vás mohu dát do zahrady. Nebojte, ve dnes se ohřejete. 

Volám Lindě. Stěžuji si na pytlík za tři koruny.

- Mami, to musí ze zákona. 

Její Petr mi říká, že když si u něj někdo koupí krabičky zmrzky, dává jim to do sáčku, ale tašku musí markovat aspoň za korunu.

OK. Stejně už tam nepůjdu.

Zalévám nové sazeničky. Tady je krásně. Moje tři nová světla jsem zapíchla do žlutého záhonu.

- Už jsem tu.

- Cos´  tam dělala?

- Sázela rajčata.

- Po tmě?

- Jen se smrákalo. Je zima.

Krásné to tu bylo. Děkuji

Dobrou noc!

P. S. Ke cvrčkům - nemáme ptačí trávení. Neumíme zpracovat chitin. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-12-cvrcky-nezrat

KAŽDÉHO EKOMAGORA UTLUČE LOGICKY UVAŽUJÍCÍ ČLOVĚK BĚHEM PÁR MINUT

Takto se zamyslel Daniel Vavra a tu ekopitomost spočítal.

"Ještě jsem se zahloubal do cvrčko salám byznysu zkoumaného na Mendelově univerzitě a dovolil si amatérským výpočtem ověřit tvrzení "vědce" z Brna, který zjevně dostal granty na výzkum pojídání hmyzu a hodně by zklamal, kdyby řekl, že to je blbost.

Z průměrné krávy je po roce cca 300kg kvalitního masa.

Průměrný cvrček domácí má 1g a dospělé velikosti dosáhne po dvou měsících.

Abyste měli stejnou váhu cvrčků, potřebujete jich tedy 300 000. Podle ChatuGPT4o se při chovu vejde cca 4000 cvrčků do jednoho metru krychlového. K produkci 300 kil cvrččího salámu tedy potřebujete 75m3. Vzhledem k tomu, že cvrček roste 6x rychleji než kráva, tak rozpočteno na rok se jedná o 12,5m3. Klimatizovaného, vytápěného prostoru, kde musí být 27 stupňů.

Jenže to má ještě jeden háček. Cvrček je tvořen z většiny vodou. A tak když se usuší, tak ztratí cca 70% své hmotnosti. Takže abyste měli 300 kilo cvrčků, potřebujete jich nikoliv 300 000 ale milion. To už je 250 metrů krychlových.

To je třeba voliéra o rozměru 10x10x2,5m.

To je prosím prostor potřebný k nahrazení JEDNÉ krávy. A opakuji vytápěný a klimatizovaný prostor se stabilní teplotou 27 stupňů.

Kravín pro volně ustájených 200 krav zabere plochu cca 2000m2 a když jsem v jednom naposled byl, měl rozbitá okna a klimoška tam fakt nebyla, řekl bych, že ani topení. Vytápějí si to ty krávy samy.

Na stejnou plochu by se tedy vešlo pouze 20 voliér na cvrčky. Když to vynásobím rychlostí růstu 6. Tak na stejnou plochu se vejde 120 ekvivalentů krav za rok.

Takže plocha plocha potřebná pro cvrčky je větší, než plocha pro chov krav. Hovězí maso přitom obsahuje více bílkovin a kráva kromě nechutného prášku dává také mléko, sýr, tvaroh, kůži, hnojivo a další produkty. Cvrček cvrká. A potřebuje vytápění, klimošku a odvlhčovač vzduchu.

No a co se týče energetické náročnosti zpracování. Krávu potřebujete mít po porážce v chlaďáku, cvrčka musíte sušit. Jenže když si pak chcete udělat steak, je to otázka minut a tedy i málo energie. Cvrčky musíte nakonec smažit DESÍTKY minut. Což je samozřejmě to ošklivé CO2.

Je to takový sranda výpočet důvěřující ChatuGPT4o jako zdroji o prostoru pro chov cvrčků, ale NIKDE jsem žádná lepší data nenašel a žádný ze cvrčko salámistů je nikde neuvádí, když básní o tom, jak je to ekologičtější a lepší.

A celý ten výpočet je potvrzen realitou a sice tím, že kilo hovězího začíná na 200 korunách. Zatímco 200 korun stojí 100 gramů cvrčků!!!!!!

Abyste se tedy nažrali stejně ze cvrčků jako z hovězího, musíte vysolit 10x víc peněz.

A tím bych ty žvásty o tom, jak je to spása lidstva a ekologický zdroj bílkovin ukončil."