Kykyryký

Sobota. Tíží mě sbírání švestek, konzervování, vaření povidel… Na druhou stranu nejsem otrok. Co stihnu, to stihnu. Nic člověk nemusí. Mám v plánu odjet na trhy do vesnice s hezkým názvem. Kohoutov. Kohouta mají ve znaku. Barevnou kohoutí hlavu. Není mi jasno, jak je možné, že je třetí rok silnička do Kohoutova v opravě. Nedostaneš se tam. Kdo to staví? Kdo to prodlužuje? Kdo to prodražuje? Od nás je třeba dojet dál, než obvykle. Odbočit z hlavní. Zatím neaktuální.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-09-pust-me-do-bezpeci

Ješiši! Žofka vyskočila na truhlík na kuchyňském okně. Tluče jako bubenice. Synchronicita. Je půlnoc. Tluče zas. Ale na svém okně obývákovém. Ráno ji asi něco hodně vyděsilo.

Píšu do Messingeru návštěvnici Brutalu. Loni si mě našla na internetu. Nějak. Zazvonila. Kamilka. Byla tu. Bodrá Moravanka s krásnou, překrásnou moravskou mluvou. Nabízím k snídani metýnku. Zas nepotřebuji snídani brzkou. Až se vyspí. Jsou ubytovaní o ulici dál. Odpověď – jj, okolo jedenácté půjdou okolo nás do auta. Super. Co okurkový salát s rajčaty a cibulkou? Aha. Nepohrdli by celou okurkou? Vyhovíme, uděláme, zařídíme s láskou a rádi. Nejdřív ale si jdu umýt vlasy. V myšlenkách se vracím k včerejšímu kontaktu se Sněžkou. Ta do mě nalila energie! Přebytečná se nesmí hromadit. Odpouštět. Což se stalo hned večer na masáži a baňkách. Promítám si známou cestu Obřím dolem dolů k lanovce. Záchytné body. První úsek k polské celnici. Druhý- scházení Obřím dolem po vysokých štětovaných schodech dolů k vodopádu u vodovodu na Sněžkku. Za dlouho kovárna. Pak kaplička. Bouda Pod Sněžkou. Podél budoucí Úpy k lanovce. Pak ještě do centra Pece. Před očima vidím mnoho nadšenců s hůlkami, bez hůlek, s pejsky, jak vystupují po hoře hor. Obří důl kus hory. Přemítám o nespravedlnostech, které mi uštědřili lidé. Mocní. Třeba jen o stupínek mocní. Jak se na mě mladičké pásli. Vzala jsem si Ivku. Extravagantního, miloval vše západní. Pořídili jsme si Forda Capri. První majitelka zaměstnankyně Brněnských veletrhů. Tady všichni embéčka, moskviče, žigulíky, trabanty. Najednou ten mánička západní auto. A džíny z Tuzexu. Dlouhé krásné vlnité vlasy až na ramena. Hezké oči. Vousy. Chápu, proč nechtěl se mnou jít ani na jedno vítání občánků. Cítím, jak to vnímal. Někdo řekne – přijetí, přivítání nové bytosti do socialistické společnosti. Jo? Přijetí? Nebo pohlcení dítěte. Byla jsem poslušná ovečka. Na vítání jsem šla s maminkou, u Lindy i s Deniskou. Probírám si tehdejší situaci šikanování mé osoby. Svérázné způsoby se nehodily do soc. spol. I potom, co nás opustil, mladší sotva chodila. Bylo jí deset měsíců. Pořád jsem byla ta od toho odmítače poslušnosti. Mají se vyplakat nevyplakané slzy. Jak jsem doma sama, jde mi to samo. Tolikrát mi ublížily – třeba Silvuš a Miluš, ach! Dvě komoušky! OK. Je právě čas je dostat z mysli, z těla, odstranit zdroj slz. Kaleidoskop příhod. Už mi ten film běží dávno před Lví bránou.

Myju si vlasy. Čistím pleť. Miluji líčení. Tak. Hotovo.

- Mami, já už jedu na Kohoutov.

- Já ne. Počkám na Kamilu. Mám t pro ně připraveno občerstvení. Počkám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-09-neco-na-obcerstveni-louceni-zitra-odjizdeji

Mezi jedenáctou a polednem měli přijít. V poledne jsem chtěla odjet. Nakonec SMS, že už jsou za rohem. Už se řítí. :-)

Poslední fotky. Objetí. Loučení. Tak zas za rok.

- Hezky si to dnes užijte.

Užívali si to od začátku. Letos prý nemohli všechno poběhat.

Volá Iva.

- Prosím tě, co je dnes za den?

I- vo, dnes je sobota. Jedu na Kohoutov. Chceš jet se mnou?

- Náhodou! Já jsem včera chodila po zoologické, dnes budu odpočívat.

Jsem trošku ráda, protože vím, že Kohoutov je víc než dlouhá vesnice. Byla by unavená.

Jé, město vyprázdněno. Ano nějaká vyhlášená kapela, protože všichni jsou v pevnosti. Přijíždím k semaforu. Zelená. Jedu. Bez kolony, bez čekání.

- Mami, je tam nějaká nehoda. A nerozumím dopravnímu značení.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-09-kohoutov-2025

Přijíždím na křižovatku k odbočce do   Kohoutova. Cesta končí slepou. Asi ano. Druhý vývod z vesnice se třetí rok vykouzluje. Jedu jen do vesnice. Venkované dál nepotřebují. Před vesnicí mi ukazují do lesa. Začíná hra o poklad. Jedu po šipkách. Cesta končí. Následuji šipky. Hledej, Šmudlo, hledej. Loni jsme byli přivedeni souběžnou novou cestou. Dnes jedeme po druhé straně do. Kam to vede? Do? Kam? Jedu jedu po lesní cestě. Šipky mě vedou na louku. Aha, odsud se bude vycházet na průtah vesnicí. Letos jsou stánky roztahané po celé délce komunikace. Je jich mnoho. Není to tak, jako v předešlých letech. Něco ano, něco jinak, něco nově. Linda mi jde v ústrety. Ukazuje mi své úlovky. Krásnou modrou drahou slepici. Překrásná. Šmejdíme. Obhlížíme. Ááá, Atelier Holubí dům. Mám od paní už mnoho jejích krás.

- Lindo, támhle jsem před dvěma lety koupila samolepy Kéž jsou všechny bytosti šťastny.

- Jo, mami, to tam je. Hned první stánek.

- To jako se mám vrátit? A pak jít zas na druhou stranu?

Ano, má to všechno přesně  zrekognoskováno. Opravdu první stánek Kéž jsou všechny bytosti šťastny. Obdivuji hrnčíře. Je tu už asi sedmnáct let učitelem v hrnčířských kurzech. Mnoho stánkařů mě zdraví. Známe se.

- Mami, pojď, ukážu ti tu keramiku BASTET. Ano, mají krásné mýdlenky s lištičkami, kočkami. Tvůrkyně ještě pojede na další trhy, ale v Kuksu už bude chybět. Bude prožívat šestinedělí. Zastavuji se u tvůrce mých drahých hrnečků a misek z loňska.

- Kdykoli piju v chaloupce čaj z vašeho hrnečku, hned na dně vidím cenovku 390,-

- Myjete jen zevnitř?

- Dá se říci. Mám tam na dně mističek i těchhle krás vaše jméno a kontakt.

Rozhoduji se, jestli koupit – co to je? Venkovanku? Anděla v košili? V zástěře? Velké, malé. Všechny hezké.

- Mami, kam si to dáš?

- To já si to někam dám.

Říkám si, až půjdu zpátky, koupím si to. Pak jsem zapomněla. Chodí tu dva chůďáci. Fotím se. Je tu přehlídka secesního oblečení. A potkávám paní skřítka. Paní Kokiová se svou železnou nabídkou. Volá na mě paní do medoviny. Draží se tu keramičtí kohouti z keramické školy z Kohoutova. Dražba je vedena doopravdicky, profesionálně, rychle, jako v drahých dražebních síních. Divadlo lidem. Hezké. Pět set poprvé, pět se podruhé Kohout je Váš. Je tu tolik, ale tolik nádherných výrobků od našich šikovných tvůrců. Všechna čest. Obdiv. Co umějí. Co se tu všechno dá koupit. Textil, dřevo, kůže, šperky, keramiky, pečivo, květiny, vázané věci, pedig… Taky loutkové divadlo s pohádkou o Červené Karkulce. Stánky s ukázkami starých řemesel. Paličkářka, pán, který cepem mlátí zrní z obilí. Poznáváme se. Bednář. Srdce plesá.

Kupuji český česnek.

- Je český?

- Těmahle rukama zasazen, svázán…

Dnes tu není ústřední pódium s odpoledním revivalem. Už jsem tu viděla Creedense, Queen, Beatles… Nevadí. V pět se končí a já se tu stále motám. Někteří prodejci balí. Po cestě pomalu najíždějí blikající auta. Tak daleko jsem zašla. Teď je třeba se vráti. Už jsem ukloprcaná. Měla jsem v plánu koupit na začátku, teď na konci kohouta nebo slepici.. Jindy.

Na louce osedlávám svého koně. Jedu k výjezdu. Aha. Šipkovaná. Vrátit se a projet loukou.

- Tudy ne. Jeďte támhle dolů.

Tak jedu. Zas prapodivnou klikaticí. Mířím na křižovatku od hor a do hor. Odbočuji domů. V městě stále klid. Jedu se podívat, jestli nezachytím plaváčky v Metuji. Ne. Už se asi vykoupali. Všichni jsou dnes v Mexiku. Teda v kotli. Za dobu mé nepřítomnosti se asi vyzpívala všechna esa. Dokonce koukám, že zpěvák vylezl na vysoký stožár ku hradbám. A z výšky zpíval publiku. Kapela na pódiu. On v mracích. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-09-posledni-brutalni-vecere

Petroušek spí u zahradního stolu. Žofie se hlásí. Ohřívám si rýži, kousek krůtích prsou.

- Peťuš, tam vyšlo slunce až v pět hodin.

- Tady taky.

- Prý pětatřicet °C. Spadlo tam asi pět kapek a pak deset.

- Tady taky. Posbíral jsem blůmy.

- Budu zpracovávat švestky. Po jídle.

Jenže poslouchám. Popíjím víno. Maňana. Stmívá se. Rychle utíkám zalít. Nechce se mi domů. Je čas.

Půlnoc odbila. Péťa jde kouřit.

- Ty dnes vařej! Mour se jde schovat.

- Jo? Peklo se zbláznilo?

- Si to jdi poslechnout ven.

Njn. Končí vyhlášený festival. Poslední kapela, dvě. Pak adieu. Tolik stěhování z aut do města. Teď naopak. Všechno odtáhnout zpět do aut. Bágly. Stolky. Stany. Někdo pojede už po koncertě v jednu ve dvě ráno. Poslední opozdilci se budou trousit až zítra. Autobusy zas na rok odvezou ty, kteří se přijeli vyzpívat, vyřvat, vystrkat ve stěně smrti, vyblbnout… Vždycky když jsem jela za maminkou do DD, smutně jsem pozorovala proudy aut F, B, A, CZ, BG, P, I, SK… Lidé ze všech kontinentů. Kolumibe, Japonsko, Ekvador, potkala jsem pravé indiány, Oceánie… Celý svět se vypravil do naší pevnosti. Letos snad dvaadvacet tisíc, určitě dvacet.

Fujtajxl. Blééé. Přijel i pirát Hřib s pirátem a devastátorem stavebních povolení Bartošem. Lidi píšou, že politika do kultury nepatří.  Nelíbí se jim rozhovor s těmi...

Půl druhé. Bude konec. Vylidníme se. Za jedenáct měsíců, protože srpen se nepočítá, jsou tu zase. :-)

Dobrou noc!