Laskavost druhých nás inspiruje

Laskavost druhých nás inspiruje, abychom byli laskaví i my sami. Souhlasíte?

Lidi, přes to bahno, špínu, sajrajt JSOU HODNÍ. No, skoro všichni. Ne, lépe řečeno VŠICHNI až na politiky; v té množině poslance - mimo pana Volného. :-) :-) 

Okolo sebe mám lidi hodné. Natáhla jsem si je, nechci to měnit. Měla jsem sousedku. Učily jsme spolu. Měla zásadu:

- Ireno, jak mě někdy někdo zradí, má u mě utrum.

Od té doby o tom přemýšlím. Má pravdu. Profesor Matějček učil:

V RODINĚ SI ODPUŠTÍME BEZ OMLUVY. CIZÍ TI NEODPUSTÍ ANI S OMLUVOU.

Jo, dějí se nápravy. Ale když mě můj první muž permanentně obelhával, vždycky znovu a znovu a stále jsem mu naivně vždycky znovu věřila. Až nás - mě a moji roční a sedmiletou holčičku - opustil. Napsal - že neví, jestli dělá správně. (Cha, che, chi cho chu) a že jde za hlasem svého srdce. Možná sedm let jsem byla smutná. Osamocená. Už jsem se nechtěla nikdy spálit. Ostražitá. Nedůvěřovala jsem nikomu, hlavně mužům. Změnila jsem názor.

Kolikrát jsme se přesvědčila, že odříkaného chleba největší kus. Teď naposledy s naší zrzavou čtyřnohou kamarádkou. Nepřipadalo v úvahu - mít rezatou kočku.

Hledala jsem pozvolna někoho, kdo by měl rád moje děti i mě. Jako kočka koťata jsem mamince nosila na okouknutí možné adepty.

- Ten je sobecký.

- Ten je hloupý.

- Ten má rád tebe, ale tvoje děti ne.

- Ten má rád jen sebe.

- Ten...

Maminka vždy pronesla soud. A měla pravdu. Nechtěla jsem si život plevelit nějakou nekvalitou. Řekla jsem si ze srdce smrtelně vážně: 

- Kašlu na chlapy! Já si své holčičky vychovám sama. Nikoho k tomu nepotřebuji. 

Jakmile se to řekne ne jen hlavou, ale i srdcem, přichází změna. Šup! Objevil se Petroušek.

Petrouškův předchůdce měl tři význačné vlastnosti. Asi mě možná miloval. Byl opatrný na peníze. Ze všeho největší vada - chorobně žárlil. Někdo mi říkal:

- Hele, alkoholismus vyléčíš, ale žárlivost ne.

V duchu jsem si řekla:

- A hladovost taky ne.

Na kraji prázdniny jsme šli k mamince česat třešně. Ve vedlejší zahradě se objevil rtuťovitý veselý atletický příjemený vtipný milý sympatický kluk. Žárlivec v koruně třešně česal. Petroušek si natáhl hadici a kropil u bratra zahradu.

- Hrobští odjeli do Bulharska. Tohle je jeho bratr.

- Aha, to je jeden z těch dvojčat, jo?

Potichoučku jsme si opřené o žebřík špitaly s maminkou.

- Paní Konečná, kdyby mi tohle (ukázal na bratrův dům) říkalo pane! Už dávno bych pozval vaši dceru nahoru na kafe.

- Co říkáš, Irenko?

- Nic, nic, česej. To jen listy zašuměly.

Posunkovala jsem, aby byl zticha. Petroušek o špačkovi v koruně nevěděl. A tak pořád špásoval a vtipkoval. Žárlivec se zas zeptal:

- Irenko, co jsi říkala?

- Nic, nic, tady si s mamkou povídáme.

Večer jsme šli do cirkusu. Nemohu si vzpomenout, ale asi jsem musela nějak v tom cirkusu potkat Petrouška s jeho dětmi. Tam mám tmu. Ulomila se mi kytička u náušnic. Měla jsem přijít do jeho garáže; prý mi ji slepí. Garáž jsem našla. A v ní dva úplně stejní chlapíci! K nerozeznání. Tomu jednomu jela huba o něco rychleji. Nějak jsme se smluvili na koupaliště na další den. Sedím s Ivou na lavičce. Pod námi na dece holčičky.

- Hele, támhle jde bratr Zdenka.

Srdečně jsem na Péťu volala ahoj. Znenadání z přímého směru uhnul a byl pryč. 

- Ivo, jdu do vody.

Plavala jsem vedle něj v bazénu. :-) Dodnes se tomu řehtáme. Mezi tempy:

- Proč si k nám nesedneš na lavičku?

- Když tam sedíš s máti.

Kdyby si to teď četl, slyším jeho hlahol. 

- To není mamka, to je moje sestra!

Myslela jsem si, že se budeme jako přátelit. Ale on si to myslel nějak jinak. Odjela jsme dělat hlavní vedoucí na tábor do Holan. Pak zas odjel on zastupovat hlavního; taky na tábor a taky k Litoměřicům. Tehdy telefony nic moc. Něčím si mě koupil. Netušila jsem, že ho testuji. Ale vím, přesně, kdy a čím... Konečně bylo po táborech. Chtěl se nastěhovat.

- Ne, ne, to ne. Já budu své děti vychovávat sama.

Moje tehdejší kamarádka svým chomutovským zpěvem v řeči mi vynadala.

- Tysiblbáviď? Tady se ti nabízí chlap a ty ho odmítneš.

- Jo, ta jako že bych mu zavolala, že jsem si včera dělala legraci. To ne.

Koncem srpna jsme se smluvili, že nás navštíví. Přinesl nanukáč, cinzano, něco holčičkám, mně něžňounkou skleněnou ručně malovanou vázičku, kytku... Přijel na praseti a odpichoval se husami. Není hamižný. To jsem věděla z července. Hm.

- Jsem rozvedený. Dnes.

- Tys měl dnes rozvod?

- Jo, u soudu řekla, že jsem se nestaral o kluky. Já jsem ojezdil gumičky u koleček u kočárku.

Chytla jsem příležitost. 

- Peťuš, víš co? Se svou ženou jsi zažil mnoho krásného, v poslední době i smutného. Zrada bolí, ale můžeme na ni být dva.

Druhý den se nastěhoval. Letos slavíme 32 let spolu. Díky té mé kamarádce. Díky ní? Ono to bude jinak.

Dnes jsem klusala za sluníčka do luk. Potkala jsem ho cestou ke kopci. Stáhnul okénko. Vyndala jsem sluchátko.

- Jeď už, ať jsi zpátky! A dávej na sebe pozor! Navezeme dřevo.

V lukách to bylo - jaké asi? Kouzelné. Senzační. Sosala jsem D. Pozorovala na protějším břehu Labe chodce. Fotila si je s odrazem v hladině. Odjela si své čtyři velké okruhy a jeden malý. Sníh zfirnovatěl. Bylo to těžké. Nasype se ještě prašánek? Doklusala jsem domů. Navezli jsme dřevo. Jela jsem koupit mouky. U regálu s nimi jsem potkala naši guru z meditací. Vyučila jsem se u ní. Mluvily jsme dnes spolu dlouho. Měla radost, že jsem šťastná. Říkala jsem jí, jak jsem dnes stáhla energii řadě lip. Jak se radostí nenápadně pohnuly. 

- Nové stromy chtěly taky sílu. I řeka... Stahovala jsem a stahovala a přes srdce posílala. Každý by chtěl sílu stromu. Ale dodat naopak, to nikoho nenapadne. Tak to dělám i řidičům v koloně do Jaroměře. Jedu ven z města. Když se teda jezdí. Teď jedu tak do prčic. Stahuji vesmírnou energii a přes srdce posílám do každého auta. 

Pokyvovala hlavou. Pochlubila jsem se, že se mi Roh hojnosti splnil do posledního puntíku. 

- Loni v létě jsem zas dělala. Opakovaně. 

Musely jsme se rozloučit, volala klientka. Jídlo, Immuine booster, Collagen SKIN booster. Cestou tmou domů jsem si vzpomněla na polední pauzu na jednom z meditačních týdnů v Deštném. Byl tam s námi pár. Přijeli se tam zharmonizovat. A tahle naše vedoucí jim po obědě na terase říkala:

- Iveto, víš, proč se rozcházíte a scházíte? Proč vám to spolu nejde? Protože ani jeden z vás nemáte ukončen rituální svazek. Ty seš vdaná. Ty seš ženatý. Je třeba rituálem vztahy ukončit!

Už tehdy na té terase jsem si pomyslela:

- Díky, Vesmíre, že jsem si Péťu k sobě nedočkavě nevzala. Že mi Kačka vynadala. Že jsem netušila, kdy mají rozvod. A že jsem si ho k sobě pustila, až když byl rituálně volný. Děkuji. 

Proto nám to vydrželo tak dlouho. Jsme oheň a voda. Jsme naprosto jiní. Uvažujeme úplně jinak. Jenže on mi někdy vzdá hold, že jsem šikovná, že jsem chytrá, ani ne, že jsem vzdělaná. A já se své ryby ptám na jeho pocity, názory, jak to on vidí. Má neuvěřitelnou intuici. On to neví. On odhadne hodného slušného člověka. Rezolutně řekne:

- Tomuhle nevěř. To je tlučhuba.

No, tak o tomhle jsem vůbec, ale vůbec nechtěla psát. Dnes poslanec Volný byl připraven o slovo. Dnes opět dostala ta naše slavná nespravedlivá demokracie na zadel. Po kolikáté už? Člověk, který měl na starosti mikrofon, profesionálně naprosto selhal. Měl být nestranný. Tomio okamžitě projevil distanc. Ten měl přispěchat na pomoc!!! I když se nepohodli. Měl se zachovat čestně! Jako Chlap! Jako zástupce zvolený svými naivními voliči, slyšícími na zaklínací slovo referendum. Taková ničemnost. Nikdy referendum NEODHLASUJÍ. To by byli proti sobě. A lapají na svůj prográmek voliče. Program má být: Vystoupit ze všech zločineckých organizací. EU, NATO - dopisem k výročí vstupu. Na shledanou. Refernedem to opravdu nejde. 

Chtěla jsem psát o mamince. Dnes mě překvapili o pět minut dřív. Ještě jsem neměla namalované oči. Už jsme je nedostínovala. A nikdo si toho nevšiml. :-)

Na tu bídu na světě to bylo zase krásné. Souhlasíte? Hlavně si kontrolovat myšlenky. A na to jsem zapomněla v odstavci o nespravedlnosti ve sněmovně. Jj, stále se cvičím. A poučuji z vlastních chyb. V podpisu v mailu mám:

Nikdo není dokonalý!

Ale může se o to pokusit.

Dobrou noc!