Láskyplný den s milovanými lidmi

22.01.2019

Prohlížím si obrázky u paní Petry Gaidošové. Co obrázek, to poskočení srdce. Nádherná zimní zasněžená horská příroda. Obrázek zve do sebe. Prohlížím, srdíčkuji, glosuji. Krása. Už se zas těším. Podle diářku všechna dopoledna obsazená, ale páteček vypadá... Petroušek se snad i přidá. To bude zas luxus. Já a on, my dva. Miluji ho. V ledovém království. S jeho průpovídkami. S jeho, našimi rituálky... Buky? Jánky? Uvidíme. 

Ráno. Bez budíku. Devět. Lezu. Plán - ve třináct kadeřník, tedy do té doby sfrnknu potěšit se s maminkou. Odpo už je obsazeno. Přiběhne druhá snaška s mrňátky. Těším se. To bude hezký den!

Jej, kvásek. Aha - chtěla jsem upéct chlebíky. Jj, rychle. Můj kouzelný hrnec s váhou mě vede v receptu. Odbíhám zkontrolovat kytky na terase... V plánu dosypat ke špaldové ještě mouku pohankovou, ovesnou... Jenže - jsem v pasti. Hrnec se vypnul. Nevím, kolik jsem měla předváženo. Improvizuji. Jak to dopadne? Bože, když jsem přesná na gram, někdy to zpicnu. Dnes? Vylezly z toho nádherné tři chlebíčkovaté veky. Chutné! To jsou paradoxy... :-)

Už už jsem na odchodu. Od Vánoc vím, že mám volat klientku, která si udělá zásobu jídla. V pátek jsme se dohodly. Stačí odběr na úterek. Pustila jsem z hlavy. Spíš mi hlavu vyplňovaly jiné myšlenky. Dnes je TO úterý. Telefon. Volá paní Radka. Je v centru Herbalife. Nemá tam připravenou objednávku. 

Uáááá. Omlouvám se. Utíkám k počítači. Otevírám ho. Objednávám. Nezaškrtla jsem okénko: osobní odběr a kým. Odesílám peníze.

- Za chvilku to tam budete mít.

- V klidu. Neomlouvejte se. Mám čas. Užijte si kadeřníka. 

Odcházím obout se. Telefon.

- Irenko, nechtějí mi to vydat.

- Dejte mi paní na ucho...

Rychle doposílám plnou moc. Nechápu, jak jsem roztržitá... Nesoustředěná.

K mamince. Obědvá. Včelky pečovatelky servírují. Všechny tváře miluji. Zaneprázdněny. Kamery. Velký bratr sleduje. Ať si trhne bratr nohou. Malá vsuvka:

Pečovatel z prvního, který mě nemá rád a nezdravil, mě včera potkal a pozdravil. Slušnost, že jo? Dnes z výtahu vystoupila paní ředitelová. Ani bů, ani bú. Hlavně, že měla rukavice. :-) :-) 

Jedeme na chodbu na slunce. Nabíjíme se. Maminka mě drží za ruku a já ji. Musím říci, že dnešní guláš s knedlíkem (bílý jak sníh, připomínka - mouka špalda!!!) nebo s těstovinami (opět pšenice!!!) měl krásně nakrájené kousky hovězího. Ale opravdu ukázkově. Přeci jen ten blog k něčemu je. Kuchařky už se naučily krájet maso přes vlákno. Juchů!

Prožívám necelou hodinku s maminkou. Nechci ji odvézt na odpolední spánek. Prosím paní Danu.

- Mohu tu mamku nechat? Kdyby potřebovala na záchod nebo chtěla jít spát..

- Raději řekněte Irence. Dnes ji má na starosti ona.

Bože, to je tak příjemné, jak se ty holčeny moje oslovují. Má to tak být.

- Mami, odvezu Tě na druhou chodbu, jestli tam bude sluníčko.

- Irenko, mohu tu nechat mamku...

- Jj, už jsme dnes byly na sluníčku. A zpívaly jsme.

- Ó, životadárná vibrace. Děkuji moc! Moc! MOC!

Irenka je máma!! Loučím se. Ještě se vracím a znovu mamku pusinkuji. Nevím, proč jsem to udělala. Potřebovala jsem ještě jednou dotyk s maminkou. Doňuchlat se. Omaminkovat se. 

Jedu ke kadeřnici. Proč mám stále pocit, že se umím teleportovat. Ireno, už si to zapamatuj, že to neumíš!! Z DD zpátky do Jaře mi to netrvá minutu, ale deset minut. Jezdím sem osm let, a ještě jsem si nevšimla, že to fakt za minutu nedám. Z Jaroměře do Skalice - kolik... Deset minut? Když jedeš v koloně náklaďáků? :-) :-) Jedu klidně, bez nervozity. Mám pocit, jako že mě velké náklaďáky, mě, malou, slabou, nepatrnou, chrání. Vpředu i vzadu. Erika počítá s mým zpožděním. Toleruje mě. Máme se moc rády. Chce se mi napsat a nejsme buz. Ale je to zlá věta. Jenže dnes! Dnes beru za kliku ve třináct hodin tři minutky. :-) Těším se, jak bude vyjevená .-) A je. 

- Eri, čučíš, viď?

Usmívá se. Mrkla na hodiny. Je taky račice. Ale zcela a úplně jiná. Já jsem 19., jdu do lva. Ona je na kraji. Vyprávím ji o lidské zlobě, žumpě, o blokaci snad pěti set lidí. Jak jsem se tou žumpou probírala, pročítala, blokovala...

- Já už jsem zas na FB. Manžel mi ho zřídil asi o Vánocích.

- Fakt? Vždyť jsi ho zlikvidovala.

- No, nechodím tam. Zas totiž vidím poraněná zvířata a štve mě to. Nechci to vidět. Lidi... 

Má pravdu. Neukládat zlé obrazy do mozku.

Erinka je mladá asi jako moje Linda. Citlivá duše. Ptám se jí:

- Eri, jsem kráva?

- Ne, jsi silná. Obdivuji tě. Něco bych třeba neřešila, ale chápu tě. Máš srdce.

- Co bys neřešila?

- Asi tu bloudící paní.

- Hm, nedokážu to.

Erička má nádhernou dekoraci na zahradě a na dvorečku. Od jejího muže mám vyrobené torzičko plůtku. Má tam i zničenou thonetku. Ohýbané podpěrky jsou počasím rozevřené jak náruč.

Cestou se stavuji u své sestry. Už jsem tam nebyla, ani nepamatuji. Na něčem jsme se v prosinci dohodly. Jen pro potvrzení. Jo. Mám požehnání. Jedu. Notářka. Banka. Věci se dějí. Nový rok je dal do pohybu. 

Nákup už nestíhám. Na půl čtvrtou mám ohlášená naše mláďata. Jsou přesní jak plukovník - zvoní na vteřinu pinktlich. Petroušek se s nimi setkal u vrátek. Malá D. mi vskočila do náruče. Objímám ji; pusinkuji. Mazlím se. Vnouček M. Je na mě ještě hodně malý. Ráda si s dětmi povídám, ptám se jich, poslouchám, pozoruji je.

Co nabízí jídelní lístek? Sobě jsem hodila na páru zeleninu a pár brambůrek. Miluji celer na páře. Asi víc jak mrkev, brokolici... Nejmíň červenou řepu. Tu mám ráda syrovou. A hodně křenu. Udělám nový. A pak? Zadělávám na lívance z žitného kvásku - ráno mi ho hodně zbylo. Přidávám pohankové vločky, mouku z ovesných vloček...

- Chcete meruňkový džem nebo jiný?

- Meruňkový!

Navrch rychle šlehám šlehačku. Mám radost, když M. chce ham ham - mé bagetky. Jsem si myslela, že jen kousíček. Jede mu to. Ukrajuji celý plátek... To je zdravé dítě.

- Babi, pojď si zahrát pan Čáp.

Jo jo, hrajeme. Petroušek ještě odjíždí do maminčina domečku. Hotovo. Synoveček oštítkoval, co se má; vyměnil zásuvky, vyzkoušel, natahal dráty... Přidělali lustry. Zedníci skončili. Uklidili. Teď úklid čeká na mě. Holky, pomůžete mi?!! Napište. Zavolejte. Ještě se bude malovat mazlavým mýdlem na štuky. :-) 

Hrajeme si na koberci. Děti po mně lezou. Srdečné. Krásné. Nádherné. Mluvíme se snaškou - dává děti spát v osm hodin. Luxus. Žádná volná výchova. Takhle to bylo za nás. A takhle to má být! V kolik chodí spát vaše děti, vaši vnuci? Chodí spát po obědě? Posiluje se nervová soustava. Děti otužuje. Jsou stále a furt venku. I v mraze. Žádné - má kašlíček. Jdeme. 

Loučení. Slíbily jsme si s D., že až se ve školce na výcviku naučí lyžovat, budeme jezdit spolu. Uááá. Já se tak těším!!

Měla bych ještě pracovat. Zvládnu pár zákaznických servisů. Volám tomu včerejšímu novému. Je skvělý. Moc mu to chutná. Je to lahodné. Nehladoví. Potěšena.

Ještě blokuji pár šmejdů podle lajků... Už už chci smazat jméno. Znovu jsem mrkla, jak si vysvětlit vztyčenou pacičku. Ne, tuhle neblokovat. Koukla jsem k ní. Napsala SZ. Potkala jsem se za ty dny s novými přáteli. A tahle Iriska - tu mi přinesli andělé. Ó, děkuji. DĚKUJI. 

Co víc si přát? Lásku, srdečné vztahy s lidmi, dodržování zákonů, předpisů, lidskost, slušnost, otevřenou mysl, radost ze života. Taky aby si lidi uvědomili, že vypustit anonymní soud, urážku v první řadě škodí jim. Karma zdarma.

Jsem vděčna, že mě čtete, lajkujete. Je Vás hodně. Denně se dívám na statistiky. Zírám. DÍÍÍK!!!!

Dobrou noc!