Láskyplný den v Mladých Bucích i doma :-)

Budík. Asi sedm deset - plus mínus. Všechny naše - moje hodiny jdou každé jinak. Chvíli poslouchám zvuk v domě. Uvědomuji si, co je za den. SOBOTA. Jupíí. Dnes jedeme lyžovat.

Potichoučku vstávám. Petrouškova postel prázdná. Kdepak ho mám, kluka. Nemiluje lyžování. Obětuje se jen kvůli mně. Petrouška pravděpodobně ve čtyři vzbudila Micicinda. Na rozdíl ode mě on už neusne. Dadyná ve své pracovně pod dekou. Potichoučku chystám na cestu. Maličko cvičím.  Tiše vybírám popel, čistím okénko u kamen. Panáček konečně vstal. Naoko se diví, ale dobře mě slyšel:

- Ty už ses vzhůru?

Konečně mohu začít rámusit. Mixuji si koktejl, mixuji sportovní výživu s sebou, hypotonický nápoj. Vycpávám si kapsy telefonem, foťákem, krabičkou na bylinný koncentrát, tyčinky ke svačině, pytlík s CR7 drive... Navléct se do brnění. Peťa mezitím upevňuje lyže, stěhuje boty, ochranný páteřní pás, přílby...

Jedém. Sníh začíná až za Kocbeřemi. Hledám osamělý smrk někde vlevo na cestě. Slon byl takovým patníkem. Slona podřízli. Horší orientace. Osamělý smrk jsem nenašla ani tam, ani cestou zpět.

Parkoviště se plní. Péťa vybaluje. Jdu do kravína na záchod. Mají tady čisté, krásné, s teplou vodou, ubrousky.

- Peťuš, dnes to bude masakr, podívej těch lidí. Támhle autobus dětí.

Na rozdíl od minula hezky se tlape k pokladně. Ne jako letos poprvé - ledová hora. Dnes sníh. Pěkný, tvrdý. Hoblujeme kopec. Lidi se rozprchli po kopcích. Péťa mě baví svým vejšplechty na vleku. On sjíždí vždy vlevo. Nemá rád změny. Nerad mění kopce. Obloučkuji vpravo, uprostřed i vlevo. Někdo mi šmiknul před špičkami. Dojíždím dolů. 

- Peťuš, tys mě prve šmejknul před lyžemi.

- Ale zvládlas to, ne?

- Péťo, třicet let lyžuju. Ale věříš, že mám pocit, že jsem se to ještě nenaučila?

Dnes se to přenádherně klouže. Je radost spouštět se do údolí. Znovu a znovu. Co nejvíc a nejdéle využívám manšestr. Mizí.

- Peťuš, pojď to zkusit támhle do myší díry.

Neodmlouvá. Vystupujeme z vleku vlevo. Jéžišmarjá, už sjezd hrbolatý. Stále doufám, že dojedeme na urovnanou cestu. Zmrzlé, bojím se. Stehna mě bolí, jak to tlačím. Jedeme lavorem pro prknaře a nebojácné mrňousy. Konečně na sjezdovce.

- Petroušku, to bylo hnusný. Ale seš hodnej, žes to se mnou absolvoval.

- Už jedeme po šesté.

- Ne, Péťo, ty mě mateš.

- Jedna jízda čtyři a půl minuty. Máme deset jízd za tři čtvrti hodiny. Umíš to spočítat?

Mám obavu, aby neřekl, že je čas na čaj.

Drandíme, drandíme. Už je to tady.

- Kolipak je vůbec hodin?

Rychle se snažím zamluvit. Zbytečně.

- Peťuš, ale na to, že sněží, to je bezva, viď? Já jsem si spustila kryt a vidím bíle. Nádherně vidím na sníh.

- No, to máš kvalitu. Půl jedenácté, ještě si to sjedeme a je čas na čaj.

- Peťuš, tak ještě třikrát...

Smlouvám. Protože od čaje to pak zkracuje, už chce jít k autu.

Jedeme po prudké stráni nad hospodou. Nacvakáno. Otevřené okno. Vedro. Milá obsluha. U stolů party, rodiny... Péťa se s někým zdraví. Sundala jsem brýle. Pán na mě srdečně haleká. Slyšela jsem, jak prosí obsluhu, že tu nechá malou frekventantku... 

- Víš kdo to byl? To byl bratr Jindry P. Za chvíli sem přiveze děti na oběd. Ta rezervace je jejich. Má školičku.

Za chvíli se pán objevuje u našeho stolu. Jde se seznámit.

- Já vás sleduji. Vím o vaší koze. Máte hodně zavařenin.

- To máte z FB?

- Ne, tam nechodím.

- Aha, tak z blogu?

- Ne. Jen o vás vím.

- To je nebezpečné.

- Řekni mu o té koze.

Přemýšlím, odkud info má.

- To asi máte od klientů?

- Už jste blízko, ale ne.

Sympatický pán je o deset let mladší. Nikdy jsem ho neviděla. Prý jsme se potkali někde v OBI. Nepamatuji si. Znala jsem se kdysi s jeho bratrem. Loučíme se. Dopíjíme, dojídáme, posilnění zas na kopec.

- Ještě to sjedu třikrát a jdu k autu.

- Peťuš, ještě hodinu. Tak aspoň pětkrát. Buď tu se mnou.

- Nevydržel :-) Konec lyžuji už sama. Nádhera, ač sluníčko svítilo doma. Sníh tvrdý. Držel se dost dlouho. Ti na odpolední najíždějí už na firn, oranici.

Domů. Fotím si na týmové stránky. Nápoje, výživu.  

Sjedeme Kocbeře, slunce. Péťa vykládá auto. Jdu ohřát oběd. Hovězí polévka se špaldovými nudlemi. Druhý chod - králičí hrudí a stehýnko s brambůrky s kroupami, quinoou, hradišťankou... Včera večer s láskou připraveno. Petroušek předestírá, jak mu to děsně chutná. Nalila jsem víno do krásných nových číší. Petroušek neumí obírat. Nikdy nebere maso k obírání do ruky. NIKDY. Neumí to. Obírám po něm obrané kosti. Najdu ještě kvanta masa. Vtipkuje, že mi tam nechal. Dnes si tedy vzal žebírka do ruky. Aby nepokazil láskyplnou atmosféru. Stejně to neobral. No, neumí, no.

Zaléhám. Poslouchám Jardu Chvátala. Usínám. Najíždí další video:

https://www.youtube.com/watch?v=zRDdP9X73Ds

Skandální. Ano, krmelec Evropy. Světa. Náš národ je bičován, vyžírán, usurpován. Tristní.

Mám celé odpoledne pro sebe. Petroušek odchází na florbal. Vrátil se. S ním se vetřela do domu Micicinda. 

- Micinko, to jsem si dneska pošmáknul, to jsem se přejedl. Pět deka masa a z toho tři deka kosti. Dnes jsem měl kurz podvýživy. Teď si dám kafe. Musím to střídat. Jedno to od Lindy a jedno doopravdické. Aby se mně nekroutily palce u nohou.

Linda koupila špatné kapsle do kávovaru. Přivezla je, aby si Péťa kapsli rozdělal a spařil. Jenže jemu chutná nejobyčejnější Jihlavanka.

- Petroušku, vždyť jsem ti nabízela, že si máš přidat.

Peťa se řehtá. Zlobí mě. Hezky zlobí.

- A zítra dlouho spi! Ne, abys vylézala.

Zas si dělá legraci. Dobře ví, že budu dlouho spát.

Koukám na Stopy, fakta, svědectví:

Liška Bystrouška z Loštic doopravdy existovala. Střítežské lesy a hájovna pamatují lišku. Revírník Strnad vezme lišku do zajetí. Skamarádí se se psem Lapákem. Karel Heger příběhy krásně navyprávěl. V mládí bydlela v hájovně. Dostávala dostatek jídla, přesto odešla do lesa. Vracela se zpátky. V hájovně měla plné hrnce, ale les je svoboda. Nemusí dělat, co se má a co se po ní chce. Touha ji vyhnala zpátky do lesa. V hájovně dělala alotria. Bystrouška rafinovaně k sobě lákala slepice. Pak je konzumovala. Hrozilo jí nebezpečí od revírníka. :-) Kradla nejen slepice, při zabíjačce jitrnice... V lese byla taky považována za exota, nebyla lesní :-) I tam dělala alotria. Rudolf Těsnohlídek dostal za úkol napsat seriál do novin v roce 1920. Nebyl nadšený. Ale už v roce 1921 vyšla Bystrouška knižně. Janáčkova hospodyně se stále něčemu smála. Ptal se jí, čemu se směje. Moc se mu příhody líbily. Zhudebnil je. Příhody Lišky B. se hrají v Americe, v Asii...

A ještě jsem si zkoukla překrásný osud obyčejného moudrého člověka. Filosofa. Jeho věty - já mám Vánoce každý den. Žiju v hezké společnosti. Stojí za podívání, doporučuji!

https://ac24.cz/-/na-samote-v-zapomenutem-koute-orlickych-hor-zije-vice-nez-40-let-tajemny-muz?redirect=%2F&fbclid=IwAR0gjchYu4Cyj05F1rR1D6WSFzKJ-Lrrp3ixDEC6uOWonqSXAi6uPj9pCEM

Prožila jsem fantastický den. Aktivně, pasivně. S láskou, ve smíchu. Co přinese zítřek?

Dobrou noc!