Latina, chlebíček, pondělí, černá hodinka, kočičí sumo
Začíná nový týden. Já nemusím. Jsem doma. Celý život jsem se i v pondělí těšívala do školy. Milovala jsem její vůni. Šatny měly specifický odér. Chodby jiný. Učebny – každá voněla jinak. Hudebna. Třída s barevnými lampičkami. Na stupínku černé křídlo. Celou hodinu jsme zpívali. A byli radostní a zdraví. Výtvarna nebo výtvarka. Vůně barev, čtvrtek, výtvarného materiálu. Zeměpis – vůně map. To byly třídy ve staré radnici s výhledem na kostel. Za nás se ještě topilo ve velkých černých kamnech. Na prvním stupni obcházel kamna školník Němec s velkým uhlákem. A na druhém stupni dělal totéž jeho tatínek. Měli fakt německý původ. Na prvním stupni ve školnickém bytě bydlela i stará paní, hatlala německy a trošku céésky, ale čí to byla maminka nebo babička, to nevím. Oba školníci hovořili krásně česky. A byli moc hodní. Láskyplní. Když jsem postoupila na gymnázium, to je dodnes unikátní překrásná moderní stavba, tam to vonělo zas jinak. Projektoval ji architekt Liska. Pamatuji si, že pod budovou je jakási obrovská vana, který odvádí vodu. Prý tam taky byly nějaké průduchy na odvod vzduchu. Teď nevím, jestli z kuchyně. Ale v našem gymnáziu se nikdy nevařilo. Tak jestli třeba za první republiky. Šatny už tu nebyly. Měli jsme u tříd zabudované moderní nenápadné skříňky. Tři holky jeden klíček. V šatničkách jsme si všichni občas nechávali i učebnice. To se nemělo a asi i nesmělo. Z učebnic jsme se měli přece doma učit. Jenže my jsme si s Elou, s tou jsem seděla čtyři roky, pečlivě zapisovaly totálně všechno při hodinách. Výklady byly luxusně podrobné. A naše sešity taky. Abych stíhala, měla jsem zkratky. Třeba Svatá říše římská národa německého byla SŘŘNŇ. Čtyři roky jsme do nádherné tlusté učebnice literatury ani nenahlédli. Tak jsme to dělali všichni. Ela pak před maturitou přišla:
- Ireno, víš, že Mikoláš Dačický nebyl ze Slovan?
- Ne? A odkud?
- Včera jsem koukala do knížky, on byl z Heslova.
- Faáákt? Takže si opravujeme – Mikoláš Dačický z Heslova.
Zeptala jsem se AI na raritu stavby našeho gymnázia, v mé době ještě Gymnasium Václava Lindy. V té době se uvolňoval pravopis cizích slov. Mohli jsme začít psát gymnázium nebo zůstat u gymnasia. Ale nešlo kombinovat obě varianty. Jen s čárkou a se z, případně krátké a se s. Učili jsme se latinsky; latina mi hodně moc pomáhala v celém životě, dobře mě vedla; dlouho jsem zůstávala u latinské podoby gymnasium. Však taky nápis na fasádě je stále latinsky. Když např. začaly počítače, zaváděly se servery. Servus, -í je otrok, sluha, nevolník. Takže něco, co slouží. Servilní chování – příliš úslužné, patolízalské, ponížené, podlézavě. Servilní člověk se až přehnaně podřizuje autoritě nebo lidem ve vyšším postavení, obvykle s cílem získat nějakou výhodu nebo se zalíbit. To známe z politiky, ne? Příbuzná slova servis, server. A pozdrav "Servus!" značí "jsem váš služebník!" Však se taky ve starých filmech a literatuře tenhle pozdrav vyskytuje, ale už česky jako "Služebníček!" nebo i "Služebník!"
AI mi našla něco, ale o té vaně v podzemí nic.
Přehled od AI
Architektem budovy jaroměřského gymnázia (dnes Gymnázium Jaroslava Žáka) je významný královéhradecký architekt Oldřich Liska.
Škola byla vystavěna v letech 1925–1928 ve stylu klasicizujícího funkcionalismu (vyučování v ní slavnostně začalo v květnu 1927, definitivně dokončena a předána byla v roce 1928).
Co je raritou této stavby?
Budova vyniká několika unikátními prvky, které na svou dobu představovaly mimořádný pokrok a luxus:
- Kompletně prosklená stěna tělocvičny: Přilehlá školní tělocvična má celou jednu stěnu směrem do dvora plně prosklenou, což zajišťovalo maximální přísun denního světla a vizuální propojení s exteriérem.
- Pásy vestavěných šatních skříní na chodbách: Architekt Liska navrhl do chodeb důmyslný systém vestavěných šaten, což eliminovalo tehdy běžné neestetické věšáky a dodnes šetří prostor.
- Maximální prosvětlení interiéru: Celá budova byla navržena s důrazem na vzdušnost a nadstandardní přirozené osvětlení učeben i společných prostor.
- Zachovalý dobový interiér: Raritou je také to, že se v budově dodnes v autentické podobě dochovalo množství původního prvorepublikového vybavení, včetně kompletního nábytkového zařízení sborovny.
Pokud vás zajímá historie této školy, mohu vám vyhledat podrobnosti o jejím slavnostním otevření za účasti ministra školství nebo o Jaroslavu Žákovi, slavném spisovateli a profesorovi, po kterém nese jméno. O čem byste se chtěl dozvědět více?
Mezi lety 1936-1946 na našem gymnáziu učil latinu a francouzštinu spisovatel Jaroslav Žák. Každý určitě někdy viděl čb filmové komedie režírované Martinem Friče podle Žákových předloh Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Naše město a naše krásné gymnázium byly hlavními inspiracemi. Žák v dopisech i dílech překřtil název města na Pepův Týnec nad Lesem nebo Joetown. Jaroměřské reálie, kolegové z profesorského sboru a tamní studenti se stali přímou předlohou pro jeho humorné texty o věčném souboji mezi "študáky a kantory". Dnes se moje alma mater oficiálně jmenuje Gymnázium Jaroslava Žáka. Obě mé dcery tu maturovaly. Taky vnuk Lukáš odsud vystartoval do života. A za rohem stojí vilka, v níž bydlel Žák v podnájmu.
Ješiši, to je úvod! Takže pondělíčko. Těšívala jsem se od první třídy až do konce své pedagogické praxe vždycky do školy. Nikdy jsem nefňukala – že už zase. Docela mě štvou vizionáři, kteří vykřikují, jak věděli, že škola je zlo. Tý vorle! To bylo moudrých. Ani za socialismu nás neindoktrinovali tak, jak to provozuje dnešní škola a to už od mateřských!! Pro mě byla škola zdroj vzdělání, jen jsem bohužel zjistila až v důchodu, že nám lhali. Protože všechno je jinak. Dějiny, geografie, všechno smyšleno, předěláno. I ty lži jsem se nevědomky učila ráda a s láskou jsem je předávala dál.
Tak tedy ráno. Brzy. Jdu si ohřát vodičku na probuzení orgánů. Dnes s jedlou sodou. Za oknem podzim. Nevadí mi. Jen na mě bliká pomíjivost života. V domě ticho. Člověk se zamýšlí. Koloběh. Jaro zrození. Léto – tvoření, sklizeň. Podzim – tichost, po sklizni, klid. Stromy stojí nehybně, přesto pouštějí své listy. Svobodně je nechají ze sebe spadnout. Vše a stále v pohybu. Třešně letos dávaly svobodu listí už za letních čtyřicítek. Nalévala jsem k jejich kmenům denně odhadmo konev vody. Vytvořila jsem u všech stromů do hlíny nálevníkový otvor.
Vejdu-li do zahrady později už za ještě teplého sluníčka, vnímám pozdravy nečinných korun. A pořád nenápadně pouštějí lístečky. Zatím sporadicky. Jasně, musí spadnout, zákon Přírody, ale ještě chvíli se drží na korunce. Zahrada ví, co ji čeká. Nezdržuje, nezadržuje, pouští, nelpí. Tak to má dělat i člověk. Ráda jdu už teď šustícím listím, hlavně pod lískami. Ty jsou první s úplně suchými torzy listů. Nasávám esence podzimu.
V zámeckém parku v Ratibořicích strom už pustil listí. Aspoň může nezatížené ruce vzpínat k nebesům.
Chystám se v myšlenkách na zítřejší výlet. Si myslím. Petroušek má volno. Jel k Lindě.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-05-chlebanek
Peču chleba. Už dlouho jsme neměli. Jedli jsme koláčky, švestkový koláč, dezerty a profiterolky. Chleba krásně nakynul. Přenádherně.
Linda volá.
- Mami, Péťovi není dobře. Zadýchal se, než vyběhl kopec.
- Jj, máš pravdu. Nepojedeme nikam.
Á, před domem už můj motýl parkuje. Vrátil se od Lindy. Poslala ta dobrá jablka, mošt, švestky, meloun z jejího skleníku.
- Peťuš, ty se potíš!
- Potím.
- Zítra zůstaneme doma. Pojedu plavat. To bys nebyl spokojený. Odpočineš si.
Chrchlá, krůpěje potu. Vařím mu bylinkový čaj. Nazývám ho celý život čaj Léto. Celoročně jsme s holčičkami sbíraly bylinky, jak mě to naučila maminka. jen mateřídoušku fakt nehledám. To bylo utrpení. Jít do parku, u podstavce po svržené bustě T. G. M. v trávě lovit mateřídoušku, stříhat ji nůžtičkami. Ne. Když otevírám pytlík s nápisem smrkové výhonky 2025, říkám si, aha, silice už vyprchaly. Ale po nasátí vůně utíkají molekuly, které mi připomínají dětství. Takhle u nás vždycky voněl vánoční stromeček.
Volím na Zapperu frekvenci "chřipka". Prolévám Petrouška bylinkovým čajem s medem a citronem. Citron jen ze zvyku. Med poctivý. Bylinky mnou nasbírané.
Petroušek někam jede.
- Peťuš, chtěla jsem umýt poslední tabule na terase, ale mně se nechceééé.
- Jdi si lehnout.
Jdu si lehnout. Já poslouchám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-05-cerna-hodinka
K večeru jdu k Petrouškovi. Držíme černou hodinku. Povídáme si.
- Peťuš, dala jsem kočkám mleté maso. Jak jsem to zalila horkou, ty potvory k tomu čuchly a šly.
Jdu jim znovu namíchat masový koktejl. Hovězí, kuřeci krky, játra, zahřívám horkou vodičkou. Na to pokládám mleté. Už nikdy ho nekoupím. Bůhví, proč ho nechtějí. Něco jim tam nevoní.
Pozorujeme je. Mourek sice opovrhoval, ale skoro všechno snědl. Žofka mu šla do jeho mističky. On zas rád navštěvuje její. Vzala jsem kus mletého masa. Zahřála ho jen v rukou. Položila jsem ho na teplou dlažbu. Žofie přišla k lince a to opovrhované mleté hezky postupně z dlažby vyzobala.
- Peťuš, jdu umýt dlažbu. Ona to sežrala.
To jsou starosti důchodců! :-)
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-05-kocici-zapasy-sumo
Po večeři se holky začaly omývat, muzlikat. Žofka to většinou pokazí. Začalo kočičí sumo. Těla létala vzduchem. Žofka Mourkovi vždycky jednu natáhla. Je to dobrák. Dnes ji nepřitiskl k zemi, dnes nekvičela. Je to kočičí kino.
- Peťuš, já jsem dnes vlastně nic neudělala. Mám vždycky večer ráda zhodnotit si den. Jdu žehlit.
A jdu. A tím pádem jsem dnes upekla chleba, vyžehlila tři pračky. Mám splněno.
Dobrou noc!