Lázeňský. Relaxační. Marmeládový :-)

Kdyby mi Péťa včera nepřipomněl, zapomněla bych se podívat do diářku. V únoru dostal k svátku a narozeninám dárky. Jeden mu vzápětí vzali. Měl stát na tribuně v Novém Městě na Moravě na Vysočině... Před třemi týdny jsme se tam náhodně vyskytli. Aspoň si areál prohlédl bez sněhu. :-) Další dárek: Slatinný zábal nejlepším bahnem u nás; celkovou masáž - jsme sjednali na dnešek. Příště pocítí účinek perličkové lázně a lávových kamenů. Měla jsem jediný úkol:

- Buď v jedenáct u dveří.

Jednoduché. Docela jsem to zvládla. Do našich lázniček jsme jeli přes nehezkou stavbu. Všude, kde se vrtnu, stavba dálnice. Fakt všude. Do Kuksu, na Dvůr, na Velichovky. Otravné. Změněný ráz krajiny. Tak to nemá být. - Jemně pršelo. Petroušek nenavštěvuje doktorky, RHB. Maximálně si zaplatí masáž. V devadesátém sedmém za mnou přijel do Luhačovic. I tam dostal nějakou procedurku. To už zapomněl.

Slatinný zábal. Vítá mě učenka, obor drůbežář. To už je let, co jsem ji učila ČJL. Dvacet? Víc než dvacet. Než lázně majitelé vytunelovali, pracovala tu jako lázeňská. (Nechápu - lázně jsou přece státní. Vždycky státní byly. Hm.) Chvíli prodávala v Penny. Letos se vrátila zpátky do lázní. Přeju jí návrat. Prý nadmíru spokojená. To věřím. U pokladny bych dělat nechtěla. Lehám do horké slatiny. Chci usnout. Za stěnou si Petroušek tichoučce prozpěvuje. Ne, buď zticha. Je to jeho den. Ať si ho užije. Opláchnout se z bahna. Na deset minut odpočinout v dece. Protahuji si o pět minut. Z taštičky vytahuji kulmofén na mokré vlasy. Strojím se.

- Peťuš, kde jsi? Vstávej!

- Řekli deset minut. Ale nikdo mě neupozornil.

- Neslyšels můj fén?

- Slyšel, ale neznám ty zvuky. Nevěděl jsem, že to jsi ty.

Vychází ke mně na chodbu. Bereme se za ruce. Na recepci nás směrují do Zimních lázní. V blízkosti stojí bývalý zahradnický dům. Bydlel tu za války generál Schörner. Americká mise se u Černožic rozdělila. Část vozidel pokračovala na Jaroměř a zpět na Velichovky, jak jsme jeli my dnes. Druhá část zahnula na Neznášov, Rožnov. Cesta je taky dovedla do Velichovek. Generál mezitím frnknul z polního letiště pod Semonicemi... Někdo mi vyprávěl, že v Jaroměři na vlečce stál několik dní ozbrojený vlak... Lidi se báli. - Fotím si prostředí Zimních lázní. V sousedství jsem kdysi přestala strachy dýchat v uhličité koupeli. Lázeňská se vylekala. Rychle uvolnila řemínek u krku, vypustila nafouklý pytel. Ruce jsem si dala nahoru. Pytel jsem si vozila domů. Nacvičovala jsem si pobyt v něm. Doma to šlo. Až asi třetí, čtvrtou proceduru jsem se nechala zavřít i s rukama. A dala jsem to. Síla vůle.

Na chodbě nacházím navštívenky známého jména. Masíruje tu jedna, kterou jsem mívala ráda. Byla skromná. Při pedikúře přidala masáž nohou. Měla jsem ji moc ráda. Potřebovala-li, pomohla jsem ji. Pak najednou zhrubla. Začala jsem podnikat. Stále si stěžovala, že má málo. Nabízela jsem jí svou práci. Ne. Záviděla. Závistí přestala mluvit. Hm. Od té doby už to mezi námi bylo divné. Jak se může člověk takhle změnit? Asi před pěti šesti lety mi Petroušek svěřil tajemství. Týkalo se její zloby. Dodnes to nechápu. Tak hodná, laskavá, veselá... Začala opovrhovat starými klienty. Někdy zapomněli... Zrušila svou provozovnu.

- Peťuš, k té já nepůjdu. Mám ráda svou energii. Nenechám si nikoho vstupovat do aury.

Otevřely se dveře. Miloučká tvář masérky pozvala světlo mého žití dovnitř. Z poschodí se lehoučkým krokem snesl další anděl. Začala masáží nohou. Ó, skvělé. Ležím tiše. Čekám, že usnu. Vnímám každý její dotek. A odvedle hlas Petrouška. Ruší se. Mluvení vyžaduje svalový tonus. Mluví, mluví, zvyšuje hlas. Směje se. Neusnula jsem, ale masáž těla jsem si vychutnala. Končíme.

Čeká na mě na chodbě.

- Ťuti, ty sis to pokazil. U masáže se nemluví. Je klid. Vnímáš energie.

- Tos mi ale neřekla. Nevěděl jsem. Mělas na mě houknout.

- Nechtěla jsem tě rušit. Přemýšlela jsem, jestli nemám poprosit, aby tě zklidnili.

- Ale bylo to bezva. Podívej, mohu si poskočit jako Bán ve Vesničce mé střediskové.

Poskočil si. Nic ho nebolí. Chechtáme se. Jdeme ruku v ruce. Příště už bude vědět, dědula můj zlatý.

Stavujeme se na oběd.

Volá spolužák. Vymění nám v domečku okna. Pojedeme se tam podívat.

- A po obědě si hezky dáchneme.

Jak řekl, tak jsme udělali. :-)  Ale až po měření oken.

Pivoňky nejsou. Bože, osekali je až u země! V zahrádce - jen růže. Kde jsou maminčiny kytičky... Co jich tam měla! V sádku posekané maliny... Upozorňovala jsem, že tam je houští malin. Ani jedna. Hledám nasázené jahody. Nejsou. Rebarbora - tak mohutná - zarostlá. Zásep - prorostlá plevelem. Má cenu tu dávat něco nového?!

Přijíždím domů. 

- Peťuš, mám tu čisto a pořádek!!!

Spíme. Zasloužíme si.

- Peťuš, sestavíš mi robot?

Péťa podle obrázků, říká jim "šéma", sestavuje asi ze tří krabic lis na šťávu. Sama bych to nedala. Šnek z masového strojku, tlouk a násypník z mlýnku na strouhanku... Než mi sestaví stroj, mám nakrájené břišní sádlo na škvarky.

- Péťo, ty seš hvězda, jak ty to umíš hezky sestavit! Co bych si bez tebe počala!

Péťa má neuvěřitelný humor. Umí se sám pochválit. Zarýmuje, zazpívá:

-                    Šuby duby, Péťo, ty seš nejlepší,

                     Všichni to vědějí...

- Péťo, já jsem s tebou tak šťastná! S tebou je prča!

- A to ještě nevíš, co dělám na Silvestra!

Hrnu se k lisu na lisování rybízové šťávy. Funguje.

- Hele, tajdle si to reguluješ, jak chceš, aby ti to kapalo. A tajhles rozbila tehdy ten plastíček, co mě to stálo osm stovek, jo?

- To stálo osm stovek?

- No, nikdo neví, co ty dokážeš!

Má pravdu, chlapec. Ani já nevím, co umím. :-)

Nejprve černý. Výlisky si schovám na čaj. Promíchám je s odpadem z červeného rybízu. V zimě z nich bude skvělý, vynikající rybízový čaj. Určitě lepší, než z obchodu. Doopravdický. Z červeného vařím hned marmeládu. Víčka mi tu lupou u psaní. U vaření marmelády jsme vyškvařila sádýlko. Skvělé škvarečky.

Šťáva z černého se miglala v robotu asi pět hodin s cukrem. Pokračování zítra. Dokud se cukr nerozmíchá. Maminka používala kamenínovou velkou mísu a vařečku. Maminka. Maminečka. Mamulenka zlatá. Jediná na světě. Kdyby věděla...

Robot balím do utěrky. Pokračování zítra.

Hotel Země - skvělá péče! Výborné to tu bylo.

Dobrou noc!