Léčením k restartu

Intuitivní vedení

16. leden 2023 ·

DOVOL BÝT TOMU, CO JE… Nech jít, co bylo.
Nech jít, co jsi ztratila.
Nech jít, co ještě nemáš. Co se stalo v minulosti a co se stane v budoucnosti, existuje pouze ve Tvé mysli. Nekonečným pohlazením je to, co se děje právě teď. Přítomnost je dotekem věčnosti a věčnost dýchá vděčností, tak se nech, má milá, obejmout touto nekonečnou láskou. Co se děje teď je naprosto dokonalým výstupem toho, kým jsi, pro co jsi se rozhodla a co jsi udělala. Přítomnost Tě učí.
Přítomnost Tě miluje.
Přítomnost Tě osvobodí. Vše je naprosto v pořádku …
Propusť vše, co chce jít.
Obejmi to, co chce přijít.
Nech být to, co ještě není.
Nechtěj nic a objímej všechno.
Uvolni se do přítomnosti a nech o sebe pečovat.

Sedím. Dívám se na náš krásný životní prostor. Žofie s mňaukotem vyskočila ke mně na gauč. Říkala jsem si –do půlnoci hodinka. Otočím se za dnem. No, a bude za tři, dvě, jednu minutu půlnoc.

Ráno jsem se probrala před budíkem. Na desátou jsem měla už sedět pod mikroskopem – ne té mojí – doktorky. Myslela jsem, že je půl osmé. Omyl. Už bylo půl deváté. V klidu jsem všechno zvládla. Žofie se odněkud vyloupla. Dnes poprvé nečekala u dveří. Koulička chlupatá. Hlídá si mě. Kdybych ji chtěla reklamovat, jé, to by brečela. Já asi taky. Už se naučila chodit večer ven. Dnes vyběhli z tepla do mrazu s Mourkem. Přes den ji vystrčím, okamžitě zpátečka. Bojí se zvuků.

Vstupuji k recepci. Z podpatku se mi odlepily dva výlisky sněhu. 

- Jé, kam to mám uklidit?

Mohla jsem dělat, jako že nic. Sestra si mě přísně změřila:

- Vezměte si návleky!

Kouká, že mám už dávno vyzuté boty. Na nohou své lehké ťapky. Žádná omluva. Žádná ochota. 

Neomluvila se. Nepřiskočila. Ohnula jsem se. Sebrala dva kousky sněhu. Támhle je květináč. Odhazuji sníh do něj. Vyřešeno. 

Mám ráda, když mi lékař říká – teď udělám toto. Nebolí to? A teď zkusíme toto. Už to je hotové. A zvědavý oslík nemusí klást otázku:

- Už tam budem´ ?

Sice jsem v úplňkovém vánočním čase došla ke skvělému objevu – řeknu všem, jak to vidím. Ježí se jim chlupy i vlasy. Označí mě za nepřítele č. 1. Zničit, zmuchlat, zašlapat, znemožnit, zranit, zahodit. Ona říká - Císař je nahý! Drzost. To je ta hádavá ženská. No, až za úplňku cestou z koncertu mi docvaklo – ne, ne. Tak to není. Ty jen mluvíš jinak, než ti ostatní. Přesto ve mně zůstala obava – prosím tě, tohle ani nevyslovuj, tohle nehodnoť, jinak tě sežerou. Snažím se nesoudit. To se nemá. Na to člověk nemá právo. Je to jako by hodnotil boží dílo. A to je dokonalé. Jen popisuji skutečnost. Tedy hlídám si mysl a myšlenky. Včera ten nezájem servírky, příborový nůž k bifteku, žádný příbor k banánu v čokoládě… Ne. Ještě včera jsem přemýšlela, že se sešlo víc nesrovnalostí pohromadě. Ale dělá to čert. Načrtne – my lidé uděláme peklo. To nechci. Mlčela jsem. Někdy není člověk ve své kůži. OK. Bez stížnosti. Příště to zas bude standardně skvostné. 

Proč tohle zamyšlení? 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-15-nejak-to-drhlo-za-me-penize

Mám takový dojem, že je u nás lékařská péče zdarma. Zajištěná Ústavou – základním zákonem. No jo, jenže úcta k Ústavě se ztratila jako originální státní znaky ve Wollnerově dávné reportáži na ČT. Jejich autor říká – znaky se ztratily. Ústava asi taky. Protože já si lékařskou péči hradím – od ústní hygienistky až po zubaře. Dát za čištění kanálků deset tisíc – to je trošku moc, že jo? Jenže když chce člověk uchovat v puse originál, zaplatí. Jsem šťastná, že jsem našla tu svou spřízněnou duši. Dnes jsem usedla k druhému finálnímu ošetření kanálků v jiné než své ordinaci a u jiné než u své lékařky. Prý to nebude bolet. Možná nebude potřeba ani anestezie. Bolelo. Byla. Ale to bych nevyčítala. To není v moci člověka. Chápu i to, že se lékařka musí soustředit. Ano. Ticho. Žádný dotaz – je vám dobře? Nic. Ležíš, zavřené oči. U hlavy ti někdo přehrabuje nářadí v kožené brašně. Nevíš – jestli bere kladivo, šroubovák, svěrák… Staneš se věcí. Jako bys tu nebyla. Lékařka je cizinka. Asi se etiku neučila. Když myju packy kočce, mluvím ke zvířeti klidným hlasem, aby se nebála. OK. -  Všechno vydržíš. Když se dotkne živé tkáně, zavlníš se. Neuklidní tě. Píchne. Lekneš se. Ležíš hodinu a čtvrt v křeči. obrovské křeči. Žádné - leží se vám dobře? Nebojte, už máme změřen jeden, druhý, třetí kanálek.  Zdvihá se s tebou křeslo. Jazyk je mrtvý, neumíš si jím ani osahat zub. Vypláchnout hořkost, která ti zatéká až do hrtanu. Cítím hydroxid. Znovu tě pokládá. Znovu gumovou blánu přikliknou k zubu. Slyším - jeden nebo dva? Bzučení. Tvá mysl je naprosto, ale zcela, ale úplně rozstřelena. Nevíš, v jaké fázi se právě nacházíš. Něco nejde. Trpím. Zdvihá se křeslo. Vypláchnout. Nevíš, je konec. Nebo tě zas položí? Jdu do recepce za lékařkou. V zrcadle se dívám na zub. Aha. Zaplněn.

- Přijdete ještě jednou.

- Co se stalo? Kolik jste jich vyčistila?

- Tři. Jeden nešel rozšířit. Přijdete ještě jednou.

Že ona si mě spletla s podřízeným? Vypadly mně bulvy jak nad cenami v Lidlu. Protřela si rukama obličej.

- Já jsem dnes měla už jednoho před vámi, teď vy, ještě dva. Já jsem těhotná. Já se musím zkoncentrovat. Paní doktorka mi pořád posílá pacienty!

- Gratuluji.

Myslím, že bych byla šťastná, kdyby mi někdo posílal klienty. Určitě bych se nezlobila. Očekávám, že mi řekne něco o svém dnešním výkonu na mně. 

- Příště vám řeknu.

Hledá termín. Nevíš, jestli si smíš odskočit. Táhne ti sedmdesát a tohle mládě tě staví za tvých deset tisíc do latě. Takže příště další jedy do těla. Další stres. Další nervy. Drž ústa. Aby neřekli, že se hádáš. Ničeho se nedožaduj. Budeš se bát až do února. Koho to zajímá!?

Čekám na fakturu.

- Nebudete nic platit. Až příště.

- A příště to bude o tři tisíce dražší nebo jak?

- Ne, bude cena stejná,  jak jsem řekla.

Jdu do auta. Chce se mi nepředstavitelně bulit. Co by mi řekla maminka? Já vím. Neřvi! Slyším ji. Stažené hrdlo. Jedu. Na parkovišti chvilku sedím. Civím. Rovnám si myšlenky. Za mě těhotenství ještě nebylo nemocí. U prvního jsem ležela v nemocnici. Ale jen proto, aby mi děťátko udrželi. S druhým jsem ještě den dva před porodem byla v Hradci na Základní škole Petra Bezruče myslím v Labské nebo Orlické kotlině na náslechu. Bylo to v prosinci roku osmdesát jedna. Bílá zima. Všude závěje. Pamatuji si to dobře. Normálně. Těhotenství není nemoc.

Hezky jsem se vypsala. Já , veselá, radostná, optimistická dnes pod rouškou chandry. Seděla na mně celý den. Občas jsem pustila slzu. Nad čím jsem štkala? Nad sebou? Nad - jak to nazvat? No ne. To ne! Nad šlendriánem doby?

- Ty se o mně tak hezky staráš…

Odešel k sobě. Bulím. O co mi jde? O nic. Miluje mě. Jsme zdraví, zajištění. Je s ním legrace. Jsem u něj v bezpečí jeho křídel.

https://dvojka.rozhlas.cz/634-schuzka-ve-stinu-tvych-kridel-vitezi-lev-7940412

Napadá mě nápis nad pódiem v divadle Bouda v době národního obrození - Ve stínu tvých křídel vítězí český lev! - To sedí! 

Včera jsem si upustila hedvábný lampionek. Když jsem ještě neměla ten svůj nový závěs proti ranním paprskům, dívala jsem se před usnutím na svítící hedvábný lampionek jak malá holčička. Přes den ho sluníčko nabilo. A v noci mi dělal radost.

- Podívej, dělám zázraky.

Podává mi svítící lampion. Ježíš! To mi udělal radost. Snaží se, abych nebyla smutná. Jsem jak holka. Z takové maličkosti se raduji. Já lampionek nerozbila! Hurá.

Prosinec mi zase připomněl co je a co není důležité. Asi deset let mi je jedno, co si o mně kdo myslí. No. Zas tak čisté to nebude. Ono mě to bolí. Hlavní pro mě je, ne, co si myslí ostatní, ale co si o sobě myslím já. To je pro mě důležité. Večer provádím terapii psaním. Tam vyplavou různé informace, které mysl zatlačuje do pozadí. Přemýšlím o sobě. Co všechno jsem v životě dokázala. Co jsem tu vybudovala. Kolik dětí, žáčků, žáků, učňů, studentů jsem naučila lásce k mateřské řeči. I kdyby to byla jen malá hrstka, jsem dobrá. V dobách, kdy jsem studovala, zůstala opuštěná s dvěma malými holčičkami, jsem díky mamince v sobě vždycky našla sílu. Od zkoušky ke zkoušce až ke státnicím. Maminka se tak starala, aby její mládě školu dokončilo. Vítězství u zkoušek, u obhajoby, u závěrečných státních zkoušek – to byly náboje pro další život. Naučila jsem sebe i své děti lyžovat. Ve třiatřiceti letech. Pamatuji, jak jsem nakoupila lyží, hůlek, vázání. Maminka nás vezla do Prioru v HK. Tam nám změřili tibii. Do té doby jsem netušila, že ji mám. Cestou domů mamka špitla:

-  Prosím tě, to stálo peněz. To nevyužiješ. 

Ale využila. Po státnicích jsem místo tisíc korun dostala dva na výplatní pásce. Zajistila jsem holčičkám, aby netrpěly nedostatkem.  Zpočátku to bylo úděsné. Neměla jsem peníze. Šla  jsem si opsat něco z TV programu.

- Prosím tě, ty nemáš korunu? Každý pátek si koupíš Pochodeň, máš tam magazín, program na celý týden.

Já byla blboučká. Jasně, za korunu jsem si kupovala Pochodeň. A Ahoj na sobotu. :-) Mami, děkuji! V beznadějných časech jsem měla tvou oporu. Ta mi dávala sílu. Byla jsem mladá, asi hezká, štíhlá. Měla jsem vzdělání. To nebylo dobré vysvědčení pro obyvatelstvo pevnosti. Vystupovala jsem z šedi davu odjakživa. To se neodpouští. A úspěch? Ten vůbec ne!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-15-to-je-radost

No, tak konečně. Usmívám se. Jeden pokažený den kvůli nějaké těhotné… Slzy jsou pryč. Jsem si věrná. Tedy vracím se k radostné náladě, k optimismu, veselí. Důvěřuji životu. Hlavně – důvěřuji sobě. Své intuici. Svému přehledu, který mi nikdo nevezme. Dodržuji, co říkám klientům:

- Vy jste číslo jedna!! Na tomhle světě jste vy jednička. Pokud chcete dávat svým dětem, blízkým cokoli, je třeba mít energii. Zdraví. Sílu.

Nu, Ireno, vidíš! Bylo to k něčemu dobré Edukace na zubní klinice se povedla. S úsměvem jde všechno líp. I cesta do postele je radostnější. Šířím a přitahuji dobro. Přes dnešní rušivý program se právě nyní přenáším do nového dne.

Tvaruji pusu do rohlíku s obloučkem dolů – teď! Nastavuji své vnitřní já na stav spokojenosti, vyrovnanosti, vnitřní síly a odolnosti – teď! Nikomu nic nedokazuji. – teď! Miluji bezpodmínečně všechny – VŠECHNY – lidi – teď. Nádech, výdech. Ještě jeden – nádech – výdech. Bezpodmínečná láska – vrací se do srdce. Kdes´ ji zapomněla? Je tu!

Kotvím se v nastaveném rozpoložení. Přijímám vše, co nese pěna dní; každý okamžik v jeho dokonalosti.

Dobrou noc!

P. S. Vytanulo mi na mysli, jak mi hodná pečovatelka z DD loni v létě s milým úsměvem vmetla do tváře, jak jsem je cvičila. Já někoho cvičila? Nebo někdo necvičil, jak měl?! A cvičil mě a maminku?!!! To je úhel pohledu. To jsem včera viděla na videu. Mamince zbývalo pár měsíců. Prosila, že by si dala chleba s máslem a medem. Ne. Bude oběd. Jen malý krajíček - měla chuť. No jo, jenže drahý med z včelí farmy za 200 korun sklenici!! už tehdy - nenašli. Vzkázali, ať dovezu nový. Dovezla jsem. Ztratil se. Mamince ho nedali. Ale našel se na polici zcukernatělý. Vy mně můžete! - Propouštím tenhle smutek, beznaděj, bezmoc!!!