Léčivé divadlo Gabriely Filippi- dnes s Markem Komissarovem

Tak. Pondělí za čtvrt hodiny končí. Juch! A dnes bylo pro mě super skvělé - nejlepší. Měla jsem nařízeno spát, odpočívat. Tak to já jsem poslušná. Co řekne pán tvorstva, hned plním. Když se mi to hodí.

Nakrmit tlusťocha. Zalézt zpátky do vyležatého sarkofágu. Beru telefon, ntb. Usínám. Telefon. Usínám. Telefon. Usínám. Telefon. Bude poledne. Lezu. Není mi dáno. :-)

Těším se dnes na dvě věci. Jedno extempore. A jedna milá. A s tím ještě spláchnu dopis squadře na úřadě. Hrábli do mých peněz. Šlendrián na radnici. Něco si tam laikové upečou, nedovolí si, nepozjišťují, nezajímá je názor voličů a šup vyhodí jedny peníze a další. Tak tak ne! Napsala jsem jim dopis. Výzvu. Ať se koukají o ty cifry podělit! A budu si je kontrolovat. Komu?  Radě, zastupitelstvu, starostovi. Komu ještě? Kdo se v nich má vyznat? Kdo to vymyslel? Svítí mi světýlko něco jako slepičky kokodá z jedné městské organizace. Někdo mi říkal - ne, ne, to byl černozadelník. Slídile, klidně jim to dones. Aspoň se mi zvýší statistika. :-) Děkuji udavačům. Budu moc vděčná!!! Upozorňuji, že text je satirou!!! :-)  Čáry máry zaklínací tzv. disklejmr.

Tak kdo zaplatí odstranění a novou instalaci sochy Rudoarmějce?!

Píši všem, kteří řídí město a nějakým způsobem zasáhli do marné snahy o změnu dějin při

odstranění sochy Rudoarmějce, aby se důsledně zamysleli nad svévolí ve svém politickém jednání.

Jednou jsme byli osvobozeni RA, a to už nikdy nikdo nezmění. Nevšimla jsem si, že by proběhl nějaký

průzkum mezi obyvatelstvem, anketa, jak tomu bývalo zvykem. Mohli jsme se vyjádřit a své odpovědi

odevzdávat na různých místech města.

Vzhledem k tomu, že jsem se dozvěděla, že socha má být nainstalována zpět, žádám důrazně, aby

všichni, kdo iniciovali její odvoz a nyní rozhodnutím MNO zpětnou instalaci, aby se podělili a do

poslední koruny čestně zaplatili ze své kapsy toto extempore.

Upozorňuji, že Vás budu pečlivě sledovat a očekávat vyčíslení a potvrzení, že peníze nebyly

vyhozeny z našich kapes!

Obyvatelka města

Nazdar, bazar! Kup si svou sochu, postav si ji před panelák. Kdykoli se ti zachce, šup, zavolej jeřáb, hejbni s ní o kousek dál. Ale plať si to sám, chytráku - nabízí se i oslovení: debile, kreténe, blbečku, ale takhle hrubě ne. Chytrák - hezké pozitivní slovo. Může si myslet, že sežral všem rozum. No. Příliš nebezpečné! Jak si někdo začne dělat patent na rozum, špatně to končí! Tak je kulantně pojmenujeme - vždyť jde o satiru - ne nejchytřejší koťátka v košíku...

Koukám na FB na vzpomínky. Bože, ponořuji se do těch dnů. Rok, dva, čtyři, pět zpátky. Vidím svou drahou milovanou maminku. Jen tak v tralaláčku, na krku v ledovém větru chybí šálka. Však je to jen cizí stará babka, ne? Jo, kdyby to byla moje maminka, to bych si ji ubalila, aby jí nebyla zima. My mladí - nám je fajn. Ani do zimní zahrady nás šmejdi nepustili ohřát. Jak dva vyděděnci. Dokonce zákaz svézt nám knihy křížovek, tkteré jsme mamince nakupovali... Mami, vždycky mám radost, když tě vidím. Když spolu zpíváme. Držíš v ruce skleničku s borůvkami. Kafíčko. Už dva roky... Trápili nás venku. Nenechali jít dovnitř. Když nám byla zima, vždycky jsi řekla:

- Pojď už domů. Mně je zima. 

Maminko. Teď už víš. Co blbců jim naskákalo na ten podvod. Hned od března jsem věděla, že to jsou kecy. Nemohla jsem mít na puse hadr. Natož pak to umělé pro zedníky. Brr. Mami, podvod vylezl, ale jsou tu ještě spáči - vznosné označení těch, kteří nejsou nejostřejší pastelkou v  penále. 

Právě před čtyřmi lety jsem vymalovala ložnici. Letos jsem to vzala z jedné vody na čisto. Žádné - za rok další a další. Ne. Všechno.

Před pěti lety - to si pamatuji úplně přesně. Telefonovala jsem s maminkou. Ležela se zlomenou nohou na LDN.

19. září 2017 ·

Vydala jsem se na svou jízdu večerní stezkou. Ráno jsem se pokoušela vyblejsknout sojku. Na jaře tu lítaly tři. Jen cvaknou dveře, frrr a byla pryč. Naskočím na Rozinantu, sedlo je tvrdé, vytočím mamku s tím, že to zas bude vyzvánět a ejhle. Jí se podařilo přijmout ihned hovor. Povídaly jsme si celou cestu až k jezu. Popisovala jsem jí, kudy jedu, co vidím a jestli si vzpomíná. Někdy matně, někdy řekla - jo, tam jsou topoly...U jezu jsem jí říkala, že vidím smiřickou kapli a naproti ní tuším Dvoranu, kam chodila s mou babičkou do tanečních. Ach, jak je to dlouho... V lednu oslaví 91. narozeniny. Přes luka chodily bosy, boty natáhly až na státní. Nad hlavou jsem zaregistrovala mračno komárů a na nebeské klenbě lítaly vlaštovky, jako kdyby vůbec neměly odletět. Maminka mi říkala: Cvičí se na dlouhou cestu To mě nikdy nenapadlo. Mami, Ty taky musíš cvičit. Když jsem dnes odjížděla a viděla Tvé pantofle, napadlo mě, kdy se do nich zase obuješ...Tedy - cvičit. Mami, to dáš, na to máš, slovo nejde neexistuje Ač už bylo po 18. hodině, v loděnici ještě trénovali. Na máchadle ležely pantofle, přibyly k nim další. Ptala jsem se, jestli jim není zima, jestli nemají v lodičce vodu. Jak kdy, nesmějí prý cákat. Doma ně mě čekala Micicinda. Doma, sladké slovo...

Blíží se půl druhá. Holka, dnes jsi objednaná. Budeš mít svůj prostor. Aspoň ti nepráskne telefonem. Jo. Ale málem to s ní prásklo. Nesu si s sebou botu na běžku.

- Posaď se.

- Ne, děkuji. Já už vložky mám. Týden. Zítra si mohu vyzvednout vložky na protetice. V botách mám nové! Od výrobce botyhanak. 

V klidu hlasitě říkám, jak jsem před čtrnácti dny hořce plakala. Křičela na mě.

- Řeklas´, že je to nadstandard. Ale to není pravda.

- Ale to ti napíše ortoped. To je moje dobrá vůle. Nešlo o život.

- Ano.  Může to napsat i obvoďák. V HK bych na protetice šla na řadu v lednu. Nešlo o život, ale prosila jsem tě, že potřebuji kvůli možné výměně bot ty vložky. Protože boty z Ukrajiny se už nedovážejí, slehne se po nich zem. Tak jsem si došla do Aktiv sportu, v klidu si vyzkoušela s vložkami menší číslo, větší. A to bylo to, oč jsem tě prosila.

- No, podívej se, já tu mám popsaný sešit, podívej se. Já na tebe nemám čas.

- Já jsem chtěla jen papír.

- To chce každý. Jen papír. Já na to nemám čas! Mám tu pacienty.

- Kdyby sis ve dvě sedla a ze staré známosti mi to napsala, nic by se ti nestalo. Podívej, mám krásné vložky z www.botyhanak.cz. Ale to tě nezajímá, viď? V obchodě si to prodavač ofotil.

- Ne, nezajímá, já píšu ty protetické.

- Jasně. Profesně se vůbec nezajímáš o rozdíl mezi těma dvěma.

- Zdržuješ mě.

- Ano? Nechci po tobě lázně, nechci RHB. Ačkoli jsem letos za tři měsíce vymalovala celý dům. Ale abych ti nekradla body, které jsou potřeba pro naše Uk, tak já si ten svůj loket nechám odpočívat. Namažu si ho. Budu si ho šetřit. Nic nečerpám.

- No vždyť ty sem nechodíš. Naposledy jsi tu byla v roce dvacet.

- Ano, právě proto. Chtěla jsem jen ortopedické vložky do bot! Šla jsem za tebou, jako za svou spásou. Celoživotně se o mě staráš. Mám svůj věk. Křičelas´ na mě. 

Postavila se, jde ke mně, jako by mi chtěla dát facku. Stojím. Neustupuji. To by byl vrchol.

- Proč na mě gestikuluješ?! Proč křičíš? Uklidni se!

- Vzalas termín někomu, kdo by to potřeboval. Pán přijde až pozítří, mohl tu být dneska.

´- Ne. Dneska byl můj termín.

Znovu prudce hází sešitem se sloupci jmen.

- Podívej se, tvá teta nebo co to je, přijde až ve čtvrtek.

O jaké tetě to mluví?

- Vlastně to by byl velký rozptyl. To je tvoje sestra.

- No a co? Asi nejde o život, že? Takže se s tebou loučím, končíš dnes o čtvrt hodinky dřív, a až budu potřebovat, tak já si zavolám. Až teda půjde o život. Sbohem!

Práskla jsem dveřmi u čekárny. Už tam nikdo nebyl. Je mi moc bolno. Jo, to je to slovo. Bolno u srdce! Proč tolik zlých křiků! Tolik zloby! Neúcty! Neochoty! Z mé celoživotní pečovatelky, zachránkyně, ochotné lékařky se stal bílý ječící vzteklý plášť. Nechci malovat čerta na zeď. Prý na každého jednou dojde. Tolik zla. Ne - tolik zloby. Čím jsem se provinila? Jen jsem prosila. Dostala jsem kopanec. Jenže nebe bylo shovívavé. Dostala jsem poštou dva páry skvělých biomechanických aktivních stélek. Bez slz bych se k nim nedostala. Ani bych o nich nevěděla. Budu jim dělat reklamu. Ale pozor, neplatí je pojišťovna! A stojí asi devět stovek! 

No. Ještě s dopisem na podatelnu. A domů. Omývám kousek obýváku. Reprobedny. Velké drahé jsem si trošku pocákala. Barva z nich jde těžko. Umývám za skříňkou. Dům voní čistotou. Stále dýchám zhluboka. Už tu není pach prachu. Špíny. Pavouků. Čistota voní. Dům je provoněn, vybílen, vysmýčen. 

Venku lije. Jedu na Léčivé divadlo Gabriely Filippi. Jezdím pravidelně do Opočna do Kodýmova domu. Tolik jsem tam už viděla pro potěchu duše. Astrologa Roberta Policara. Sestru mé studentky z gymnázia - Taťánky Kuchařové. Skvělá představení s Gábi a její dcerou Sofi, s Máriem Kubcem. Většinou hraje a krásně zpívá Patrik Kee. Má takový ten nástroj, který zaznamenává stopy zvuků, zpěvu, všeho do smyčky. Mám to ráda.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-19_Na_lecive_divadlo_do_Opocna/

Přijíždím o půl hodiny dřív. Mankote, já tu jsem dřív! Baruška mě vítá. Sedám. Dávám si zázvorový čaj. V padesátce za něj  mám i krásnou duhu za oknem.

Mark Komissarov - inženýr. Moskvan. Žije v New Yorku. Znám ho už dlouho - z TV Goscha, z Cest k sobě, od Jarouška Duška...

Rusovi z Ameriky tlumočí Ukrajinka. Skvělé! Lidé se vždycky domluví!!

Vypráví, jak Marina z Moskvy četla noviny, které měl Mark na stole v New Yorku. Osm tisíc km daleko. :-) Jo, slyšela jsem - dálkoví vojáci;  ty si cvičí armáda.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-19_Lecive_divadlo_-_videni_naslepo/

Člověk byl desetitisíce let jednoduchým. Medvěd deset km od něj nebyl nebezpečný. Dnes továrna sto kilometrů od tebe může být nebezpečím. Pokud aktivuješ centrum informačního vnímání, něco jako šestý smysl, intuici, můžeš ještě v době, kdy nic v továrně nevybuchlo, posbírat všechny věci, začít likvidovat požár, případně sednout do auta a ujíždět pryč. Pokud člověk bude mít aktivovanou schopnost vnímat informace bez použití očí - může zabránit neštěstí. Malé nevidomé děti dostávají od Marka péči po celém světě zdarma. Během chvíle je naučí vnímat poslepu. Nevidomé děti vidí. Mohou jim ukazovat obrázky nejen před očima, ale i za hlavou... Dítě čte. Před nedávnem přivedla paní v Itálii manžela, kterému před několika lety vybuchl nějaký přístroj v ruce, má vypálené bulvy. Mark ho bez očních bulv naučil nejprve poznávat barvy, pak číst... Nemusíš mít ani bulvy! Vyprávěl, že nemusíš nosit ani brýle. To mi nejde na rozum. To čtení na slepo - chápu. Ale jemu je 73 let, brýle nenosí. Žádné. On umí i učit zvukové informace. Nějaká paní měla jen jedno ucho. To jí ucpal zvláštním špuntem. Za ní se postavil tlumočník, mluvil potichu. Paní slyšela. Tlumočník couval. Stále opakovala věty.

U dětí jde učení rychle. Dnes naučil Aničku o přestávce vidět. Dospělí věří, že se dá vidět jen očima! Trvá to třeba i pět dnů, než se mozek dospělého poddá. Dospělý ví, že lze vidět pouze očima!! Myšlenka na závadu. Miliony let to tak bylo. Evoluční vývoj. Otevřené oči - vidím. Zavřené - nevidím. Genetická paměť. Aktivujeme centrum vnímání, mozek dostává vizuální signál na úrovni podvědomí. Oči zavřené. Ale dospělý ví, že nemůže vidět se zavřenýma očima!!! Nepustí obrázek do vědomí. Protože se zavřenýma očima nelze přece vidět. A v téhle masce - jsou oči otevřené!! Mozek dostává vizuální signály. Oči otevřené. To znamená, že vidí obrázky. Aha, tak to vidí očima. Aby se nezbláznil, tvoří si virtuální okna. Tím si vysvětluje vidění přes masku. Proto si člověk tvoří jako že virtuální okna - aby se nezbláznil.

25.6.2022 Toto nám dnes vyprávěl

https://www.youtube.com/watch?v=uhajBDho3a8

Po přestávce vyzývá někoho z první řady, aby vyzkoušel temnotu speciálních brýlí. Používají je pro lidi při dlouhých letech na relaxaci. Nebo při dlouhé jízdě vlakem, autobusem. Vstávám. Beru si je na oči. Potvrzuji, že opravdu není nic vidět. Naprostá tma. Prý výrobce té masky, kdyby někde udělal chybu, vyletěl by z byznysu. Přichází Anička, dcerka organizátorky Báry. O přestávce si zaktivizovala centrum informačního vnímání. Můžeš ho mít vpravo na hlavě, vlevo, ale kdekoli na těle. Můžeš klidně číst i to, co ti ukazují za zády. Anička má aktivizována obě virtuální okénka. Víc naklání hlavu na jedu stranu. Nepoužívá obě. I Gábina říká, že má centrum informačního vnímání víc vlevo od třetí ho oka. Anička nejprve v rychlém sledu jmenuje barvy čtvrtek, které jí Mark ukazuje. Ukazuje jí obrázky - budík, slepice, traktor... Najednou obrázek s textem. To se neučili!! Holčička čte:

- Čím má slepice pokryté tělo?

Zázrak! Ne, ne. Jen aktivizace centra informačního vnímání. Přes barvy, obrázky, k čtení. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-19_Urcovani_barev/

Nyní Mark opět zve někoho z publika ke spolupráci. Kdo asi? Já. Anička má sbírat barevné kelímky. Jmenuji barvy, které má Anička posbírat:

- Červené, zelené, žluté. A jaká ti zbyla?

- Modrá.

Divadlo končí. Jdu za Gabrielou. Vyfotit se.

- Mohli bychom se vyfotit všichni vystupující.

- Fotím je.

Teď já s Markem Komissarovem. A ještě s Gabrielou.

- Marku, tu otázku, kolik je potřeba probrat lidí, aby byl na světě mír, jsem položila já.

On totiž hezky odpověděl a na závěr řekl, že ten člověk nemyslel jen na sebe. To já myslím na sebe, ale aby se žilo dobře všem lidem. Bylo by báječné, kdyby zmizely všechny, VŠECHNY zbraně, generálové, všechny restriktivní vládní pohůnci... Bez válek by neměli koho ovládat a ohrožovat.

- Marku, když jsem dítě. Jsem malá šestašedesátiletá holčička. S velkou fantazií. S elánem. Nikdy se nevzdávající, vždy věřící v dobrý konec. Mohu mít učení dívání se na slepo ulehčeno? 

- Objazatělno!

Pozítří začíná kurz v Olomouci. Pro děti. Pro dospělé. Baruška do Vánoc snad spáchá kurz na Opočně - hlásím se. Chce ještě někdo jet se mnou?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-19_Tmou_okolo_pekelneho_chramu_cukru/

Venku stále lije. Jedu tmou. Už vidím katedrálu báňajícího cukrovaru. Už pracuje. Vypadá jak peklo. 

- Peťuš, to bylo víc jak kouzelné! Obohacující!

Spokojeně pomrukuje. 

- Pověsil jsem ty záclony.

- Děkuji!

- Neděkuj. Pro nás!

Objímá mě. Je rád, že jsem přijela v pořádku. Připravit mu do krabičky na zítra svačinku. 

Spokojená. Šťastná. Radostná. 

Dobrou noc! 

P. S. 

Mark Komissarov se narodil v roce 1949 v Rusku v Moskvě. Absolvoval vysokou technickou školu v oboru chemického strojírenství. V roce 1989 se přestěhoval s rodinou do New Yorku. V současné době je prezidentem společnosti Blind Care Foundation, viceprezidentem společnosti Olma LLC. Je autorem metody "Centrum Informačního vnímání", kterou poté přejmenoval na "Přímé vnímání informací z okolí". Po celém světě vyučuje této metodě dospělé i děti. Po celou dobu své činnosti Mark aktivně spolupracuje s vědeckými ústavy na výzkumu fenomenální možnosti lidského mozku přijímat informace z okolí napřímo bez použiti 5 smyslových orgánů vnímání a zároveň potvrzení o aktivaci další části dosud nevyužívané mozkové kapacity. Mark Komissarov s velkou radostí pracuje s dětmi a s dětskými školami pro zrakově postižené. S nevidoucími dětmi Mark pracuje na svých seminářích individuálně a zdarma. S dětmi se pracuje v režimu VIDĚNÍ, s dospělými pak v režimu VĚDĚNÍ (přímé vnímání informací z okolí) a následně VIDĚNÍ. Metoda "Přímé vnímání informací z okolí" je autorským vlastnictvím Marka Komissarova. Ve několika zemích má Mark své přednášející a certifikované lektory. Ani ČR není výjimkou. Mark Komissarov je autorem knihy "Jsi jasnovidec 21. století, tvůj čas přišel. Podívej se na svět široce otevřenýma očima", na jejímž překladu do českého jazyka se v současné době pracuje.