Lelkovací

25.12.2019

25. prosinec ráno. Advent je pryč. Stále jsem poklusávala, chystala, zdobila, balila, sháněla, připravovala... Můj pohyb domem byl v běhu. Myslela jsem, jak jsem se zastavila.Rozjímala. To není ten správný klid. Ještě i Štědrý den - stále povinnosti. Ale nechci mít sluhy. Chci zvládnout vše sama. Mám na to energii. Shon skončil včerejším nádherným uvolňujícím všeobjímajícím večerem; stromeček se obsypal; tajemství balíčků, krabiček odhaleno, vše rozbaleno. Klid v duši. Lezu, ačkoli mohu spáááát. Stejně jsem poslední. Všichni vzhůru. Kočky nakrmeny; zaplaťbůh nikdo po mně nic nechce; pocit naklizenosti. Jídla dosti... Pocit uklizenosti zdá se falešný. Na digestoři bych mohla opět blýskat sklo. Ne, nechám vše... Papíry se u nás používají znovu. Pokud jsou hodně potrhané, ostřihnou se. Z těch nejmenších vystřihnu motivy na přání, na jmenovky. Pentle dám ke skrumáži do jedné zásuvky. Soucit se zemí, nechci jen konzumovat, taky nově - aby Gréta měla radost - mi velí: Nezahazuj. Chovej se ekologicky. Linda mi včera říkala, že dnes se módně rvou papíry z dárků, protože nezažili chudobu. My ano. Navíc jsme zažili méně krásné papíry. A i ty se schraňovaly na příští Vánoce. 

V tenhle den jsme se vždy scházeli u maminky... Poprosila jsem manžela, abychom dnes nikam nešli a nikoho nepřijímali. Dnes nechci nikoho vidět, nechci se setkávat, chci mít jeden den jen pro sebe. Bez služby. V noční košili, vydechnout, nasát dům, odpočívat... Podělit zahradu zbytky od večeře, lenošit... Poslouchat Rybovu mši - po kolikáté už? Koledy - které vůbec nikde letos nezněly. Ztratily se. Ani rozhlas, ani česká bruselská nevysílala. V programu nevidím. Ani v noci. Naše dědictví, naše klenoty, naše zvuky... Zapomeňte. Vaše děti je nebudou znát. A Naše vlast se taky vymázne. Nahradíme ji temným a ponurým Gustavem Mahlerem. Nějaká paní mi na FB napsala, že na Šlágru koledy zněly. No jo, jenže Šlágr si mladí nenaladí. Ikona Vánoc a vánočních písní letos odešla. Tedy ani JEHO koncerty se už nevysílají... Konečně zmizel. Temnota hýká radostí. Ale nad mou hlavou koledy stále hrají, z plotny voní kouzelná purpura. Ne bylinková. Ale ta klasická, z mého dětství. S obarvenými kousky dřevíček. Na ně napojeno kadidlo. Tahle purpura jen nezavoní. Ta šíří vůni dlouho. 

Linda tu vyklepala dárky pro nás a pro naše mladé. Ráno se rozloučila. Jede za lyžovačkou do Alp. Taky s ní pojedu. Až tu nebudu tolik chybět... Kitty zas osiřela. Panička jí ujela. 

Poflakuji se domem. Mám čas. Nikam nespěchám. Sedám si ke krabičce se jmenovkami. Probírám se jimi. V posledních letech je mám postrkané v pytlíčcích podle nositelů jmen. Včera jsem Lindě ukazovala jednu psanou rukou mé bývalé paní tchýně. Na konci jejího života jsem za ní docházela do nemocnice. Zlomila si nohu. Povídaly jsme si. Pamatuji si, bylo to první setkání po smrti jejího syna, mého prvního manžela.

- Maminko, potkala jsem Simonu. Projevila jsem jí dodatečně upřímnou soustrast.

Maminka jim tak přála. To bylo jeho už asi třetí nebo čtvrté manželství. Maminka přála všem jeho ženám. Platila, platila, nakonec z chalupy, nádherné zahrady, dvou velkých domů nezbylo nic. Zhola nic. Vše se strávilo. Peníze stále nestačily. Jak ve starých románech kritických realistů.  Teréza Nováková, Mrštíci, Karel Václav Rais, Josef Holeček, Antal Stašek... 

- Simonu? Tu ženskou mi ani nepřipomínej. Ta nutila Ivku, aby po odpolednách chodil na melouchy. Zedničit. Nikdy to nedělal. Udřela ho.

Opravila jsem si svůj obraz reality. S Lindou jsme navštěvovaly bezmocnou bytost. V době gymnaziálních studií mé starší dcery zvala babička na oběd do hospody proti našemu paneláku jen Denisku. Linda venku měla čestný úkol. Hlídala babiččina pejska. Dávno odpuštěno. Deniska - prvorozená královna ze všech vnuků. Jen jaksi sešlo z toho, že jedna dostane zahradu, druhá chalupu. Příliš mnoho zájemců... Necítím hořkost. Není to důležité. Majetky, hmota nehrají roli. Žádnou. Žili, jak uměli.  Holky jsou obě činorodé. Nouzí netrpí. Vedou si v životě dobře. -  Měla jsem ty návštěvy u maminky na LDN ráda. Jednou mi volala... Už jsem nestihla dojít. Uvědomuji si, že to bylo třikrát, co jsem nereagovala na jasné znamení. Moje největší kamarádka Sonička, cikánečka Simonka, maminka mého prvního... Tři ženy mi těsně před odchodem z planety volaly... Měla jsem dost času. Nestihla jsem se rozloučit...

Jmenovku s nápisem maminčiným písmem jsem včera večer ukazovala Lindě. Taky jmenovky od mé maminky. Taky jednu dávnou z mého dětství. Renka. To jako já. Vytvořila ji moje sestra. Iva byla a je nesmírně šikovná. Já mám ruce jak tureckou šavli. Když si nedávám pozor, zamotám si je. Iva si poradila se vším. Po kom je? Po obou - tatínek i maminka zruční. Nevím, kde jsem nabrala geny nešikovnosti. Komu z předků vděčím. :-) 

Při balení dárků před Štědrým dnem jsem byla tak unavená, že jsem Lindušce na dárek dala Petrouškovu visačku. Ještě že po ohmatu identifikovala dárek pro sebe. :-)

Na jmenovkách pozoruji vývoj. Od prvních vystřižených z tvrdé čtvrtky, rukou namalovaná vánoční větvička. Dávala jsem si práci s nakreslením svíčky, kouličky... Pak visačky z nové doby. S příchodem počítačů jsem stahovala obrázky symbolické pro Vánoce.. Doplňovala krátkými básničkami...

Lelkuji. Užívám si dům. Večer poruším "chtít být sama". Jdeme k mladým. Linduška se ve třináct hlásí z cesty na lyžování.

- Mami, už jsem u Mnichova.

Moje zeměpisné cítění je narušeno. Rakousko je na jih. OK, asi uhne v Německu. Lije. Snad zítra obloha otevře kožich a nastaví ho sluníčku k vysušení. Ledovcové pláně zalije zlatá láva.

Pročítám si zajímavý Zaorálkův projev ve sněmovně z 19. tohoto měsíce. Lezou mi oči z důlků. Normálně nahlas vyslovil to, co někteří normální lidé vědí. Účastníme se špinavého výdělečného obchodu Američanů... Neumějí definovat nepřítele. Proti komu jako bojují naši vojáci tam daleko? Zaorálku, čtu to znovu. Oko se diví, co je na monitoru.

Dávám na svou zeď - doufám, že se tomu tak říká:

Přátelé zahraničních invazí AČR: Nevím, nač jste pyšní!!! Nebo hrdí?! Přečetla jsem si v klidu a pozorně Zaorálka ve sněmovně z 19. 12. t. r. Jeho názor na naši účast v AFGHANISTANU - NEMÁME TAM CO POHLEDÁVAT. Říká:

https://www.samizdat2016.cz/2019/12/zaoralek-afghanistan-byl-lez-cina-je-jina-civilizace-ne-nepritel-stvani-do-konfliktu-je-smrtici-past/?fbclid=IwAR3ncfDtbgIOwpWB5v5O2VRx32W33ocF9f1KnPA7N-qWHMC8fRNEVNdBO8Q

Afghánistán? Lež, tajné služby psaly, co politici měli slyšet

Problém je v tom, že člověk často má dojem, že leckdo před těmi některými fakty utíká a nechce je vidět. A to člověk narazí, když o nich mluví, i já narazím. ... Například naposled, když jsem se ne tak dávno vyslovil, že nechápu smysl našeho pobytu v Afghánistánu.

Já vám řeknu, že teď před týdnem vyšel ve Washington Post článek - možná to víte. Ten článek otiskl rozsáhlou reportáž Craiga Whitlocka o výsledcích projektu úřadu generálního inspektora spojených států o Afghánistánu, který měl identifikovat chyby, kterých se USA dopustily a kterých by se měly vyvarovat v budoucnosti.

Já vám řeknu jen velmi stručně něco z těch závěrů, které jsou - vlastně nejsou tak překvapující. Ty věci, které tam jsou, jsme už víceméně všechny, kteří to sledujeme, slyšeli a znali.

Vojenské velení nebylo schopno v Afghánistánu definovat, s kým vlastně bojujeme a proč. Byla nepřítelem Al-Káida, nebo Tálibán? Byl Pákistán spojencem, nebo protivníkem? Co si počít s Islámským státem a různorodými zahraničními džihádisty, nehovoříc o polních velitelích v Afghánistánu podporovaných SIA? V bojových operacích nebylo možné rozlišit přátele od nepřátel. Ta studie, o které mluvím, stála 11 miliónů dolarů. Zpracovala se na základě rozhovorů se stovkami expertů a odborníků, kteří se na tomto konfliktu podíleli. A říká, že co se týče toho, že nebylo možné často rozlišit, s kým bojujeme, tak s přáteli, které jsme nějak měli definované, to nebylo jednoduché. Byli především z velké části zkorumpovaní, vláda prezidenta Karzaje byla organizovanou kleptokracií, velká část americké pomoci končí v korupčních zátočinách, korupce podrývala legitimitu afghánské vlády.

Co se týče bojeschopnosti afghánské armády a policie, panuje shoda, že nejsou schopny klást odpor ani Tálibánu a vůbec už nad ním zvítězit. Jedno svědectví - výsledek, že v afghánské politice jsme rekrutovali ze třetiny narkomany, ze třetiny Tálibánce. Země se propadá do chaosu. Celou dobu roste produkce opia. V roce 2018 se Afghánistán podílel 82 % na světové produkci - pod naším dohledem. 9 miliard dolarů. Jakým způsobem my jsme s tím byli spojeni, ani se neptejte.

Závěr, který tam píše generální inspektor, je: Neustále jsme lhali americkému lidu. Mluví se tady o tom, jakým způsobem se falšovaly zprávy zpravodajských služeb. Jakým způsobem se mluvilo o vítězství, která vůbec neexistovala.

Opakuju, to je zpráva, která neměla být veřejná, ale kterou si Washington Post opatřil a celou zveřejnil. Je to zhruba týden, můžete si to ověřit. Nikdo nezpochybňuje ta fakta, která tam jsou, dneska. Jsou prostě pravdivá. Je tam napsáno - vy tady mluvíte celou dobu o tom, jak si budeme všichni věřit - jak třeba reagujete teď na to, že se tady píše - lhali jsme si celou dobu, falšovalo se neuvěřitelně. V debatách, ve kterých jsem sám byl, jsem se často setkával s čísly, kterým jsem těžko oponoval. Samozřejmě. Teď se ukazuje, že byla vymyšlená, proto se tak těžko s tím polemizovalo.

...přátelé, že za těch 30 let, jestli se něco zhoršilo, tak je to zahraničně politická situace tohoto světa. A musím vám říct, že my jsme k tomu bohužel jako Česká republika přispěli.

Taky Vám lezou oči? Nebo si lžete do kapsy!? VELEDŮLEŽITÉ PŘIZNÁNÍ - účastníme se na produkci dolarů pro Ameriku. On to přiznal, já jsem v rodině černá ovce - odpůrkyně misí :-) Zaorálek mi udělal radost. Ale je mi to houby platné. Černá ovce jsem stále. 

Včera chumelenice přání, mailíků, zpráv všeho druhu. Snažila jsem se odpovídat. Nevím, jestli jsem na někoho nezapomněla. Děkuji všem!! Zjišťuji: Všichni lidé projevují úchvatná přání. Jsou dobří. Máme tu hodné lidi. Jen mezi nás vrážejí klín. Znovu si rovnám mysl: Nehádejme se. Nejhorší je rozkol v rodinách kvůli rozdílnému politickému názoru. Někdo je dál, někdo zaspal v roce 68 nebo 89. To neva. Proberou se. Však už informace lezou na světlo boží. A kdo chce, dojde k nim. Na Slovensku jim to vyšlo. Tady vyrostl ze země Milionový chlívek. Držme se. Nedejme se. Nenechejme se rozkmotřit. 

Jdu umýt Petrouškovu termosku. Vymývám z vnitřních stěn usazeniny. Myju víčko a jeho mechanismus. Hotovo. Napouštím do mističky vodu. Přisýpám jedlou sodu. Namáčím uzávěr termosky. Za chvíli jdu závěrem zahýbat. Ó, zdání čistoty. Čistota jen iluze? Tolik špíny v misce z už umytého uzávěru... Nikdo není čistý. :-) Nemáme soudit. Vesmírný pane, nauč mě jen konstatovat. Mít svůj názor. Nesoudit.

Odpoledne obědvám kousek klobásky, kousíček ryby, hromádku salátu. Klobáska skvělá, rybička v podtextu bahno. To já ráda. Rak. Rozdělávám Retsinu. Staré víno z řeckých obchodních námořních cest. Vždycky z něj cítím borovicovou pryskyřici. Vymazávali jí sudy s vínem... Retsina někomu páchne. Já ji poznala v její zemi. Tak mi od té doby voní.

Před šestnáctou se Linda hlásí už z hotelu. Díky, Vesmírný pane!

Vzhůru na misi návštěva u mladých. Těším se. A pak brzy spát! 

Děkuji všem za přání. Na oplátku přeji jen to dobré! Myslím, že je k nám Vesmírný pán stále přes všechna naříkání ještě dost laskavý.