Lelkujme, odpočívejme, mluvme správně česky

Ach ta čeština. Není světová. To neznamená, že ji nemáme ovládat jako jazyk mateřský. Ačkoli... Mateř, matka, matička, maměnka, maminka, mamulka, mamulenka, mami, mamka - doplníte ještě další krásná slovíčka v téhle řadě? Láska mateřská. Mateřská řeč. Její pravidla - artikulace, dýchání, pravopis... Špatná artikulace může způsobit špatnou srozumitelnost řeči. Po volbách jsem dala rámeček: Ve volbách zvítězili/nezvítězili také ledovci. Změnila se kvalita hlásky. Zejména v samohláskách měníme kvantitu a kvalitu. (Ráda jsem uváděla asimilaci /spodobu/ zpětnou a postupnou. Česká výslovnost: Na schledanou. Moravané říkají: Na zhledanou. V případě české výslovnosti - neznělé S ovlivňuje znělé H a mění ho v CH. Kdežto na Moravě znělé H zpětně ovlivňuje neznělé S. Nelze to tu znázornit graficky.)

Správná výslovnost (ortoepie) - důležitá součást hovorového i spisovného jazyka. Lidi jsou imunní. Slepí. Apatičtí. Klidným je nechá nápis: SEZONÍ SPORTY. Nebo NOVÝ TIP MIKROVLNÉ TROUBY. Kolik je tu hrubek ve dvou větách? - Kdo odpověděl tři, pravopis ovládá.

Všichni jsme se učili, že oslovení je z obou stran odděleno čárkami. Např. Chci ti, milá maminko, říci... Nebo: Milá maminko, chci ti říci... Nebo pozice na konci: Miluji tě, milá maminko.

Konec ukázek. Vnímejme náš jazyk český jako první! Ovládejme ho. Teprve pak se vrhejte na výuku angličtiny. Jsme v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Obchodní řetězce se už vůbec nenamáhají používat české obaly. Zločinecká EU umožňuje nalepit malým písmíčkem nápis v českém jazyce. Dnes mi poslali fungl nový nutribullet. Kvalifikovala jsem ho na konci 2016, přišel na kraji března 2017. Kvůli nádobce mi vyměnili celý stroj. Výborně pro mě. Ale stačila by mi jen nádobka s nápisem. A veškeré brožury, návody, jídelníček - vše v angličtině. Jakou máte zkušenost?

Jdu k rituálu před obědem. Doposlouchala jsem Zdeňka Ordelta a jeho slečnu na Příznacích transformace. Jezdíval za šamany. Řekli mu: Vy máte své šamany. Začal rozvíjet slovanství. Včera jsem poslouchala o období Dušiček. 

https://www.youtube.com/watch?v=H8mD06N0CIw

Nabídla jsem esenci ze svého oběda bytostem, které nevnímám... Vytahuji podnos. Prásk. To už jsem jednou zažila. Nádherná rudá mísa spadla na dlažbu. Jenže na jaře jsem stihla nastavit nárt. Bolel mě v noci. Dnes jsem nepostřehla... Střepy po celém domě. Všude. Jsem bosa. Natlapuji opatrně. To byla rána! Co to je za energii? 

Nalila jsem víno, nabídla pohoštění... Esenci z mého jídla. Oříšky, jablíčka... Jsem blázen? Jo, šťastný. Šup ke kadeřnici. Miluji ji. Je nesmírně šikovná, milá, pokorná. A tvůrčí. Její kreativita mě vždy znovu a znovu a stále inspiruje, baví, překvapuje, okouzluje. Vždy si fotím jejich zahradu. Odjíždím od domu; volám dlužnici se sto deseti korunami. Nejprve mi dva roky dluží. Pak mě cvičí - píšu o ní 30.10. Chci, ať stojí u cesty asi za deset patnáct minut.

- Jé, já nemám drobné.

- Vy nemáte peníze?

- Mám, ale mám jen padesát korun.

- Paní B., chci už ukončit Váš dluh, tedy budete stát u cesty a držet v ruce 110 korun. Podáte mi je do auta.

- Ale já teď mám asi na čtvrt hodiny nějakou práci.

Ty worle, ta je drzá. OK, hodí se mi to. Stejně jedu pozdě.

- Dobrá, nevím, jestli jedu na melíry nebo jen na stříhání, každopádně Vám zavolám, než pojedu od kadeřnice...

- A nemůžete zajet do naší ulice?

- Můžu, ale nezajedu. Vy mi dlužíte, jsou to moje peníze, takže mi to donesete k autu.

- Tak jo, můžete zastavit naproti Penny u květinky.

- Jo, to mohu.

Odjíždím od své kadeřnice. Volám, dle dohody. Očekávám, že vystartuje. Ne. Slyším v telefonu asi osm minut nějaký rozhovor, nějakou hádku... Klídek. Vypla mě. Volám:

- Paní B., jste docela bezohledná. Já tu stojím jako kráva osm minut.  Nemám tolik času, co vy. Zdržela jste mě už dostatečně. Musím ještě za maminkou, rozsvítit na hřbitovech a pak přijde paní!!! Jdu na poštu poslat balík. Přijdete tam. 

Pošta je kousek od květinky. Na poště stojím v dlouhé frontě. Pán přede mnou zapřede hovor. Dozvukujeme si :-) U pravé přepážky právě rodí nějaký balík do ciziny. Deset, patnáct minut. Pán jde k levé. Za mnou je asi deset lidí. Ty worle, to jsem to ještě dobře chytila. Čekat u cesty ještě dvě tři minuty, jedu odsud za tmy. Paní mi s úsměvem nese 110 korun. Ano, rozčilení není program. Nenakopali byste ji? Naučila jsem se říkat NE.

Jedu. Zastavuji na venkovském hřbitůvku; u své druhé ředitelky. Naproti ní leží dětská lékařka. Jů, už čtyři roky?! Hm. Myslela jsem 20.7. předloni... Oběma jsem zapálila; děkuji jim za to, že jsem chvilku mohla jít jejich životem :-)  Vyjet na státní - zvládla. Míhají se tu auta na hranici a od hranice... Zastavuji na jaroměřském. Klušu zapálit jedné své žákyňce. Cikánečka Simonka. Tak moc mě milovala. Asi tak od její první třídy. Holčička s červenou mašlí obstoupená třemi čtyřmi malými násilníky... Zachránila jsem ji. Simonka mi to nikdy nezapomněla. Nemohla jsem najít její nádherný hrob. Klušu k prvnímu manželovi. I s ním a jeho předky jsem se propojila. Ještě k hrobu manželových rodičů. Děkuji jim za syna. Za skvělého syna. Připomínám panu Josefu Hrobskému: Já jsem ta sedmnáctiletá holčička u cesty. Nezastavil jste mi. :-) Cestou ze školy. Tam v kopci. Měla jsem domů už jen deset minut. Vaše hráškově zelenkavá škodovka mě minula. Pak stála u domu Petrouškova bratra. Dodnes sousedí s mamčiným baráčkem. Děkuji i paní mamince. Tu jsem neznala. Pan Hrobský senior. Krásný chlap. Těšil přes plot maminku, když jí řekli, že umírám... Přežila jsem. :-)

Cesta zacpaným městem. Penny. Kaufland. Orion. Mamka. Už sedí v jídelně pod zářivkami. Moje milované pečovatelky. Petronilka, Janinka - dlouho jsem ji neviděla, Věrka a Simonečka. Maminka mě vítá, protože mě dlouho neviděla. :-) Týden?

- Mami, každý den.

- Ne, ale to nechápu, to jen ty vidíš mě, ale já tebe ne.

- Mamko, ukážu Ti fotky, jo? Mělas tu včera pedikérku. Jé, zapomněla jsem jí dovézt peníze. Volám ji. Andrea žaluje: 

- Byla jsem tam, maminka mě odmítala a řekla, že si pedikúru nepřeje.

Uf, co mám říci. Omluvit se. Přichází Simonka. 

- Měla jsem tu včera být. Zvládly bychom to v pořádku. 

Simonka má mamku dnes v péči. Hlásí, co dnes mamka udělala ze vzteku...

- Tak mamko, nemůžeš takhle zlobit.

Mamka se dušuje, že ona ne, a že to není pravda, a že o tom neví...

- Mami, víš, proč jsou staří lidé zlí? Nemají už možnost pohybu, zábavy, svobody, jsou upoutaní na vozíku, na lůžku. Mamko, jezdím sem k tobě pořád. Mami, je to strašného času. Někdy dvě hodiny, někdy přifrčím na půl hodinky hodinku. Ale nenechávám tě tu... Nemůžeš zlobit!

Louskám ořechy, mamka jí švestky, přivezla jsem jí kaštany s irskou kávou.

- Mami, mělas ráda Delisu, hořické... Vždycky jsi říkala: Co já bych ti dala... Přivezla jsem ti dobroty, aby sis mohla zkrátit čekání na mě, jo?

Mamka pookřeje. Kaštany - je jak Vlasta Burian - spojí prsty, přikrčí se, zdvihne udiveně radostně obočí... Zakoulí očima: 

- Ó, tak to bych si dala. 

Fotíme se. Mamku zas mrzí, že je stará, ošklivá, že nosívala ofinu... Chjo...


Tak. Dávají, jak se peče martinská husa. Ráda bych to taky viděla. Ale pět, stmívá se a mě čeká josefovský hřbitov. Než tam všechny oběhnu...

- A pozdravuj tátu! Řekni, že jsem smutná... 

- Mamko, nebreč. Ty se s ním večer před spaním propoj. A babičku si přivolej...

Jedu zadem přes vesnice. Tma. Hřbitov svítí. Miluji to. Tma a světýlka na hrobech. Aspoň nevnímám, že chybí stromy. Dnes to beru v protisměru. Nejprve paní Matějovské staré a mladé, pak strejda - manžel tatínkovy sestry, paní Slezáková - maminčina letitá přítelkyně do roku 75. Zírám na místo, kde jsem jako holčička v listopadu 59 stále nad rakví tatínka a loudila buxus. Uháním k našemu hrobu. Svítí na dálku. Blikají tu elektrická světýlka. Rozzářím hrob doopravdickým ohýnkem. Oheň, přátelé!!! Živý oheň!! Žádné atrapy!! Dost umělohmotného světa! Virtualita. Čučet do mobilů, žít životy tzv. celebrit, nota bene vyslovovaných selebrit. Odjakživa se česky čte CELEBRITA s C!!!

Zpátky světýlko u tety Šimkové... Byla hodná. Dávala mi mrkev za záhonku, dovolila mi trhat angrešt... K autu. Zaplatit pedikúru. Worle, ona mi ujela, přitom řekla do půl sedmé. Asi jíněkdo nepřijel. Spěchala k rodině. Nic, jedu rychle domů. V půl šesté paní. Hm - překoukla jsem se. V půl sedmé. Stíhám vajíčka s houbami Petrouškovi.

Dnes jsem byla stále v pohybu. Rada nám všem:

Lelkujme, odpočívejme. Pravda není pravdou, vše se překrucuje, jsme pod bičem stále rychleji, stále víc! Přidej! Odpočívejme. Padne-li na vás touha jít si lehnout, jděte si na chvilku dáchnout. Potřebujete-li spánek - vyhovte si. Mějte se rádi.

Včera v noci, dnes nad ránem jsem zameditovala. První noc nejslabší slupky mezi světem živých a mrtvých. V poledne jsem jim dala esenci svého jídla. Nalila jsem víno... Nejsem tak šikovná, aby se mi jablíčko nebo švestka odbarvila... Jen rituálek. Vzpomínka. Přišla Zlatka. Letos v březnu odešla. Nevím, kde má v Bayreuthu hrob. Pak babička. Tatínek. Stará jasnozřivá teta Šimková - pravidelně jí podpaluji svíčku. I dnes. Propustila jsem je s koncem ohýnku...

Jdu lelkovat, a SPÁT.

Dobrou noc!