Lepší založení obce než slavit víno

18.06.2022

Sobota. Devět.

- Ahoj, mami!

Linduška přijela. Jaký je dnes plán? Nejdřív musím vstát, to je jasné. 

- Mami, jedu pro med. Kolik chceš?

Jdu do zahrady pro bednu medových sklenic. Linda odjela. Mezitím vařím polévku. Dnes asi bude obědvat Petroušek sám. Uvidíme. Linda je tu s medem.

- Jedeš do Polska?

- Mami, myslela jsem, že Tě vyklopím ve Skalici a budu pokračovat k hranici.

Jj. Má pravdu. Nesrovnala jsem si v hlavě trasu. Petroušek je tu z melouchu. Zas byl někoho zachraňovat. Je rád, že vyklouzne ze Slavností vína. Jen ať si užívá bazén, domov a dům. Dnes má být k zalknutí. Zahrada chladí. Konečně docení vyšší trávu. Máme tu jak v oáze. Nádherně. Chladivo.

- Mami, včelař byl rád, že jsi poslala sklenice. Podražil, odečetl nám je.

- Poslala jsem mu je zadarmo. Měl si to napočítat.

- Mami, nemá etikety - není papír, nemá víčka, nemá sklenice.

- Víček mám z letoška i z předešlých let. Nechtěl je.

- Já mu je odnesu.

To jsou, přátelé, doby! Není papír, zatím papír. Až nebude lahváč, možná mnohým docvakne. Krmit cizí, nemít pro své. Nic. V klidu se namaluju, vyberu, co na sebe... Kde je?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-18_Slavnosti_vina_Ceska_Skalice/

Vyjíždíme. Volám synovcovi. Mijanek. Gratuluji k svátku. Vracím se k školní akademii. Děkuji za práci učitelů. Vedli děti, jak to šlo a jak to uměli. Bavila jsem se. Výhrada jedna - úpírské téma. Výhrada dvě - paní učitelka ztvárnila víc než diblíka dívku s pokleslými mravy. Ale celkově všechna čest. Originální, humorné, a hlavně děti mluvily, zpívaly. Děkujeme.

Ve Skalici vystupuji z auta u kostelíčka, kde se v září 1837 vdávala Barunka Panklová za Josefa Němce. Dočítám se, že ve stejném kostele se brali i její rodiče. 

Měla to církev hezky zařízené. Kostel s bydlením a kuchařkou. Stará fara. Páter Hurdálek. Osvětář. Intelektuál. V zimě vázal knihy. V létě zahrádkařil, sadařil. Pěstoval jiřiny. Stál u zrodu prvního jiřinkového bálu. Konal se naproti faře v hostinci u Steidlerů. Léta letoucí, co si pamatuji, tam bylo jedinečné a jediné textilní muzeum a Muzeum BN. Když se republika rozkradla, nebylo na provoz unikátu. To už je takových dobrých. Nevím, jestli deset, patnáct let? Nemám ponětí o čase. To mě mrzí. Znala jsem ředitele.

Maloskalická tvrz. Obcházím ji. Otevřené dveře z ulice. Nikdy nebyly. Vstupuji do chodby. Tady začínalo město. Ohraničené řekou. Galerie moderního umění. Jak dlouho? Už dva roky. Jméno moderního slavného autora, ani jeho ocenění mi nic neříkají. Moderní mazal. Jéžiš, taková myšlenka. Ucho se diví, co slyší z mozku. :-) To ne. Úspěšný moderní umělec - přece. 

Pokračuji dál k mostu. Co tam budu dělat? Zaplatí 130 korun za půl hodiny s jednou skleničkou vína? Kašlu na to. Z pódia slyším koncert. Neláká mě to. Očekávala jsem stánky. Jo, to bych se vrhla. Ale do prázdného areálu s pódiem? Nechám vinnou slavnost druhým. Vracím se okolo maloskalické tvrze a Barunčina pomníku k lípě. Tam si natrhám květ. Je na čase. 

Koná se tu svatba. Slávina žení syna.

- Dobrý den, mladá paní. Vy už mě asi nepoznáváte.

Vyděšena.

- Ireno! Poznávám. Vždyť jsme u Tebe byly s Monikou. To už je let.

Ještě víc let, co jsi o mě velice dobře a přátelsky pečovala v nemocnici.

Slávina mě tehdy vážila, bylo mi okolo dvaceti. Byla jsem kost a kůže. Měla jsem asi pětapadesát kilo i s postelí a výškou 185 cm. S tíží jsem vystoupila na zdravotní váhu i s měřákem. Pamatujete? Byly kvalitní. Nechtěla mi říci, kolik mám. Umírala jsem. Operace, reoperace, zas operace, těžký stav. Nakonec zauzlení střev, zánět pobřišnice, pohrudnice... Slávka chodila na gymplu o rok výš. Vzala si spolužáka námořníka. Můj první muž ho chodil tak dlouho navštěvovat, nechtěl mě brát s sebou, až si našel jinou. :-)  I Slávka vyměnila. Taky jsem ho znala. Seriózní. V nemocnici o mě pečovala ještě jedna spolužačka. Z přírodovědné větve. Eva K. Slávinina spolužačka - do třetice z našeho gymplu s porodnickou nástavbou Picích - to byla kjava. Nafoukaná. Něco jako je dnešní zdravotní mladý personál. Teda - jen některý... Negeneralizovat!

Slávinin syn je celý táta. Přeju, ať jim to vyjde. Jdu na lipový květ. Zajímavé, jak mozek vyhodí v setině vteřiny všechno, ještě daleko daleko víc, než tu napíšu. Jsme skvělá dokonalá bio jednotka.

- Mami, je tu fronta. Přijela cisterna.

- Nevadí. Češu lipový květ. Poslouchám cimbálovku z hradby. Nejdu tam. Nic tam nemají.

- Tak se mrkni, co mají v Brzicích. Ještě se stavím v Náchodě.

Dívám, koukám, divím. Bacha - dlouhé souvětí!!! Nemám ráda nepřehledné celky. Tak tedy:

V těch Brzicích, kde jsem jednu březovou neděli, neb jsem si zapomněla boty na běžky, oběhla okolo lesa pole, lány, šla sněhem, trávou, blátem, ledem, polní cestou i asfaltem, okolo samoty s útočícím ďafajícím hrozivě vypadajícím psem, a kde mě okouzlila rozkošná náves s borovicí plnou vánočních balíčků, taky náves s rybníčkem a vodníkem, tak přesně ta vesnička s tím nádherným hřbitůvkem u cesty slaví 600 let vzniku a 145 let od založení hasičů. Novou terminologií SDH.

A teď to zkusím napsat čitelněji

Jé, Brzice! Slaví 600 let od založení obce a 145 let SDH. To je ta vesnice s roztomilým kostelíčkem a hřbitůvkem u cesty, když jsem jezdívala loni na borůvky. Od kostelíčka jsem se vypravila na túru. To bylo v ten den, jak jsem nechala doma boty na běžky. Oběhla jsem okolo lesů obrovský okruh po polních cestách. Šla jsem po ledě, blátem, trávou, po sněhu. Míjela jsem dvě samoty. Z té jedné na mě vyběhl černý raťafák. Ukázalo se, že jen spouští hrůzu. Chtěl si hrát. Spustila jsem se do vesničky s nádhernou návsí. Kouzelný rybník s vodníkem. Borovice dosud ověšená vánočními balíčky.

Že je druhá varianta srozumitelnější?

Kupuji meruňky. Prý z Moravy. To ať vyprávějí holubům. Mají i jahody. Ceny "ucestné". Beru takové ty kašoidní, kilo za 49.

- 72,- Kč.

Aha. Ono toho je víc než kilo. Už je tu Linda. Zahýbáme na Hořičky. Zdejší kostelík jsem v zimě donekonečna fotila na běžkách.

- Lindi, sem jsem se s Deniskou vláčívala z chalupy na nákup.

- Maličko to to tu poznávám. Tady někde byly potraviny.

- Jo, a drogerie, v níž prodával pan Hašek. Prý příbuzný Jaroslava. Takový kopec, co vyjíždíme, jsem vždycky absolvovala z druhé strany. Když jsem tě nosila, Deniska měla koloběžku půjčenou od Stáni Mertlíka. Drandila. Šupla sebou u cesty do kopřiv. Já tašku, břicho, brečící Denisku. Radostné pobyty. Vidíš, tady v zatáčce měli chalupu rodiče mého žáka Karla K. On je snad už primářem. Někdy jsem se tu u nich stavila. Paní byla moc milá. Prokopovic chalupa už nestojí. Já ti ukážu, zahni.

Nojo, jenže my jsme minuly odbočku do Mezilečí.

- Jé, už jedeme na Křižanov. Tam jsem taky někdy klusávala z chalupy na nákup. Dobré bylo, když měli zavřeno. Super.

- Aspoň ses, mami, prošla.

- Jasně.

Obracíme se. Už vidím tu odbočku. Ale nejedeme k Mertlíkově statku. To byli sousedé. Chalupa byl původně vejminek. Měla jsem ty lidi ráda. Když jsem studovala, museli jsme vytvořit seminární práci, která se hodila prof. Dejmkovi. Najít osobu, která žije na jednom místě víc jak - už nevím, asi šedesát let. Je české národnosti. Nahrát si rozhovor. Pak ho foneticky přepsat. U staré paní Mertlíkové to byla krásná nářeční mluva. Kouzelná. Čistá. Tehdy jsem tu práci ráda zpracovala k zápočtu. Jen ten fonetický přepis - to byl mor.

- Víš, jak muselo zapůsobit na toho vězně, když přišel k Lidicím a viděl zkázu? Když na mě zbouraná chaloupka neblaze zapůsobila? To musel být otřes psychiky.

Linda jen přikyvuje.

- Tady odbočíme doleva. Tady jsem v zimě běžkovala. Támhle u toho domu zrovna vsazovali okna. Tak dlouho jsem se dívala, až jsem na zledovatělém svahu sebou břinkla. To bylo divení. A tady jsem běžkovala až k tomu hnoji.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-18_600_let_Brzice,_145_let_SDH/

Parkujeme. Zas už vidím Lindina záda. Nestačím jí. U plotu leží spokojeně malé černé kotě. Ve slunci se zdá být temně rezavé. Fotím. Z chalup vycházejí lidé na slávu. Líp by to žádný režisér nezrežíroval.

- Dobrý den!

- Dobrý den! My se neznáme. Vy už jste dnes druhá, kdo mi přeje dobrý den. Ve Skalici na mostě jsem potkala asi čtrnáctiletého chlapce. Pozdravil. Otočila jsem se. Vykulila oči. Tys´ mi popřál dobrý den?! To já ti taky přeju. Krásný! A on mi odpověděl, abych taky prožila krásný den! Já totiž zdravím cizí lidi jen na horách na túrách.

- Tady se zdravíme všichni.

- Vy tu máte školu?

- Sem jsem chodila. Bude mi šedesát. Taky už dost pamatuji.

Ptám se na jméno učitele.

- Víte, mě učila paní učitelka Pavlíková. Taková nádherně upravená krásná blondýna. Měla dceru Jelenu.

- Vlachovou.

- Ano, učila na Hořičkách. Zajeli jí syna.

Svět je malý. Lidé jsou družní. Dobře to skončí na světě. Nevymlátili z nás lidství. Nelidové sedí jen v politice.  Na náves vozí vláček lidi. Takový vláček, který jezdí z Pece nahoru na Kolínskou boudu a zpět. Hasiči - krásní v uniformách. Vypadají jak letci. 

- Chlapi, vy jste krásní. Jak piloti! Vyfotím si vás!

- Děkujeme!

Sedáme k rybníku na lavičky. Pozorujeme dron. Slyším kapelu. Nevidím. Teprve připochoduje ze zatáčky. Za nimi pochodují hasiči. A hasičky. Za nimi se snaží pochodovat malá hasáčata. A za nimi dívky v pracovním hasičském. Sláva veliká. Mají to moc a moc krásně zorganizované. Takhle to má vypadat.

Průvod projde do kopečka, odkud jsem se v březnu přihasila z túry. Vrací se zpět. Kapelmajstr ukazuje holí rytmus Koletově dechovce. Jak nemám ráda tuhle hudbu, mám husí kůži. Hrají tu i mladí. Srdce jásá - nástupci. A už je tu trošku Formanův obraz. Kapelmajstr mává, mává, křičí dost, dost, teprve jde jeho dost od úst muzikantů dozadu. Dost, dost! Velkým obloukem taktové hole ukončil pochod. Povedlo se. Řehtám se. Tleskám. Hýkám nadšením. Njn. Tak jedeme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-18_Doma/

Petroušek už je po polévce. Ráchal se ve vodě. Právě vylezl. Mně začíná pracovní odpoledne. Upéct chleba. Polepit marmelády štítky. Nanosit je do nového regálu tam naproti elektrárně. :-) :-)  Servíruji hranolky, krůtí prsa, sobě sýr. A Muchu.

Honzík přijde. Sedáme k siestě. Povídáme si. To mám ráda. Chybí mi snaška. Vnučka je nachlazená. Vždycky sem chodívali všichni. Tak třeba přijde zítra. Na skok. Pro dárek k narozeninám. Mám je všechny v srdci.

- Chtělas´ připomenout sázet kytky a brambory.

- Dnes ne.

- Mně je líto těch ibišků. To máme za chvíli. 

Honzík odchází. Linduška už jela na Phu. Jdeme se ještě smočit. Přesazujeme ibouše. Péťa razantně osekává kořeny.

- Neznič mi ho. Vždyť ho to bude bolet. Nesekej mu kořeny sekerou.

Jeden. Ten jsem dostala od své kuchařky. Její muž mě letos honil protiprávně vestibulem kulturního stánku. Chjo. A druhý. Plnokvětý. Z maminčina piána. Mami, pečuji o něj a doufám, že vydrží.

Ještě těch pár brambor. Půl košíčka. Zryl mi tu kousek země. Navezl hlínu z budoucího skleníku. Ty vorle, co to tu provádím. Večer. ještě stále skoro třicet nad nulou. Jsem zpocená. Mokrá. Vsadila jsem dvanáct brambůrek. Jdu pro hadici. Proliju je vodou. Ať se napijou. Ještě říkal, že jahody. Tak ještě jahody. Fuj. Tady je slimák. A druhý. Zrzečka se přišla mazlit. Pak si sfinga sedla do uličky budoucího skleníku. Mourek se přišel lísnout. Je mi líno vzít si rukavice. Beru slimáka do lístečku, ale dotkla jsem se ho.

- Peťuš, fuj, nemohu smýt sliz. Pořád ho mám na ruce.

- To nesmíš brát do ruky.

- Povídej mi to.

- Mám tu zázračnou solvinu. Ale není to solvina. Ta žere ruce. Tahle ti to sundá.

Matlám se tím zázrakem. Fuj, do čeho to sahám. Brr! Znovu umývám. Mastím si ruce. Kudla, jdu ty tři slimáky zasolit. Za to, že mě oslizil, zhebnou hanebnou smrtí!

A to byl můj krásný den. Moc hezký. S lidmi. S obyčejnými náhodnými lidmi. I se svými. I když lidi někdy neumím pochopit, miluji je.

Dobrou noc!

P. S. Oni mě taky nechápou. 

Hvězdářka Lucinka https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-18_Lucinka_Hvezdarka/