Lesní. Houbový. Borůvkový. Šťastný

Svět se zas pootočil o kousíček dál k lepším zítřkům. My jsme dnes měli kouzelný vynikající výlet. Obyčejný. Na houby. Plán - vyjíždíme v deset. Petroušek ještě někam zmizel - za půl hodinky jedeme. Snažila jsem se moc - zvládnout kočky, sebe, nakouknout do FB, vypravit se. Zvládla. Půl jedenácté. Hurá! Jedeme. Svobodně. Do jiného okresu. Dělám si legraci. Narážím na letošní zimu. Řídí Péťa. Prohlížím si cestu, po které jsem v létě brázdila náš kraj za borůvkami.

- Peťuš, tady všude rostly lesy.

Fotím osamocené smrkové sirotky. Lesy, z nichž zbylo pár stromů. Vím, že lesní společenství má své starší. Něco jako rodiče. Ti řídí život stromů. Mlází je jako mateřská škola. Necitlivci určí stromy k pokácení. Konec. Les osiří. Přijde o rodiče. Když se přežene vidchřice, je to stejně devastační. Nevím, kolik těch starých, těch rodičů je, to už jsem zapomněla, ale je to v jedné knize. Myslím Kanaďanka ji napsala? Asi před deseti lety.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-19_Do_lesa_na_houby%2C_i_boruvky_hodne_rostly/

Hned na kraji lesa potkáváme rodinku. Vracejí se z lesa. Prý nerostou. Milí. Holčička hned zdraví, představuje se, že je Anička. A bratříček je Jan. Rozhlížím se, přišli jsme sem úplně jinudy, než se chodívalo před hurikánem v roce 2017. Tady ta cesta je nová. Támhle tou cestičkou by se šlo ke Zdeňkově chalupě. Ta není odsud vidět. Tady už je přeformátován svět. Příroda - a to velký kus - je zcela jiná. Jiná cesta. Jiný vzhled. Vykácené stromy. Nechodí se sem postaru okolo srubů a chalup známých. V létě jsem jezdívala na borůvky o kopec dál. To mě naučila jedna Jaruška. Hodná. Tam se mi to moc líbilo. Les v kopci. Tak se podívám, jak to vypadá tady. Sem jezdí Linda na borůvky. 

Otec dětí vzpomíná, že smršť přišla v týdnu. Ano. Brutal začínal ve středu. Před naším domem si postavili stany. Celá ulice zaplněná. Pán říká, že byl v Pze v kanceláři. Ano, v pátek se to přehnalo po žhavém dni. Stany nacházeli prý až u České Skalice. Paní říká, že až tady na Prorubech!! je slyšet z naší pevnosti Brutal. A my v pevnosti jsme chráněni. Neslyšíme skoro nic. My jo, jsme pod pevností. Ale lidi nahoře nic. Z uzavřeného zděného kotle hudba letí až do České Skalice. Proč ne až sem. Mají s sebou hezkého velkého černého bafana. Ale paní ho drží. Mám na sobě nové tepláky. Řehtáme se. Vysvětluje mu, že na nové tepláky mě nemůže vítat. :-) Je to prý pes vítací. Loučíme se.

Hopkám za Péťou. Seskakujeme z cesty do lesa. Není v pořádku. Tolik klacků, povalených kmenů. Mám pocit, že za ing. Němce staršího to bylo lepší. Odešla stará škola.  Ale nevím. Rychle malý rituál s klíští královnou. Prý už to mám dohodnuté. Aha, tak to abych neotravovala. No, jen jsem se chtěla připomenout. Kráčím směrem, kde zmizel Péťa. Objevuji plantáž borůvek. Sedám. Za chvíli se ozve z dálky Péťa, že teda obejde les. Ne, ne. Jdu s ním. Nepřišla jsem dnes na borůvky. Jdu na houby. S modrou pusou.  Potkáváme paní s pejskem. Ani nevím, jak jsem to řekla. Asi Péťovi? Hlasitě jsem se zeptala:

- To vypadá jako Hanka Malá, viď?

Paní se blíží:

- Počkej, sundavá trošku čelenku...

- Jé! Květo!

Tuhle paní znám asi dvacet let. V Čerychově vile v České Skalici asi před dvaceti lety vymýšleli slavnost stromů. Pozvali mě. Jmenovali se Společnost pro záchranu Babiččina údolí. Přispěla jsem nápady. Tam jsem ji poznala. Někdy jsem tam jela na koncert a podpořit Společnost pro záchranu Babiččina údolí. Květa pracovala v kultuře. Zůstala krásnou do dnes. Na otázku jak se mám - jen zdvihám ruce ke korunám smrků.

- Nádherně! :-) 

Mají tu prý chaloupku. Žijí tu skoro celý rok.

- Uděláte letos advent V Ratibořicích? Myslím na Helenku...

Helenku, dobrou duši programu, hrála selku, asi před třemi lety zavalil na hřbitově pomník. Prý zemřela před zraky rodiny. 

Ne, ne. Program s malými trhy, pohádkami, zpěvy koled už ne. Tam jsem si koupila luxusní ozdůbky na lustr. Stará parta se rozpadla... Ale vede to paní z Barunky - spolek, který tančí, zpívá, udržuje tradici. Aspoň v Rudrově mlýně... Barunka přijíždívala zpestřit náš josefovský masopust. Uvidíme příští únor, co si na nás mocní vymyslí. 

- Tak pojď už! 

Loučím se. Hezké setkání.

Péťa nachází první houbu. Jdu se mrknout, co mám hledat. Je to v trávě nebo v mechu. Moje oči kopírují a hledají. Nacházím. Jak lidi říkají, že nerostou, rostou. Ale malých už málo. V noci je zima. Hodně jich je už plesnivých. Mám radost z každé. Péťa by vždycky šel dál, ale vyzývám bratříčky! A ještě k jeho rodince najdeme další. Zas borůvčí. Sedám. Mlsám. Je jich tu ještě hodně. Péťa se mi ztratil. Už bych měla zas jít. Ještě si zobnu. A otrhám tenhle keřík. A ještě tenhle. To tu nemohu nechat. Volám mu. Naviguje mě, kudy k autu. Jenže už ho mezi kmeny vidím. Žádné k autu. Klušu za ním. Hledáme dál. Našel krásné kozáčky. Rostou pod břízami. A fakt, tři břízky. Přírodo, jsi kouzelnice!

Trhám si trošku mechu na květináče. Ještě si dojedu na mech sama. V létě jsem díky Jarušce, spíš díky jejímu muži, objevila po letech, po mnoha letech krásu lesa. Prý - tam byly borůvky velké skoro jak víno. :-) To mě nalákalo. Takové bych ráda viděla. Letos rostly. :-)

Linda volá. Diví se, že jsme na houbách. Oba?

- Já jsem udělala dohodu s klíšťí královnou, víš?

- Mami, ty seš máklá.

Řehtám se. CHCI BÝT MÁKLÁ. Ano, jen MÁKLÝ PŘEŽIJE TUHLE ABSURDNÍ PROLHANOU NELOGICKOU DOBU. :-) 

Řehotám se u psaní. Já jsem máklá. Ona je drzá. Mamince říci... :-)

Dvě hodinky šmejdíme lesem. Už jdeme. Péťa stále i v tom nejhlubším lese ví, kde jsme. Kudy k cestě. Dřív se chodilo jinudy. Mluvili něco o krmelci. Tam někde Linda česala borůvky, on prošel les a pak jeli domů.

Na kraji lesa to vypadá tristně. Ale zaplať bůh už tady není ta spoušť, kterou mi myslím druhý den - ne. Druhý den ne; to je tam nepustili. Do lesa se nesmělo chodit. Ale vždycky sem vklouzli s Honzíkem potajmu. Tak ještě jednou:  Ale zaplať bůh už tady není ta spoušť, kterou mi Péťa s Honzíkem poslali po prvním vstupu do lesa. Hrůzné video ukázalo krátery jak po bombardování. Vyvrácené stromy i s kořeny. Bolestivý pohled. A les byl prý divný asi dva tři roky. Chvěl se? Nebylo to tam jako dřív.

Cestou domů si prohlížím, kudy jsem sama jezdila v létě na dvě hodinky na borůvky. O vesnici dál. Ta zatáčka smrti. Taková mírná, nenápadná.

- Budeme jíst venku?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-19_Kocky_kotata_maji_3mesicni_narozeniny/

Zas mě zaskočil. Zima. Nadšeně přitakám. Rozkládáme se u stolu. Ta kytice chryzantém, spíš to jsou listopadky, drží už asi tři týdny. Kdežto ta samá u maminky na hrobě zvadla. Energie. Kočky obsazují vturánu židle, lehátko... Zrzka drzá si vyskočila na mou židli. Dostávají ochutnat lžičku šlehačky. A hrudečku másla. Vím, vím... Nezdravé. Nevhodné. Ale chutné. Je to jako pro člověka.

- Peťuš, dnes je Zrzčiným koťatům tři měsíce. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-19_Doma._Po_obede_cisteni_hub_-

Peťulka čistí houby. Nese noviny. Volební.

- Mohla bys mi říct, proč jsi je přetrhla?

- Mohla. Protože přišly dvoje noviny Pirátů.

- Moh´jsem do nich zabalit odřezky hub.

- Ani na to nejsou dobré.

Petroušek jede na fotbal. Měla bych zpracovat už ta jablka... Zrzka si ke mně vyskočila na gauč. Čtu něco na FB. To se nedá. Když vedle vás spí kočka, to vás uspí... :-) 

Našla jsem ještě před spaním:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11346647457-bozena/13076-zivotni-cesta-bozeny/

https://art.ceskatelevize.cz/bozena-nemcova

Mám tu jeden příběh. Kluk. Miluje Itálii. Na FB česká Italka s dvěma dětmi dává nabídku na sjezd na vodě. Přihlásil se. A byla z toho holčička. Česká Italka je spíš kočovnice. Takové malé bezohledné nic. Má na sebe insolvenci. Z Itálie se vrátila do Čech. Dvě nezletilé děti nechala sobecky s klidným svědomím v Itálii. Jsou v polepšovně. Prý. Otec malého dítěte dře na dvanáctkách. Zajišťuje rodinu. Vybavují byt. Italka vyčítá partnerovi, že je stále v práci. Ten je jak křeček v kolečku. Navíc dítě nemá zapsané jako otec v OP. Česká Italka je stále vdaná za Itala; prý vždy mávne rukou:

- To jste vy Češi!

My Češi. A co je ona? Češka! On nebere na dítě dávky a nečerpá výhody... To jsme my Češi. Ona zdvihla v létě kotvy. Utekla od nového partnera. Sebrala dítě; odstěhovala se do většího města. Aby měla rozlet. Nesmí v insolvenci pracovat. Nemá peníze. Asi dělá načerno. Vydírá, komu dítě půjčí a komu ne. On ji přispívá na živobytí. Ona kosí své okolí. Rozeštvává lidi. Trošku jsem se nachomýtla do její blízkosti... Byla ke mně drzá. Něco chtěla. Odmítla jsem. Padají masky. Ano, v tom měli hvězdáři jistou pravdu. Ta její maska spadla a ještě si ji podupala. Ještě že jsem skála. Skleněná věž. :-) A šťastná pomakaná bytost. Jsem zvědavá na konec toho příběhu. Slova, peníze, bezohlednost - silné zbraně.

A já už jdu spát. :-) 

Tak zas zítra do nového týdne!

Dobrou noc!