Létali jsme do cizích krajin, dnes jsem poprvé v životě jela po cestě ve svém městě
Ráno. Páteček. Vždycky jsem měla ráda nedělenku. Druhý den jsem celý život chodila do školičky. Změna je život. Miluji páteček.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-05_Zrzecka_dovadi_s_kocourem/
Venku kňůká kocour. Chjo. Mám zakázáno sypat do misek pod smrkem. Prý aby si tu nezvykl. Nezvykne. Co přejde jeho kníkací doba, odprejskne. Přijdou jiní zájemci o misku nebo o Zrzku. Proletuje sníh. Asociace. Takhle proletovalo 22.3. v den narození naší prvorozené. Deniska se chtěla vypravit mrknout na svět už na sedmém měsíci. Lékaři zamezili. Nedala si pokoj. Na osmém to zkusila znovu. VYšlo jí to. V nemocnici mi nevěřili. Pátek, sobota - to jsem myslela na poslíčky. Povídali, že přijdou měsíc před porodem. V neděli jsem nesla mamince Pochodeň. Byla zrovna nemocná. Tehdy chodila na lidi chřipka. Netušili, co na ně bude chodit v budoucnu. Mamka měla v trafice odběr Pochodně a Ahoj na sobotu. Pochodeň kůvli programu, Ahoj kvůli počtení. V tu neděli jsem u ní měla nervozní sezení. Pořád jsem se vrtěla. Nohy na židli. Nohy dolů. Do křesla. Ne, na gauč.
- Utíkej domů. Nemám tu telefon.
Tak jsem utíkala domů. Měla jsem svůj hnědý krešlakový kabát. Koupila jsem si ho na gymplu z prázdninové brigády. (Jak se vybavují podrobnosti starým lidem. Vysunují se dávno zapomenuté šuplíky.) Poslíčci chodili častěji a častěji. V pondělí mě uložili na porodnici do postele. Nevěřili mi. Chodili mně pořád měřit tep. Poslouchat ozvy. Spala jsem u toho. Z dáli jsem vnímala sestřičku. Pamatuji si, která to byla. Brýle se zlatými obroučkami. Ve vesnici, kde jsem pak učila, lelkoval u cesty její dospělý postižený syn.
- Ale vy pořád spíte. Tak jak můžete vědět, že každé dvě minuty přijde bolest?
- No vím to.
Štvalo mě, že mi nevěří. Probrala jsem se.
- Co to je? Já jsem mokrá!
- To vám vytekla plodová voda.
Ženy na velkém pokoji volaly pomoc. Na sále mě připravili. Zabalili do přikrývky.
- Zatím počítejte vločky.
No jo, proletoval sníh. Přesně jako dnes ráno. Už se to blíží. To výročí. 22.3. Tehdy se vedle mě narodilo takové modré ptáče. Vyšplíchlo na svět. Hned šli na mě. Kde se to v těch zásuvkách v mozku bere! Asi před čtyřmi lety přišla paní. Zapisuji datum narození. 22.3. Rok sedí.
- Narodila jste se v Jaroměři?
- Ano.
- Někdy po obědě. Já jsem viděla, jak jste přiletěla na svět. Doslova jste vyskočila.
To bylo to modré ptáče. Hned na to se na světě objevila další bytost. Dali jsme jí jméno Deniska. Měla vypočítaný termín 20.4. Slyšela jsem, že když Vesmír potřebuje vložit do rodu konkrétní znamení, dítě přijde déle nebo později... Jenže tady v tom případě by Deniska stejně byla beran. 21.3.-20.4.
Sníh proletoval jen chvíli. Zrzečka se vypravila do zimy. Kocour ji honil. Ona před ním tančila. Utíkala. Dokonce na zavolání běžela ona a v závěsu kocouřisko. :-) Péťa říká, že když svrbí, že je to horší, než podebraná pata. Nerada tu vulgaritu slyším. Ale zrovna dnes to na toho morovatého krokodýla platilo. On by si nechal cokoli líbit, jen aby Zrzka byla jeho.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-05_Zrzecka_dovadi_s_kocourem/
Skyp s maminkou. Jsem skleslá. Jen jsem ji uviděla, obešel mě smutek. Zhroucená, sešlá, smutná stařena. Bez úsměvu. Jiskřičky radosti hledám marně. Maminka, krasavice. Ještě před deseti lety nádherná. Co před deseti. Ještě před rokem. Takhle mě ji zdevastovali.
- Jak se máš? Maminečko, ty mně připomínáš naši babičku. Stejný hlas...
- Jako zavřená v trávě.
- Maminko, já jsem taky zavřená.
- A pročpak tebe zavřeli?
- Vláda zavřela všechny lidi naší vlasti. Vymyslili si kovid. Strkají lidem špejle do nosu. Lidi píšou, jak do hodiny mají teplotu. Onemocní. Mami, teď mě jedna paní psala: Ale Irenko, náš dobrý známý zemřel na kovid. Oni nás takhle...
- Pomalu vyhubujou...
- Mami, ani tomu nechci věřit, že to dělají. To dělali Němci. Tohle není vakcína. Jako když jsi nás vedla do poradny na neštovice, TBC, černý kašel... Mami, tohle je chemický koktejl. Počítačový systém.
Vysvětluji, jak nám vymývají mozky. Aby se lidi nechali dobrovolně a s entuziasmem oočkovat. Vondráčková, Přeučil, Janda...
- Když šli lidi do plynu, pustili jim plyn ze sprch. Tajná genocida. V koncentrácích. Ale tady lidi sami nastaví ruku! Takže ty seš zavřená a já taky.
- No jo, to je vono. Kdyby tebe pustili, ty bys pracovala, aby pustili i mě.
- Maminko, nezmůžu vůbec nic. Pořád nad tebou držím ochrannou ruku. Aby tě netestovali a navakcínovali.
Vysvětluji, jak jsem loni zatrhla léky, po nichž plakala. Změnily ji osobnost. Nepodvolila jsem se; gestapačka se pomstila. Mrcha. To není lékař! Karma ji dohoní!
Posiluji mamku. Ona mě. Rychle na veselejší notu.
- Mami, kterou jsi měla ráda pohádku?
- To nevím. O Budulínkovi.
- A uměla bys mi ji vyprávět?
- Neuměla, protože já už jsem stará.
A já blbá. Začínám jí vyprávět o jelenovi. Zaměnila jsem Budulínka za Pacholíčka. Štěstí, že máme internet. Zjišťuji svůj omyl. Předčítám pohádku. Maminka mi pomáhá ve vyprávění.
Pookřála jsem. I mamka.
Jedu s Immuno boosterem. Nad Jaroměř. Vysoko. Loni v září jsem běžela po vinicích k vodárně. Myslela jsem, že tady je nejvyšší místo. Asi jsem se mýlila. Dnes jedu uzoulinkou cestou nad hlubokou roklí.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-05_V_mistech_nad_Jaromeri_-_pohled_na_obrovsky_byvaly_ZAZ/
Dole nahlížím do rozsáhlého komplexu koželužské továrny ZAZ. Na kraji století založil továrnu na zpracování kůže továrník Polický.
Jak sjíždím dolů k městu, přemýšlím, jak se tu v zimě vyhnou dvě auta. I teď bych se bála někoho potkat. Ve srázu překrásná secesní vilka. Zastavuji. Fotím. Sluníčko osvětluje jejich poštovní schránu porostlou mechem. Vkusné. Kamenný stolec na zahradě za plotem. O kousek níž další klenot. Jenže v zrcátku vidím auto. Už nevystupuji. Jen z auta pár obrázků. Vyjíždím u kaple sv. Anny. Vyjíždím na průtah městem. Když už jsem tu, stavím se v drogerii. Nic nechci. Jen lidi. Nemám na nose dekl. Jen v kabelce. A na sedadle - oba darované v obchodech. Nikde nikdo. Prodavač s podobou Gargamela zle a nesmlouvavě, že musím! Vylekal mě. Tenhle mírný ochotný pán... Takhle to vidím ve filmech. Tak to začínalo v Itálii, v Německu. Fascio. Z hodných se stávali svině. Vybírám štětec na povlažení těsta; ten doma už pelichá. Moc peču chleby. :-) Hezké tradiční samolepky se slepičkami, kohoutky, kytičkami na vajíčka; nějaké utěrky, kterých mám mraky. Mám jim tu nechat peníze? Fuj! Cítím děsný smrad z hmoty na nose. Ne. Dávím se. Fuj! Jdu do pryč!!! Sem už ne. Tak jako Lidl je u mě na černé listině neobchodního umění, ani sem. Opustila jsem další obchody. Vždyť já nosím peníze. Svou energii. Obchodníkům spadl mozek do kalhot. Cokpak oni nevědí, že smlouva je bilaterální? Já jim peníze, oni mně zboží?? Copak oni netuší, že bez mých - našich peněz zajdou? navíc!!! Ty rypáky v bílém jsou nezákonné. Státní teror dosáhl fakt úroveň fašistického státu. Stavuji se ve svém obchodě. Ráj. Bez náhubků. Milí. Vstřícní. DĚKUJI! Nejmenuji. Jsou tu práskači. Ale fakt tu existuje skvělý láskyplný obchod s bezva lidmi. Váží si zákazníka. Děkukukuji!!! (●'◡'●)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-05_Bylinkovy/
Ježíš, jedna. Jdu spát. Na vlnách nahoru, dolů, v podnikatelském úsilí jsem proplula úspěšně mezi skalami dalšího dne. Ráno od devíti školení. Normálně bych svištěla na autobus na do Phy. Už druhý rok jsem přišla o ranní rituál. Už ani ta Micka tu není, aby poslouchala Petrouškovu repliku:
Micko, myslíš, že ten autobus panička stihne?
Časy se mění.
Dobrou noc!