Létám, jen tak si poletuji

Krátce.

Divné, že několikátý den dopoledne slunce, po obědě šedo, krápání, déšť.

Když jsme stavěli dům, myslela jsem si ve svaté prostotě, že to takhle je normální a náhodné. Bylo léto. Dopoledne vedro jak v prádelně, po obědě kroupy, pak znovu slunce, ale už ne takové teploučko. Naivně jsem si myslela, že rozmar přírody. A on rozmar lidí. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-27-rano

Ráno. Kočky způsobně čekají na snídani. Dnes zdravé kapsičky se stoprocentním masem bez vůní. Už třetí měsíc se učíme. Ne. Znovu přimíchávám navoněného ošizeného Félixe. Z koček jsme udělali své rukojmí. Připoutali jsme si je k sobě. Čekají na naši nastavenou dlaň.

Připíjím horkou vodou s citronem na nový mírový den, na osvobození lidí na planetě. Na vrcholu smrku svítí bílá a černá. Straka. Kdo ví, kam až vidí! 

V devět zvonek. LP (Lindin Petr) s dvěma pomocníky jdou napravovat zub času na naší zahradní chaloupce. Mě by tak zajímalo, ale tak moc, kdyby tu byl tatínek, jak by se vyjádřil. Co by asi řekl za připomínky, pochvalu. Určitě (ne, určitě ne, to je můj názor) snad, možná by řekl, roletu vám, vy mamlasové, rád opravím. Nic to nechce, jen mít stroje, matriál, šikovné ruce a strojnické vzdělání. Pamatuji si, jak po tatínkovi v zásuvce kuchyňského stolu uchovávala maminka jeho pravítko. Takové nějaké bílé vysunovací. Nebylo to logaritmické. Ještě jiné. V zásuvce byla papírová krabice s tužkami, i versatilka, malý tubus s náhradními tuhami do verzatilky. Na konci měla odšroubovatelné cvakátko. Tím se tuha zaostřovala do špice. Takové tlusté kopyto. Kam se hrabalo na dnešní mikrotužky. Jenže tou tuhou se projela šablona. Při geometrii jsme popisovali obrazce, tělesa versatilkou a šablonkou.  Ty v zásuvce byly taky. A úhloměr. To všechno se učilo v geometrii. Kopyta tuhy. Kopyta jsou chudáci dnešní děti. Ty už tyto dovednosti neznají, nezvládají. Křehcí hromotlukové. Naši rodiče uměli všechno. Znali. Měli přehled. My též. Ještě i naše děti. Ti po nich neumějí. Jo, chaoticky tančit umělecký tanec, chaoticky čmárat na papír fantazii, ale nic konkrétního. Staré písničky našich předků - ne. Jen moderní... Jsou urážliví, neomylní, neteční. Jé, nesnesou kritiku. Ó! Když jsem si dovolila říci - jsi lazara po pochodu okolo města!  Ó! 

Tati, dej vědět. Ať mám znamení. Ať si přečtu a pochopím. Pochval mě. Chtěla jsem domeček strhnout a vystavět nový. Tati, že to dělám dobře? Jo, tati, vybrala jsem si nejlepšího člověka, který na to stačí. Šikovný. Ví, jak postupovat. Co udělat teď a co už jet dopředu koupit, protože to se bude dělat za dva, pět, deset dnů.

Ráno rychlý telefon s Luckou. Jé, tolik si zas potřebujeme říci. Pod hovorem další telefon. Má přijet paní. Sedmdesát sedm let. Volá, volá. Ukončuji hovor. Ještě se ozvu. 

- Já jsem pod náměstím. Asi jsem zapomněla odbočit.

Navádím ji. Pak zakufrovala ještě jednou. Za roh. Přichází hezká udržovaná paní. Z domu s pečovatelskou službou. Je s ní milý hovor. Od roku asi sedmdesát sedm pracovala zhruba do roku devatenáct ve sběrně Sazky. Neuvěřitelné. Celý život jí vyhovovala práce na jednom místě. Zpočátku všechny blanketypo směně posčítat, zkontrolovat, orazit, odeslat. Pak už všechno tisknul stroj. Manžel jí umřel v pětapadesáti. Hodný. Patnáct let žila se zlým člověkem. Konečně se odhodlala. Dala žádost. Odstěhovala se. A je jí dobře. Jen dcera se zlobí, že po dvou letech od odchodu manžela šla tady za tím neurvalcem. Bere léky na cholesterol, vysoký krevní tlak, Parkinsona. Jenže jak odešla od zlouna, zhubla. Na svůj věk vypadá pěkně. Jen – no, co asi? Břicho. Vypráví, že na tlak prášky nebere. Před pár lety se jí udělalo slabo a měla nehodu. Prášky jí tak snížily tlak…

- Takže chodíte ze slušnosti k lékaři, vyzvednete recept, a neberete.

- No, to se dá v lékárně vrátit. Já mám tlakoměr. Každý den ráno si měřím tlak. Pokud by byl vychýlený, on se během hodiny vrátí, ale pokud ne, vezmu si výjimečně půl tbl.

Na cholesterol nebere, taky jen ze slušnosti… Směju se. Má selský rozum. Prý ve zprávě od lékaře čte lži a nesmysly. Připomíná mi to Lindina kolegu. Ten si ze slušnosti k lékařce jde pro recept. Ze slušnosti ho vyzvedne. A léky prachsprostě  zahodí. No jo, bílé pláště! Potřebujete vydělávat, co? Léta letoucí pacient žije. Výsledky výborné. No protože prášky. :-) Kdyby pláště věděly, že protože prášky ne. 

 https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-27-lesni-jahudky

Petroušek dnes volno. Mám v plánu pracovat pod slunečníkem. Stíhám aspoň objednat zboží. Snáším polstry na houpačky, na lehátko…

V trávě pod houpačkou má své místečko Mourek. Dozrávají lesní jahůdky. Nosívala jsem je na stéble trávy mamince pro radost. Lákala jsem na ně vnučinky. Jejich maminky se ode mě moudře odvrátily. Děti nepotřebují zkušenost stáří, babiččiny básničky, písničky, hry. Ještě bych je mohla svést z cesty indoktrinace. Ne, ne. Je třeba z nich mít moderní předepsané křehotiny s nalakovanými nehtíčky. To by babka jódlovala. A tak máme jahůdky pro nás.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-27-chaloupka-roste

Nesu pohoštění pracovníkům. Chaloupku oblékají do nového. Ještě to a ono. Petroušek jak motýl, tu se mihne. Tam přiletí.

- Peťuš, prosím tě, vyzvednul bys mi balíček?

- Tak mi přepošli kódy.

- Petroušku, to vždycky zmrcnu. Zpráva se mi ztratí. Raději ti to přefotím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-2024-prisla-radost

Za chvíli je tu. Ó! Objednala jsem si u Číňanů krásný holčičí župan. Ten nebyl za pár šprdlíků. Byl na Čínu drahý. Hodinky za čtyřicet. Druhé za padesát. Budou na jedno použití. Barevné síťované ponožky. K náušnicím šaty.

- Peťuš, líbí se ti?

- Kdybys toho už neměla tolik, tak bych řekl – moc hezké.

Kulantní, co?

Raduji se i z umělých perliček na krk.

Volá kolegyně Baruška. Hrnčířka. Už má pro mě slepice vyrobené. Ještě musí projít pecí. Domlouváme si dodání. Nezapomněla na mě. Smutná. Odešla manželova maminka. Prý dlouho nemocná. Dalo se očekávat. Ale když to přijde, nečekané; smutek.

- Irenko, potřebovala jsem ti zavolat, abys mě rozveselila.

Za oknem se smouší. Spouští se provazy. Do okapů bubnují kroupy. Původní plán našich pracovníků v zahradě do sedmnácti ztroskotal. Brambory na páře už nesnědí. Jedou. Tak zítra.

Přijíždějí manželé. Paní i pán jsou v obraze. Dávají mi za pravdu v tom či onom i v tamtom. Jeli v Mačingové. No jo, jenže pak zas sklouznou k rozežranosti. Mají poukaz za 450 na výpočet analýzy stavby těla. Mají dva. A k tomu jeden za sedm stovek na měření. To jim mileráda poskytnu oběma.

Volá nájemnička Evička.

- Irenko, mohla bych přivézt peníze?

- A mohlo by to být tak za hodinku?

- Když já už mám dnes naježděno, chtěla bych se toho zbavit.

Souhlasím. Vypisuji doklad.

Pán docela dobré, jen břicho. Vztyčený prst. To břicho!! Krupon se nejhůř odpaluje. Paní, která čte etikety, umí, ví, zná složení, na co si dát v stravě pozor - strašné výsledky. Prý měla nehodu, proto se nyní nehýbe

- Berlička?

Pán se směje.

- Berlička, co?

- Jj, máme berličky výmluv, proč to nejde.

Zvonek. Evička je tu. Jak ráda bych si ní postála. Ale mám tam lidi. Měli o víkendu kdesi v HK něco na loděnici. Nějaké závody. Jsou utahaní.

- Jak vibruješ ty, bude vibrovat Hubert!

- Já vím. Cítím to.

- Tak už relaxuj.

- Přijeli jsme domů. Sedla jsem si; zpívali ptáci. Zavřela jsem oči a poslouchala.

- Bydlí se vám u nás dobře?

- Moc.

Srdce plesá. To se domečku určitě líbí, když je vnímán a opěvován. Už třetí lidé, kteří jsou z domečku nadšení. Však ho taky šperkuji, opravuji, vylepšuji, modernizuji. Ať se jim tam bydlí co nej nej nejlépe!

Už jsem neměla čas zavolat Lucce. Jedu na masáž. Lije. Krásné divné zelené světlo. Stěrače neberou. Masér mi pod oči vkládá měkký ručník. Dnes záda jakž takž. Nahmatává místečka. Zajímavé – u kyčlí od chůze bolí zadek. Člověk nechodí vědomě. Nahřívá mě lávovými kameny. Dva mi vkládá do dlaní. Ó, děkuji!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-27-po-desti

Je po dešti. Hledám duhu. Taková nefotitelná. Na obzoru někde tam, kde maminka chodívala do habřinské školy, tam, kde odpočívá na neznášovském hřbitově dědova maminka, tam, kde se skrývá mlýn Skořípka, někde tam, kde stojí dva kopce maminčina dětství a mládí Chloumek a Prašivka, tam, kde jsme spolu jezdívaly, aby mi na sklonku života předvedla svou vesnici, tam na obzoru, kde nemám čas očima hledat hájovnu, kde bydlel hajnej Kuře, veliký hromotluk se svou rodinou, nomen omen, hodný člověk, s jeho Mařenkou si maminka psala do nedávna,  tak tam zapadá sluníčko do šarlatu. Obloha je rychle počárována, to aby si ti červi dole na zemi nemohli z plných plic dýchnout ozonového vzduchu po bouřce a lijáku.

- Kočkyýý! Vy mě čekáte?

Petroušek mě vítá, hlásí, že se po dobu mé nepřítomnosti nic podstatného nestalo.

Krásně mi dnes v hotelu Země hráli.

Dobrou noc!