Letí to

Dnes brzy. Brr. Klient na devátou. Brr. OK. Tak tedy vstávám. Připít horkou vodičkou na den, na radost, na MÍR… Koktejl. Kočičkám namíchat snídani. Měla bych zadělat na bagetky. Zvonek. Je tu. Měříme. Sice fixluje, ale výsledky má. Radím, co dělat, pokud budou grilovat, aby jedl méně a nemusel se přecpávat.

- To já stejně jím hodně.

- A proč?

- Protože to mám rád. Já to pak vyblinkám.

Bože, bože. Důchodce a nemá rozum.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-28-v-zahrade

Zvonek. Jsou tu; moji tři pracanti. Jdu do zahrady. Kde se bere v láska k přírodě! Jak to, že mě absolutně nezajímalo, co tu mamince kvete. Teď obcházím, prohlížím. Opečovávám. Tak ráda bych mamce předvedla, co umím, co mi vyrostlo, co neumím, ona by mi poradila. Zírala by na skleník. A mamka to měla na zahradě těžké! Měla tu jen vany s dešťovou vodou. Žádný vodovod! Vodu zavedl Petroušek až později. I elektřinu do chaloupky. Mami, mami. Já byla trkvoň! Jak jsi byla pečlivá, vytrvalá, šikovná, pracovitá. Mamko, pořád platí – kam já se na tebe hrabu. Mami, dnes! Mamko dnes tři roky od obřadu…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-28-chaloupka-dnes-vypadala-hrozive

- Bože, vy nám tu chaloupku ničíte.

LP (Lindin Petr) se směje. Chlácholivě. To já vím, on to všechno umí, promyslí, dá do pořádku. Jsem ráda. Mé myšlenky se od sundání okna s roletou stále točí stejně, kdyby tak šlo pozvat na deset minut taťku. Jen na minutku. On všechno ví tam na věčnosti. Nemuseli bychom si sáhodlouze vysvětlovat, říkat, vyprávět. Řekla bych mu jen, že jsem šťastná, že ho mám ráda, ač svůj úkol tady splnil docela brzy (1914-1959) a hlavně bych poprosila, aby řekl, jestli to dělám dobře. Jestli se nezlobí, že jeho dílo, jeho překrásné dílo, dílo jeho šikovných rukou přeonďujeme. To by mě tak zajímalo! Teta Bartošová – médium – tu už taky dávno, dávno, skoro celý můj život není. Kdyby mě taky pozvali na seanci. Nikdy jsem neměla příležitost. Co by tatínek řekl, kdyby promluvil? Nemůžeme mít všechno. Tak si jen vymýšlím, že by mě snad, asi, možná, doufám pochválil. Mamka, to je jasné. To vím. Tu jsem znala. Ještě nedávno, před čtyřmi lety v dnešní den jsem jí dovezla třešně. A před pěti lety, a před šesti – to jsme zpívali na terase. Byla tam Irenka. Pečovatelka Irenka. Skvělá paní. Vynikající nad všechny. Měla srdce. Uměla se vcítit. Snažila se vyjít mi vstříc. Maminka od ní vždycky měla horký čaj. Kolikrát jsem přišla, mamku měla zaparkovanou ve své blízkosti, aby na ni viděla, kdyby maminka něco potřebovala. Nechala jí koukat z okna. Pozorovat děti na hřišti. Padat vločky sněhu. Nikdy se mi nestalo, aby Irenka mamku zavřela na pokoji a nepohlídala, když se probudila, aby ji vysvobodila z lůžka. Takových Irenek už je pomálu. I Dana, Kamila, Simona... A ještě jedna mladá. Ivanka Sokolová, moc přičinlivá. Ivanka a Irenčina dcera Irenka obě vystudované v oboru. Věděly. Měly cit. Irenka ml. má tři děti. Všechna čest! :-) Ještě jsem měla ráda Milana. Zedník s citem. Bezvadný. Jenže pod debilem těžko pracovat. Ti dobří odešli. I sestry. Když jsem včera večer jela z masáže, ani okem jsem tam nepohleděla. Jo, když jsem tam měla maminku, jela jsem třeba autobusem nebo vlakem nebo autem ze školení, hledala jsem, kdy už uvidím DD. Jestli svítí, jestli… Jestli! Jenže jsem nevěděla, že tam pracují mrchy. Bezcitné, mstivé, neprofesionální, které mamku zavřou v posteli a nechají ji volat halo, halo - o pomoc. Potřebovala na záchod. Babička Jůlinka říkávala čubky. Ne jako nadávku. Mamka to slovo používala v pravém slova smyslu. Čuby! Prostě čuby.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-28-s-medunkou-na-caj

Nesu chlapům dort, kafe. Jdu ostříhat meduňku. Pardon, ale ta bylinka mě obtěžuje. Roste všude, prorůstá nekontrolovatelně i tam, kde ji nechci. Volám homeopatce. Ano, bude ráda, když dovezu meduňku. 

- Je nádherná, hlavně ještě nekvete. 

Budu ráda, když z ní bude čaj pro potřebné. Stříhám a rovnám do krabice. Co slimáků! Bože, ona hostí takové šeredy. A ti mají jen kousek mému ožranému rajčeti; přelezou ohrádku, mohou mi žrát rostliny v záhonu. Fuj. Kolik jich bylo? Moc. Jdu ještě na dvě místa v zahradě. Stříhám pokud možno všechnu. 

Jedu. Touhle cestou jsem jezdívala, když jsem učila na gymnáziu. Tam to bylo příjemné. Stejná cesta taky za maminkou do DD. Smiřice. Dvorana. Sem maminka chodila se svou maminkou, s mou babičkou Jůlinkou do tanečních. Maminky jako garde ostřížím zrakem sledovaly prý, s kým dcera tancuje. Očima a tichými příkazy řídily své ratolesti, aby hlavně tančily se statkářovým synkem, a ne s nějakým podruhem. A matky bohatých hochů zas řídily, s kým má vyjít v tanečním kroku jejich synek. Vybíhám po schodech. Paní doktorka změnila ordinaci. Nyní působí tam, kde měl její tatínek zubní ordinaci. S úsměvem mě vítá. Dostávám malý dárek. Ani jsem ho nechtěla. Raduji se z toho, že meduňka skončí v čaji v krásném pytlíčku. Fotím mechové obrazy v čekárně. Na stole lilii. A obrovskou solnou lampu v ordinaci.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-28-co-kupujete

Stavuji se na nákupu. Hlavně kytku do vázy na hrob. Pozoruji obsah košíku. Mám tam samé neškodné zboží. Hedám výraz, ono neškodné není přesné. Co dnes koupíš neškodného…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-28-dnes-tri-roky

Chtěla jsem jít koupit na učiliště  kovanou kliku. Ale čas se smrsknul. Zítra. Utíkám péct bagety. Rychle malé občerstvení do zahrady. Vyrobila jsem skvělou sýrovo -česnekovou pomazánku. Takovou umí jen můj vorwerk. Místo pěti stroužků jsem tam vyklepala dvojnásobek. Vybírám uschlé palice ze skleněného zásobníku. Hm. Nevydržely. Podpořila jsem českého producenta. Nevadí. Koupím nový. Ostrý. V Polsku.

Vzpomněla jsem si ž několikrát na přednášku o Velké Tartárii. Kdo se mohl přihlásit do kopy. Slované nejsou konzumenty, parazity, sobci. Přispívali do společného. Nikdy nežili na dluh, na úkor druhých. Jakmile se členové společnosti nechovali čestně, vyhnali je do lesů, do pouště. My dnes už nežijeme podle naší světelné matrice, v režimu tvoření. Spotřeba. Užívej, konzumuj, ber. Společnost se sebedestruuje. Máme žít v základním souladu s planetou, stahovat informace z éteru, dbát na čistotu planety. Ta říká, že už jsme tu neměli být. Má procesy, jak proti rabování parazitů. Umí je setřást, zrušit. Zemětřesení, přitáhnout asteroidy. Dnes jsem zaslechla něco o obrovském sesuvu hlíny. Hledala jsem kde. Našla článek ze 27.5. Píšou o sesuvu půdy v Papui-Nové Guineji 24.5. Zvláštní, že zrovna tam. Divné. Tolik mrtvých. Zemědělci. Že by tam tryskala ropa?

Kdo tu může zůstat? Pýcha? Bezohlednost? Jsme tu na návštěvě. Pádem Velké Tartárie nastala amputace lidstva. Prý dravci mají vytipované lidi. Vyškolí je. Nejsou empatičtí, jsou všeho schopní, takoví zombii s protáhlými lebkami. Vyrabují, vybydlí planetu. Původně Venuše, Mars, Jupiter, Astra. Války ve sluneční soustavě. Paraziti devastovali jednu planetu za druhou. První válka Atlantidy s bílou rasou. Prý se upravovalo hodně dlouho ovzduší, hlavně kyslík. Pokud dostatek kyslíku – dlouhověkost. Před čtyřiceti tisíci lety Atlantida ovládnuta temnými. Aby zaútočili na Hyperboreu. Atlantida poražena zbraněmi na vysoké úrovni. Planeta původně zelená, bez lidí. To muselo být krásné. Žádné díry v zemi, žádné hromady půdy při stavbě dálnice, žádný asfalt… První invazisté přistávali - Arabský poloostrov, Irán, Irák… 1. válka – vítězství Árijců. Znovu země ozeleněna. 2. válka – přišli paraziti. Atlantida vyčištěna geneticky šlechtěnou armádou jako v Pánu prstenů. Použili brutální způsob Planeta použila asteroidy jen proti násilí. Reptiloidi přitáhli dva až tři asteroidy tak, aby spadly cíleně na severní říši – Hyperboreu. Pyrrhovo vítězství. Zdevastovali elektrárny na volnou energii. Planetu už nešlo ozelenit. Obnovit Árijskou říši. Od 2. války s Atlantidou z kopce. Devastace území. Napsána nová historie. V oficiální historii nechali zmínky o občasném strádání obyvatel - do oficiální historie si dali to své. Úkazy na nebesích, změny počasí, živořící jeden až dva roky bez úrody… To jen aby lidstvo vědělo... 

Přemýšlím, jak si to naplánovali, vložili do mysli lidí prostřednictvím náboženství. A bécani se zvony na krku věří. Velká Tartárie zasahovala do Evropy. Hranice říše římské na Labi a Dunaji. Žižka a Hus klidně mohli vzdorovat násilnému pokřesťanštění. Proč je tolik ilustrací velikánů. (Stalinovi nasadili psí hlavu, přitom pozvedl Rusko podporován sibiřskými zřeci.) Víckrát jsem slyšela, že jeho obraz je zkreslen. V západní historii je Stalin ten, kdo ničil. Trocikij – parazit nasazen západem. Trockisté měli své kádry. Stalin pracoval pro svůj národ. My se učili něco jiného. (Amerika vstoupila do Velké vlastenecké války jen ze strachu, že by Stalin osvobodil celou Evropu.) Devastace Sibiře a severní Ameriky v době Napoleona. Lesy na Sibiři jsou prý jen dvě stě let staré. Několikrát jsem viděla fotky sibiřských lesů v pásech. Ty fotky jsou na FB mazány. Proč?

Nic. Chci spát. Jak to bylo dál?

Schyluje se k dešti. Pro dnešek končí. Petroušek chystá venku sezení. Nesu jim talíře s obědem. Dopřávám jim zeleninovou oblohu. Brambory ochuceny hráškem, paprikou. Krůtí prsa. Zaslouží si. Dřeli. Odjíždějí.

- Zítra přijedeme na osmou.

- Budu spát.

- Vezmu si klíč od branky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-28-sofia

Jedeme na hřbitov. Capkám vedle Péti.

- Kudy?

- Petroušku, už vždycky po cestě, po níž nesli rakev s maminkou právě před třemi lety.

Přicházíme k hrobce. Často si vzpomenu, jak Deniska položila babičce na rakev čokoládičku. Na rozloučenou. Poděkování. Měla za co. Jestlipak tam dole ještě čokoládka leží…

Ometám hrob. Krásně tu kvetou tři květináče! Mám radost. Jeden ode mě. Od koho ty dva? Od pečovatelky, které se mamka sesula? Od Mijánka? Od Ivy? Od koho? Rozsvěcím všechny lampy. Přinesla jsem jednu novou. Dívám se na ikonky zblízka, když šel Petroušek pro vodu. Srdce mi buší. Kdyby mohly promluvit. Ale ne. Jsou to jen porcelánové obrázky. Před třemi lety tu mamince vyhrávala kapela. Moje studentka z pohřební služby, prý jsem jí výrazně pomohla u maturity – to vůbec nevím – zařídila nadstandard. Nechala dovézt reprodukovanou hudbu s naší oblíbenou písničkou. V tom našem venkovském kostelíčku. Jednou si ji maminka notovala u nás po obědě. Je to tak sedm osm let.

- Mami, co to je za hezkou melodii? Jak jsou slova? 

Mamka si text pamatovala kuse. Hledala jsem ji na internetu. Hm. Krásný zpěvák. Jakýsi Oldřich Kovář. Jméno jako můj tatínek. A vlnky na hlavě taky jako on. 

https://www.youtube.com/watch?v=YxFHH8SfHAE

https://www.youtube.com/watch?v=qJitoGGjmUQ

Pak jsme si ji zpívaly pravidelně. Nosila jsem ji stále s sebou v tabletu.

- Hele, tady je nový hrob.

Péťa čte jméno. Sofia Orsini

- Prosím tě, kde by se tu vzalo to jméno? To je jméno z třinácti pokrevních linií, které ovládají svět. Jestli není dokonce černým papežem.

Nevěnuji pozornost. Petroušek spěchá k autu. Jdu napříč hřbitovem přes jahodové políčko. Trhám rychle lesní jahůdky. Po cestě jde hezký pár. Zdraví mě. Hm. Kdo to je? Pozoruji je. Zastavují se u nového hrobu. Obracím se na ně. Volám.

- Vy patříte k tomu hrobu?

Hezká blondýnka se směje. Přitaká. Vracím se k nim.

- A čí to je hrob?

- Můj.

- Aha. A jak se jmenujete?

- Sofia Orsini.

- A tedy to je čí?

- Moje.

- Vy jste taky Sofia?

- Já jsem adoptovaná.

Obešla mě husí kůže. Jak to mládě v klidu řeklo tu větu.

- A kdo je v tom hrobu?

- To je můj. Já. To jsem si přichystala, abych věděla, do čeho jdu.

- A čí jste?

- To neřeknu. Oni se honili za penězi. Jen peníze, peníze.

Chápu, asi bych ty lidi třeba mohla znát.

- Já jsem hledala, našla jsem, že jsem se narodila v Kostarice. Už třikrát jsem psala, že tam jsem se nenarodila. Že o tom nevím. 

- Nerouhejte se. Radujte se z života. Máte krásného chlápka.

- To je kolega.

- Já jsem se přišel podívat, jak si to připravila.

On vypadá jak Ital. Hezká tvář. Havraní vlasy. Krásná košile s výšivkou na límečku. 

-- Abych věděla, do čeho jdu.

Už slyším, jak Petroušek volá. Mává, abych šla. Spěchá na stadion dělat se starostou úřad.

- Peťuš, řeknu ti…

- Spěchám. Mě nezajímají.

- Počkej, zastav. Divej. Ona má i na značce své jméno. Vyfotím si to.

Myslím na ni. Jaké zranění v sobě nese. Kde pracuje. Kde se to dítě narodilo. Krásná blondýnka s vlnitými vlasy. No. Tak to bylo. Hledám si ji na FB. Pracuje u Generali. Hezká žena. Milý obličej. Stále se usmívá. A´ť se jí daří!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-28-cekani-na-veceri

Jdu si na vzpomínky na FB. Všechno si znovu prohlížím. Vůbec, ale vůbec mi není smutno. Jen se vžívám do dne, který byl taky zamračený a deštivý jako ten dnešní. Jen o tři roky dřív. Tak maminko, jedu čtvrtý rok. Myslím na tebe.

Poslouchám pod psaním moc krásný hovor těch dvou mladých na Hovorech ze země.

https://www.youtube.com/watch?v=7LTegwTfMas

Poučné.

Dobrou noc!