Letím! Já letím!
Péťův čas už prošel. Teď už bych potřebovala i já do postele. Krásně uondaná po dvou a půlhodinovém běhání v lukách.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-20-rano
Ráno. Slunce. Roztahuji závěsy. Ano, bílá zahrada. To značí - pojedu na sníh.
- Žofi! Tys´ mě nebudila. Tak pojď, jdeme se najíst.
Tváří se nevinně. Vždycky jí skočím na ten její kukuč. Dnes se projevila až večer.
Dnes mají ples hasiči. Stavují se tu pro něco do tomboly. Všechna čest těm, kteří vedou mladé k výcviku a kteří jsou ve sboru u těch dobrovolných. Velmi, velmi záslužná činnost. Pomáhají lidem. A nemají na autech nic o pomáhání nebo ochraně. Nechvástají se. Nezištně přijedou… Ochotně pomohou. Jezdila jsem ráda k Denisce na hasičský ples do jejich vesnice. Hasiči si vždycky přichystali vtipné vystoupení. Bavili nás na svém plese. Na velké ceduli stál barevný slogan: Vítáme vás na našem plese, vy nás potom přivítáte u svého požáru.
Vymést kamna. Připravit na zátop vyčistit okénko. Malé činnosti, hodiny letí. Tak, jedu. Nakládám běžky, boty, rukavice. Čepici. Loni jsem jednou jela běžkovat bez bot. Mixuji si s sebou sportovní výživu. Než se vykohátím, půl dvanácté. Jedu nad pevnostními lukami. Zastavuji. Že bych běžkovala doma? Couvám autem. Ireno, kopýtko… Zastavila jsem. Za kufrem značka. Bože. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Ježiš, mohla jsi sjet tady do té nečekané díry. Co to je? Příkop? Za mnou ohleduplně čekají dvě auta. Asi se baví mým manévrováním. Z luk vychází táta s klučinou.
- Pane, byli jste na poli bruslit? Dá se běžkovat?
- No… Jestli máte nové běžky, raději někam jinam. Ať si neodřete skluznici.
Jedu. Nahoru přes dva kopce. Chvalkovice. Tady bydlela u správce Hocha na zámku mladá Barbora Panklová. A ještě o jeden kopec výš. Jsem tu. Jsem tadýýý! Hurá! Tři čtvrti na dvanáct. Ježiš, to je hodin! Petroušek přijde hladový ve čtrnáct z roboty. (Poznáte doplněk? Váže se k podmětu i k přísudku. Umíte se na něj zeptat?) Klušu. S větrem o závod. Slunce osvětluje nekonečnou bílou pláň. Poledne.
- Peťuš, teprve běžím čtvrt hodiny.
- Seš nahoře? Na slunci? Jelas´ ´? To je dobře.
Líčím, jak jsme málem při couvání porazila značku. Aby mi zkontroloval kufr. Nic tam není, ale vylekala jsem se. Sejdeme se doma.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-20-bila-svoboda
To je taková svoboda! Běžíš, klušeš, letíš! Cváláš jak koník – jde-li to. Ono to taky u lesa trošku drhne. Jsi po kotníky v převisu. To je luxus. Boříš se! Klusej, klusej, klusej! Trošku hejbni kostrou, Ireno! Protlápni si stopu. Pojedeš ještě jednou. Schválně, jestli to zvládneš v kratším čase. Modro. U lesa fotím ojíněné stromy. Stromové bytosti, mateřská školka pár malých smrčínků, nádherné splývavé břízky. Kochám se. Prohlížím. Koukám, jestli nezahlédnu vílu. Stromům se má říci, že je jdeš pokácet, aby se stromová víla mohla uklidit. Tady jsou stromy v klidu, v pořádku, snad člověk není pako. Jsou tu stopy po traktoru. Jezdí sem krmit… Dotkla jsem se lehounce kouzelně zmrzlé ojíněné větvičky břízy. Dala jsem jí energii z vesmíru. Hrála jsem si. A zas dál. Maličko z mírného kopečka. Tam budou mít rozházená jablka. Á, už ne. Už spořádána. Maličko do kopečka. Jen mírně. Kolem krmelce. Snažím se lehce klouzat po povrchu, abych se nebořila. Támhle přejedu polní cestu. Tam vždycky dýchal páru teplý hnůj. Letos ne. Minulý týden jsem se bála, že je málo sněhu přes oranici. Ale ne! To jsem se mýlila. To je jen tráva, drny. Přes oranici by to nešlo. Nádherně po nich kloužu okolo rohu mlázíčka. Tam se mi asi před třemi lety ztratil Péťa v bílé tmě. To bylo legrační. On tak rychle klusal, aby to měl za sebou. Zmizel ve sněhovém pekle. Pak ještě oběhnout okolo lesa malé pole a podél cesty se dopravíš přímo k autu. On stál už odmaskovaný. Že potřetí už nejede. Byli jsme krásně zasněžení, stačilo jen klusat dál. Možná si myslel, že je z cukru. Peťuš, nejsi: Jsi chlap dub. Můj dub! - Mít tak čas – dala bych to dnes taky třikrát. Poprvé hodinu dvacet. Podruhé hodinu deset. No, na to, že jsem jela svou stopou, žádné velké zrychlení. Asi jsem si moc povídala se sluníčkem, pozorovala nekonečný obzor. To se nedá časově změřit, když nevíš, kolik času věnuješ kochání. Vynikající podmínky. Krásný tvrdý snížek. V druhém kole mě trošku bolela křídla od odpichování. Dala jsem si lift off – je napěchován céčkem a kofeinem. A ještě jsem si vytáhla z kapsy nedojedenou obědovou tyčinku. Velmi sytá. Zbyla mi v kabelce z nějakého výletu. Strčila ji do kapsy pro strýčka příhodu. V kapsičce mám víc lift off. Ale stačil jeden kousek. Narostla mi křídla. Tak k autu. Šup. Domů.
Poslouchám o výrobě ohýbaného nábytku. Pochopila jsem dobře, že se značka Thonet změnila jen na Ton? Ano, dravci… Jenže výroba je u nás. To je náš um! Viz P. S.
Jejka, tolik značek! Tak to si poslechnu.
- Žofko, už ti přijela panička! To seš ráda, viď?
Dovařit polévku. Vytahuji z mrazáku zbytek špenátových válečků – to pro sebe ke zbytku hrachových luštěnin ze včera. Petrouškovi za zpoždění hranolky. Špenát by nevzal do pusy. Krůtí plátek. Zelíčko s křenem. Nakládané houby v čalamádě. Kompotek z jablek. Přihazuji švestičky a třešně. Děkujeme, zahrádko!
- Peťuš, polévka vynikající, viď?
- Moc dobrá.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-20-zlodejka-krade-nejen-svoje-ale-i-z-meho-talire
Nechala jsem si půl plátku na talířku. Syté. K večeru peču buchtu se sněhem. To nám pekla maminka. Bude to na mě moc sladké.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-20-snehu-neni-nikdy-dost
Jak to ta mamka dělala,
že pokryla sněhem celou plochu buchty… Mami, já mám zase výhodu – nemusím sušit
s pootevřenými dvířky a chodit pozorovat. Mám program sušení. Koukám periferním
zrakem. Žofka na mé židli u mého obědového talířku ožírá okořeněný krůtí
plátek. Pěkně jako člověk. Na dvou.
- Jedeš!
- Dej ji novinami!
Jsem už na tu větu tak alergická! Ty vorle, dej ji, když mícháš. Když nemáš noviny. Když ona je rychlejší než blesk.
Buchta hotová. Na zemi – co to je? Ty vorle! Ty kočičí zloději! Ona se vrátila na židli a maso si s sebou vzala na zem… To si žádná kočka nedovolila. Jen tahle instalatérka a šuplíková zlodějka von králíkárnen. Kočka člověk. Na dvou a předními si všechno zařídí.
Jdu se rychle osprchovat.
- Peťuš, natřeš mi preventivně křídla? Zítra jedu znovu.
Natírá.
- Nic tam nemáš. Svalý máš hladké. To minule jsi měla bublinky.
- Dala jsem si sportovní výživu.
Odchází spát. Jeho čas, že? U něj se svítí.
- Petroušku, ty už spíš?
- Spím.
- Aha, a zhasínat u tebe bude kdo?
- Jé, prosím tě, pozhasínej, povypínej..
- Peťuš, vždycky se mně směješ, tak jen tvá věta:
- A bude hůř!
Nemám takové řeči ráda. No, tak zapomněl. Nikdy nebude hůř, když si to nebudeš přivolávat, přát, zhmotňovat, bát se toho.
Poslouchám Dvojku. Mé dětství. Jsem tam! Aha, to je kapela Dave Clark Five. Jé, na stará kolena se dozvím, kdo mi zpíval v pubertě.
https://www.youtube.com/watch?v=NHtNFaa2ne0
https://www.youtube.com/watch?v=8XAxQWjnOkk
https://www.youtube.com/watch?v=dE-nP1KsaBo
https://www.youtube.com/watch?v=AhzZIXvspI4
https://www.youtube.com/watch?v=3TQzlASN6lo
Pátá Petula Clark
https://www.youtube.com/watch?v=Wv5nd-3BRr4
https://www.youtube.com/watch?v=PAxb1vnb520
Rok před mým příchodem
https://www.youtube.com/watch?v=PAxb1vnb520
https://www.youtube.com/watch?v=LkgyV_tTQfQ
Pod psaním mi naskočila Kilie Minogue. Měla jsem ji ráda.
Poslouchám její písničky. Pozoruji její hezkou tvářičku. Tuhle jsem se dočetla,
že taky patří mezi jelita… Fuj, holka!
Tak – je čas.
Dobrou noc!
P. S.
Svoji výrobu přestěhoval do Vídně. Jako
"Nerakušanovi" se mu tam ovšem nedařilo. Naštěstí přišel na skvělý nápad
přesídlit na Moravu – konkrétně do Koryčan. To se psal rok 1857. Svou druhou
továrnu založil Michael Thonet o čtyři roky později v Bystřici pod Hostýnem.
Sídlí tam dodnes.
Měl ji doma Tolstoj, Renoir i Dalí. Příběhy slavných značek: TON
Průkopnická metoda ohýbání dřeva i přístup jejího tvůrce k zaměstnancům udělal z tohoto nábytku nadčasovou klasiku. "Ohnout, nebo zlomit?" Heslo Michaela Thoneta, pod kterým začal v druhé polovině 19. století vznikat ručně vyráběný ohýbaný nábytek. Poprvé ho Thonet představil veřejnosti roku 1841 na průmyslové výstavě v Koblenci. A s úspěchem.
Svoji výrobu přestěhoval do Vídně. Jako "Nerakušanovi" se mu tam ovšem nedařilo. Naštěstí přišel na skvělý nápad přesídlit na Moravu – konkrétně do Koryčan. To se psal rok 1857. Svou druhou továrnu založil Michael Thonet o čtyři roky později v Bystřici pod Hostýnem. Sídlí tam dodnes.
Věhlasné Thonetky
Thonetka – nadčasová klasika, která sbírala úspěchy po celém světě. Stačí se podívat na obrazy i interiéry takových velikánů, jakými byl Lev Nikolajevič Tolstoj, Toulouse-Lautrec, Picasso, Renoir nebo Salvador Dalí. Všude najdete thonetky. Čtrnáctku, ale také osmnáctku z roku 1867, která je mladší kolegyni v patách, o houpacím křesle nemluvě.
Le Corbusier, s nímž firma Thonet spolupracovala, je možná autorem jednoho z nejslavnějších křesel této značky. Ve svých interiérech navíc thonetky důsledně používal. Před č. 14 se skláněl i světový proslulý architekt Adolf Loos, který nesnášel dekorativismus. Také nejmladší generace designérů má pro ni jen slova chvály:
Jemná harmonie tvarů, vytvořených průkopnickou metodou ohýbání dřeva, učinila z této židle nadčasovou klasiku.
Thonet jako předchůdce Bati
Málokdo tuší, že Michael Thonet se o své zaměstnance staral se stejnou láskou a obětavostí jako například Tomáš Baťa. V Bystřici pod Hostýnem nechal zřídit například odborné školy pro zpracování dřeva, mateřské školy, podpořil výstavbu železnice, vybudoval dělnické domy a třeba i kasino. Právě kasino je spolu s vilou Michaela Thoneta poslední stavbou, která se zachovala.
Chcete se dozvědět víc o technologii ohýbání dřeva a navštívit spolu s námi stále fungující továrnu v Bystřici pod Hostýnem? Tušíte, která ze židlí je nejvzácnější? Víte, co dál patří do portfolia firmy TON?