Léto jako dřív?

Úterý končí. Zima. Strašná zima. Prý je to léto jako v mém dětství. Neumím to porovnat. Vzpomínám, že jsem chodívala koupat se do rybníku Mrštník. Byly dva. Etymologicky – brr. Prý tam zakopávali Mršiny koní. První rybník měl teploučkou vodu. Bahnitý. Občas se tam vlnil po hladině had. Ztratila jsem tam pod stavidlem vietnamku. Skákali jsme a já se zapíchla nohama do bláta. Vyvlékla jsem se z boty. Hledala jsem ji, marně. Byla jsem smutná. Co mi řekne maminka. Nic. Maminka, samoživitelka, jeden plat na dvě děti. Nic. Možná byla šťastný, že jsem se vrátila domů. Asi mi koupila nové. Pravděpodobně to v socialismu nestálo svět. Druhý rybník měl trošku studenější vodu, ale malinko čistší. V předním mě naše fyzikářka učila splývat.

- Ireno, položíš obličej do vody. Dobře se nadechneš. Budeš vydechovat do vody. Pojď, vyzkoušíme, jak umíš dýchat do vody. Výborně. Vzpažíš, odpíchneš se, já tě budu chytat za ruce.

Vzdálenost mezi mnou a její záchranou se zvětšovala. Když už jsem získala důvěru, že mě voda k ní donese, šla jsem do zadního rybníka. U břehu bylo kolik, ani ne metr. A já poctivě směrem ke břehu dělala jedno, dvě, tři tempa. A už jsem uměla plavat. Jak to, že se mamka o mě nebála. Pustila mě koupat se k rybníku. Neplavce. Ona sama se nikdy plavat nenaučila. A jezdila taky k moři. Prapodivné.

Když náhodou jedu okolo zpustlých Mrštníků na kole, zastavuji se. Vzpomínám, jak jsem se v tom zadním ponořila a s otevřenýma očima zkoumala skrz zelenou vodu svět pod hladinou. Tam už by mě dnes nikdo nedostal. Promítám si obrázek skákajících dětí ze stavidla. Ten teplejší měl jen takovou betonovou krabici, z níž jsme skákali. Ten zadní měl doopravdické stavidlo jako z obrázků Josefa Lady. Pod stavidlem bylo víc vody, už nevím, jestli dva metry, ale tam jsme skákali nejvíc. A kluci různé šipky. Zajímavé, že se nikdy nikomu nic nestalo. V těch představách vidím na břehu v trávě deky. Chodil tam jeden krásný pár snědých opálených rodičů. I miminko bylo opálené. Kdo ví, jestli ti nádherní manželé ještě žijí. A čím se to mimino stalo. To už bude hezky starý člověk. Když mně bude sedmdesát, myslím, že to byl hošík ani ne dvouletý, tak se bude blížit šedesátce.

Nepamatuji, že by nám někdy byla v létě zima. V červenci bylo žhavo, ne tak vysoké teploty, ale noci byly horké. Až svatou Annou to opravdu končilo. Přesto jsme u babičky v Lejšovce plavali dál v rybníku u lesa i uprostřed vesnice. Tam u lesa byla ve vodě obrovská kláda, ne, takový asi dva metry dlouhý kmen. Ješiši, co jsme se na něm nadováděli.

Na déšť si moc o prázdninách nevzpomínám. Snažím se, ne. Asi byla teplá slunečná léta. Pole byla zavlažována obrovskými stříkačkami. U nás v Polabí byly i na poli s jetelem. Nejen se zeleninou. Za to letošní léto, tak to je teda unikát. Nevěřím, že by před padesáti lety byly ranní teploty jedenáct stupňů. Možná tak na Sněžce. Možná!

Ráno jsem vymáchala prádlo v máchadle – v octové vodě s pár kapkami vonného oleje. Vylezla jsem na půdu. Snesla suché. Ty bláho, to budu odpoledne stát u prkna a nekonečně žehlit. Ne desátou k Erice. Vždycky se na ni moc těším. Čistá nezáludná hodná duše. Jezdím k ní asi tak patnáct let. To jsem ještě ředitelovala, a učitelka ze školky nosila krásné střihy. Vecpala jsem se k Erice, ač měla plno. Eričina předchůdkyně byla skvělá. Obrázek Evy Jakoubkové. Herečky a přítelkyně zpěváka Petra Nováka. Nádherné budličí oči. Afrického pejska v oficíně. Takové malé zlé plemeno. Ale on si vždycky lehl na záda. Oddal se. důvěřoval mi. Možná tam opadal můj strach ze psů. Jak mě v dětství napadl ten vlčák, když jsem ho šla poňuňat k jeho misce se žrádlem. Nedávno jsem na to vzpomínala. Jak jsme se vyplížili ze stodoly, kde jsme skákali do sena. Což se nesmělo, aby se neudusalo a nezapařilo. Možná tam začala moje terapie, abych se pejsků s pánem nebála. Několikrát se stalo, že jsem přišla do jejího salonu, zrovna v rádiu zpívala Markéta Irglová s Glenem Hansardem.

https://www.youtube.com/watch?v=EbeT30m1n4U

Získali tehdy Oscara za něžnou píseň k filmu Once. Zajímavé to bylo. Vždycky jsem usedla a v rádiu se ozvala ta krása. Sluníčko svítilo od řeky. Idyla skončila, když pila a pila. Vždycky odběhla. Slyšela jsem Troubovat víčko. Zařvala jsem na ni, ať jde okamžitě ke mně. Ať toho nechá. Omlouvala se. Taky jsem ji měla ráda. Byla zvláštní. Strojila se mondénně. Měla svůj styl. Neumím označit, takový jako pařížský. Jednou se tak zhulákala, že nemohla ani udržet nůžky. Já mokrou hlavou, ona nalitá. Vodu mi nalila až na záda. Těžké to bylo. Pro ni. Krásná žena… Nenašla balanc. Taky piju víno. Ale nerada bych upadla tam, kam nechci. Právě proto jsem hledala. V Hradci u Velkého náměstí si otevřel kluk salon. Taky mi mimochodem nalil vodu až na konec zad. Chtěla jsem ostříhat zubatě. Tak se do toho dal. Povzbuzovala jsem ho, aby se nebál. Já vypadala jak z koncentráku. Jak když mi psi ohlodají vlasy. Chlapec měl hradecké ceny. Chlapi nemusí moc umět, ale protože jsou chlapi, mohou si v salonu říci závratné ceny za své neumění. Původně jsem chodila do salonu ke Klapkovým. Jela jsem si do ulice V Kopečku počítačově nechat vytisknout několik účesů. Tam jsem poprvé viděla květinovou výzdobu, společenskou konverzaci u čaje… Chodila jsem k Míše. Ta se trhla do Černigova. Postupně jsem přeskákala přes tyhle lazebnice až k Erice. Jsem s její prací, přístupem, ochotou vyhovět, střihem, jejím uměním spokojena. A třešnička na dortu je, že je milá a má mě taky ráda. Ale hlavně!!! Toleruje mě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-29-u-eri

- Eri, už vyjíždím. Motám se v dopravní zácpě.

Byla jsem na desátou a v deset jsem volala.

- Hlavně to stihni do půli, jo?

- To dám.

A taky v klidu dala. Minule melíry, dnes jen stříhání.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-29-u-ivy

Od ní mám na cestě Ivu. Zastihla jsem u ní Mijanka. Jen jsem donesla dva okurky a mizela.

Přijela jsem domů z opačného směru. Měla jsem připravený koš se svíčkami. Zaparkovala jsem na sídlišti. Běžela koupit kytku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-29-pevnostni-hzbitov-misto-budouciho-odpocinku

A hurá na hřbitov. Miluji náš pevnostní. Znám tu hodně náhrobků a mnoho příběhů. Co hrob to člověk. Co člověk, to osud. Příběh.

https://www.youtube.com/watch?v=X3KKH1tTbUw

Ráda si opakuji to nejhlavnější u pomníků. Hřbitov žije. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=z-4qLoLSxMA

U pomníku diplomata a opěvovaného čestného člověka Heidricha přemýšlím, že není všechno tak, jak nám tvrdí. Viz počteníčko 20.5. a vědecký názor pana Čvančary. Dám do P. S.

Doma.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-29-doma

Pojď si sednout ven. Svítí chviličku sluníčko.

Uvařila jsem si rajčatovou rýži. Pokladla plátky sýra. Okurkový salát s rajskými. Obědvám. Petroušek přinesl letní dort. Debužírujeme. Povídáme si. A ještě borůvky se smetanou a medem. 

- Peťuš, to sluníčko je příjemné.

- Ale mně je zima.

Stelu mu na houpačce na slunci. I mně je za chvilku zima. I on se za chvíli objevil za mnou v domě.

- Tam je zima! Probudil jsem se zimou!

Tak asi tak o létě našeho dětství. Žvaní. Měli jsme teplá léta.

Zajímavost. Ronaldo na soustředění v Zell Am See. Herbalife přispívá finančním sponzorstvím, ale hlavně sponzorstvím ve formě produktů sportovním týmům i jednotlivcům.

AI

Cristiano Ronaldo má dlouhodobé sponzorství s firmou Herbalife. Od roku 2013 je oficiálním sponzorem pro výživu a sportovní doplňky. Informace o partnerství pochází z Herbalife Herbalife vyvinul speciální sportovní nápoj CR7 Drive pro Ronalda, který je součástí této spolupráce.

Herbalife a Ronaldo spolupracují na vývoji a optimalizaci jeho osobního výživového programu a také na vývoji nových produktů. Ronaldo se stal ambasadorem značky a je propagátorem produktů Herbalife zaměřených na výživu, wellness a sportovní výkonnost.

Toto partnerství je jedním z nejdelších, které Ronaldo má, a je důkazem jeho důvěry v produkty Herbalife pro jeho sportovní výkonnost

Poslouchám: Táborské nádraží nemá kdo opravit. Totéž i opravárenské haly u Českých drah. Kdo se diví, je mu divno. Kdo by to asi opravil, když nejsou řemeslníci. Nejsou lidi, kteří by chtěli pracovat rukama. Ačkoli – dnes jsem se dozvěděla, že člověk, který řídil sto padesát lidí už toho má plné vinty. Vypověděl práci. Chce pracovat rukama. Jedna vlaštovička. Doufejme, že bude úspěšný.

To jsme to dopracovali. Není firma, nejsou lidé… Kdopak nám to opraví…

Hezký den. Květiny, vzpomínky, lidé, kočky.

Dobrou noc!

P .S.

https://www.youtube.com/watch?v=z-4qLoLSxMA

Poslouchám náhodně Aby bylo jasno. Zpovídaným hostem pan Čvančara. Český spisovatel, publicista, autor literatury faktu, pedagog a hudebník – hráč na banjo, kapelník countryové hudební skupiny Taxmeni. Tatínek masarykovec. Měl půjčovnu filmů. Adjutant z Lán týden co týden přijížděl vlakem půjčit film. Žádné autem. Pěkně vlakem. Kotouč do podpaždí. Hovoří se o tom, jak se z neonacistů stávají hrdinové, jak se z kolaborantů stávají hrdinové. Představují nové vydání Čvančarovy knihy Někomu život, někomu smrt. Reedice po osmadvaceti letech. O třetinu doplněno dalšími fakty. Pan Čvančara vypráví příběh své maminky. Strach a obavy o život v padesátých letech. Smrt faráře, který mamince za války pomáhal hmotně; náhle nalezen oběšen na klice. Pořezán… Přepisování historie. Propaganda – tu zažil v různých podobách. Vyrůstal v 50. letech. Otec zatčen. V maminčině náručí u jednoho výslechu otce… Už jsem přivykla k různým odhalením zakořeněných pravd. Ale každý den nový a nový náboj k rozstřelení iluzí.

Velice hezky hovoří o tom, že už se ani nechce účastnit pietních aktů. Kdo se chopí mikrofonu, najednou zapomene na mrtvé, ale začne hovořit o Ukrajině. Divné. Tam se chodí vzdát úcta obětem. Ještě před pěti šesti let se na Olšanech střídali prezident a politici. Dnes už tam nechodí. Mrtví zůstali stejní. Najednou se píše Russáci. Pan Čvančara říká, že se školou museli ignorovat anglický památník. Nesmělo se připomínat osvobození Plzně Američany. A dnes je to v obráceném gardu.Upozaďována role Rudé armády. Lidé klidně zničí ruský pomník, přitom to může být ukrajinský. Křivda se nám vymstí.

Někdy v 90. letech jsem poprvé slyšela jméno diplomata Heidricha. I příběh, jak měl klíče od josefovského bytu v kapse v emigraci. Snad si to nepletu s příběhem dalšího emigranta - spisovatele Němečka. Zkrátka tenhle Heidrich kladný chlapec udělal díru do světa jako diplomat. Jména dr. Heidrich, ing. Bydžovský, plukovník Fryč jsou dnes nasvícena jiným světlem. Pan Čvančara má nejvíc zargumentovanou hypotézu Masarykovy smrti: Heidrich byl oddaným pracovníkem T. G. M. i Edvarda Beneše. Po válce si všechny tři povolal k sobě mladý Masaryk. Žijeme v mýtu. Podíleli se na ní všichni z poúnorové emigrace. Idealizovali Jana Masaryka. Vytvořili jeho nepravdivý obraz. On se nejvíc angažoval v prosovětské politice. A už překročil mez. Při přebrání čestného doktorátu na brněnské univerzitě v lednu 48: "Kdyby dnes vypukla válka mezi západem a východem, my budeme stát na straně Sovětského svazu." Ti tři zkušení diplomaté, v britském exilu šéfové spisové služby, se rozhodli, že Masaryk nemůže dále legitimizovat Gottwaldovu vládu a zabili ho. Bydžovský to vypověděl omylem při zatčení, protože se domníval, že je zatčen kvůli vraždě Masaryka. Začal zjišťovat, že oni nic nevědí, že je zatčen ve spojení s dr. Miladou Horákovou. Šel do detailů. Vyplývá z toho, že ti tři Masaryka vyhodili z okna. Tři českoslovenští diplomaté nebyli řízeni žádnou službou – východní ani západní. Vyšetřovatelé byli v šoku. Ve fci ministra vnitra byl Václav Nosek; razil od prvního dne, že je to sebevražda. Případ byl po desetiletí zamotán a ideologicky zneužíván.