Léto poslední den

28.08.2020

Cítím, jako když mi někdo sundavá gumičku z ruky. Včera jsem si zkoušela v Lidlu operličkovanou. Tyhle krásné ozdoby do vlasů používám na ruku. A opravdu. Otevírám oko. Linda točí mým novým náramečkem s navlečenou perličkou.

- Mami, tak si představ, že oni mi ten přeplatek z EONu poslali celý. To je binec. Jak ve firmě mohou mít takový nepořádek .

Věc se má tak, že jí přišla informace o přeplatku, vzápětí jí napsali, že když jim ofotila  přesný stav měřidla, přeplatek bude o polovinu snížen. Původní částka byla vypočtena obecně, průměrně.

Zablekotám s nerozmluvenou pusou, že to není binec; říká se tomu nový světový řád. Padám znovu do sna.

- Mami, jaké tu je heslo na wifi?

Už zase? Už podruhé! Otočím se, chci ještě veršíček. Ale sluníčko mě tahá za uši... Celý dům se rozeznívá bitím hodin. Jedny, druhé... Ne, to se opravdu musí vylézt. Jdu za Lindou.

Petroušek opravoval ty mamčiny. Hodinář mu poradil nejjemnější olej. Nakonec před čtrnácti dny odvezl stroj. Ultrazvukem pročištěny. Předevčírem je přivezl.

- Jé, to jsem ráda. Vždycky na ně kouknu, prázdný domeček.

- No, já jsem taky na ně naučený. Koukám na ně ráno z koupelny. Vyčistil je krásně ultrazvukem. Ááá, místo vlasce tam dal šňůru. To je speciální hodinářská.

Replika jako z Cimrmanů. Děti, pohleďte!

Utíkala jsem se na ten zázrak podívat. Strojek slavnostně vložil do starobylého domečku.

- No, ještě musím vychytat vahadlo.

Nebo kyvadlo?

Najednou se hodiny ztratily celé.

- Peťuš, kam jsi odvezl?

- On se na to mrkne. Musí je vyvážit.

- A kdy?

- On teď dělá střechu. To je hodný chlap. A šikovný. On pendlovky nebere.

Hm, nebere. Nebere? Tak aby si nevzal ty naše.

Jak tak přemýšlím, něco mi dochází. Při luxování v Petrouškově pracovně trubicí zvoní sponky, hřebíčky, malé předměty. Při své cestě do tmy tlučou a plní centrální vysavač. My v něm nemáme jen prach, chlupy, vlasy. Náš centrál by mohl svůj obsah vyklopit ve sběrných surovinách. Péťa se vždycky štětí, když si do chodidla něco píchneme. Včera na gauči Linda našla zahnuté ostré želízko. Vzala jsem jí ho z ruky.

- Peťuš, tohle želízko znám. To už jsem našla při stírání na chodbě pod hodinami asi před měsícem. To tu neleží déle než týden. Převlékala jsem a dělala blešný preventivní ordnung asi před necelými čtrnácti dny. Péťo, tohle je závažíčko z hodin.

Tak on je odvezl vyvážit, přitom vyvažovací želízko je u nás. No jo, to naše hodiny dostanou něco speciálního. Jako lanko místo vlasce. To začnou i kukat. Necháme se překvapit. 😂🤣

Venku teplo. Slunečno. Váhám, váhám. Auto? Kolo. Už dlouho jsem nejela. Volám ze stezky. Tomáš prý akorát vyjel s maminkou ven. Děkuji. Našel čas mezi povinnostmi jít s klientem ven. Děkuji VŠEM. Svištěla jsem jako dráha. V altánku lidé. Stavím kolo pod kaštan. Na jaře pustil malé kaštánky. Všechny. Ne, všechny ne. Pár se jich dočkalo dospělosti. Z báglíku vyndavám na lavičku proviant. Maminka je tu. Pusinkuji, muzlám, hladím, objímám. Borůvky, koláč, kafíčko, blůmy... Povídáme si. Připomínám, kde jsme seděly včera.

- Ale mně to neřekli.

- Mami, byly jsme támhle v altánku. Vzpomínáš?

- Nevzpomínám.

- Mamko, masírovala jsem ti ručenky.

- To si pamatuju. Ale myslela jsem, že to nebylo včera.

- Pořád ses mě ptala, jestli mi není zima. A bylo.

- Bude pršet, ty seš tady na kole?

Okolo jdou lidé. Klienti. Zapřádám hovor.

- Ten pán tady nemá v čele co dělat.

- To říkám také. Má to jak trafiku. V novinách psali, že rozkradl královéhradecký zdravotnický holding. Nerad to slyší. Vyhrožuje. No jo, ale když to psali v novinách, že jo?

Taky s ním prý měli rozhovor. Kolikátí už lidé to jsou, kteří nejsou spokojeni. Jó, paní Vyprďálková, to jsou fakta. Psali v novinách. Tak mi nepište, že si vymýšlím, že šířím lži a pomluvy. To povídali ti lidé! 😂

- Ty tu seš na kole? Bude pršet.

- Mamko, to zvládnu, neboj. 

Fotíme. Vyprávíme. Už je tu Tomáš... Balím. Ukládám všechno do batohu. Šlapu ke stezce. Doma zatím Linda s Petrouškem vysušili bazén. Dnes prý končí léto. Jedeme s Lindou koupit meloun. Chci si zkusit nafotit nějaké reklamní dekorace. Volám z auta nájemníkovi. Jj, Ivanka bude asi doma. 

Stavujeme se v domečku. vezeme dvě zásuvky. Ivanka ukazuje stěhovací binec. Mají to tu hezké. Zabydlují se. V sádku sbíráme pár jablek. Zítra je přijedeme vysbírat. Přesvědčuje nás, že to udělají. Vraceli dva byty. Měli celý týden práci. Škrábali stěnu, která nešla bez loupání namalovat. V druhém bytě přemalovávali oranžovou na stěně. Znovu a znovu. Konečně. Byty předány. Nyní se vrhnou na bydlení u nás. :-)

Sbírám oříšky na chodníku. Jak sladké! Ivanka je nevyužije. Beru si hrst domů. My s Lindou víme - z kapek se skládá moře. Proč bych kupovala lísková jádra, když mi je dá zahrada.

Zítra, zítra. Vrátíme se sem. Nebudou doma. 😂 Zahrada plodí. Pomůžeme jí. Shniláky vyneseme... 😂

Domů. Už je tu Honzík s vnučinkou. Má překrásnou tašku do školy. Šikovná. Umí číst. Snacha je tu. Grilujeme krůtí prsa. Rajčátka. Okurky. Užíváme poslední sluníčkový teplý den. Řehtáme se. Hrajeme kvíz. Vnučka předčítá otázky. Konec týdne je tu. Radost ze života. Mír. Trošku nám zkalila radost zpráva, že prvního září - jen rodiče. Roušky! Ať jdou do háje. Ale žít budeme dál. Slunce vyjde znovu. Manipulátoři skončí na smetišti dějin. Už to praská ve švech. 

Minule si kluci vymeditovali déšť. Vždy na kraji večera špičkují. Kdy nás rozeženou. A ještě že prý mají klíče... A že v deset domů. Dnes - smouší se to od osmnácti devatenácti.

- Podívejte se na oblohu. 

- Péťo, nech toho.

- Teď se tu okolo slunečníku otočil netopýr. Bude pršet.

- Ale prosím tě. Kde asi naši netopýři spí přes den? 

- Nepros, rozpustíme to; aby došli suchou nohou domů.

Bavíme se dál. Přichází hodina, kdy by nás nejraději rozehnali.

- Honzo podívej se, oni budou krafat, dokud nezmoknou. 

- To byste si přáli, co?

- Na mě káplo.

- Na mě taky.

- Tady na té straně stolu nic.

- Fakt začíná pršet.

- Byste si přáli.

Doopravdy - jedna kapka. Sklízíme.

- Tak jste si to zas přivolali. Jak vy to děláte? Tak tichoučce, nenápadně. My žvandáme, vy se soustředíte na déšť.

- Holky, dá to práci! Ale povedlo se!

Odešli do tmy. Čtvrt na deset. Jak to těm našim chlapům krásně vyšlo.

- Mami, lije.

Volám. Nic. Telefon.

- Stihli jste to?

- Krásně jsme došli. Ještě jsem sbírala prádlo, slyšela jsem telefon. Děkujeme.

Všechno dobře skončilo. Zahrada se v noci zavlaží. Ráno jsem našla na FB:

Mirka Piková

Jsem si, nevím proč, vzpomněla dnes na dětskou modlitbu a trochu ji modifikovala...

Andělíčku, můj strážníčku,

uzamkni přede mnou ledničku,
opatruj mi mou dušičku,
opatruj ji ve dne v noci
od škody a od zlé moci.
Duši, tělo opatruj,
andělíčku strážce můj.
Dobjou!

Tak dobjou!