Letos poslední Aldis

Pondělí. Dnes nad ránem se narodila moje druhorozená. To byl fofr. Když asi v půl jedné přišly poslíčci, leželi jsme s Ivkou, prvním mužem, na našem žlutém koberci s vysokým vlasem.

- Iri, já tě budu hlídat.

A vturánu spal. Šla jsem zavolat na ústřednu do nemocnice. Přepojili mě na porodnici. Sloužila má starší spolužačka ze základní školy. 

- Oli, já si ještě umyju vlasy, jo?

- Ireno, kolikátý je to porod?

- Druhý.

- Tak ne. Posílám sanitu.

Když jsem se svlékala za paravanem do naha, jak ponižující, fuj, slyšela jsem plakat odněkud novorozence. Pamatuji, jak jsem se vylekala. Zas mě čeká noční vstávání, nevyspání...  Už jsem šla na sál. Žádný klystýr. Žádná příprava. Ano, stalo se. Ale to jsem necítila. Jen podle zvýšeného napomenutí sestrou, jsem si domyslela. A už se vydralo to malé stvoření. Takhle rychle jsem to nečekala. Ta první se drala jeden den. Ach. Tak dlouho. Tahle vylétla jak špunt z láhve sektu. Tak tě tady vítáme, holčičko!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-08-pred-snidani-a-relax-po-ni

Vstávám. Kočky jak hodní žáčci čekají v kuchyni na snídani.

- Holky, počkáte, jdu si umýt obličej…

Žofie můj nohsled! Vlezla si do vany. Čeká v bílém. 

Volá kolegyně. hodinu jsme promlely všechno možné. Kočky už snídaly. Já až pozdě. 

Čistím, myju, utírám, ometám kuchyň. Bože, to je špíny! A pavoučků. Mrňavých. Co dělají pavučinky po zdech. Likvidace. Na shledanou! Nejsem arachnomil.

Už jsem unavená. Žuchla mi minisklenička s mletou skořicí dolů z poličky.  Naťukla mi okraj mého oblíbeného hrnečku od p. Kočky.

Pomoc GPT. Našla mail. Pevnou. Mobil. Bere to hrnčířova dcera. Vysvětluji, že potřebuji utočit nový hrnek.

- Já vás znám. Tatínek nám o vás vyprávěl. Chodíte přikládat polínka.

- No. Jsem Váš štamgast. Teď jsem si koupila mísu se vzorem hrnečků.

- Pokud budou na skladě.

- Nebudou. Bude třeba je utočit. A poštovné si platím sama.

- U nás je 200 korun.

- Ne. Doběhnete mi s tím na poštu. Já to mám za 65,- Kč.

- Aha. To neznám.

Rychle fotím hrnečky. Přeměřuji. Mám dva menší. Objednávám dva větší. Nepozornost se nevyplácí.

Blíží se šestnáctá. To chci vyjet na houslový vánoční koncert s Filipem Jančíkem. Malý šikovný vtipný sympatický originální třiatřicetiletý slovenský houslista.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-08-vecerni-prochazka-hradeckem

Půl páté. Jedu. Kdepak si zaparkuji? Mám v plánu doběhnout okolo Aldisu přes lávku do centra. Jako když běžím z nádraží plavat. Hledám Bazalku. Už jsem v ní někdy nakupovala. Kakaové máslo na domácí čoko. Volám Heleně do Dánska. Je tam u dcery.

- Helo, prosím tě, jak se jmenuje ta sůl, jak ji reklamují na FB.

- Počkej. Jdu se podívat. 

- Keltická.

- Cože?

- Jako Kelti. 

- Máte keltickou sůl?

- Keltskou. Ano. To je ta french.

Jdu k regálu. Ta je hrubá. Vybírám jemnou. Bez jodu. Neupravená sůl má v sobě všechny prvky z těla.

V Bazalce milé paní. Už je půl šesté!

- Mohu si vzít pytel?

- Já vám dám tašku, udělala jste nám velký nákup. 

Běžím s taštičkou zas zpátky k autu jako slepička, když nesla kohoutkovi vodu.

Velké růžové T od T-Mobilu mě orientuje. Na velké křižovatce přeběhnout. Ukládám nákup do kufru. Piju koktejl. Po večeři už zas běžím zpátky přes rušnou křižovatku do Aldisu. Když jsme kdysi byli ve Francii, stála jsem v Paříži na okraji chodníku, kde řvala automobilová řeka. Hrozný zážitek. Stojím na semaforech. Svítící automobilová spoušť čeká, až přejdou chodci. Vzpomněla jsem si, že tenhle pocit jsem zažila před třiceti lety. Toužila jsem odjet rychle domů. Dnes je to samozřejmost i u nás. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-08-koncert-filip-jancik

V Aldisu se dnes lístky kontrolují hned pod schody. Jindy až v předsálí velkého sálu. Ještě si jdu odskočit. Mám lístek do první řady. Včera jsem si kupovala lístek na březen k nám do divadla. Do první. Než jsem se ochomýtla, prý pozdní platba. Zopakovala jsem platbu. Šup. Lístek do sedmnácté. To mě mrzí. Vždycky si kupuji do první. Usedám. Za mnou slyším hlas maminky:

- Budeš vidět? 

Za chvíli:

- Paní se pak opře. 

A zas: 

- Jak vidíš? Nevidíš.

Obracím se:

- Paní, buďte tak laskavá, nemluvte o mně. Je to nevychované. Já jsem opřená. Zmenšovat se nebudu. Lístek jsem si koupila do první řady. A jestli - tak si dítě vezměte na klín!

A byl na chvíli klid. Přichází maličkatý slovenský sympatický houslista. Ješiši, to je milé stvoření. A vtipné.

- Od roku 2018 kladu vždycky otázku, kdo je tady dobrovolně.

Taková nelogická, že? Jenže on nedá pokoj. Nechá si posvítit do publika. Jo takhle, nedobrovolně jsou tu manželé od manželek, které jim koupily lístky.

Filip pokračuje. Prý ty manžele sleduje. A po první třetině si prý podupkávají. A třeba prý příště koupí lístky na koncert manželce oni.

Dobrý marketing. :-) 

Za mnou slyším dětský hlas:

- Já mám žízeň.

Za chvilku:

- A kdy už bude přestávka?

Spratek se očividně nudí. Hudba mu nic neříká.

- Mě to nebaví.

Tatínek se naopak baví. Volá:

- Umí!

- Chci se zeptat, kdo má dnes narozeniny. Je tu někdo takový?

- Já mám svátek.

- Aha. Jaké jméno dnes slaví?

- Květoslava.

- Aha. Krásné jméno. Ale já jsem se ptal na narozeniny.

- Moje dcera dnes slaví narozeniny.

- Je tady?

- Není, ale já mám na tom větší zásluhu.

Nakonec se hlásí paní v první řadě. Filip ji obdarovává svou svíčkou s vůní skořice a badyánu.

Prý jestli jsme při vstupu do sálu cítili vánoční vůni.

- Ne.

- Ne? Tak to někdo dostane padáka.

Celý koncert prokládá překvapeními, vtípky, kontaktními větami. 

- Teď vám zahrajeme nádhernou hudbu z Pána prstenů. Tuhle jsem říkal, aby lidé zavřeli oči. Představili si toho klenotníka. Pod ním vitríny se zlatými prsteny. Ale oni mě opravili. To prý není o klenotníkovi. Jsem si myslel. Já jsem nesledoval žádné seriály, musel jsem cvičit na housle.

Je vtipný. Hraje si s českými slovy. Prý si navlhčil sláčik.

- Ako je to po česky? Smyčec?

Směje se našemu smyčci.

Pamatuji v dětství, že hrál v rádiu sláčikový orchester.

- Udělám soutěž. Najděte mě na Instagramu. Kdo mi dá lajk, zařadím ho do slosování. Pozor. Držím prst. Teď!

Vylosoval další paní. Obdaroval ji svíčkou. Mimochodem cena 370 korun!!

- Víte, lidi mi posílají fotky svíček na štědrovečerním stole. A to mi dělá radost. Je umění dostat se na štědrovečerní tabuli, pokud nejsi kapr.

Hraje jako Bůh. Nádherné melodie z filmů, pohádek. Vánoční skladby.

- Spějeme k závěru.

Lidi mlčí. Filip mluví k hudebníkům svého bandu.  

- Ono jim to je jedno.

Vyprovokoval znovu pronesenou větou lidi k potlesku, k hučení…

- Kdy už půjdeme domů?

Tatínek trapně:

- Nemůžou! Ne-mů-žou!

Je mi hanba. Doufejme, že jeho "nemůžou" zaniklo v huronském pískotu a potlesku za přídavek tří skladeb.

Zatrylkoval.

- Toto byla prvá…

Smějeme se. Tři skladby odehrál v jedné. Vždycky rukama ukázal číslovku.

Koncert skvělý. Slyšeli jsme obrovský buben. Filip hrál na jiný, taky obrovský. Vypadal jak včelařský medomet. Přinesli mu fujaru. Na ni zahrál krásně motiv slovenské hymny. Hrál Piráty z Karibiku a Kdepak ty hnízdo máš a mnoho mnoho dalších hudebních krás.

Konec. Raději se za sebe nedívám. Takového hajzlíka mají nechat doma. Maminka nevycválaná, dítě, táta…

Jdu se postavit jako první ke stěně na focení. Lidé kupují svíčky po tři sta sedmdesáti korunách i po dvou. Přichází Filip. Ješiši. Tak to se budu muset zmenšit. To je ťutínek k pochování.

Mám podpis na fotce i fotku. Běžím zas k T-Mobilu přes benzínku k autu. Cestou se zastavím u písáku. Vyfotím si nazdobené smrky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-08-domu-doma

No. Tak to se mi moc nepovedlo. Nechce se mi v temnotě vystupovat z auta. Jedu dál. Cestu jsem zvládla.

- Peťuš, už jsem u nádraží.

- Tak pojeď.

Už mě čeká.

- Kočky tě hledaly.

- Myslíš?

- To vím. Běhaly dovnitř ven. Pořád jsi tu nebyla.

Zatápím. Konec zvonec. 

Krásný den! Plný překvapení. 

 Dobrou noc!