Letos šeříky ještě umrtveny. Letos by to nešlo...

Už je zas večer. Pátý měsíc v plném běhu. Ještě před nedávnem jsme byli v očekávání slunovratu... Už budeme vzpomínat; událost, kterou jsme nezažili. Někteří. Naši rodiče ano. Osvobození naší krásné vlasti (kde by mě napadlo, že budu tak patetická!) Jak jsem si nevážila spokojeného mírového života! Štvaly mě řeči o západních imperialistech! Potrestaná. 

S maminkou jsme se vypravily asi v roce osmdesát sedm nebo osm do Ruska. Holčičky pohlídala paní tchýně. Byly nás vyprovodit u městské dopravy. Řekla jsem si tehdy, že je třeba vidím naposledy. Snažila jsem si je vtisknout do paměti. Stále vidím holky, jak cupitají vedle babičky. Dívám se z okýnka autobusu  za nimi; co nejdéle to jde. Linduška měla modrobílé jakoby modrotiskové šatečky s volánky od mé zlaté celoživotní kamarádky Zlatky. Životní učitelka. Dej jí pánbu věčnou slávu! Ona a její sestra Dana mě učily:

- Ireno, nevyřizuj si s Ivkou spory hned. Ve společnosti. Víc ho potrestáš, když si to vyřídíte sami. 

Skvělá rada. Do té doby mě nikdo nezlobil. Ani ve společnosti, ani doma. Až přišel pan Pálpí. Jak říká jeho spolužák Láďa Bátora - Pálbí. Radu jsem si vzala k srdci. Řídím se jí. 

Zlatka posílala z Německa mým holčičkám oblečení po jejích holčičkách. Její mladší se narodila jako Linda. Seznámili jsme se, když ji čekali. Margitka už běhala po světě jako čtyřletá holčička. Při našem posledním loučení před jejich odjezdem na dovolenou jsme čekali druhé miminko my. Měl to být buď Honzík nebo jednoznačně Linda. O šest let dřív jsme volili mezi Danou a Deniskou.

V to léto jsme dostali pozdrav z Vídně "z nejdelší dovolené"... Brečela jsem. Jj, psala jsem. Moji největší celoživotní kamarádi, přátelé mě opustili. Asi po roce se přesunuli do německého Bayreuthu. Psali:

- Už nám stavějí dům. Nemůžeme si vybrat kachličky. Vybrat znamená z nepřeberného množství vzorů... A těch druhů parapetů... 

Nastěhovali se do činčáčku. Emigranti a hned se zapojili do práce. Do života. Ach, a my jsme pod rukou sehnali kachličkové půlky. Ale byly růžové! A všichni měli bílé!

To oblečení na děti z balíčků bylo lepší, vkusnější, kvalitnější než z Tuzexu. A hlavně zadarmo. Vidím Lindu v den odjezdu do Soči, jak skotačí po chodníčku s pentlí uvázanou vzadu na šatičkách po německé jmenovkyni.

S maminkou jsme nastupovaly v Picích. Mezinárodní rychlík Pha Moskva. Naházeli nám kufry do vlaku. Stál jen minutu. A už se dal do pohybu. Musely jsme projít několik vagonů, než jsme našly naše kupé. Už ani nevím, jestli jsme spaly jednu nebo dvě noci. V Olomouci nastoupila skupina sympatických mediků. Měla jsem zábavu. Lidé byli nesmírně sdílní. 

- Kam jedete? 

- V Brjansk. Eto sjem časov pod Moskvoj. 

Ty vorle. U Moskvy - sedm hodin od ní. 

V Brjansku rychlík zastavil na peroně obrostlém vysokými stromy. Jako v lese. Vystoupili. Pod Moskvou. :-)  V Moskvě - vše, co bylo k navštívení, jsme prošly. My jako dvě cizinky a veteráni s hrudí posázenou medailemi z bojů v druhé světové válce - všude přednost. Byly jsme exkluzivní. Kreml, car zvon, car puška, Arbat. Nekonečná fronta k Leninovi. 

- Pažalujsta! 

Hned jsme byly první. Mauzoleum - myší olej :-) (Maus oleum -  to byl vtip). Bála jsem se kýchnout při sestupování po schodech k soudruhu rezáčovi, aby se na mě nevrhly ozbrojené stráže. Vážná tvář. Nestrkat se. Ten syfilitik pod skleněnou kukaní zapráskal polokouli rudou ideologií. Na druhé straně druhý psychopat zas hnědou. Bydlely jsme v nějakém bytě u naší známé Tamary. Čekala nás na nádraží. Tamara pracovala u nás ve vojenské nemocnici.  V té, která byla včera vidět několikrát v Musíme si pomáhat. Mamka byla na záchodě. Najednou vypískla.

- Mami, co se stalo?

- Ale viděla jsem rusa. Musíme si pak nechat kufry venku, abychom si to nenatahaly domů.

Tarakan...

Odletěly jsme letadýlkem JAK do Pjenzy. Malé letadýlko. Seděla tam babka s husou, dědek s kosou... Při startu říkám:

- Mami, nehrabej kopyty!

Ukrajinka vedle mě se začala smát. Rozuměla slovu kopyto.

Pjenza. Nezapůsobila na mě. Velikášské stavby. Vodotrysky. Bydlely jsme u Tamary. Netekla jim zrovna voda. Chodily jsme se mýt v baňu. Obrovské prostory se sudy. Pára. Nahaté ženy. Sprchy. Vot kultura. A přelet do neobyčejně krásného města Soči. Světlana říkala - uzavřené město. Neexistoval tam zločin. Jen lepší lidé. 

Soči. Letiště Adler. Zas jsme bydlely v soukromí. V nádherném moderním paneláku u mladé sympatické paní. Měla syna. Potřebovala jsem žehličku. Syn se ptal, jestli uťuk. Ne. Žehličku. Uťuk. Uťuk? Přinesl ji. Da, uťuk! Báječná péče. Každý večer hostiny, přípitky. Veliká, obrovská tržnice se vším možným. Ryby, maso, květiny... Festivalové divadlo s výhledem na lodě na moři. Francouzský film Není kouře bez ohně. Voloďa - šéf kultury v naší pevnosti. V Soči jeho sestra lékařka, maminka, která uměla věštit z logru. Nádherné koupání. Taky jsem se tam jeden den topila... Viděla jsem tam na pláži v aeráriu (to slovo jsem do té doby neznala) poprvé zmasakrované lidi. Veterány s pahýly nohou, paží; Chlapi jak hory; vrátili se z Afghanistánu. Seznámila jsem se tam s geologem. V důchodu začal vyřezávat překrásné sochy. Velmi srdečný člověk.  Osvobodil naše Hořice. Město nedaleko od nás. V květnu čtyřicet pět prý na jejich tanky lidé házeli kytice šeříků. Prý bylo tehdy teplé jaro. Na jaře vždy porovnávám, jestli bychom házeli či neměli co házet. S tímhle milým staříkem jsem si psala...

Kam směřuji. Tohle všechno nádherné, krásné, mírové mi nestačilo. Vysmívala jsem se, že přivezli šunkový salám. Novinka - v igelitových pytlíčcích. Dvacet rukou pochňápalo balíčky z podnosu zdviženého prodavačkou vysoko nad hlavou. Bylo po salámu. 

V Pjenze jsme se zapomněly přihlásit na policii. Ó, jak na mě řval ten chlap s výložkami. V Soči jsme poctivě letěly nejprve přihlásit se k pobytu. Tamara varovala - oni by vyslídili tvou cestu. 

Odlet domů. v Kyjevě jsme přestupovaly. V Pze nás vítal celník domů. 

- Jak jste se měly?

Rozbrečela jsem se. Přes slzy a vzlyky:

- Dobře...

Ireno, Ireno. Ty nevděčnice. Ty hlupačko! Ty nevíš, čeho se dožiješ! 

Mlsně jsem pokukovala po tom západním pozlátku. Chjo. Sochaři jsem pak psala natvrdo, jak nám znečistili přírodu v Milovicích naftou. Zničili kulturní sál v našem PDA... Pak se tyhle dva světy jak jazýčky na vahách začaly převažovat. Až tam, kde jsou dnes. Západ mě naprosto a zcela a úplně zklamal. 

Mám své vidění světa a svou představu o něm. Jiné mínění o zdraví; očkování ne! Hnus světa kontrastuje s mým. Krásným. Láskyplným. Myšlenkový veletoč od uctívání Havla, Šláfenberga, Klause, Dienstbiera st. až k protření očí.

Myšlenková mapa... Kam jsem se dostala? Přece ráno nejprve na vršky kopřiv! Ve své mírové zahradě.  A v jedenáct skyp s maminkou. Venku zima. Taková svěží. Jarní. Letos by se květy šeříků nedaly házet na tanky osvoboditelů. Sedím na parapetu francouzského okna. Ntb na kolenou. Ukazuji mamince třešně. Vzpomínám, že jsem je pomáhala sázet. Jak? Mamka vykopala jámu. Vybrala kameny z navážky. Připravila zeminu ke kořenům. Dovezla hnůj. Dojela do ovocné školky. A já - já jsem stromek podržela. Ona přihazovala lopatou půdu přitlapovala, udusávala. Chodila se dívat z dálky, jestli jsem kmínkem nehnula. Pak došla do auta pro vodu. Tady na zahradě jsme neměli zavedenou. Stromeček zalila. V tom spočívala moje pomoc... Maminka kvituje s povděkem - pomohla jsem. :-) Pokoušíme se zpívat. Přes skyp to nelze. Nesejdeme se. jestlipak si v létě zazpíváme spolu naživo. Pět měsíců - poprvé v životě nevidím maminku. Brání mi v obejmutí. Ne?! Ale jo. Nedám si zničit svou DNA. Chci ještě žít. Ne vystavovat se nebezpečí. A ohrožovat lidi okolo mě svým dechem.

Jsem zabraná do práce. Formulář prodeje. Odeslat v termínu. Soustředím se. Neslyším telefon. Utíkám.

- Peťuš, neříkej, že už je zase poledne!

Den kluše jak zběsilá kobyla. 

Beru podpisový arch proti pandemickému zákonu. Jedu pro novou mp4. Dva mladí prodavači. Jeden mi podpis dává. Druhý - posranec - ne. 

- Stydím se za takové, kteří šlapou po našich slavných předcích a nezáleží jim na tom, zda národ bude poroben!

Čumí. 

Na náměstí. Banka. Vycházím ven. Oslovuji hocha. 

- Jste plnoletý?

Mrknul na můj arch. 

- Já už jsem to podepsal. 

- Mně?

- Ne, u nás doma. My jsme nashromáždili devadesát podpisů. 

Vypadly mi oči z důlků. 

Říkám mu, že jsem sbírala podpisy proti Istanbulské úmluvě. To mu bylo zřejmě šestnáct. Jezdí sem na učiliště. To je Čech! Dobře veden z domů! Vlastenec. Ať ťuknu, kam ťuknu, vše ví, zná...  Ředitel Semecký - jo, to je ten ze Semil... Výborně! S takovými v porobě nezůstaneme!!

Krámek zdravé výživy. Aha, tady mají tu žitnou. Ta se osvědčila. Tak dlouho jsem hledala ten pytlík. Ptám se prodavačky, zda mi dá podpis... Jestli ráda nosí ten dekl na nose.

- Ne, já ne se vším souhlasím, ale mají to na celém světě... 

- Vás zajímá, že se lže po celém světě? Loni tu roušky na kraji roku nebyly! 

Nediskutuji. Jdu ven. Blbá. Alibistka. Klidně jí to vyřiďte. Nemám ráda sraby! 

Jedu kolonou k mladým. Přemýšlím o národu. Co to tu se mnou žije? Rabi! Čech, Sládek - vždyť o nich psali!! A už zas tu jsou. Přizdisráči. Opatrní. Vylekaní. Božena Němcová obětovala štěstí. Ty vorle! 

- Tak kde seš, babičko?!
Sedám na dvoře na krásnou omšelou stařičkou židli. Pozoruji ty naše dva draky. Holčička a klučíček. Žaluji. Snaška:

- Dej to sem!

Krásná, slaďoučká tečka. 

Kratičká porada na Telegramu. Učím se ho ovládat. Lepší médium než to špízácké Cukrblikovo. 

No, tak, a je večer. A já jdu hodit šipku do pelíška. Podělala jsem toho zase hodně. :-)

Dobrou noc!