Licenci mám. Otevřela jsem první dítě...

Volnost. Svoboda. Probuzený kanál napojení na infovidění. Každému dítěti rodiče rozvíjejí kanál řeči. Každému. Mluví na něj a po roce mu dávají šanci, aby zablábolilo odpověď na otázku nebo aby zopakovalo slovo, větu. Řečové centrum otevřeme. Ale informační utemujeme. Jestli si myslíte, že dítě nerozumí o čem si povídáte, že nechápe hovor dospělých - mýlíte se. Dítě je radar. Vnímá a přijímá informace. Slyší i tlumený hovor. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-02_Cviceni_s_okurkou._Nic._Mourecek/

Vím od jedné klientky, že její holčička asi do první druhé třídy měla kamarádku vílu. Víla ji provázela. Pětileté dítě nemůže pronést větu: Víla mi řekla, že její otec je Bůh a matka Příroda. To pardon pří vší úctě. Pozvala jsem je na třešně. Ptala jsem se, jestli je víla s námi. Ano, támhle stojí. A popsala ji. Dnes už k ní víla nechodí. Holčička je na gymnáziu. Kanál přímých informací zdárně uspán.

I já ho měla zdárně zacpaný. Poslední kurzovní den. Dopoledne se vyvaluji. Užívám si svobody. Volnosti. Spánku.

- Peťuš, včera jsem koupila jitrničky. Domácí provenience. Brambory mám. Jen prosím kup zelí. České. Někde v Lidlu myslím.

- Raději v Kauflandu.

Přivezl pytlík českého. Napadá mě, kdyby měl nějaký soused, ráda bych si od něj hrneček odkoupila. A že určitě někde někdo v mé blízkosti kvasí... Přijde ta doba.

- Víš, kolik stojí kilo cukru?!

- Loni deset korun.

- 34,- Kč!

Napadá mě větička prodejce kmínku naproti cukrovaru. Ten levný cukr odvezou, drahý nám tu nechají. Do kdy, lide český!! Do kdy budeš pánem na svém jako otrok!!! Démon strace to nespraví. Nikdy. Tolik let buzení. Tolik let nadějí - ano, jen nás hodně. Výsledek? Rozhádaní vlastenci. Nemusí mít každý stejný názor, ale nasazovat psí hlavu a vymýšlet si na zbylou čtyřku? Pětku? Renata Bernardi, Pavel Zítko, Libor Malý, Mojmír, ing. Ruda Vávra... Všichni snad chcete to stejné?!

Před třemi lety ve čtvrt na devět ráno rozhovor s Lindou. Najednou rána:

- Mami, zemřel Karel Gott. Počkej! Projedu to. Ještě nikde nic nemají. 

Propadla jsem se do polštáře. Nemohla jsem se vzpamatovat. Čtrnáct dnů. Slzy. Je tu stále. Pak ho následovala Eva Pilarová. Letos Hana Zagorová. Vzpomínám.

Obyčejný oběd. Bez polévky. To bych se omezovala ve svobodě. Brambory, zelíčko, jitrničky. Mňam!

Okolo patnácté bych měla vyjet. Ano, špatný zvyk. Vyjíždím s časovým omezením. Na knop. Nevzrušuji se. Jsem klidná. Totiž vím, že přijedu AKORÁT. Lije tak, že stěrače nechtějí brát. Neužívám si pohledu do kraje. Soustředím se jen na cestu a déšť. Šemík mě veze bezpečně. Nikdo v neděli odpoledne nejezdí. Jen pár aut. Nevidím cukrovar. Nevadí. Vím, že vaří cukr. Setsakramntsky drahý.

Telefon. Bára. Organizátorka. Jezdím k ní do Opočna na Léčivé divadlo. 

- Irenko!

- Baruško, 2 minuty! Dvě minuty a jsem tam.

- Já myslela, jestli nepočítáš až na sedmou.

Přijíždím v největším lijáku na opočenské náměstí. Jedno místečko před Kodýmovým domem. Připraveno pro mě. 

Začínáme. Naposledy dnes uslyším krásnou čistou ruštinu. Dříve nenáviděnou... Bože, v týdnu jsem se přistihla u ruských slovíček. Zní mi rozvážná rozvláčná milá ruština Američana Marka. Slyším i překladatelku Lenu. Jelenu. Olena - nemá ráda. Krásná. Rázná. Jen aby bylo jasno - miluji i slovenštinu. Překrásný měkký zpěvný jazyk. Soustředím se. Mark dnes otevírá nejen smích, ale i pláč. Pusť své city ven. Plakat mohou i muži. To už vím dávno!! Tolik desetiletí. Už v MŠ se hošíčkům zakazuje plakat s debilní doprovodnou větou: Kluci nepláčou. Kluci jsou vojáci. - Nesouhlasím. Kluci mohou pustit emoce zrovna tak, jako holky. Mají nárok na pláč. Není to slabost. Jsou to city!! Chlapi mají nárok pustit city, plakat. Je to naprosto PŘIROZENÉ!!!  Mark nám pouští jakousi zpěvačku Fabian? Lara Fabian. V den, kdy se jí zabil její milý. Nemůže začít zpívat. Publikum jí pomáhá. dojemné. 

https://www.youtube.com/watch?v=IYnFwUbC9A8

Publikum zpívá. Lara se přidává. Dojatá. Zadržuji slzy. Přece si nezničím práci na dekoraci obličeje... Slzím, rychle utírám vlhkost. Abych zůstala dokonalá.

Dnes to bude v lyrickém tónu. Pouští video z kurzu v Holandsku. Muž, byli u něj asi dvakrát na návštěvě. Pláče. Křičí - už nikdy! Už nikdy! Mark neví, co ze sebe vyplakal. Byl otcem i matkou svých dětí. Vyplavil své neštěstí, ale co to bylo, se neví. Jeho tlumočnice byla v kontaktu s mladou Holanďankou. Její tchýně ji ponižovala. Žena pláče. Naříká. Otevřela si s kanálem něco dál. Ženy jí zpívají improvizaci - jsem svobodná, jsem svobodná. Žena pláče, pláče, zpěv řídne. Mark říká, že holandská tlumočnice s ní byla v kontaktu. Naprosto se změnila. Přetvořila se v jiného člověka.

Samé červené kelímky. Jsem první v řadě. Kolik? Jo, od dvou. Urči míček. Poprvé - správně. Podruhé - správně! Náhoda? Smějeme se. Potřetí - správně. Počtvrté -správně. Ne, to není možné. Mark se mile směje. Popáté - ano, míček je tady pod tím kelímkem. Pošesté - tady! Po sedmé - ano.

Je tohle možné? JE TOTO MOŽNÉ? Je. Na začátku se soustředím. Zapínám radar. Zavři oči! Teď! Rychle otevři. Nepřemýšlej! Ruka vyletí neomylně k cíli.

Kelímky jdou okolo stolu. Někdo neurčí, většinou dva, tři, někdo i čtyři kelímky. Někdy jsi úspěšný, někdy ti to nejde. V tomhle kole jsem vítěz.

Další. Postavit se ke stolu. Čtyřicet, padesát kelímků. Vždycky v tom kvantu určím kelímek vedle. Stačí, aby ruka vyjela a minula. Vždycky těsně vedle. 

- Pozorujte její oči.

- Ano, tvé oči se napnou přesně do místa s míčkem pod kelímkem. Ruka může o jeden minout. Neuvěřitelné. Stačí si "jen" důvěřovat.

Cvičíme skoro do sedmi.

Marek hovoří o kraji devadesátých let. V Rusku bída, každý obchodoval... Člověk prošel kurzem u Marka. Volal mu:

- Mark, chtěl jsem vyměnit svůj Mercedes. 

Dal inzerát. Zavolal mu obchodník s aluminiem. 

- Dám ti za tvůj Mercedes mnoho tun hliníku.

- Marku, nevím, co to bylo, ale odmítl jsem. Hned jsem chtěl volat zpátky. Ráno zpráva: Cena aluminia se propadlo na dno.

Blíží se devatenáctá. Rodiče přivážejí své aplégry. Jdu dolů. Potkávám snašku a vnučinku. Petroušek je přivezl.

- Jedu. Přivezeš je?

- Přivezu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-02_Info_vision_ukonceno_uspesne/

Konec. Poslední rady absolventům. Rodiče s dětmi vedeme do sálu. Mark jim vysvětluje, o co jde. Každý budoucí lektor odvádí své dítě. Osvěcuji vnučce masku, aby viděla virtuální okýnka. Vidí. Obě. Barvy - určuje. Zpočátku potichoučku. Dávám barvené kelímky.  

- Vem si ho do ruky, sleduj ho, polož ho na stůl.

Na stole ho nevidí. Mark přichází se silnou baterkou. Znovu barvy. Pak barevné kelímky - prostor. Obrázky.

- V., co vidíš?

Dlouze si prohlíží. Potichoučku řekne:

- Vlk.

Lezou mi oči z důlků. Ukazuji další.

- Liška.

- Slon.

Mark ji podsouvá text!! V. čte:

- Co vidíš na obrázku? Čím má pokryté tělo? 

Další.

- Slepice s kuřaty.

Další.

- Osel.

- Ukaž kopýtka. Jak dělá osel?

Obrázek je lemován malými barevnými obloučky.

- V., vidíš ty barvičky?

Jmenuje je. To není možné. Ona vidí obrázky, čte, a navíc rozlišuje mini mini barevné obloučky. A to je už půl deváté. Únava. Jde to.

Dostáváme se na prezentaci - dítě a jeho lektor. Barvičky raz dva tři. Už ani nečte. Dostává diplom kouzelnice.

Rodiče si točí děti, sledují... Nyní odcházejí. Marek nám lektorům udílí poslední rady. Pokud by nějaký debil chtěl vrátit peníze, nikdy! Odkaž ho na metodu Marka. Mark přiletí k soudu. Doloží stovkami vědeckých podkladů.

Tohle byl poslední den. S osvědčením o úspěšném absolvování teoretické a praktické části metody semináře Informační vidění a vnímání okolního světa autora metody Marka Komissarova. A pro mě sice drahá, ale o to cennější licence pro výuku dětí mezi 6 a 12 lety na jeden rok.

Hotovo. Splněno. Jedeme domů.

- Dědečku, jdeme ti ukázat naši novou kouzelnici. 

V. se rozkoukává. Svítím jí na masku. Předvádíme barvy, nesu knížku. Ukazuje naslepo obrázky, čte text svého diplomu, kousek z knížky.

- V. vidíš mě?

- Vidím!

- Opakuj pohyby po mně.

Sundávám černé sako. Mám na sobě červenou a žlutou. Absolutně viditelné barvičky. Vzpažuji, předpažuji, kmitám... V. všechno opakuje po mně. Dědeček valí oči. Snaška žádá masku. Nasazuje si ji. Svítím jí do ní.

- Vidíš virtuální okýnka?

- Vidím.

Čte barvy. Ale obrázky ne.

- Holky, budete-li mít zítra čas...

- Má sboreček...

- Uvidíte. Teď je třeba schopnost rozvíjet jako řeč.

Vezu je domů. Jsem šťastná. Mé první probuzené dítě.

Pokud je někdo v blízkosti se zájmem, ozvěte se mi. K čemu to je? To není samovolné. Je to rozvoj přímého načítání informací. Děti se lépe učí. Najednou se změní.

Dobrou noc!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-02_Zamereni_na_pikoveho_krale

P. S. Dávám si cvičení. Půl druhé ráno. Pět karet. Čtyři černé, jedna s pikovým králem. Poprvé a podruhé nic. Potřetí ano, počtvrté ano. Popáté ano. Pošesté ano. Posedmé ano. Náhoda?!!

Jdu spát. To není náhoda. Nechala jsem vždy jen vystartovat ruku. Bez přemýšlení.

Tak ještě deset karet. Poprvé - těsně vedle. Podruhé - těsně vedle. Potřetí - ano. Počtvrté ano.!! Popáté - úplně blbě. Jdu spát. Zítra!