Lidé jsou různé - blbé a pitomé

Lidská neomalenost nezná mezí. Musím se tomu smát. Takové all inklusive – jen se hodně napapat, když už mám tu příležitost.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-19-kocenky-rano

Ráno vstávám brzy, okouknout stav Žofinky. Natáhnout do stříkačky ATB. Fouknout jí ho do tlamičky. Natáhnout klidnící gel. Už chodí lépe. Nevím, co se jí v pátek přihodilo. Ještě ráno skotačila na záchodovém prkýnku, najednou zas jak spráskaný pes. Jen chvilku byla venku. Raději nepřemýšlet. Snídá masíčko. Chtěla by se napít z konývky. Opatrně pije. Jiřinka Dolejšová mi píše pod video, že svým kočičkám dává do misky s vodou kameny a křišťál. Všiměte si, nepíše dej do vody, ale píše o sobě. Inspiruje mě. Hned to jdu udělat. Žofka si sahá packou do vody. Pije. A vytlačila malé hovínko. Pro zdraví. Mám radost.

V deset mají přijít manželé. Asi třikrát se přeobjednávali. Pán dostává služby u hasičů. Poklona až k zemi. Toto povolání má mou úctu. Obddivuji. Měla bych strach. Nezvládla bych fyzicky. Jenže poslední přeobjednávka půl hodiny před termínem. Paní se omlouvala. A co si za to koupím, když nad horami září slunce? 

Otevírám dveře. Před nimi stojí rodiče. Za ruku drží dvouleté dítě. Zdravím. Koulím očima. To snad ne. Ptala jsem se, jestli mají hlídání. Že v mé provozovně to není uzpůsobeno pro děti. 

- Já jsem vám říkala, že možná nebudu mít hlídání.

- A já jsem vám říkala, že bez dítěte.

V poledne mi Petroušek vynadal.

- Mělas´   jasně říci, že tam máš stroj a plno lákadel, která nemůžeš u práce uhlídat.´ Vrátit je od dveří. Vůbec je nepouštět dovnitř.  Nerespektují dohodu. Odchod! 

Ó, to tedy dnes krásně začal týden. Dítě ruší. Mluví. Ty vorle! Maminka mu dává mražené jahody. Ne. Drobí. Pití. Ježiši! Můj nový koberec! Jsem si na něj tak opatrná. Ne. Hovořím, vysvětluji hodnoty. Tatínek se snaží. Do toho mu někdo volá, proč nenatankoval nádrž. Pak mu znovu někdo volá. Když už jsou dva, vysvětlím to jednou.

- Čůrat!

Ne. Mám plnou koupelnu tintítek.

- Můžeme se prosím vás jít vyčůrat?

Odcházejí. Pět minut. Deset minut. Po čtvrt hodině rozevírám dveře.

- Mohli byste už jít?

- Hned, hned.

Nevím, co tam dělali. Fakt nevím. Udělali si výlet. Jestli vizitýrovali, co tam mám. Nevím. Zrcadlo bylo ohmatané. Umatlané. Posunuté. Odevzdala jsem jim hodnotnou službu. Netuším, jestli vnímali, co jsem jim darovala. Jejich výsledky hrozné. Velké útrobní tuky. Zatučnělá těla. A k čemu jim informace jsou, když vůbec nereagují. A když - tak tupě. 

- Jak máme dětem vysvětlit, že v zimě nedostanou jahody, maliny?

Nešálí mě sluch?

- Vy jste rodiče. Vysvětlíte, že jarní cibulka nedozrává v prosinci ani v lednu. Jahody končí v srpnu. Jablíčka máme celou zimu. Rybíz se očeše a není.

Dvouleté dítě opakuje - není.

- Okurky, rajčata, papriky tady nemají co dělat.

- A co máme dávat dětem?

- Zelí, kysané zelí, červenou řepu.

- To oni nejedí.

Ne. Tak toto už nikdy. To byl sen. Ztratila jsem hodinu a půl. Drzost. Mám hodinu do dalších. Rychle vytahuji centrální vysavač. Vždycky mi pomáhá Péťa. Tentokrát sama bez pomoci rychle vyndat z krabice. Odrovnat hadici. Nasadit. Sestavit. Luxuji. Vytírám. Mám já tohle zapotřebí? Ať si jdou drobit do auta. Mám tu čisto, pořádek. Vetřelci odešli. Dávám po nich vše do pořádku. Luxuji křesílka. Hrůza. Ani jsem nestihla oběd. Uklízela jsem po kobylkách. Nevím proč, ale těším se na další dva. Intuitivně se vnitřně raduji. Telefon.

- Vidím vás. Blikněte doprava. Postavte auto tak, aby se tam vešlo ještě jedno. Zazvoňte. Jsem v pozoru. Čekám vás. Těším se.

- I my se těšíme!

Ježiši. Tetelím se. Kouzlo! Jsou tu. Velký pán. Malá žena. Mluví o ní jako o Maky nebo Maki. 

- My jsme si moc, ale moc přáli vyhrát ty poukazy. Tak jsme se soustředili. První jsme měli. Sedm set. Hurá. Tak ještě další. My chceme ještě jeden!

Pán mi říká z legrace na mou záři a radost. Vtipně:

- Normálně vy mě tak osvětlujete. Já jsem úplně ozářen.

Řehtáme se. Jsou mladí. Nejsou upjatí. Jak mé děti. Je s nimi radost mluvit. Pán u vojáků. Nebudu specifikovat. Jsou z dálky. 

- A jste očkovaný?

- O deset dnů mi to vyšlo. Ne. Ale nutili mě. Vyhrožovali, že mě vyhodí. 

- To je teror systému, co?

Vypráví mi, jak nerad běhá. Chápu. Já bych zas ráda běhala, ale kvůli plotnám a klenbám  mi to nejde.

Každý rok mají přezkoušení. Nervuje se. Vypráví, že před rokem byl na operaci s bederní páteří. Nedoporučují mu leh sedy. Vrátil se do zaměstnání:

- Hele, měl bys jít na přezkoušení, abys měl kvalifikaci.

Zdvihnul obočí. Je tři měsíce po operaci. Chtějí ho zmrzačit? Zjistil, že na lidech vůbec v armádě nezáleží.

Měla jsem si to nahrávat. Nebudu si to pamatovat.

- V přezkoušení si mohou vybrat. Běh nebo plavání. Kliky nebo sedy. V čase nutno udělat počet. Rozděleno podle věkových kategorií. Kliky - ruce jen do šíře ramen. Ne si udělat roztažení. Já mám ruce dlouhé. Přijde frajer. Na břiše batoh. Ale ručičky takovéhle. Udělá trrrtrrrtrrr. Hotovo. To já nedám. Já jsem moc velký. Kliky navíc na dotekl na hřbet ruky na podlaze.

Lezou mi oči z důlků. To je moc těžké.

- No, ulehčení je – dotyk na ruku složenou v pěst. A bazén? Normy podle vrcholových sportovců z Dukly. Šebrle s Dvořákem to plavali.

Držím si oči, aby mi nevypadly.

- Tři sta metrů za minutu dvacet. (Možná jsem se spletla.)  Je rozdíl mezi bazénem pětadvacítkou a padesátkou.

- A který je výhodnější?

- Pětadvacítka. Protože tam získáte metry tím, že se odrazíte a teprve začnete zabírat. Na padesát metrů za 5:20 nebo 5:45. (To není možné, to jsem si špatně zapamatovala.) 

Někde mu chyběla sekunda.

- Ale to není zopakovat jen plavání. To je zopakovat všechno. Kliky, lehy, plavání…

- Všechno?

- Jo. Tak jsem mu povídal, co ta vteřina, co s tím. A on nejdřív – že opakovat. Pak řekl, že stopky mačkal mechanicky, že by tam mohlo být zpoždění. Tak mi to uznal. Ale myslel, že mu budu vděčný. A kliky – když se kluci kroutili, tak jim počítal. Jeden, dva, tři, nepočítám, čtyři, pět, nepočítám, nepočítám… Takže udělal klidně o sedm kliků víc.

Hovoříme o stravování v armádě.

- Vaří dobře. Stále stejné bomby. Křenová omáčka s hnusným hovězím to je křen ze sklenice, zamíchaný a hotovo. A furt knedlíky, knedlíky. Na cvičení dostaneme půl kuřete, to jo. Ale brambory na začátku a na konci. Knedlíky, knedlíky. 

- to vám pak hezky rostou břicha. 

A v pracovní době mají dvě hodiny na sport. Jenže v plukovní tělocvičně jsou plukovníci. Jak on říkal – v četní? Ne, jinak… Jedna je malá – vejdou se tam tři lidé. Vše obsazeno.

- No tak jdi běhat. - Ale já nechci běhat. Já nerad běhám. Já chci cvičit…

Nahlédla jsem pod pokličku… Závěr – o vojáky jde až v poslední řadě. Oba mladí lidé velmi radostní. On formuloval odpověď na mou větičku: Láska, láska, ale já neumím milovat bezpodmínečně.

- To já taky ne. Já se od těch lidí odtahuji. Nechci jejich energie.

Ano, to se mi líbí. Nemusím je objímat, stačí je obcházet. Nevnímat.

U dalšího po nich mám připsanou nelichotivou poznámku. Intuitivně. Říkám jim, že do patnácti je třeba skončit. Přijde…

Smějou se.

- S vámi bych uměla hovořit ještě hodinu a půl. Mám radost, když se setkávám s lidmi naladěnými na stejnou notu. 

- A my s vámi taky.

- A něco jste se dozvěděli?

- Dozvěděli. Bylo to zajímavé. Řekla jste nám mnoho zajímavého.

Tihle poslouchali. Nebudu psát, jak jsme se dohodli. Maki je pěkňoučká, taky by chtěla, ale počká až na slevu.

Telefon.

- Tak jsem tady. Nevidím žádné číslo domu.

Mladí se chytili za pusu. Znají hlas.

- Není to váš strýček, že ne?

- Ne. Ale je to rodinný přítel. Je jiný. Vaše poznámka ho vystihla přesně. No, mějte s ním trpělivost. On je pan doktor. 

Mladý pán dává palec k nosu a vystřeluje ho. Jako že je nadutý.

- Ježiši, Ireno! 

Mají ze mě legraci. Chechtáme se. Petroušek vyšel z pracovny.

Za okny v zahradě ! mi mladí ukazují:

- To je on!

- Prosím tě, nějaké individuum nám chodí po zahradě. Běž ho vyhodit. 

Aha. Má poznámka sedí. Vycházím ven. Hlasitě volám, aby se ihned vrátil ke vchodu.

- Já jsem nevěděl, kam mám jít.

- Vy nevidíte dveře?

Ó! Drž se. Suveréna zkrotím.

Jde dovnitř. Mladí už mají sbaleno. Očima se domlouváme. Jsou šikovní. Bryskní.

- Doóóbrý deeen!

Hodil telefon a poukaz na piáno. Zle jsem se podívala. Piáno není odkládací stůl. Jen pohled očí ho donutil, že si to zase sebral. Co to, co to je dnes za drzé bezohledné energie? MOhou být energie tupé?

- Co vy tadýýý?

- My jsme si přišli pro radu.

- A dobré?

- Ano, jsme spokojeni.

Vedu je ven. Loučíme se. Bylo to s nimi bezvadné. Své malé děti svěřili do hlídání. Přišli na službu. A konzumovali ji zodpovědně. 

Tak co. Má poukaz na 450 korun.

- Já vám udělám služby za 700 korun.

Ani nepoděkoval. Vysvětluji mu analýzu. A teď tě hošíčku změřím. Když všechno víš, všechno znáš. A nemám ti připomínat profesorku Struneckou.

- No, tato vědkyně šéfovala fakultě a její knihy jsou dosud na seznamu Karlovy univerzity. Tedy ji budu připomínat. A teď k vašim výsledkům.

- Vyčerveňuji jeho vysoké život ohrožující viscerály.

- No já mám rád čokoládu. Hodně.

Povídal, jak jí zdravě. Vypadá vcelku normálně. Pohled baziliška. Postava drobná, nezavalitá. Ale bříško schovává. Asi se láduje čokoládou slazenou glukozovo-fruktozovým sirupem. S chutí připomínám paní profesorku Struneckou; varuje před tímhle sladidlem. Je vyrobeno z kukuřice. A ve velkých dávkách škodí. Protože se přeměňuje na tuk a ten se usazuje v játrech. Tvrdne je.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-19-vecer

Tak to dostal jako bonbonek od zamítané vědkyně. Jen proto, že je proti očkování dětí. A on je přívržencem big farmy. Ta ho živila. A dosud živí. Zabodávat je mu radostným přesvědčením.

To byl kolotoč. Večer porada našeho týmu. Výživový webinář, porada celé skupiny. No. Zvládla jsem. Ale už se nebudu tak rozdávat. Je nutno informace prodávat. Totiž pak si jich lidé víc váží. Co je zadarmo, nemá svou cenu. Nabízet služby zadarmo je házeti perly sviním. Souhlasíte? Ale – stejně zas poskytnu svou práci zdarma. A ráda. Těm, kteří chtějí naslouchat. A být zdraví. Ve formě. V kondici. A něco pro to udělat. Tedy – vystoupit z komfortní zóny. To je nejtěžší. Pustit se a vyplout na moře. 

Za třináct let jsem zdražila konzultaci jednou. Pracuji za směšnou, spíš symbolickou sumu. Nevadí mi to.  Už si jen tak hraju. Pro radost. Pro zdraví pro lidi, kteří o to stojí. 

Co měl dnešní den napovědět? Zamýšlím se. 

Dobrou noc!