Lidská malost nezná mezí. Ubohost ať ustoupí lásce! Hooponoponó!

10.09.2019

Vedu radostný život. Svobodný. Láskyplný. Úsměvný i usměvavý. Někdy klopýtnu o bytost, říkající si člověk. Chybí jí otevřená čtvrtá čakra. Takoví tu jsou. Ego převyšuje ducha. 

Ráno. Telefon. Můj sponzor. Beru to z postele tryskem. Nemusí vědět, že ještě dadynám.

- Ahoj, ahoj. Jo, tamto udělám dnes. Jj, tohle až po obědě. :-)

Jsem nezávislá, ale za čtyřicet let na zvonek jsem stále v pozoru. Zkrátka mám to v krvi. :-)

Včera jsem se zmínila o klientce. Dejme tomu Anenka. Žije šťastně ve svazku se svým mužem a dvěma dětmi. Před měsícem jsem byla po jejím bratrovi druhá, komu svěřila úmysl dát svazku rituální požehnání. Včera jsem psala. Její kamarádka, dejme tomu Hanule, sháněla rozptýlení. Nemorální. Neb si sedla holým zadkem do šťastného manželství. Manžel zajišťuje finančně i její mámu. Anenka má krásného zralého inteligentního svobodného bratra. Postavení; zcestoval celý svět; zajištěn.

- Nemohla bych s vámi jet k tvému bratrovi?

Anenka bláhová souhlasila. Zjistila později, že Hanule navštěvuje bratra i v době její nepřítomnosti. Chaloupka uprostřed krásné přírody. Župánek. Cigaretka na popelníčku. Anence se to pranic nelíbilo. Jak se mohla podívat do očí Hanulině manželovi? Hanule to vyřešila. Vyprovokovala roztržku. Bylo po přátelství. Tři roky Anenka trpí vztah svého bratra s vdanou vypočítavou Hanulí. Hanule je cizinka. Má ráda extempore. Rozchody a usmiřování. Jochan je jak opička z pouti na gumičce. V době rozchodu se víc kontaktuje se sestrou a její rodinou. V době vášně je zaneprázdněn a k nedostižení. Před časem dostal od sestřiny rodiny k narozeninám piknikový koš. Se vším. Hned se v příborníku objevily dvě krásné textilní etue s krajkovým lemem. V každé vidlička, nůž, lžíce. Jeden pytlík pro Jochánka, jeden pytlík pro Hanuli.

- Ireno, budu se vdávat.

- My jsme se vzali potají po sedmnácti letech. I tak někdo volal do Nového Města na matriku, jestli náhodou... Nevystavuj své štěstí.

Vystavila. Včera přišla jak zmoklá slepice. Nevyspalá, utrápená. Před týdnem v sobotu si zorganizovala rozloučení se svobodou. Stojí před hospůdkou, kde si přivydělává ke studiu její starší dcera. Jako náhodou se tu objevila Hanule. S kamarádkou. Přišly si do láhve pro víno. Přichází Jochánek. Z práce.

- Tak, co tu stojíte, jdu si dát pivo. Je tam někdo?

- Je, ale ne od nás.

Zmerčil svou milovanou Hanuli. Syknul:

- Co tu děláš?!

- Přišla jsem si pro víno. Jsem nevěděla, že tu budeš.

Velmi přesně to věděla. - Anenka byla královnou rozlučky. Komplimenty. Dobrá zábava. Smích. Vrchol. Asi za dva dny jela s dcerami k bratrovi.

- Strejdo, můžu si vzít lžíci z pytlíku?

Svolil. Anenka vždy umyje nádobí před odjezdem. Druhý den telefon:

-  Já si ji nenechám zakázat. Schválně jste ztratily lžíci...

Zkráceně - psycho. V noci se asi smutkem opil. Posílal sestře SMS... Ráno mu zavolala, zařvala na něj, aby se vzpamatoval a nekřepčil kvůli lžíci. Kdyby byla aspoň zlatá!

Oheň byl zažehnut. Hanule se pomstila. Záviděla rozlučku, štěstí, rodinu... Asi udělala BoRo (bojové rozdílení) na chalupě. Jochánek asi opět odkopnut. Sourozenci roztrženi. Anenka se náhodně od bratrova spolupracovníka dozvěděla, jak ji bratr žárlivě chrání, sleduje... Jak ji miluje. Bratrské sepětí asi taky nešlo Hanuli pod nos.

Včera jsem poslouchala lkaní, vyprávění, podrobnosti. Bratr jí nebere telefon. Má jí jít za svědka.

- Peťuš, pojď sem. Něco si poslechneš. Chtěla bych slyšet tvůj názor.

Petroušek falešnou záletnou Hanuli zná. Vyslovuje svůj názor. Říká své řešení.

- Jel bych za ním...

- Když já nevím, jestli bude doma. On jde do lesa nebo do hospody...

Tak bych se šel zeptat, kdy slouží a řekl bych mu:

- Můžeme počítat s tím, že mi budeš svědčit?

Jo, oběma se nám líbí - obyčejné zeptání se. Ještě ji rychle seznamuji s havajskou technikou nalezení vlastního já. Přijetí zodpovědnosti za svůj život. Čištění mysli, starých vzorců... Rychle na uklidněnou:

- Budeš si říkat sama sobě tyhle čtyři věty: Miluji tě. Prosím, odpusť. Omlouvám se. Děkuji.

https://www.seberizeni.cz/hooponopono-cisteni-mysli/

Píšu jí je na papírek. Odjíždí. Vím, že cesta k souznění, smíru, urovnání je volná. Tak mi to přišlo. Během psaní blogu jí včera píšu SMS. Ihned přišla radostná odpověď s tím, že mi zítra zavolá. A dnes volala. Než objela od nás město, asi desetkrát si v autě zopakovala hooponopono. Za deset minut v obchodě potkala bratrance. Dostala okamžité nfo:

- Potkal jsem Jochánka. Radili jsme se, co vám má koupit svatebním darem. Prý vám dá peníze. Přijela domů. Telefon Bratr. (Několik dní nezdvihal telefon.)

- Ahoj, seš zítra v práci? Stavil bych se.

- Budu u mamky v bytě chystat ubytování...

Dnes přišel do jejich rodného bytu. Po mamince. Zvláštní. Kdo si ji zavolal k rituálu usmíření právě do bytu, kde spolu vyrůstali?

- Byl nešťastný, viď?

- Spadlo to z něj. Mluvili jsme, jako by se nic nestalo. Bylo vidět, jak se mu ulevilo. Jen jsem mu říkala, že tu máme málo lžic. Hned jsme se lekla, co to povídám. O lžících nyní ticho. :-)

Co jedna  lžíce od milenky může způsobit...

Telefonujeme.

-  Hlavně na ni nemysli. Nechej ji svému osudu. Utluče se sama. Nesuď. Je to kritika jedinečného dokonalého díla hlavního architekta.

Konec pohádky.

Divné. Věděla jsem, jak odjížděla, že je vše v pořádku. Jí to sdělili :-)  v okamžiku. V deseti minutách. Radost. Sourozenci drží při sobě... Rodina. Láska. Úcta. Mravnost. Pěstujme. Šiřme. 

Jedu za maminkou. Autem. Musím být do půl páté doma. Beru ji z temnice s umělým zářením. Paní K. ke mně vztahuje ruce. Prosí, že chce jít na slunce. Lidský faktor dnes nezklamal. Ano, nenávist, zloba, nesnášenlivost ke mně se řeší přes klienta. A ať mi to někdo laskavě VYVRÁTÍ!!! Bléé.

Nahlas paní K. říkám, aby i v kukani podvedoucí slyšela:

- Chcete na slunce? Vezmu vás. Přinesla jsem vám dobrůtku, ale musíte si dovolit, nechci tu MÍT ZLE! Oni vás pak dovezou! 

Mažu pryč. Pro dobrotu na žebrotu. Budu já si tu kazit den? Dávat a ještě prosit, to je prý moc!!! Cestou okolo výtahu se ptám, kdo má paní K. v péči dnes? Je to tu jak u blbých na půdě. Nikdy nevím, kdo ke komu a kdy patří. Z výtahu vystrkují hlavu usměvaví andělé Libuška a paní z prvního patra. :-) Rozvážejí lidi z jídelny od harmonikáře. Toho člověka miluji. Ráda ho poslouchám. Rozdává své srdce. Taky mu ho operovali. Zadarmo jezdí hrát do DD. Zpívá jednu za druhou, krásnou českou, moravskou... Jsem z něj unesená. Okouzlená. Takový maličkatý mužíček. Co radosti nadělá. Dnes jsem ho propásla. Tahle zábava určitě pobavila všechny bez výhrad. Zpěv, hudba, písničky - léčivé vibrace. Jedu s maminkou na terasu. Cestou se ptám pečovatelek, jestli až vyvezou lidi z přízemí, mi přivezou paní K. 

Velebíme se na sluníčko. Mám hrneček z domů, horkou vodu v termosce, namlela jsem třtinový cukr, smetanu, caro... Skleničku s borůvkami a smetanou. Zkrátka vezu si celý kontajnér. Posbírala jsem nádherné švestky pod stromem. Ještě z nich cáká zemská prána. Vzala jsem jich víc pro strýčka příhodu. Cha, chá... To je náhodička. V kukani končí rozhovor,  najednou se jdou věnovat "individuálu". Paní K. má v temnici společnost ozářenou umělým světlem!!! Hergot, to nemohly jít ven? Na slunce? Na poslední slunce? Kolik si ho na světě ještě užije!!! Ta paní po tom tak touží. Lamentuje, lomí rukama. Jaruška jde jako náhodou okolo. Dávám jí do dlaní švestky. Děkuje. Také paní K II s nešťastným výrazem v obličeji se tu objevuje. 

- Chcete švestku?

- Já nevím, co je švestka.

- Normální švestky. 

- Já neznám švestku.

- Vedu ji na terasu. Vkládám do rukou švestky. Odesílám do chodby. Co kdyby je počítali, že jo? Mohla by chybět pod zářivkou. 

Mamince vyprávím, jak jsem včera čárovala - od slovesa čárovat, dělat kouzelná gesta ve vzduchu - čáry máry. O zrádné Hanuli, jak rozeštvává svého milence a jeho sestru... Jak podvádí svého manžela, který ji tu posadil do bohatství... Luštíme. Jde nám to moc hezky. Hlídám čas. Ještě vysadit maminu. No, mám to tak akorát. Loučím se. Ptám se pečovatelky, kde je paní K.

 Chtěla na pokoj.

- Ne, chtěla jít se mnou ven!

- Ale teď chtěla na pokoj.

- Ne, chtěla na slunce. Na shledanou!

Mám státnici z psychologie. Mám štos certifikátů, osvědčení o absolvování různých grantů, studií, kurzů, pobytových školení. Mezi jiným studium s dr. Svobodou o šikaně. Nesmím zapomenout na českého etopeda a psychoterapeuta Michala Koláře... A další a další. Žádné kurzíky a rychlokvašení. Záludně položenou otázkou se dozvíte všechno. Je nutno vědět, jak kdy kam a koho posadit. To je nesmírně důležité. Ale tady stačí položit jen otázka: 

- Chcete jít do pokoje?

- Ano.

- Chcete jít na sluníčko?

- Ano.

No, ono se to manipulátorovi vrátí. Nepřeju to nikomu. Mám to ověřeno. Nic! Uháním domů. Paní už čeká před brankou. Za ní ještě další. Pak rychle telefony. V půl osmé porada.

Ta čekající paní-mi vyprávěla o prázdninách o obrovské černé lodi nad sídlištěm. Druhý den hloučky lidí porovnávajících si svůj večerní zážitek. Dnes mi vyprávěla, jak děti v parčíku u jídelny po sobě házejí bagetami, jogurty, mandarinkami, jablky. Jogurt se rozplácne na kmen stromu, dupou v jídle... Prý pejskovi vzala načaté jogurty, sobě neporušené! Nasbírala si mandarinky... Neváží si, zažijí... Nedej bože hladomor... Kde se pokazila výchova? Jak se k tomu staví ředitelé škol? Odjakživa se nesmělo vycházet z jídelny s jablkem, pečivem, ničím... Kam až půjdeme v benevolenci a bezbřehé korektnosti? Kdy někdo uhodí do stolu!? A dost!? Stará paní učitelka chodí parčíkem, kdysi TV - přírodopis. Dnes bílá, dřív krásné havraní na krátko moderně sestřižené vlasy... Její okřídlené:

- Rychle si vzpomeň, než k tobě dojdu. 

Oblíbená. Přitom vytahala klučisko za kratičké vlásky u ucha... Emeritní učitelka prý říká, že by ji dnes zavřeli. Udělala by u jídelny pořádek. 

A pak? Rochním se na FB. Moji kluci kuchaři čísníci včera založili na FB skupinu - dvacet let od jejich rozletu. Tři roky obor, mnohé z nich jsem pak vedla k maturitě. Byli mou první třídou 1K na učilišti. Milí, inteligentní, žádní sígři. Včera mi přišla roztomilá pozvánka. Srdce mi plesá. Zajímavé - minulý týden jsem si četla dvě slohové práce od nich. Jeden - Martin je se mnou přítel na FB. Má rád tvrdou hudbu. Víme o sobě. Druhý - Michal, říkali mu Béda, je Mgr. PhD. Dva inteligentní bezva výborní kluci z jedné lavice... Prohlížím školní fotky; koukám na reportáž - hele, kuchařík, umělec. Animátor. Skvělé kam se vyprofiloval. Unikátní - další šéfkuchař. Zůstal věrný oboru. Fotka obsluhy na nějaké akci s prezidentem... Skupina na FB s přátelskou kamarádskou atmosférou. Kluci se svolávají, hlásí se. Už je tu tabulka - jen pár jmen u sebe nemá ručičku - tedy bez čísla, bez FB, bez mailu. Výkřiky: Jsem tu. Já taky. Nazdar, už jsem tu! No nazdar!

Začalo to včera večer - první společnou fotkou - tak hezky :-)

  • Irena Hrobská Jejka, kluci moji milovaní! To byla doba nevědomí. Byli jste skvělí, inteligentní, vstřícní :-) hezky Vás zdravím!
  • Milan Novák Také se přidávám a všechny Vás zdravím ✌️ vítám ve skupině naší milou, vtipnou paní třídní Irenku👍a ostatní koukejte paníčelku pěkně pozdravit😂

A mile to pokračuje.

Půlnoc. Kam mají směřovat mé kroky?

Do postele.

Dobrou noc! .-)