Lííínda má narozeniny. Mýý máme přání jedinýý

08.12.2022

Nic nemusím. Ale stále něco dělám. :-) Tvořím. Ráda. Ale neumím.

Brzy ráno ještě za tmy Mourek v koupelně na teplé dlažbě. Myslel, že už vstáváme. Ne, ne. Zpátečka. Hup do vyhřátého sarkofágu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-08_Snidame_a_svacime_s_Mourkem/

Dopoledne poletuji domem. Jemný úklid v Petrouškově pracovně. Úklid na lince.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-08_Okno_v_koupelne_-/

Okno v koupelně umýt, nablýskat, nazdobit. Maličko žehleníčka. Netuším, že ho zvládnu až večer. Volám švadleně ohledně potažení koše pro Mourka. Ano, ale teď ne. Dalo jí to hodně práce. Přemýšlení. Brzy se stmívalo. Proto jí to trvalo týden. Nevadí. Uklidím látku. V lednu se ozvu. :-) Mourek to vydrží.

Co ještě? Zavolat klukovi, který učí v lesní školce. Mám tu ještě z léta krabici meruňkových pecek a roličky od toaletního papíru a utěrek. Jo, zájem. Teď jich hodně zpracovali na ozdoby na sobotní výstavu. Co ještě? Mám v hlavě jednu starou paní. Nějaký otisk z maminky. Iva jí přezdívala ochránce psů a koček. Chodila za opuštěnými. Volám.

- Kdo volá?

- Irena. Hrobská.

Potěšena. Právě leží. Bolí ji záda. Ano, ano, v pozdním odpoledni mohu přijet.

Dnes se narodilo mé druhé dítě. V půlnoci jsme se s prvním manželem vyvalovali na našem vysokém hustém měkkém koberci.

- Iri, já tě ohlídám.

Usnul jak špalek. Bolesti se hlásily víc a častěji. Zavolala jsem do porodnice. Žádný spěch. To byla v našem městě ještě fungující nemocnice. Ta pevnostní - ta patřila ruské posádce. Asi bych tam z nouze taky odrodila.

- To jsi ty, Oli? Já si ještě umyju vlasy.

- Kolikáté to je dítě?

- Druhé.

- Tak to ne! Ireno, posílám sanitu. Je tam na trase objížďka... Už si vlasy nemyj!

Fakt. Za chvíli zvonili. Vezl mě manžel jedné sestřičky. Chtěla jsem dopředu. Ale už nevím, jestli mi to dovolil. Každopádně jsme jeli děravými ulicemi přes sídliště. Ježíši, to bylo houpání.

Za paravánem jsem se svlékala. Uslyšela jsem dětský pláč. Bože, to bylo nepříjemné. V té době jsem studovala. Ještě asi dva dny před porodem jsem měla k zápočtu výstup tady na učilišti. A náslech v Hradci v Lipkách v hodině, která mě skolila. Soudružka přišla do třídy s pozdravem:

- Čest práci!

My studenti naslouchači jsme seděli vzadu na tělocvičných nízkých lavičkách. Děti v sehraném divadle odpověděly:

- Čest práci, soudružko učitelko!

- Ježíši, tohle u nás v městě soudruzi nezavedli. Napadá mě, že o Hradci se říkalo: Bašta komunismu. Hned na příjezdu do Hradce nějaká velká skulptura. Co to bylo? Nějaký nápis? Velký kámen? Nemohu si vzpomenout. Ale soudruzi vítali ty, kteří přijížděli do bašty komunismu.

Za tím paravánem mě ten dětský pláč pročísl mozek. Tohle mě teď bude čekat. Končí chození do školy. Přípravy na zkoušky..

Žádný klystýr, šup na stůl. Linda vyběhla na svět vcelku rychle, bez problémů. Moje druhorozená. Tu si ukrást nenechám. Babička do té doby hlídala tu první, i když nebylo potřeba. Malá u nich mohla prolézat šuplaty, kontrolovat jejich obsah; s babičkou si dělala, co chtěla. Doma přes pavlač byl režim. Toto se nesmí, toto mi dělat nebudeš... Když jsem asi dva roky před tím umírala, hlídali mi dítě. A já byla šťastná, že je o ni postaráno. Moje maminka se taky snažila, ale nebylo jí umožněno, protože nebylo potřeba. My se postaráme. Pamatuji, jak jsem z oken nemocnice mávala dolů na sportovní kočárek s okýnkem ve stříšce své holčence. Ukazovali jí nahoru - hele, maminka! Kočárek jsem koupili od Zlatky. Byl z Tuzexu. Jako ten první - taky měl okýnka. Taky od Zlatky. Dítě v něm mohlo ležet na bříšku a pozorovat svět před sebou. Okýnka se u nás tehdy nevyráběla. Pro druhou holčičku Lindu jsme vybrali jméno společně.

U prvního dítěte to bylo:

- Co Dana?

- Ivi, proč ne Irena?

- Ne, to bych si vás pletl.

U druhého byl jednoznačný výběr. Naši milovaní toho léta emigrovali. Zlatka měla Lindu a Margitku. Nemá se dávat jméno po někom. Jako by se přenesl i osud. Před nedávnem jsem přetnula spojitost. Tak tedy Linda. Přišla na svět okolo půl páté ráno. Oběma holkám jsem na krajském úřadě za pár korun obstarala asi před dvěma lety záznamy s časem jejich porodu. Dělalo se to na pět minut. Prý. Tedy ne na minutu. U mého - bohužel. Tam čas nebyl. Můj je někde v podzemkách v archivu? Tam ten čas je. Ale už to nikdo nedohledá. Tak pracuji s tím, co mi řekla maminka. Kluk se měl jmenovat Jan.

Ten okamžik ohromení dětským pláčem byl ihned pryč. Hned jsem si zvykla. Ale pamatuji, jak jsem se vylekala. Psychika pracovala. Musíš dostudovat. A tady tě bude někdo rušit. Hned se to rozplynulo. Měla jsem zápočty, zkoušky dopředu. Paklíček přišel vlastně jako dáreček pod stromeček. V té době jsme se přátelili s tím, s kterým jsem se letos v létě po pomalu čtyřech dekádách let sešla, radovala se. A on odešel. Týden v důchodu. Loni se mu udělalo zle v moři. Nechtěl umřít v moři. Čekal na hladině, až stav odezní. Totéž se mu přihodilo večer. U schodiště. Tam by prý smrt byla přijatelnější. Přišla náhle v podobě mozkové příhody i srdečního infarktu. Bílkovina... Spike? Petroušek mi o jeho odchodu volal tehdy v létě ráno do Pece. Zrovna na kapličce vykřikoval zvon. To byla synchronicita. Umíráček vykřikoval - neměl se dát!! Kdykoli jedu tam, kde jsme s Peťulkou jeli do jejich domu, vždycky se dívám. Ptám:

- Peťuš, který je to dům?

- Ten s bílými vraty. Ten třetí.

Tak druhé dítě už je tu s námi od brzkých ranních hodin.

Je hodina po poledni. Napadlo mě sednout. Napsat.

https://www.youtube.com/watch?v=IUHD-tRVBnI

U práce poslouchám vojenského experta. Pozoruji, poslouchám. Nasávám různé názory ze všech stran. Ano, je tu binec. Ano, jenerál Pávek, kandidát na prezidenta, lže. Dokládá to i pořad Jany Bobošíkové - Aby bylo jasno. Hrůza. Napadá mě, že si nedal pokoj. Teď na něj lezou hříchy a lži, které zatajil, zakamufloval. Netušil, že svou povýšeneckostí v mládí, opovrhováním lidmi, kteří nebyli tak rychlí, šikovní, inteligentní, zdatní, schopní všeho - jako on, si nyní vyberou svou daň. Vyžalují na něj všechno, co on překroutil, zatajil, pozměnil, zalhal.

https://www.facebook.com/100083015850497/videos/3422826484661688

https://www.facebook.com/100083015850497/videos/563885182228030

Ničení aleje Košík - bezohledně

https://www.facebook.com/100083015850497/videos/1178798869708867

Pan Hlásenský se hlásí. Bože. Nějaký pán vysázel zadarmo alej. Město přesně přes alej navrhlo vedení vodovodu. Zlikvidovali všechny nové stromečky. Pán, bojující za na podzim vysazené stromy s panem H. odjíždějí na stavební odbor. Na úřadě se dozvěděli, že stavba byla zastavena. Ale vesele se bagruje dál. Blíží se k dvacet let staré lípě. Nádherně vzrostlý strom. Co se tu děje... Na úřad se nedostaneš. Zamčeno. Někdo tu píše: Kanceláře mají v osobním vlastnictví, že lidé se tam vůbec nedostanou, přitom by to vše mělo být pro lidi.

Další paní píše: Babo,musíš zvednout prd*** a jít se tam podívat!!!

Pan Hlásenský upozorňuje, že kvůli deseti centimetrům používají bagr a skrývka ornice je mnoho metrů. Ze společenského hlediska se uměle zbytečně přenáší zemina, aby to stálo hodně peněz. Kde je kontrola?!

Jdu dělat křen. V noci se do počítače vrátím. :-)

Noc. Jsem tu. Odpoledne jsem logisticky skoro téměř srovnala aktivity.

- Mami, tak já asi za dvě hodinky přijedu.

Mrknu na hodiny. Půl jedné.

- Tak to jsi v půl třetí tady.

- Ne, teď je půl třetí, tak to nestihnu. :-)

Ó, házím sebou. Pouštím si jedno z mnoha videí na Pinterestu, jak zabalit dárek. Nějaké pro mě. Pro člověka s rukama levými, jak turecká šavle.

Jdu si pro roli s hezkým vzorem. Ozdobné nůžky. Jak oni tam udělali ten okraj? Aha, posunuli papír. Mně to nebude vidět, mám světlounký vzor. No. No! Docela! Podařilo se. Na mě dobré. Beru boty, kabátek. Jedu. Vyhledala jsem dům staré paní. Ještě jsem chtěla přeposlat něco v Tg. Už stála na zápraží nádherného domu. Ani jsem nevypnula data v telefonu. Zpráva mi nejde přeposlat. Vstupuji.

- Vypadáte krásně!

Předávám dárky. Jdeme do kuchyně. Nádherný dům.

- Kdy jste ho postavili?

- To jsme koupili. To už je dávno.

Vaří mi čaj. Sobě kafe. Letos 21.2. jí odešle manžel. Zrovna v den 63. výročí svatby. Ještě den před tím dlouze z nemocnice hovořil s vnučkou. Smáli se. Držel na ni. Druhý den usnul. V našem DD. Ocitl se tam na chvíli. Paní šla na operaci s kyčlí. Těžko to nesl. Pak lázně. Oba tři dávky. Paní onemocněla v lázních kovidem. Měsíc v nemocnici. Prý bez kočko by neměla tak lehký průběh. Chjo. Jen poznamenávám, že já dva dny handrózní stav. Sobota, neděle. Pak OK. Za týden ztráta čichu, chuti. Taky asi dva tři dny vždy dopoledne. Vyptávám se na dcery. Nechci konkretizovat, aby zdejší neidentifikovali. S tou starší asi třicet let nemluví. S jejím prvním mužem se stýkají. Hovor plyne s lehkostí. Petroušek jí řekl o mamince.

- Víš, já jsem v DD nikdy nebyla. Na Štědrý den vůbec nevím, jak mě pustili na JIP k manželovi. To zařizoval vnuk.

- Měli to tam krásné. Ale včera jsem zjistila, jak jsem si namlouvala, ale ubližovali mi tam. I lidem. Tvrdá manipulace. Včera mi to došlo. Brečela jsem.

- A víš, že já dnes dopoledne?

- Já dnes taky. Úplněk. Asi silný! Ale mám tam jednu čtenářku, ta ví, zná příhody. Totiž - v uších mi znělo mamčino neřvi!

Někdo jí volá. Má své lidi. Svého vnuka. Svou sestru s manželem, kamaráda...

- Víš, že já rok nejezdím? Ale mám auto dole v garáži.

- A uměla byste?

- Uměla. Ale jak jsem byla po operaci kyčle, už ten člověk není pohyblivý... Tak jsem řekla dost. Sestra je mladší...

- A do obchodu tady kousek byste došla?

- Po domě chodím bez holí, vařím. Žehlím. Peru. Ale na ulici bych neměla jistotu.

Vypráví, jak před třiceti lety v důchodu založili firmu. Jak začínali. Vydělali si na podnikání. Pak měli třicet sedm lidí. Na jejího manžela nikdo neměl. Byl to hlava. Zdrbli jsme mou první tchýni, tchána... Dobře je znali.

- Víš, ona byla...

- Pletichářka.

- Jo, to je to slovo. Ano. A on byl divný.

Linda volá. Má celý den třicet osm. Loučím se. Hledám klíčky. Ne. Nemám. Hledáme obě.

- Běž se podívat do auta.

- Jo, jsou tu! V zapalování. Jsem já to ale trubka! A data v telefonu zapnutá.

Slibuji, že se v novém roce zas ukážu. Potěšit ji. Oběma dětem dali vzdělání. Oběma vyplatila z pozůstalosti 950 000. Každé. Ta, co s ní nemluví, jí částku hrdě nevrátila. Ani nepoděkovala. Příběhy!

- Peťuš, já jsem nechala auto před domem s klíčky.

- Bude hůř! Tuhle jsi nezamkla dům.

Nemám ráda, když mi mou roztržitost, rozjívenost, nesoustředěnost připomíná. Trošku se pak bojím... Když nechá on klíče v zámku, to je OK.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-08_Obdarovana%2C_obdarujici/

Linda odpočívá v obýváku. Ukazuje nám dárky od paní spolumajitelky továrny. :-) Radost. Gratulujeme.

- Ty žhneš!

- Lindo! Mělas´ zůstat v Pze!

- Ne, já už tam nechci být. Mami, tady tu hvězdu mi Zuzka říkala, že ji mohu dát mamince.

Jdu k autu. Pokračuje dál směrem ke svému budoucímu bydlišti pod horami. Nechala tu Kitty.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-08_Krmeni_tri_kocek/

Obstarat kočky. Mezi Zrzku a Kitty stavím krabici, na ni bundičku. Jako paraván. Ať na sebe nevidí. Černá by neměla klid a huhňala by do misky nadávky. Nikdy netuším, jestli nadává na mě nebo na celý svět. Mourka stavím bokem. To je koncert, když všechny mají rypáčky zapíchnuté v mističkách. Fotím. Petroušek se jde podívat, jak jsem to zařídila, aby byl klid. Černá chce ještě, ještě, ještě. Žere ze stresu. Tak jí dávám ještě, ještě, ještě.

- Peťuš, ukroj si chlebíček na zítra do krabičky.

Rozdělávám šunku. Bílou krajku z okraje házím Kitty. Vím, nemá se to. Slaná. Ale chlamst, chlamst, moc jí to chutnalo.

Ještě zlikvidovat žehlicí prkno. Nemyslet na svět. Nemyslet na utlačování vlastenců. Nemyslet na spící. Nemyslet na hádající se, kdo je nejlepší. Nikdo není nejlepší. Jeden je šmejd, druhý to samé na druhou, třetí tu zavedl tečkování. Genocidu. Další taky zaprodanec. Paní z dneška má čtyři dávky. Prý dobré. A manžel usnul - mozek se ucpal. Taky čtyři dávky. Možná po roce od operace by už dávno chodila bezpečně po ulici. Spekulace. Nevím.

Na okně svítí něžnými barvami stromečky. Ještě hodinu budou svítit. Je 23.59 hod. Výjimečně léčivá retrospekce hotová. Ano, léčivá. Mohu si hodit na papír myšlenky, názory, za měsíc, za rok je třeba změním. Doufám, že tu nebudou cvičení hrdlořezové odpůrců režimu.

Mourek v koši. Kitty u mě v pracovně - snad. Prve byla v technické. Zrzka klasika - venku, si myslím. Kamna blikají. Dům voní. Koledičky tichounce hrají. Nesvítím. Přesto tu je tolik světýlek, že svítit nemusím. Dýchám zhluboka. Přeju si MÍR pro českou kotlinku. MÍR pro slovenský národ. MÍR pro Evropu. Pro svět. Ať už všechno zlé zmizí v propadlišti dějin. Aby se lidi začali usmívat. Aby se zbavili svých starostí. Aby mohli méně pracovat. A přesto aby měli všeho dostatek. Aby si država hýčkala své lidi. Aby platily zákony. Zákony pro lidi. Aby lidi dodržovali pravidla slušnosti, ohleduplnosti, lidství. Aby žili zdravě. Aby byli zdraví! Bez léků. Aby jejich děti žily pro svou vlast. Aby slovo VLAST mělo svůj obsah. Aby děti věděly, kde mají svou vlast. Aby byli holkou nebo klukem. Aby si lidi vážili své země. Abychom pozbyli potřebu držet si armádu, policii.

TAK SE STAŇ!

Dobrou noc!