Lipový

Další krásný den za námi. Budím se brzy. Do budíku tři hodiny. Zalézám do sarkofágu a - jak jinak! Spím natotatašup. Budík jsem asi vypnula. Telefon. Milena. Omylem.

- Mileno, díky, v deset má přijít klientka. Zaspala jsem. :-) Právě včas jsi mě vzbudila.

- A jak se máš?

Netuší, že se horečně musím vpravit do dne.

Deset deset. Paní mi vždy dává náskok. Zná moji nedochvilnost. Aha, dnes asi pracuje. Zapomněla včera zavolat. Volám ji až v poledne, kdyby spala po noční.

- Irenko, já jsem nemohla. Jsem v práci. A zapomněla jsem ti dát vědět.

Chechtám se. Dnes by mě zastihla v noční košili. :-)

- Máš dost jídla?

Sjednáváme náhradní termínek.

Dopoledne pracuji. Mám novou klientku. Zákaznický servis nechám až na večer. Cizím lidem nerada vstupuji do soukromí večer. I když si napíší čas 17-20. Nejraději mám 12-17.

Pod hovorem volá Petroušek. Zapomněla jsem se ozvat.

- Jak to, že nereaguješ?

Řehtáme se.

- Peťulko, pracuji. Vypravovala jsem balík. Nešel v celém regionu server Herbalife. Zdrželo mě to. Zapomněla jsem. :-)  

- Jedeš za babčou?

Chci jet za maminkou dřív. Člověk míní, hodiny mění. Nejen že nestihnu čtrnáctou. Já přijedu kousek po patnácté...

V aleji se dole v trávě prochází bažant. Seskakuji. Fotím. To moji blízcí nemají rádi. Stále seskakuji. Fotím. Kochám se. I na horách. Linda hobluje svah. Já fotím z kopce, a pod kopcem a milovanou bílou paní - naši Sněženku. Kouzelná... Kdo ví, co se skrývá v ní. Nemyslím Kovárnu. Myslím hloub... Fotím a seskakuji i na kolách; Linda mi ujíždí. Já fotím. :-) Kochám se. 

Na kraji stezky odkvétají vlčí máky. Spěchám. Až cestou zpátky... Měla bych si připravit telefon nebo foťák. Sojka na mě nepočká. A že jich tu je. Jak zastavím, přeletí přes řeku. Nemám šanci ji zachytit. V dálce na asfaltu veverka. Brzdím. Vytahuji telefon. Ano, nečeká. Ale vím, že tam někde vběhla do trávy, tedy poběží do větví. A jo. Je to tak. Vyběhla do keřů a za ní druhá. Loni na podzim mi jiné tři předvedly kolotoč po kmeni. Honily se dokola, vřeštěly, pištěly. Holky veverčí směřují do koruny stromu přes cestu. Jejich svět. Jejich svobodný svět bez hranic. Bez strašení. Vřeští, pískají, honí se, kudy chtějí. Volnost. Radost. Svoboda.

Jedu dál. Kochám se. Nasávám vůni krav. Jejich bylinkového hnoje. To nikdo nepochopí. Cítím v podtextu nějaké pyžmo, základ kvalitních parfémů. Vůni střídá divočinka léta; kopřivy, černý bez. O nos se opřela vůně lipového květu. Už? Až zpátky. Labe plné. Voní divokou vodou. Fotím něhu lipového květu. Volám do DD. Za pět minut prosím maminku dolů k výtahu. Podle hlasu jsem asi hovořila s Květulkou. Prý vyřídí. Holky zlaté pečovatelské. Co práce mají za sebou. Parkuji pod kaštanem na lavičce. Vybaluji z košíku termosku s horkou vodou, šlehané jahody, caro, sojové mléko... Tomáš už mamku veze. Sluší jí to. Střih se povedl. 

- Mami, víš, že jsem tě odvezla asi před třemi týdny k holiči?

Netuší. Jak jí asi je, když neví.

- Mami, víš, že jsme tu včera seděly tady pod kaštanem?

Nepamatuje si. Sbírám kaštánky ze země.

- Mamko, přeci jsme se divily, proč kaštánky padají.

Ptám se, jestli ví, kde jsme. Ví. Obracím hovor na řemesla v její vesnici. Už dlouho jsme se nepodívaly z třetího patra do pohádky. O hájovně jsme mluvily včera. Mařenka Kuřetová. Podporovala jsem dopisování mezi ní a mamkou. Ale paměť slábla. Holky se potkávaly někdy na koncertě ve Velichovkách. Ach jo. Kolik snažení, kolik našich cest, kolik času! Tolik pinožení... Pak přijde deset vymyšlených týdnů a má péče se hroutí, maminka se propadá.

Dřív jsme jsem ji vozila každý víkend k nám. V neděli jme vyrážely do jejích milovaných Velichovek na lázeňský koncert. Potkávala tam své známé. Sedávala jsem někdy na lavičce opodál, pozorovala cvrkot. Teď už je maminka upoutaná jen na prostor DD. Co mám ještě udělat? Co bych si vymyslila? Mami, maminko, ještě tu mohu pro tebe být.

- Mami, pamatuješ ještě bednáře?

- Pamatuju. Jmenoval se Špryňar. Dělal sudy.

- A měli jste doma taky nějaký sud?

- Měli. Dva. Jeden byl na zelí a druhý... herdek, na co byl ten druhý? Nevzpomenu si.

Přivezla jsem jí jahodovou buchtu. Zalila caro. Jahody se smetanou už se do ní nevešly.

- Mami, chceš kousek kokosového kmenu? Nebo kostičku kaštanů.

Její věta:

- No, to bych si dala.

Tu větu velmi často doma používáme. A ještě jednu maminčinu perlu: Teď si tady sednu, až si z toho lehnu. :-)

- Potřebuju čůrat.

- Mami, a chceš ještě..

- Potřebuju čůrat.

- Mami, Tomáš pro tebe každou chvilku přijede... A chceš ještě...

- Potřebuju čůrat.

Tomáš je tu. Musím se smát. Jednoznačná informace. :-) 

Pusinkuji na krk, na heboučké líce, hladím, loučím se.

- Mamko, zítra by mě měla zastoupit Iva. Vyměnili jí oko. Chodí u toho na brigádu. Asi se raději bude věnovat Mileně. Chápu ji. Je stará. Vydržíš to jeden den beze mě? Jedu k holiči, do Polska, taky si u toho trošku budu podnikat...

- Vydržím. Ta bude u Mileny sbírat drby.

Jasná chvilka. Jasná zpráva. Ať si holky dělají, co chtějí... Mám Milenu ráda. Má dobré srdce. Kdybych ji poprosila, aby za mamkou přijela, nakopla by auto a jela.

Na stezce kouzelně. Vůně, ptáci, řeka... Seskakuji několikrát pod lípou. Dovoluji si. Češu lipový květ. Komu v zimě pomůže? Na konci stezky seskakuji naposledy. Tolik barev. Modrá, fialová, rudá, zelená, bílá... Svazenka vratičolistá, vlčí máky, zelené pole dozrávajícího obilí, bílá - rmen nebo heřmánek? A lodyhy bršlice. Kdyby to byl heřmánek, beru ho. :-) Ireno, šlapej domů.

Odemykám branku. Ťutínek sedí s naším nájemníkem z paneláku na terase. Přinesl nájem. 

Ach jo. Zas hluk. Celý den hluk. Letadla. Soused seče, dopoledne za plotem řev mraků dětí koupajících se v bazénu. Ten zvuk mám ráda. Ale dospělí stále dávají příkazy. Pojď sem! Nechoď tam! Udělej! Nedělej! Pojedeme? Nejedeme. Nastěhovali jsme se do nového domu. Do zahrady. Do oázy klidu. Už druhý den vnímám hluk. Nad hlavou, okolo sebe. Sekačky. Stroje. Popeláři. Letadla. V čem to žiju?! Mohl by tu být klid?! Jako dřív. Naproti se nastěhovali mladí. Hluční. Hodně hluční. Vedle ještě nebydlí, už ruší klid a pohodu. CHCI KLID!

Náš nájemník, cikán, dře jak barevný. Ne, jak barevný - to už dnes neplatí.

- Karle, vy jste jediný cikán, který pracuje.

- Měl bych jít vzorem těm nemakačenkům, co berou podporou, že jo?

Kája mi líčí své existenční trable. Pracuje, pak mu někdo nezaplatí... Je šikovný. Činorodý. Hledá, hledá.

- Karle, nemůžete pracovat zadarmo.

- Ne, já už to mám ošetřeno. Dělám, pokud neplatí, jedu jinam... Mám víc zakázek. Ten korona virus!

- Kájo, vyhrabete se z toho, nebojte. Vy ano.

Má sen. Chce domeček se zahradou... Podvyživený. Zhubnul další tři kila.

- Až to zvládnu, koupím si výživu.

Loučíme se. Petroušek odjíždí na trénink. Rychle myju přední i zadní terasu. Kde se tu bere tolik pylu? Řepka dokvétá... Ještě chvíli pracuji. Hovořím s novou klientkou v posledním sluníčku. Radím co, kolik, čeho, kam. Vyděsila jsem se. Hovor přerušen. Za zády hrozný hluk. Vběhla sem zpoza domu Micka; v závěsu moráček. Taky se parádně vylekal. Nečekal mě venku u stolu. Zabrzdil v kačírku s hrozitánským hlukem. Packami vyryl důlek. Kamínky odskakovaly do trávy. Hodil zpátečku. Zmizel jak pára nad hrncem. Micka pokračovala v cvalu do zahrady. Co to bylo za dostihy? Moráka tolerujeme. Sedí třeba Micce na boudě. Nebo na bedně s polstry. Taky prý sedí na křesílku na terase... Chodí do misky pro ježky; chočený.

Ťutínek je tu. Líčím mu zážitek s divokým kočičím tryskem. Máme chvilku pro sebe.

Jdu spát. Babo Jago, ty sípávý hnuse, zajímá tě, jaký den jsem prožila?

NÁDHERNÝ! Krásný! KOUZELNÝ! Unikátní! SENZAČNÍ! JO, ABYCH NEZAPOMNĚLA: ÚSPĚŠNÝ!!! :-) A láskyplný!

Dobrou noc!