Literární

Nedělní ráno. Jsem sama. Péťa pracuje. Zrzka čeká na mé zmrtvýchvstání. Na dlažbě v koupelně vyhřívá svůj rezatý huňatý kožich. Vítá mě svým vr. 

Dokoukla jsem policejní zvůli včera v Písku. Nemají pod kontrolou pohyb. Nezvládají. Nezvládají nic. Pracují živelně. Nehovoří pravdu. Straší. Ubližují. Zdá se, že nabrali do černých hadrů saďoury. A ti se rádi realizují. 

Loni jsem v dnešní den dávala na FB rámeček - jestli míní otravovat koronou celý den. Netušila jsem. Ne! Celý den ne. Celý rok! A druhý rok. Čeho je moc, toho je příliš. Krmí lidem uši. Ti líní bez chuti hledat, věří. 

Dnes se odvážní sejdou v Pze. Není to bezpečné. Tajní si s davem udělají, co budou chtít. Známe to. Když nechtějí lidé vylézt, nastrčí mrtvého studenta Šmída.

Do domu proudí slunce. Venku zima jak v psírně. Zrzečka chce ven. Jen mezi dveře. Zpátečka. :-) Možná dnes začnu pracovat na zahradě. Ale možná se jen podívám do sluníčka. Ještě je čas. A zima.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-07_S_maminkou/

Jedenáct. Měli by zvonit z DD. Zkouším kamerku. Nejde. Chystám tbl. Nezapomněli? Prozváním. Nejde to. Devět minut po. Už zvoní! Dnes potěšena. Irenka. Irenka mladší. Dcera Irenky starší. Hurá! Tak se vrátila po MD. Holčička. Odcházela před stěhováním do hradeckého GP s jedním dítětem. Vrací se se třemi. Chvála bohu. Druhá holčenka, taky jsem ji měla moc ráda, nevrátila se z MD.

- Jste to vy?

- Jsem. :-) 

Krásné oči. Smějí se. Maminka je vykoupaná. Má krásně upravené vlasy. Děkujeme. Moc děkujeme! Moje zvadlá maminka. Vyprávím, jak lidi nechtěli věřit fotečkám z jejích téměř jednaosmdesáti let. Maminka se občas hezky usměje. Dnes potěšena zmínkou o své kráse. Má cenu jí vyprávět o nové totalitě? Má. Vnímá. Přemýšlela jsem, jak by mamka dnes reagovala. Jak by kličkovala se svými proděravělými plícemi před zrůdnými služebníky totality. Zadusila by se. Jak by to bylo? - Plané přemýšlení! Neztrácej energii!

Snažím se vžít do myslí černých zakuklenců. Mají děti? Mají hypotéky? Mají strach? Mnoho z nich se vyžívá ve své síle, moci, krutosti. Mnoha z nich kvete na hledí blbost. Zastiňuje jim výhled. Kdyby zdvihli hledí, možná by lépe viděli. Zamaskovaní - anonymní. Zapisovat čísla! Blíží se den zúčtování. Bude potřeba doložit u soudů. Večer vidím obrázek povalené ženy na dlažbě. Meinstream s chlubí? Nebo vyhrožuje?! Černá tlapa na jejích ústech. Fuj. Bouří se mi emoce. Mít tak silného bojovníka, aby mu dal mezi oči. Skolit ženu. Za co? Že neměla mordu ofáčovanou? Ale to je protizákonné. No jo, když já jsem zapomněla. Zákon tu policie nectí. Nutí lidi do roušek. S formaldehydem, nanočásticemi, rakovinotvornými jedy. Vím, nezachráním svět. Mám v mysli všechny uvězněné v bílém deklu. Pokladní, prodavače, pečovatelky, uklizečky, rozumná zdravotní personál... Myslím na Gargamela, jak na mě v pátek zaječel, jak když ho píchne vosa - bez respirátoru nééé! I s tímhle chudáčkem soucítím...

https://www.facebook.com/petra.scholzova.7/videos/1547043708836108

Vzpomínám na loňsko. Poslední, zcela poslední den před lockdownem natírali v DD barvou kolíčky. Lepili je na plastový obal na květináč. Praxi si tam vymohla mladá paní v doplňujícím studiu. 

Zmiňuji mamince Erika Besta. Američana se znalostí českých dějin, tradic, obyčejů. Obrovského vlastence. Miluje naši zemi.

Loudím z maminky pohádky. Ne? Nevzpomene si?

- Mami, tak myslíš, že bychom nějakou pohádku daly? 

- Nemůžu ti říct, protože si nevzpomínám.

- A nějaké názvy bychom daly?

- Nějakou pohádku? O Budulínkovi.

- Supér. Výborně! Ještě nějakou?

Vedu mamku k té druhé. V pátek jsem smotala Budulínka s Pacholíčkem.

Mamka kupodivu vybírá tu, kterou si přeju. O Pacholíčkovi. Vyprávíme a maminka nádherně doplňuje známé repliky:

Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám tvou sedničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zas půjdeme.

A Pacholíčkovo volání:

Za doly, za hory,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka,
pacholíčka
jeskyňky nesou.

Mám před sebou text Němcové. Rozkošné staré tvary. Prstéčky. Sednička - světnička. Moje prababička říkala seknice. Zastavujeme se u slova jeskyňka - jezinka. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-07_Trnka/

Vybavují se mi Trnkovy ilustrace. Kdo zná z dětí ještě dnes "kultovní" Trnkovu Kouzelnou zahradu s protivným kocourem a snovými Trnkovými obrázky? :-)  U Trnkova domu v Košířích děti opravdu využívaly rozlehlou zahradu. Vždy musely říci, do které části si jdou hrát. Dokonce si vzpomínám, asi před třiceti lety na nějaké vyprávění. Trnka byl se svou ženou rozveden. Ale docházel. A děti ani nepostřehly, že rodiče spolu nežijí.

https://www.extrastory.cz/trnkova-pohadkova-zahrada-opravdu-existovala-zustala-vsak-zakleta-v-case

Hledám. Z rozhlasového vyprávění nacházím útržky. I to, jak se pak dostal do sousedství Werichova nájmu na Kampě ve vile modrého abbé... Werich vzpomínal; občas slyšeli na půdě jeho kroky. :-) Kdo byl modrý abbé? Dobrovský. Proč modrý? Prý nosíval modrou pelerínu. Bývalou koželužnu Nosticové přestavěli na bydlení pro Dobrovského. V roce 1918 při prvním zestátňování vila přešla do rukou československého státu. Ve vile na Kampě Werich bydlel v patře. Nesnášel se svým sousedem z přízemí. Vladimírem Holanem. Holan bude mít teď 31.3. výročí úmrtí v roce 1980. Byl samotář. Měl proč. Jeho dcerka Kateřina žila s Downovým syndromem. Bál se o ni. Po roce čtyřicet osm někdo Holana udal za neopatrné řeči v hospodě. Zavřel se do sebe. Tvořil, překládal. Ve 30. a 40. letech vedle Seiferta, Halase patřil k největším básníkům. Jeho imaginativní tvorba se těžko četla. Filozofické spirituální verše s mnoha novotvary. Místo listopadu vymyslel odřiles. Neměl rád Wericha. Psal do šuplíku. Werich si ho vážil. Chtěl mu pomoci. U Werichů se nemusela hlásit návštěva předem. Holan si na to potrpěl. Žil v chudobě se svou milovanou ženou jako skvělý svědomitý otec. Když Kateřina v osmadvaceti letech umřela, nevzpamatoval se. Asociuje mi to smrt Ladovy dcery Evy po bombardování v roce čtyřicet pět. Taky se nevzpamatoval. A to měl ještě jednu. Nadanou malířku Alenu Ladovou.

Málo se ví, že Holan byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. (Jirásek, Vrchlický, Čapek - každý několikrát. Až - kdo ji získal a proč?!)

Holanovy verše z Prvního testamentu krásné; doporučuji. Nebo Terezka Planetová - epická báseň. Ale vrchol - básnická skladba Noc s Hamletem. Vyšla na LP. Holan se pak přestěhoval a už nikam nevycházel. Kateřinu přežil jen o tři roky.

Jéžiš - jak se mi začne řetězit v hlavě moje milovaná literatura, vine se klubíčko myšlenek...

Tak ptám se na ty názvy pohádek:

- Ale to bychom něco sehnaly.

Řehtám se. To bylo mamčino. Vždycky něco sehnala. Něco vymyslela.

Přišla mě pozdravit i Irenka maminka. Holčičky - jako záslužnou velezodpovědnou práci vykonávají! Děkuji!! Irenka starší se směje, je radostná a náladičku přenáší na své svěřence. Mladší Irenka působí spíš dojmem introverta. Ale to jen proto, že ji ještě moc neznám. Sláva, že se vrátila! Hlavně - ať vydrží a ať jde ve šlépějích své skvělé maminky!

Zvonek. Kdo to je? Á! Můj milovaný mladý pomocník na počítač. Otec dvou nejskvěleji vychovaných slečen. Přišel se mrknout na kamerku. Už, už. Ne. Zařizuje mi vše. Má přehled. Prý pokud jsem si zaplatila nějakou službu navíc, budu mít počítač raz dva doma. 

- Podívej se do mailu, jestli tam teda mám, že ta Alza to opraví...

- Máš to tady, vidíš?

Přeposílá si mail. Mou fakturu má prý v kopii ve svém počítači. Ntb, můj zlatý, pojedeš na výlet. Opraví ti oko, abych zas mohla sdílet mamince obrázky. :-)

Petroušek je tu. Nachlazen. Vařím bylinky. Balím ho do deky. Večer využívám babskou radu. Do bílého plátýnka vinu brambory z páry. Jeden závinek mu pokládám na zátylek, druhý na čelo. Frajer chodil revidovat kotelny. Do tepla, ven, do tepla ven. Zdá se, že šála letos pro něj byla neznámým pojmem.

Zrzečka rejdí po zahradě. Dnes jsem kocourka nepostřehla. Ale vynesla jsem mu pár drobných krůtích kostí z polévky.

Zatápím brzy. Podpaluji pytel po kočičím stelivu. Hoří modrým plamenem. Je to z barvy nebo ze zbytků steliva? Snad kočky chodí do nezávadné hmoty.  Dnes jsem četla, co všechno lidi dýchají v zednických nebo lakýrnických respirátorech. Na obalech varují - nebezpečí pro nošení. Formaldehyd, zaujala mě vonicí látka, aby nebyl cítit smrad z umělé hmoty. Tfuj!

Sledujeme krimi seriál ze staré Phy. Točili u nás v Josefově. V tom krásném otlučeném městě. V barokní perle. Víc a víc obdivuji stavební um francouzského stavitele Josefova. Inženýr s děsně dlouhým nezapamatovatelným jménem. Znám jen jeho koneček. Duhamel de Querlonde. Všechna čest, co narýsoval. Jeho stavitelské umění jezdí obdivovat mnoho turistů. Jen kdyby nám pevnost nepadala na hlavu.

V seriálu jdou inspektoři do nádherné vily.

- Peťuš, ta má prolamovaná okna, jako by je rýsoval Gočár. Vlastně celý tvar domu - jako drahokam. Vypadá to na Gočárovu ruku. Dcera majitele policii ve dveřích vysvětluje: 

- Úplně nová vila, co?

- Ano, od architekta Gočára.

- Peťuš, jsem dobrá, viď?

Kulisy seriálu jsou z Josefova. Otlučená Okružní ulice, Zbroják - zbrojnice... Vzápětí se objevuje Loreta.

Ne, architektura není Petrouškova silná stránka.

Ani jsem si nevšimla, jestli dnes přejel ten vlak v jednu ráno. Každopádně - jedu se přemístit. :-)

Dobrou noc!