Loni mi explodoval zub. Kitty prohnala Moráčka.

26.12.2018

Irena Hrobská 26. prosince 2017 · Jaroměř ·

Den jak víno. Veselý, radostný, rodinný, magický, s překvapením a dobrodružstvím. Ráno jsem zkoušela - co moje plíce. Chrchlaly lépe, bezbolestněji. Na noc jsem je už podruhé zabalila do teplého sádla. Líbilo se jim to. Bolí méně. Radovaly se navíc, že můžeme bezstarostně spát. Oběd hotov. Úkol dne: Zabalit dárky pro dnešní hosty a za maminkou. To musím zvládnout. S přehledem. Během oběda si dcera všimla, že nám po zahradě brousí cizí kocourek. Krásný moráč. Dopoledne jsem obdarovala stromy zbytky od štědrovečerní večeře. Kocourek obcházel jednotlivé jabloňky a švestky a pochutnával si. Tak to je on! Čas od času hodím na zahradu starý sýr, šunku. Než jdu spát - pohoštění zmizne. Ježci jsou už zatepleni. Tak to je tenhle krasavec. Micicinda asi spala v boudičce. Šla jsem ke dveřím do zahrady a zaťukala jsem lehýnce na sklo. Moráček se otočil. Co tu děláš? Gestikuluji. Nevadí Ti, že to není Tvoje? Podíval se bezelstně a dal najevo, že nemám rušit. Mlsal dál mou štědrovečerní koledu stromům. Dcera vzala svou pražskou Kitty - je to rytířka. V Pze vyhledává souboje, tu přijde s natrženým uchem, tu nakousnutým ocáskem. Sem tam jedou na pohotovost s otravou od kousnutí. (Kitty se skrývá v tújích malé pražské zahrádky. Očekává pejska. Jakmile jde nějaký okolo, vystrčí svůj černý pařát. Tuhle šla sousedka se svým psím miláčkem: Pojď od toho plotu! Nebo chceš přijít o oko?) Přes okno si prohlédla nevítaného hosta. Otevřeli jsme dveře. Cesta volná. Vykročila obezřetně do zahrady. Kocourek ještě chvíli žvýkal. Po očku sledoval Kitty. Nevzrušoval se. Nikam nespěchala. Dávala si na čas. Ježila se, přikrčila, spouštěla hrůzu. Najednou vystřelila. Kocour střelhbitě šup přes plot, už byl u sousedů. Teprve mě napadlo vzít telefon a zkusit ho vyfotit - není za rybízovými keři dobře patrný. 

Kitty si pošmákla na jím objevených dobrůtkách. Při návratu do domu se ještě výhrůžně podívala, jestli kocourek pochopil, čí revír tu je. Po boji se zjevila i naše Micicinda - jako by nic začala obcházet lavory zrytých stromů a ochutnávat, co jsem tam chvíli před tím rozsypala.
Za mamkou a zabalit dárky. Víc jak půl roku se mi ozývá vlevo dole stolička. Je poťouchlá. V listopadu mi zubař nic nenašel - prý citlivý krček. Krček byl citlivý v nejnevhodnější chvíli. Většinou se mu nelíbil kontakt s hlávkovým salátem. Tupě bolel. Irigátorem jsem proplachovala mezírku, kartáček si nejvíc zatancoval na tomto zlobilovi. V poslední době mě bolel průběžně - pět minut ano, hned se uklidnil, vyčistila jsem ho a za tři čtyři hodiny na minutku. Irigátor se mnou cestoval v listopadu v kufru do Zakopaného. V adventu jsem si jednou odpoledne lehla k Herbáři a to se mu vůbec nelíbilo. Včera jsem měla celý den připravený pytlíček s aulinem. Léky neberu, nemoci nemám, nic mě netrápí. Nedošlo na něj. Manželovi jsem se svěřila: Ten můj zub je jak planeta Země. Chvíli je tichý, v klidu, pohodě, najednou v něm zaduní, pak sjede blesk, rýpne v něm, pak se uklidní, najednou spustí zemětřesení. Nikdy nevím. Je nevyzpytatelný.

Balím dárky. Zoubek se vyšponoval k výkonu. Manželovi říkám: Zoubek se probral. Čím víc se soustředím, tím víc bolí. Běžela jsem si ho irigátorem prostříknout a očistit. Popadla jsem kartáček, že ho objedu nejprve štětinkami. Irigátor nebyl dnes potřeba. Pod něžným dotekem kartáčku zub prasknul. Explodoval s nebývalou razancí do celé dutiny ústní. Druhá půlka zůstala. Prohlížím kousky. Vidím kázek z jedné i druhé strany. Aha, toto je ten citlivý krček. Bez skrupulí jsem do sebe nalila sklenku aulinu. Bolest odešla. Je po zemětřesení, dunění a blescích. Uvidíme zítra.

Teď rychle za maminkou. Probrala jsem ji. Měla starost, že musí ještě dělat - uklidnila jsem ji, že v téměř jednadevadesáti určitě nemusí. Oddychla si: Jé, to jsem ráda, no to jsem se uklidnila. Směju se a otevírám krabičku s cukrovím, nalévám horký čajík. Mami, chceš vaječný koňak? No to bych si dala. - Tuto větu jsem už dlouho neslyšela. Mami, tak nejdřív dáme štamprličku na kost a pak... Vypila skořápky a už nalévám žlutou lepivou mňaminu. Pochvalně pomrukuje: No, to je jiné, to je krásná barva... A chutná jí :-)
Jedeme domů, chci si na hodinku dáchnout. Ten čas .-) Já chodím všude pozdě. Druhá dcera přijela o hodinku dřív. Mami, ale opravdu jsi říkala na šestnáct. - Vůbec nevím, že jsem něco domlouvala. Nevadí mi to, jsem ráda, že se rodina schází. Mám ráda obě holky :-) Jaká synchronicita! Za hodinku přišel mladší manželův syn s rodinou. Cítím v srdci příjemno. Rodina - propojenost, pomoc, výměna zkušeností, informací :-) S vnučinkou je legrace; její maminka jí předává energii budoucí ženy - tančí s ní, předvádí ladné pohyby, cvičí chodidla... Jsem okouzlena. Připojuji se - šlapu po hranách chodidel, po vnitřní klenbě - dělám medvěda. Marie Zítková cvičí na YT relaxační cvičení. Při chůzi po hranách říká: Jdeme jako medvěd. Když takhle půjdete jako medvěd po hranách chodidel noční Prahou, nikdo Vás nepřepadne :-) Předvádím medvěda rodině - řehtáme se. Pak cvičíme na korkových zátkách. Smějeme se, radujeme se, debužírujeme... Ó, díííííky. Děkuji. Děkuji za dennodenní obyčejnosti. Pro mě - zázraky. Rozdáváme si dárky. Vnučinka emotivně vyjadřuje radost. Nabíjející!! Má princeznovské šatečky. Dám sem rozmazanou :-)
Jsem šťastná. Jak říkal ten prostý moudrý "betlémák" :-) K Vánocům nepotřebujeme sníh. Stačí rozsvítit parádně každý své světýlko a atmosféraVánoc ožije. Prožila jsem den opojný jak víno :-) Svítili jsme si navzájem :-) Zkuste si to zítra také! Ať svítí víc a víc a víc lidských srdcí :-)