Loni v tento den na FB :-) Krásný den s běžkami a maminkou

Irena Hrobská

18. ledna 2018 · Jaroměř ·

No to byl zas vír! Jak to máte vy? Mně to uteklo i s dvěma zpožděními. Mám pocit, že den jedu v rychlíku. Pokud zrovna nemá sto minut zpoždění. :-)
Otevřela jsem oči. Sluníčko. Kochala jsem se oknem z ložnice. Vyběhla jsem z terasy do zahrady. Slunce, mráz, nasněženo. Nemohla jsem se vynadívat. Srdce se mi tetelilo štěstím. Já můžu!!
Koukat na východ životodárné hvězdy;
koukat do sličných korun stromů;
koukat na modrou oblohu - ráno! Ostatní už hákují v montovnách pod knůtou nadnárodních korporací v umělém světle zářivek, slouží, prodávají, úředničí...
Musela jsem taky chvíli pracovat, ale na desátou jsem se vyhrnula do luk. Sluníčko; vzduch províval čerstvý vítr. Vháněl mi slzy do očí. Tekly mi po tváři, nudle za mnou vlála. Funěla jsem. A to jsem jela poloviční trasu než loni. Cítím, že potřebuji trénovat. Sníh je tvrdý. Zdálo se, že se stopa zpevní. Jenže odpoledne... :-) Vichr, liják. A bude po stopách :-) Dopoledne - to byla bašta. Než se spustím do luk - brrr, je tam pro mě prudký kopec. Ve stopě drandí sem a tam jen po jedné straně louky sedmdesátiletá paní. Loni mi svěřila, že jezdí, na dohled z oken jejich domu. 

Oběhnu louku a pod viaduktem vbíhám na delší část trasy. Prohlížím si znovu železniční násep. Kvalitní. Drží stále. Lemují ho vzrostlé stromy. Nějaké pako by mohlo napadnout, že ohrožují trať. (U Labe v létě mi zas tvrdil úředník, že kořeny stromů nezpevňují břehy.) Auta projíždějí tunýlkem z Jaroměře do Josefova. Teprve loni, vlastně předloni na Silvestra jsem si všimla stromů nad cestou. Tehdy mrzlo. Vystoupila jsem a fotila jíní na šípkách, větvičkách. Křehly mi ruce. Zdvihla jsem hlavu. Objímaly se větvemi.
Poslouchala jsem Zprávy bez cenzury na SVCZ.
Bývalý analytik CIA Raymond McGovern: Do volieb v USA nezasahovalo Rusko, ale FBI
"Krvelačná" jaderná doktrína USA ohrožující Rusko unikla na internet
Google, Amazon a další firmy vám od ledna vidí na bankovní účet.
Amazon (co to je?) a Google mají přístup k našim bankovním účtům? Vidí všechny platby. Znamení šelmy - pokud nebudeš chtít, nebudeš moci nakupovat.
https://www.svobodny-vysilac.cz/2018-01-16-zpravy-bez-cenzu.../

https://www.svobodny-vysilac.cz/2017-12-13-zpravy-bez-cenzu.../

A mou oblíbenou PhDr. Vítovou. Děsná zjištění. Našim dětem jsou od mala vymývány mozky. To stojí za poslech!

https://www.svobodny-vysilac.cz/2017-12-19-proc-je-vystoupe.../

Klušu. Dívám se na prvorepublikové vily. Přitahuje mě ta s modrými rámečky brýlí :-) Prve jsem ukázala její fotku manželovi. Hned věděl, kdo tam bydlí. Jsem jak slepec. Tolik lidí jsem odučila, poznala, jsem tu tak dlouho a nikoho neznám.

Běžela jsem na druhý konec města. Louka se stáčí zpět k domovu. Podbíhám viadukt. Jé, vidím psího kamaráda. Jak se jen jmenuje! Dan? Ne - Ben. Už se ho nebojím. Letos je klidnější. Ukázněnější. Zdravím se s pánem. Loučím se. Odbíhám. Ještě kus. Míjím sněhuláka. Na hlavě čepici se sněhovou bambulí. Kopec. Nejhorší část cesty. Jsem nahoře. Mokrá jak myš. Vrtá mi zas hlavou, nač je to funkční triko?
Chodníky jsou sněhové; běžím po nich naší ulicí. Zastavuji se u pejsků za plotem. Radostí skáčou. Běží pro hračku. Chlácholím je, že musím utíkat. Tíží mě čas. Jasně, na RHB pozdě. Neva. Zkusím to příště. :-)

Pilně pracuji. Stmívá se. Jedu za mamčou. Lije jak z konve. Kde je ta ranní nádhera? Kdo to tu spustil konev?
Mamča mě vítá. Prý jsem ji zachránila. Ubližovali ji. Uklidňuji ji:
Mami, tady jsi v bezpečí. Jsou tu na tebe hodní! Mami, neboj se ničeho!
Za chvíli říká:
No jo, ale jak se dostanu domů, když tu nemám ani kolo ani auto?
Maminko, budeš tu nocovat. Jsi v bezpečí! Víš, že jsem tu každý den mimo středy a soboty?
Neví. Přináším z lednice skořápkového panáka na kosti. Poslušně vypije. Říká:
Jdu na malou.
Mami, nejdeš!
Dávám ji na mísu. Už jsem zručná. Kde by mě to napadlo! Povedlo se. Obě spokojené. Nechce nic jíst. Beru mističku s přesnídávkou.
Mami, trošičku.
Naberu vrchovatou lžičku. Oklepe se.
Mami, nechutná ti to?
Jo, nechutná. Já mám ráda po troškách.
Tak dobře. Maminko, po troškách, jo?
A tak po troškách vyjí mističku.
Z okna pozoruji nádherný západ slunce v jedovatých barvách. Copak nám to tam zas nasypali. No, něco na déšť. Fotím, ukazuji mamce. Volám s dcerou, povídáme si ve třech. Volám synovcovi. Mám ho moc ráda. Pamatuji si na den, kdy se narodil 16.7.1969. Zrovna jsme se s mamkou vrátily z Libereckých výstavních trhů. Zájezdy... :-) V ten den přišel na planetu. Skákala jsem radostí. Až jsem skočila do kýble s vodou :-) To jsou vzpomínky. Na něco se ho ptám. Pozdravili se s mamkou. Pookřála. Usmívá se.
Jedu domů. Fotím srpeček v divných barvách. Volám manželovi, jestli by mě vzal do divadla na přednášku o vínu s ochutnáním. Slyším: Já to věděl, že to nestihneš pěšky.
Malý sál divadla. Poslouchám o vínu. Pěkné vyprávění Standy Rudolfského. Má u nás vinotéku, v Kuksu vinici a v Kutné Hoře vinařství :-) Konec je korunován ochutnávkou. Pijeme šampaňské - jen tisíc lahví. Jednu si cení na pět set. Moc jich neprodají. Většinu vypijí s Vlastičkou. Pak víno ve víně - hm, tak takové prý pil Karel IV. A pak mladé víno. Posílám SMS manželovi. Než se rozžehnám, dopiju, stojí před divadlem a brblá, že čeká čtvrt hodiny. On je dochvilný. V tom je mezi námi rozdíl. Já pozdě a on s předstihem.
Končí den. Micka se chtěla vypravit ven. Slyším manželův smích. Ve dveřích se otočila a mazala zpátky. Fučí tam, duní letadla. Včera jsem si v půl třetí lehla. Kdykoli usínám, skočí na parapet a tluče, že chce dovnitř. Včera tam bušil kočičí sněhulák. Tělo koule sněhu. Musela jsem vstát a dvacet minut vyčesávat rýžákem namrzlé kousky sněhu. Kočičí matlák. Položila jsem ji na teplou dlažbu, aby odtál zbývající sníh. Zhasla jsem. Doufala, že se vodnice nevypraví na cestu po bytě.
Uteklo to nesmírně rychle. Krásný den! Den podle mého gusta. Jaký si to uděláš, takový to máš :-)
Dobrou noc!