Loučení, loučení

Neděle. Vyvaluji se. Lucka u Lindy včera spala do devíti. Předpokládám, že i dnes po včerejším výšlapu do Krkonoš. 

V galerii Veselý výlet si vždycky beru časopis Veselý výlet. I včera jsem popadla poslední čísla. Léto 24, zima 23. Moc ráda si v nich čtu o našich horách a lidech v nich. Třeba o nosičích Hoferových z Portášek, o začátcích turistiky, o chalupách…

https://veselyvylet.cz/cz/vv3.html

Loni na vernisáži výstavy v interhotelu Hradec v Peci, kam mě vzala Linda a kde jsme už několikrát trávily čas v milovaných našich Krkonoších, tak tam jsem se seznámila se zakladateli galerie Veselý výlet. Galerie skvělý záměr. Galerie a informační centrum je nejen v Peci, ale ještě v Temném dole. Autem asi deset minut od sebe. V Peci je Veselý výlet v krásném žlutém dřevěném domě v centru u cesty. Stavba je překrásná práce tesařů a truhlářů. Dřevěné prvky jsou pro galerii charakteristické. Stavba má prosvětlovací věžičku na úrovní druhého patra, kde se konají výstavy. Otevřeno tu mají vlastně pořád. Omezení jen v mezisezonách na jaře od Velikonoc do května a na podzim od Dušiček do prosince.

Široký sortiment dárků a různých suvenýrů. Knihy, kamínky a minerály, kamínky s cínovými znameními zvěrokruhu, sbírkové kameny z Krkonoš a Podkrkonoší, vzorníky kamenů, talismany s kamínky; vyberete si čokoládové pozdravy z Krkonoš, trubičky a oplatky – samozřejmě s krkonošskými motivy, likéry, třeba Krakonošova bylinná, originální krkonošská medovina, bylinné sirupy, místní nápoje v dárkovém balení… Krakonošovo koření – vynikající – koupila jsem včera dva druhy; keramika, ale překrásná; originální, oblečení – ruční výroba; trička, ručně vyrobené šperky, přívěsky, náušnice; dřevěné krajové hračky, mapy, turistické průvodce, pohledy, turistické známky, hole odznaky, porcelánoví ptáčci, podkovy, k sehnání samozřejmě náš pán hor – Krakonoš - k dispozici ze dřeva keramiky, papíru, kamene, v podobě loutky, magnetku. U okna knihy – nádherné pro dospělé i děti si vyberou – pohádky omalovánky. Tady si něco koupí úplně každý. Jak v galerii, tak v informačním centru pracují velice příjemné ženy. Ochotné, milé, pro lidi. Poradí nejen v našem jazyce.

https://veselyvylet.cz/cz/vv8.html

Tady si půjčujeme nebeklíč od lesního hrádku Aichelburg. Vede k němu asi hodinová cesta po vrstevnici Světlé hory. Na jejím úbočí stavba stojí. Naposledy mě k němu Linda hnala hezky zkratkou. Přímo do kopce. Jakýpak copak, chceš na Aichelburg, tak lezem. Najednou jsme šly pozemkem chalupy, kde zrovna na lavičce u stolu snídal majitel. Originální výšlap to byl. Ještě k tomu  místy pršelo. V pláštěnkách v bojovém poklusu jsem byla mokrá až za ušima. A k hrádečku se musí ještě zdolat pak schůdky a žebříčky… To není jen tak. A s Lindou – furt ve střehu!!

Včera cestou ze Sněžky jsme dostali povolení na chvilenku si sednout. Dvakrát. Jednou u polské celnice. Jednou krátce u kovárny.

Kovárna je historický důl v Obřím dole. Neobvyklá památka. Zpřístupnili ji a provozují profesionální jeskyňáři ze skupiny České speleologická společnosti Albeřice. Ještě nikdy mě nenapadlo si zarezervovat vstupenky do dolu. Ty totiž zajišťuje pouze informační centrum Veselý výlet v Peci pod Sněžkou.

Sedneš si jen ke krátkému pohovění tělu. Ještě ani nedosedneš. Už slyšíš:

- Vychládám, jdeme. Vy byste pořád seděli!

Měla jsem včera to štěstí, že mě Lucka vyfotila taky jednou zezadu s batůžkem na zádech vedle Lindy. Totiž jen chvilku se pokochám pohledem zpátky nahoru na tu naši unikátní horu, kouknu do polské Karpače, očima hledám Černou horu. Udělám blik, blik. Ale Linda se nezastaví. Už vidím jen její batůžek. Žene mě jak nadmutou kozu. Včera jsme si směli sednout u polské celnice, u Kovárny a pak až dole v Peci. Jdeme, jdeme.

Tak si čtu a hovím v posteli. 

Péťa je tady.

- Už nespíš?

- Peťuš, čtu si o jménech bud v Krkonoších.

- Tady jsem koupil baterii.

- Jé, tak to mám radost. To je pro Dominička.

Nakonec mi to nedá. Vstávám. Ošetřuji obličej. Vařím si horkou vodičku s citronem a jedlou sodou do mezibuněčných prostor… Pokud bych se najedla, voda by přešla do buněk pomáhat trávit. Pěstuji metabolickou vodu. Tedy pití s odstupem od jídla.

Jdu se přeměřit. Spadla mi čelist. Rapidně mi narostla svalovina. Brutálně se odpálily tuky. Viscerální tuky o dvě jednotky dolů. Skoro jak mladý člověk. Spalování – totálně nahoru. Tedy metabolická míra. Kondice i metabolický věk mám stejnou. V pohodě. Ale ty ostatní ukazatele - to je paráda. Pohyb a strava. Včera jsem si cestou mixovala koktejlíky... Tyčinky - bílkovina. 

- Peťuš, prosím tě, nešel bys se mnou třeba za měsíc nebo tak znovu na Sněžku?

- Šel.

To bylo náročné. Skákání po kamenech. Nahoru. Dolů. Vyrovnávání a udržení rovnováhy… Dnes tělo vykázalo výsledky. 

Zvonek. Už jsou tady. Dominik do kamery:

- Otevři, ať nezmokneme.

Malý mudrc. Mám pro něj ještě dáreček. Svítící propisovačku na neviditelné písmo. Má radost. Ukazuji mu, jak to funguje. Tajně si zapíše něco, co není vidět. Při posvícení světýlkem se tajné písmo objeví. Petroušek je zlato, že mi ten malý zázrak pro radost zprovoznil.

Lucka veze od Lindy mrkvový dort.

- Iri, dáš mi kousek. Já mám na něj strašnou chuť.

Odkrajuji pro ni, pro Dominika. Nalévám horký čaj. Debužírují. Učím malého divočáka, že u jídla se sedí. Sedí se rovně. Za ty čtyři dny se tu hodně naučil. Pro mě to byla velice milá návštěva. Radostná. Potěšili mě. S Luckou a jejím Míšou jsme si padly do oka hned, jak vstoupila do podnikání Herbalife. Bodrá Moravanka původem ze Šumperka. Nyní až tam dole dole na mapě. Pavlov. Nebo Petrov? :-)

- My hned pojedeme.

- Ne, ne. Dostanete oběd a pak teprve pojedete. Nemůžete se vypravit na tak dlouhou cestu bez jídla.

Sedí u mě u ostrůvku. Dívá se, jak melu své staré bagety. Do nich vkládám palici česneku. Vyrábím česnekovou strouhanku.

- To ty takhle děláš?

- No, to je z mé špaldy, u nás se nic nevyhazuje.

- A ty na tom hrnci vaříš všechno, viď?

- Ano. Na páře. Vařím maso, knedlíky, rýži, marmeládu, vyrábím pomazánky, melu, šlehám krémy, vařím jogurt… Pojď si vyfotit recept na bagety. A až se tě Míša zeptá, co má koupit, víš, co máš odpovědět.

- Jeden Vorwerk.

Petroušek jel do pečovatelského domu nějaké stařičké paní opravit tekoucí vodu. Volám, aby se přijel rozloučit s Luckou.

- Petroušku, asi se budeš divit. Ale máme oběd v poledne.

Přijel. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-04-louceni

- Máte všechno? Líbilo se vám tu?

V tašce má Dominik pár dárečků, vkládám vaničku s rajčaty…

- Moc děkujeme. Nabila jsem se tu. Našla odpovědi, inspiraci.

- A u Lindy to bylo fajn, viď?

- Starala se o nás. A teď při loučení i její Petr mě posílil. Že každý máme nějakou situaci v životě. A vždycky z ní vede cesta ven.

Poslední fotky, objetí.

- A během cesty posílej zprávy.

První přišla u její první zastávky na cestě. A pak k večeru.

- Petrov.

To bylo s Luckou krásné. Hezké výlety. Posezení. Rozhovory. Načerpala tu, co potřebovala. A já se konečně naučila s kyvadélkem. Už se mnou hovoří.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-04-uz-odjeli-zofka-ma-pre

Žofie se taky dočkala. Jak jsme šli s Dominičkem pro brambory do skládku, kvílela na konci zahrady.

- Domi, běž do domu. Bojí se tě. A neječ.

Šeptal. Musím se řehtat. Je to jako dávno, dávínko, před dvaceti lety, když mamka odjela do Itálie; my chodili s vnukem Lukášem krmit její kočku. Tak se ho bála, že z pole nepřiběhla k misce.

- Lukáši, běž do auta.

Šeptal:

- Babi, já se schovám za popelnici, aby mě neviděla.

Žofie kvílela strachy. Vzala jsem ji do náruče. Chlácholila. Přinesla do domu. Bála se dítěte. Věděla, co jí vyvedly nějaké etnické příšery na konci ledna. Pamatuje si bolest. V domě hledala úkryt ve tmě technické místnosti. Po odjezdu našich milých přátel radostně vylezla. Samým štěstím zboulovala Mourka. Ochtábovala ho. Maminčino slovo. Já tě zvochtábuju. Jako – já tě srovnám.

Petroušek mi svěřil, že za předchozího jistého vedoucího na úřadě, o víkendu měl vždycky jeden člověk u sebe mobil. Tam se mu dalo zavolat v případě havárie. A on sehnal opravu. Nástupce? Zrušil tuto službu. Aby ušetřil městu peníze.  Pečovatelka chudák volala. Marně. Mohla se klidně vyklonit z okna a zavolat do sídliště.

- A bude to horší!

- Protože ubývají učiliště, řemeslníci umírají.. Zavolals´  to starostovi?

- Jo. Už na podzim. Dnes mi děkoval.

- Tak to je fajn. Za to si ta devadesátiletá paní radostí poskočí.

Půlnoc odbila. Jdu spát. Posbírala jsem obrovská slimáčí telata. Hodovala na švestkách. Jak to střevo bez mozku může vědět, že nyní se hoduje pod švestkou? Kontrolovala jsem zbylé afrikány. Jeden vedle rudbekie mi oholili. Ale všichni odjeli na švestky. A teď v klidu odpočívají nasolení v popelnici.

Jsem šťastná. Tolik krásných dnů. Koupali jsme se. Výletovali. Horolezli. Bavili se. Měli se rádi.

Děkujeme.

Dobrou noc!

P. S. Ještě k tomu Aichelbergu. Kolikrát jsme z něj seběhli dolů na cestu k autobusu do Velké Úpy nebo do Pece. Kdysi jsem uspořádala víkend s rodiči. Autobus nejel. Šlapali jsme pěšky do Velké Úpy. Ne tak s Lindou. Autobusová zastávka  hned u sestupu. A autobus jel. Měly jsme na něj dostatek času. 

- Lindo, píšou tu galerie Veselý výlet 500 m. Tak využijeme čas. Pojď, jdeme tam. Pět set metrů. To je kousek. Naskočíme na autobus tam. 

Nekonečná cesta. Prý pět set metrů! Těch posledních. No jo. Nápis na značce snese všechno. Kolikrát jedeme a Linda měří těch avizovaných pět set metrů. Tehdy jsme šly, šly, šly. Zatáčka. Šly. A pořád nebyl konec cesty. Galerie v Temném dole ne a ne na obzoru. Ono je to asi přes dva kilometry. Možná naměříme víc. Tak bacha – kdyby někdo chtěl z Aichelburgu seskákat po kamenných schodech dolů k cestě a spojit čekání na autobus s návštěvou galerie Veselý výlet v Temném dole, nevěřte značkám. Všechno je jinak!