Lovecký

13.05.2022

Pátek třináctého. Ráno. Krásné. Jarní. Slunečné. Jen mi do toho vrže ta rezatá chlupatice. Trpím hodinový koncert Zrzky. Spím. Spím! Když spím, tak neřvi! Házím po ní polštářkem. Zmizela ječet někam do domu. Drzá. Hodinu jsem to vydržela já i ona. Jen po vrhu polštářkem zmizela z prahu ložnice. Neopováží se jít dál. To Micicinda si tu vymohla domovské právo. Zabrala mi, zabrala SI pro sebe jednu poličku. Měla jsem ráda - probudit se a vidět její bílou packu ležérně vyhozenou přes okraj regálu. Zrzka nepříjemně mraucá. Micinka byla tichá. Uměla jiné kousky. Vyskočit na okno ze zahrady právě ve chvíli, kdy se člověk propadá do spánku. Buch! Říkáš si - ne, nepustím ji. Jenže ona neomylně rozlišila, že jsi ze spánku dobře probraná. Nejsi? Tak přitvrdíme. Bubenice začala tlouct na okno s takovou razancí a intenzitou, že by to zdvihlo i mrtvého.

Devět. Všichni už zahájili dávno den a pracovní proces. Užívám si - nemusím. V rámci maratonu štíhlosti jednu povinnost musím - nafotit snídani, svačinu, oběd, svačinu. Večerní šejkr už nemusím. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-13_Rano/

Vítám se se zahradou. Jak voní! Omamná vůně konvalinek, šeříků. Dýchám zhluboka. Ještě asi dva tři dny budu konzumovat kopřivu. Pak končí. Maličko se pasu na bršlici. Potvora! Všechnu jsem ji vytrhala, přesto se zamaskovala. Tvářila se jako tulipán, konvalinka, růže... Vytrhávám velké listy ze záhonu, kam dosahují konvalinky. Kontroluji své salátky pod švestičkou. Péťa mi připravil odstátou vodu v konvi. Zalévám. A ještě cibuli. Mamka říkala, že se cibule nezalévá. Jen provlhčuji zeminu. Zahrada dostala napít. Jdu si mixnout koktejl. Dnes mám jen novou paní v patnáct a jeden telefon. Ten mohu odložit na pondělí. Slastný život důchodce.

Telefonuji snašce. Jede po stezce s malým a s jejich hafanem. Povídáme si skoro hodinu. O včerejším vystoupení. Ptám se, jak poznat vnučinku. Identifikuji si na videu s balonky. Už ji vidím.

Kolega volá. Jeho strýc asi sedmdesátiletý si před čtrnácti dny odřel ruku a umřel na sepsi. Divný svět. Prolezlý plísněmi, nemocemi, bakteriemi. V pondělí mají rozloučení.

- Mohla bys v pondělí udělat webinář?

Copak já si dám za téma. Čím oslovím lidi? Hovoříme o skupince Maraton štíhlosti. Ve sdílení obrázků trošku pokulhávám v čase. Když já snídám, všichni tam mají už svačinu. Když oni obědvají, já teprve svačím. :-)

- Jj, dávala jsem teď do skupinky maratonu teprve svačinku. Kousek datlí s mandlemi, dvě sušené švestky, čtvrtku obrovského jablíčka. Kde to mám? Kam se mi ten talířek poděl? Že bych to už snědla? Ne, tady to mám. Ještě tam mám jednu sušenou švestku, půlku čtvrtky jablka a kousek datlí s mandlemi.

- Tak to se ještě poměješ.

Řehtám se. Jo, na jedné švestce, půlce ze čtvrtky jablka a kousku fíků s mandlemi. :-) 😍👍😂

Domluveno, v neděli večer mu oznámím téma pondělního webináře. Nakukuji na FB. Poslouchám včerejší TV Šalingrad.

https://ct24.ceskatelevize.cz/specialy/koronavirus/3486986-ministerstvo-doporuci-seniorum-preockovani-proti-covidu

Ministerstvo zdravotnictví doporučuje čtvrtou dávku přeočkování lidem starším 80 let a ostatním nad 60 let se zdravotními problémy. Ale pamatuji si, jak jsem četla odpověď na otázku - pro koho je vakcína určena. Prý jen pro zdravé! A tady píšou pro lidi se zdravotními problémy. Tomu nerozumím. Navíc jsou vakcíny už třikrát prodlouženy, o devět měsíců...

Volá Petroušek. Linda. Chystám si oběd. Vařím polévku. Jdu do zahrady. Pořád se kochám. Už jsem celá ukochaná, ale nedokochaná. Pořád prohlížím stavbu květů. Příroda tvoří ve fraktálech.

V patnáct nová paní. Ta, u jejíhož vstupu na planetu jsem byla přítomna. Vleže jsem sledovala její hupsnutí na svět. Hned na to hupsla na planetu moje prvorozená... Vysvětluji její stavbu těla, užívání... Ví, co chce. Popisuji fixem produkty. Odchází. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-13_Odpoledne%2C_vecer/

Vybíhám do zahrady. Budu sázet rajčata, okurky. Zrzka na stromě. Co! Na stromě! Drápe se na vetchou boudičku. V ořešáku děsně vyděšeně cvrliká rezatý ptáček. Odháním ji. Nepůjde. Křičím! Lísá se k boudičce. Mazlí se s ní. Zákeřnice. Hulákám! Naznačuji, že ji shodím. Zhoupla se na větvi jak na hrazdě. Ale jestli jsem si myslela, že skočí dolů. Ne, ne, ne. Ta rezatá kůže ptáků chtivá se vzepřela a pohodlně usadila na boudičce. Boudičku loni Petroušek opravil. Kdysi mi ji na zvláštní škole někdo vyrobil. To se ještě učily ruční práce. Jak držet nástroje a jak je používat. Dnes už asi neznají, co je svěrák, co kladivo, pilník. Jak se správně drží při práci... Změny světa, které mi nejdou pod nos. 

Péťu jsem vypravila k vnukům. Nabalila jsem mu malé odměny. Pochvala za včerejší vystoupení. Posílám mu video. Možná si ho prohlédne s dětmi. Třeba ho trkne, že potřebuji jeho ruku s kladivem. Je tu. Vyzvídám, jestli měli radost. Jasně. Měli. Pozdravují mě. Ukazuji mu video, které se mu v telefonu ještě nenačetlo. Nese si štafle. Boudičku přitlouká. Nedíváme se do ní. Ale rezatý ptáček to už asi vzdal. Mohl by si najít tu hezkou, jak jsem koupila v Kuksu na bylinkářských trzích od hrnčíře z Bechyně. Ireno, nemůžeš je vzít a šoupnout do hnízdečka. Nemanipuluj. Nechej to na přírodě.

Rozmýšlím, co a kam. Rajčata do kbelíků pod střechu. Okurky navazuji pod stromem na větvičky. Loni se jim tam líbilo. Dnes mi Aranka vnukla do hlavy skleníček. Ale kam ho dát! Chodím, prohlížím. Ne na slunce. Ne do stínu. Péťa vrčí... Uvidíme. Někam ho vrcneme.

- Tak už víš, kam jdeš zítra na sraz?

- Jo, nevím. Vidíš. 

Zkouším volat Svatku. Nebere. Evu. Nebere. Jitku. Nebere. 

- Ony mají telefon na podpírání. A dělají dobře. 

Jitka to vzala. 

- Někam na Cihelnách do cukrárny? 

- K Bílým?

- Ne, někam... 

- Tak mi to pošli. 

Za chvíli čtu SMS - Romance. 

Večer. Pátek. Miluji.

- Protéká záchod. Jak je to možné? Vždyť jsem ho minulý týden prolil octem.

- Jó, to víš! Musíš kvalitněji.

- Prosím tě ty máš ty ruce volšový.

Je akurátní, WC, odpady, baterie - vše udržuje v naprostém pořádku. Jakmile někde něco rozbiju, nefunguje, neoznámím, zlobí se. Odpovídám mu jeho průpovídkou.

- S tím se musíš narodit!

Myslím tím, že na rozbíjení jsem tu přeborníkem já. To, co já, nikdo neumí. Dnes jsem si dvířky přibouchla jednu asi dva měsíce novou sklenici. Krásný pohárek. Už není. Zbyly tři. 

- To sou nervy, když má někdo ruce ze dřeva. Šuby duby, Péťo... Pusť sem kocoury a jdi spát.

Potichu se usmívám jeho samomluvě. Sedím. Píšu. Rekapituluji.

- Trhači jsou tady. Počkejte, ještě něco dostanete na noc.

Podotýkám od psaní:

- To už mají asi třetí večeři.

- Pojď, opičáku, dám ti pár granulek a kousek masíčka, pojď Mourku.

Píšu. Pozoruji a poslouchám. Jeho mužskou něhu. Teď počká, až kočičáci vymydlí misky. Půjdou ven. Jak začalo jaro, Zrzka nocuje venku. Mourek dost často taky. Petroušek opravdu čeká. Mumlá si potichu pod vousy:

- Půjdete ven? Mourku, nech ji. Zrzko, já mu dám do držky, kdyby tě trápil. Buď hodnej, noó. Ty seš, viď?

Usmívám se. To je můj Péťa. 

- Jak tam Mour leží! 

Ani nezdvihám oči. Umím si ho představit. Předstírá, jako že si tu jen na chvilku bucne. Jenže je ve střehu. Připraven na svou zlodějnu. 

- On se vždycky nažere a lehne si na stráž, až Zrzka dojí. Pak udělá rychlý manévr - dojede to, co tam nechala.

Souhlasně pomrukuji u psaní. 

- Zrzečko, ty moc nežereš. Ty seš takový úsporný strávník. Zato Mour! Tak jdeme, pojďte! Mouri!

Mourovi se asi moc nechce.

- Moure, pojď! Slyšíš? Pojď taky za Zrkou, pojď, pojď ji pohryzat. No, jdi za ní ven!

Nakrmil přátele, vyvedl je do noci. 

- Tak. Finito! Ještě si vyzkouším ten záchod. Tak. Funguje to. Prosím tě, ty to držíš moc dlouho!

- No, držím!

- To nemůžeš, já tam vidím, jak to je pokroucené. To není, jako jsi držela to porcelánové splachovadlo za první republiky. To se drželo dlouho. Ale teď to jen lehce zmáčkneš.

Řehtám se školení nahlas. Je 22.42 - přetáhl svou hodinu. :-) Nedá mu to.

- Už víš, v kolik máš zítra ten sejšn? A kde?

- Kde - to už vím. V Romanci. A kdy - to nevím. Asi ve dvě.

- To jsou důchodci. Spokojení. Tak to má být!

Pusa. Zmizel ve tmě.

Půlnoc. Mám hotovo. Jdu do tmy...

Jo, prve jsem zas zjistila, kde mám srdce. Pokolikáté už!! Usínám s rukou na srdci a druhou na pupíku. Dočetla jsem se, že je to nějak energeticky prospěšné. No jo. Jenže já celoživotně nevím, kde to srdce mám. Péťa mi prozradil mnemotechnickou pomůcku: Na baterii je teplá vlevo. Takže já energeticky prospěšnou usínací polohu asi měsíc mrším. Levou dávám na srdce. Na místo, kde ho nemám. Pravou na pupík. Tak to jdu vyzkoušet. Jestli se něco energeticky změní. Pravou dám vlevo - Ireno, ty ťuňťo nevzdělaná. Lehkovážná. Pitomá. Ne - roztěkaná. :-) 

Dobrou noc!