Lukášek

Sobota. Ve starém světě by mě ráno vezl Petroušek na vlak. Uháněla bych do Brna. V Pardubicích bych se divila drátům posázeným vranami. Cestu vlakem do Brna jsem milovala. Vůbec - vlak jsem si v posledních letech oblíbila víc než autobus. Už druhý rok do Brna nevedou koleje. V srpnu jsem se dozvěděla od žlutého? - to je jedno- že nejlepší bych měla jet do Phy a odsud brzy ráno na Brna. To určitě. Už jsem si domluvila odvoz, ale vnuk je přednější. Lístek na školení jsem si nekoupila. Přijede a těším se.

Beru si ntb do postele. Čtu si včerejší počteníčko. Opravuji chyby. Překlepy. To nedělám vždycky. Vím, že bych je našla. Jedno, dvojí čtení nestačí. Chci-li být perfektní, nutno pročítat čtyřikrát, pětkrát. Ále. Ti mladí pedagogové, kteří píší do Zpravodaje si svůj text nepřečtou ani jednou. Vybli bibli. Hotovo. Nesmíš být tak pečlivá. - Ale jo. Musím a chci. Jenže dnes už zas odbila půlnoc.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-07_Tolik_nohou_-_dopoledne/

Dny slunečné a zamračené se střídají podle toho, jestli sypou nebo ne. A dnes sluníčko dopoledne řádilo radostí. Obloha nádherná. Chtělo se jít pracovat ven. Ne, ne. Leden. Půda rozměklá dešti. Nebýt geoinženýringu, krajina by byla přikryta sněhem. Čistým sněhem. Ne tou hořlavou nápodobou. Kitty se vhečmala do poličky v ložnici. Otevřela jsem okno do zahrady. Vyletěla jak žíznivá čára. Hup na okno, na parapet. Uvelebila se na sluníčku. Vyšla jsem ven. To byl obrázek. Černá syčivka nahoře, Mourek si hověl na kačírku pod ní. Kontroluji mysl, abych si nenechala zkazit náladu. Nad hlavou před polednem dunělo. Strašidelně. Hrozně. Hrůzostrašně. Čárovali. Odpoledne už na nebi červená, černá, fialová chemie.

Zalézám do domu. Vařím dnes polévku. Protože je Petroušek ve své milované práci - sloužím lidu - výjimečně budou hranolky a pro mě pár kroketek. Kompot. Volám nájemníčkovi Lukášovi. Ano, je doma. Jedu k němu pro jablka. Toho kluka miluji. Veselý, společenský, hodný, čistotný, milý, pracovitý. Radost s ním mluvit. Jdeme do sklepa. Má už připravené kýblíky na shniláky. Nechápu, co jablek nám shnilo. Divný rok. Lukáš se chlubí, koupil si místo svého žlutého vysavače nový. Nějaký aku. Na zavěšení.

- Tenhle jsem si koupil asi v patnácti letech. Dosloužil. A musím luxovat. Přeci jenom jak nosím dřevo...

Naprosto vím, o čem mluví. 

Loučím se. Jedu k plotně. Polévku servíruji s příchodem pána tvorstva. Kompot už chladne v mističkách. Krůtí řízečky s cibulkou a smetanou. Pošušňání.

Po obědě klientka.

- Víš, že se mi nechce přemýšlet o té veterinářce, ale nejde to? Neměli o ní vůbec psát.

- Neměli!

- A ten, jak skočil pod vlak?

- Snad prý v pondělí má pohřeb a ve středu by slavil padesátiny. Prý bral psychofarmaka.

- Ó jé! Na příbalovém letáku napsáno, že užívání může vést k sebevražedným sklonům.

- On už to prý jednou zkusil. Z mostu. Ale jen si zlomil nohu. Prý jeho žena musela každý den jít do hospody, on chodil s ní, ona pila třeba deset piv.

Valím oči. Co ti lidé nevědí. O mrtvých se má mluvit jen dobře.

- Prý ráno o půl šesté odstavil auto u přejezdu, skočil. Jedna paní spěchala k lékaři. Tam drážní inspekce, blikalo světlo. Přejela to.

Agentura JPP. Takže ne jednapadesát, ale padesát. Ne v půl osmé, ale v půl šesté... A fixován na tátu. Ten prý před dvěma lety odešel na infarkt

Křehká duše. Budiž mu země lehká!

Jak to říkal Petroušek? Máme žít tady a teď a nemyslet na kraviny. Ireno, měj to na paměti. Toto se tě netýká.

Paní odešla. Ještě vytřít, vyčistit kamna, okýnko.

- Peťuš, nejraději bych si na chvilku lehla, ale půjdu pěšky na nákup. Jestli bys mohl pro mě přijet.

- Mohl.

- Tak super, proběhnu se. Aspoň pár kroků.

Beru si batůžek Herbalife. Oblékám sukničku ze Sportisima na túru. Nosila jsem ji po Krkonoších. Jdu. Pozoruji  oblohu. Krásná. Vymalovaná jak kresba malého dítěte. Čmáranice modré, červené, černé. Abstraktní malba. Kdyby to nebylo chemické, bylo by to k pochvale.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-07_Odpoledni_nakup/

Chci si udělat citronový zázrak. Šest citrónů rozmixuješ. Přidáš třicet stroužků česneku. Deset minut povaříš dva litry vody. Dáš to do toho. Asi minutu vaříš. Naliješ do láhví. Každý den štamprli před jídlem. Bude to čvachta. Potvrzení poučky - co je zdravé, není dobré. Jenže my to dáme. Já určitě. Napadá mě před třiatřiceti lety Marie Treben. Zdraví z Boží lékárny. Mixované kopřivy. Lžička? Nebo lžíce? Nástup. Holky se kroutily, křivily obličej. Péťovi se taky nechtělo. A naposledy já. Dívejte, vždyť to není tak hrozné! Ty vorle! To nebylo hrozné, to bylo odporné. Příšerné. Akorát že kopřivy byly zadarmo. Jdu koupit kulinářské citrony a český česnek je drahý jak čert. V Penny beru obyčejné citrony. Mají pěkňoučké, měkké. Mají špaldovou mouku podezřele levnou. Normálně stojí čtyřicet. Za sedmnáct - copak jí je?

Kráčím okolo Aktiv sportu. Chci lyžovat. Chci sníh. Chci už konečně normál. Zatím srajdy nad hlavou, pod nohama, ve vzduchu. Neskuhrej. To musí lidstvo vyhrát. My živí lidé jsme silní. A robotické opičáky hold musíme - Ireno, vol slova. Nebo tě zas ten opičák bude honit...

Lidl. Pořád stejné zboží. Nic nového. Regály se slevami. Fůra uzenin, slanina, pečená sekaná, gouda, medová šunka... Lidi nekupují? Nemají hlad? Došla bída na kozáka? Nikde nikdo. A když, žádný vrchovatý koš. Jen to nejnutnější. Jdu po citronech. Beru pár drobností. Volám:

- Peťuš, je tu fronta jak hrom. Jedna pokladna. Můžeš jet. Přebíhám do Kaufu.

Jdu parkovištěm. Čekám, až uvidím jeho auto. Předávám mu tašku. Klušu od auta do Kauflandu. Vybírám hranolky, kvasnice, citrony pro kulinářské použití. A ještě ty jedovaté. Když pro kulinářské, tak pro co jsou ty druhé? Na otravu nebo na co? Mají zázvor. Ach, ten tak nemám ráda. Beru dva kousky. Udělám kúru. To bude remcání.

U auta Petroušek povídá s jedním. Ptám se znovu na toho pod vlakem.

- Ona jeho žena prý potřebovala denně deset piv.

- No, von chlastal podstatně víc než ona.

- Prý už se pokusil jednou vzít si život.

- No, tak to bylo před dvaceti lety a byl ožralý.

V duchu si říkám: Buď zticha. Drž už pec. Nemel. Není to tvoje. Vypadáš jak kjava. Spěcháš. Má přijet Lukáš.

Nasedáme do auta. Jedeme.

- To byl divný rozhovor, viď? Neměla jsem vůbec mluvit. To vypadá, že pili oba. Proto ten nesoulad. 

- Mysli na Lukáše.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-07_Zabalit%2C_prijde_vnuk._Zrzka_ho_okukuje/

Ve stejnou dobu měla koncertík naše vnučka. Dnes byl číslo jedna náš Lukášek. Doma rychle balím dárky. Spěchám, přesto si dávám záležet, aby vypadaly hezky. Balím u Petrouška. Mluví a mluví, mám puštěný ntb, abych si připomněla některé způsoby zabalení.

- Ty mě neposloucháš, viď?

Přitakám. Soustředím se, někde se papír musí přehnout a slepit, jinde děláš kravatu jako u košile... Už jsem stará. Za mlada jsem stihla koukat na TV, učit se ke zkoušce, poslouchat, co si Ivka povídá s návštěvou. Dnes už ne. Dnes jsem už jen jako muž. Mozek s jednou zónou soustředění. Chtěla jsem napsat - s jednou rýhou. Ale to oni tam mají těch rýh víc. Jednu na mám hlad. Druhou na sport. Třetí na sex. Čtvrtou... Atd.  Nevadí mi to.

Zvonek. Petroušek nic.

- Peťuš, už je tu. Neslyšíš zvonek? Běž otevřít.

- Mám zalehlé uši.

To se mi hodí. Udělám kúru. Aby mu odlehly.

Uklízím nůžky, papíry, pentle. Slyším, jak Lukášek říká, že si obnovil rybářský lístek. Povolenka pět tisíc.

- Ahoj, Luki! Vždyť stála čtyřicet korun, ne?

- Babi, už za mě stála dvě stovky.

- Aha. Tak pět tisíc. Hm.

- Dnes jsem přišel na to, že mi dnes končí dálniční známka.

- Kolik to je?

- Patnáct set.

Probíráme jeho práci, bydlení, parkování, co doma... Dozvídám se, že rybky z řeky jsou lepší, hýbou se v proudu. V rybníce stojí. Jmenuje dravce. Znám jen štiku. Bolen, sumec, candát, štika, pstruh.

- To znamená?

- Že žerou jiné ryby.

- A kdy zas doneseš?

- Babi, až budu nablízku, ozvu se. Ale sníte si ji hned, čerstvou.

Mám uložené fotky, když byl kluk a chodil tady u nás na Labe. Vždycky uměl zapózovat s rybou v náručí.

- Luki, ale nechci takovou tu rybu, jak má ty ostré trny.

- Babi, tu stáhneš, má krunýř, jsou tam dva kousky masa. Zbytek zahodíš. Babi, nemůžeš sníst každou rybu od hlavy až k ocasní ploutvi.

- Vidíš, já myslela, že jo. My jíme kapra.

- Babi, parma má jedovaté vnitřnosti. Ty se nejí. Úhoř má jedovatou krev. Kdyby se ti třeba dostala někde do rány.

Dívám se na toho malého hošíčka, který lezl v paneláku po gauči ke stromečku takovou rychlostí! Nestíhali jsme ho vracet zpátky na začátek dráhy. Říkali jsme mu kajmane. Pamatuji na den, kdy se narodil. Měli jsme s Deniskou smluvený výlet do Babiččina oudolí. Pamatuji, jak jsem ho už tady v našem novém domě učila dějepis, češtinu. Chodil na gymnázium. Vyrostl ve velkého kluka. Šikovný. Vyzná se ve fotoaparátech, čočkách, vyrábí reklamy. Moc jsem jeho zálibě v rybaření neholdovala. Je to ten nejskvělejší koníček. Vždycky od nás dostal rybářskou výbavu. Pruty, skládací židli, navijáky, návnady... Přesně, jak si napsal Ježíškovi. Dnes nám ukázal svůj překrásný nový drahý naviják.

- Babi, ale ten vydrží dvacet let, víš?

- Počkej, vyfotím si ho na FB, víš?

Mluví o robustním nafukovacím křesle s ploutvičkami. O echu, které vidí ryby pod ním. Skvělé! Vynikající! Nemusím uniformy. Jeleny na ponožkách. Šupiny na saku. Zelené ponožky. Proto se mi hnusí modré pracovní oblečení. Připomíná mi to zařazení do řady. Stádnost. Takový rozpor v mysli. Ale raduji se moc, velmi, nadmíru, že ten náš kluk má rozum. Odjede z Phy, sedne si na břeh řeky. Odpočine si. Vyčistí hlavu. Nabije tělo.

Odjíždí. Ráda jsem ho viděla. Je z něj chlap jak hora. Z toho malého kajmana spěchajícího po čtyřech sáhnout si na třpytivou kouli na stromečku. Budu se zas na něj těšit. Děti nás přerůstají ve svých oborech. Díky za to. Jen kdyby měli zkušenosti. Prý Pavel - vliv Ameriky. Dobré. Varuji. Prý si to nastuduje. On neví nic o zaprodanosti, o Aspen institutu, o mladých lídrech - Kurz, Orbán - trošku se vysmýkl, Jan Hamáček z ČSSD, Jana Maláčová z ČSSD, Markéta Pekarová Adamová z TOP 09, Adam Vojtěch z ANO, Dita Charanzová z ANO, Jan Farský ze STAN, Vít Rakušan ze STAN. ZAPRODANCI agresivní AMERIKY. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-07_Vecer/

- Mám rýmu. Co s tím?

Mám řešení, ale nebude přijatelné.

- Peťuš, uvařím zázvorový čaj, dám ti do něj citron a po zchladnutí med. A jeden hrnek chlapicového.

On netuší. Souhlasí. Strouhám na struhadýlku do dvou velkých hrnečků zázvor. Budu solidární. Zahřeju si tělo zevnitř zázvorem. Dělám to správně? Zalévám horkou vodou. Psali, že se rýma léčila polévkou ze zázvoru a česneku. To by bylo brblání.

Spařené i se zázvorem nesu do pracovny.

- Petroušku, upíjej, až se to ochladí, přidám med.

Za chvíli je tu. Pro med. Míchám lžičku medu. Mezitím vypil hrnek chlapice. Oba hrnky červené. Každý jinak veliký. Chlapicový s bílými puntíky.

- Peťuš, tady máš ještě dopít ten zázvorový.

- Já už jsem ho teď dopil. 

- To byla chlapice. Tady máš zázvorový. 

- Ne, ten hnus pít nebudu.

- Aha, takže jsem ho pro tebe a tvé zdraví připravila s láskou zbytečně? 

- Tak si ho vypij ty.

- Já mám tady! Podívej. Pálí, jak ďas.

Nevrle si sedá za stůl. Já k němu. Chlácholím ho.

- Peťuš, teď v zimě musíme svou nádobu stále proplachovat. Vylívat ven jedy.

- Jenže to pálí.

- Pálí.

- Pocem, já ti děkuji.

- No, a teď budeš chodit do půlnoci s vodou.

Píšu. Slyším ho. Volám:

- Tady chodí nějaký duch. Jmenuje se Cát. Duch Cát.

- Tobě není dobře, viď?

Mumlá něco o vraždě. Heká, ahá. Řehtám se. Ještě jednou. Už asi spí. A já jdu za ním. Přírodo, děkujeme za tvou sílu.

Dobrou noc!