Lustrový

Mám ještě dvě hodiny do budíku. Na víčkách mě pošimralo bílé světlo. Vyskočila jsem jak gazela. Sníh! Utíkám pro telefon. Fotím. Zrzečka mě zdraví. Beru ji do náruče. Klušeme ven. Jen v noční košili. Kýblík se slunečnicí, doplnit lojové koule. Ukazuji jí sníh. Fotím první krok v jejím životě do bílé nádhery. Točím! Metoší zahradou. Cítím sníh na nohou, na zádech... Zima. Ve chvíli jsem mokrá. Běžím do domu. Rezouš mě následuje. Hm, mainská mývalí má ráda snad vodu? No jo, ta naše je vzdálená příbuzná. Ocásek ježí. Lehám s v kuchyni na teplou dlažbu. Zrzka zírá. Pořád na mě mluví ze země, já k ní z výšky, najednou spolu mluvíme zoči voči.

- Zrzi, tak jsme si popovídaly, už jsem uschla. Tak šup, do dne!

V deset má přijít klient. Zapomněla jsem odhrnout. Běžím to napravit. Už je tu. Odmetám.

- Pak odmetu chodník. Vezmu si uhelku. Sníh naházím do zahrady smrkům.

Klient pokyvuje. Už asi tři roky házím sníh do zahrady. To se nikdy nedělalo. Hodně lidí sněhem zalévá. Divná doba.

Je tu krásně. Vánoční kulisa. Takhle to bývávalo v dětství. Chodívali jsme v houfu do školy. Bydlela jsem za městem. Nikdy jsem nešla sama. Vždycky jsme chodili velcí malí společně. Pod kopcem začínala topolová alej.

- Vojáčku, vojáčku, kopni do stromu.

Vojáčci se kanadou opřeli do kmene. Trvalo jen chvilku, než se z koruny topolu po otřesu snesla na naše hlavy sněhová sprcha.

Klient donesl hlávku bílého a hlávku červeného zelí

- Kam na to chodíš?

- Na pole.

:-) 😀🤣😅

- Představ si, včera jsem jel u Svinar. Bylo tam pole nesklizených brambor!

Cítím, jak mi ždíme srdce. Pociťuji-li radost, už asi deset patnáct let mi srdce plandá, plápolá jak vlajka. Hezký pocit v hrudi. První půlku života jsem emoce prožívala v solar plexu. Radost i smutek - ježil se mi žaludek. Vždycky jsem cítila "zatmění" v solaru. Víc jak poslední dekádu je indikátorem citů srdeční čakra. A v poslední době se - zdá se mi - řídím šišinkou. Intuicí. Cítím obojí, srdce i intuici - propojenost.

- Tak brambory zmrzly?

- Bylo tam i zelí. Jel jsem zpátky. Zaoráno.

- Neúcta k přírodě. Nabízí nám. My ji kopneme do ruky.

- A když jsem jel za chvíli zpátky, už bylo zaoráno.

- Jsem naučená všechno ze zahrady zpracovat. Nic se nesmí vyhodit. Tuhle větu včera řekla u Igora Chauna Paní Irena, překladatelka Voynichova rkp.

Vyprávím mu o té paní. Dávám papírek s odkazem.

- Věřila bys, že podle statistických údajů jsme v roce 1993 měli 104%vepřového? A v roce 2019 46%!

- Jasně, vybili nám stáda krav pod záminkou nemoci šílených krav. Nedávno jsem někde slyšela, že ta nemoc snad ani není nebezpečná. Vymlátili nám prasata. Nedávno ptactvo. Loni si zkusili rybí mor, to se nějak neujalo.

- A vidělas v Dánsku ty norky?

Povídáme o přírodě. Jdeme měřit.

V duchu mám myšlenku, že je zima. Bez pohybu. Jsem vyvedena z míry. Snížil útrobní tuky, zvýšil metabolickou vodu, omládl na metabolickém věku, narostla mu svalovina...

- Jaks to udělal? Tys na tom makal.

 - Kopali jsme strom...

Je to jasné. Dovýživa Herbalife Nutrition plus pohyb dělá divy.

- Až bude Jaruška teď v prosinci objednávat, nezapomeň jí říci o vnitřní výživě na pleť. Novinka. Kolagen skin buster. Vepřový kolagen vyživuje pleť zevnitř. Výsledky patrné už za čtyři až osm týdnů.

Termín. Přání. Skyp. Slyším hlásek paní Hudákové.

- Dobré ráno!

Mamince něco chybí. Zkoumám. Zapomněli v kelímku horní zuby.

- Jé, mamce chybí zuby.

- Zavolám paní pečovatelku. Já se v těch zubech nevyznám.

- Má je v koupelně.

- Ale nevím, jestli jsou její.

- Jsou v oranžovém kelímku.

- Tak ten tu je.

Ó, děkujeme. Nějak protézu zaparkuje na horní patro. Hm, už potřetí jí chybí zuby. Co to je? Snad nic.

Ukazuji mamince vánoční pohledy z UMÚNu. A Ladovu klasiku. Vyprávíme s lehkostí motýlího letu za letního dne.

Kočka je drzá. Chytil ji rapl. Lítá jak torpédo. Nestíhám ji ani očima zachytit.

- A ven!

Je mi jí líto. Dávám jí šanci být klidná. :-) Sedí na prvním schodě. Štěká na ptáky.

- Ďaf! Ďaf!

Při každém štěknutí se celá nadzvedne.

Pozoruji ji. Pomalu zatahuji dveře. Stihla to. Stihla vběhnout dovnitř. Takhle si spoluhrajeme ještě asi třikrát.

- Půjdeš lítat ven!

A nejde.

Otevírám boční dveře. Vyšoupla jsem ji na parapet. Taky nezájem. Pomalu jsem zabouchla. Sedí, neopouští parapet. Zírá do bíla. Otevírám dveře. Hup! Je v teple. Ona nechce do zimy. Ona chce devastovat byt.

Co si dnes odškrtnu. Měla bych podnikat. Jenže si chci tvořit pohádku. Priorita jednoznačná. Seznam:

- Nudle

- Lustry

- Žehlit

- Okna

...

Ta rezatá potvora si nachází vše, co se kejkluje. Zkouší pacičkou ručníky. Plácačku na mouchy...

- Ahoj holky, jak jste se tu měly?

- Peťuš, umyla jsem okna ve výklenku; potřebuji pověsit kytky na strop, ale ona mě tu ruší.

- Zrzečko, jdeme ven. Pošli mi ji terasou. Obejdu to.

Mám klid. Hraju si. Našlapuji opatrně na stole. Ťapi, ťap, ono se to nezdá. Ale trvá to. Zdobím okna. V zahradě se rozsvítily stromy. Před oknem stromeček s bílými kuličkami. Kochám se. Slastně v duši. Předvánoční čas. Bílo. Lustr nazdoben. Okna s dekoracemi. Ivanka Devátá v jednom fejetonu píše, že před Vánoci sidoluje i skoby pod obrázky. Mám to podobně.

- Pojď, Zrzečko, podíváme se, jak to tu má panička krásné. 

- Peťuš, ale jde m to hrozně pomalu. 

- Vždyť máš teprve třetího!

- No jo, ale za tři týdny je Štědrý den! Peťuš, zbyl mi ještě lák. Řep bylo málo. Nakrájela jsme je do dvou skleniček.

- Až pojedu na ping pong. Kolik mám koupit?
- Zas asi pět, šest.

Jede na stadion. Další lustr ke zdobení.

- Pozdravuje Tě Edáček. Prý kolem nás chodí na procházky. Povídal, jak to tu máme krásné. 

- Peťuš, to mě tak moc hřeje. Těší. 

- Koupil jsem ti mandarinky, banány. Řepy malé neměli.

- Ty vorle, to jsou z Černobylu! Takové obrovské.

Abych se nenudila, ještě nakládám červenou řepu. Zbyl mi lák z hub, z paprik... Ubyla sklenice z linky.

Ještě chci žehlit. Ale zítra je taky den. Jsem nepřekonatelná. :-) Užívám si to. 

Dobrou noc!