Vnučinka zdolala svůj první Matterhorn

Jedeme do Orlických. S mladými. Vnučinka v minulém týdnu chytla poslední šanci za pačesy: donaučit se lyžovat. Nevzdala se. Křehká holčinka.

V Olešnici se lyžuje od půl deváté. O půlhodiny dřív. Časnější vstávání. Těším se. Jsem nervózní. Letos jsem ještě nestála první na vleku. Necvičím. Fotím východ. Namixována sportovní výživa, hydratační nápoj, termoska s čajem, zdravé svačinky... Nevím, jak vypadá vybavení u sjezdovky... Výjimečně čekáme na křižovatce.

- Vidíš, ještě jsme si mohla zacvičit. Proto raději chodím pozdě; využívám čas..

Cinkají závory. Už jsou tu. Mávají. Zapojujeme se za ně. Pročítám Novinky. Vyloučení Klause ml. Trapáci. Nazývá věci pravými jmény. Fiala - trapný propagátor panevropeismu... Neumí kočírovat. Jdi se bodnout, profesore. Konečně přijde ODS o voliče. Jen aby nepřeběhli k ANO. 

Směju se - Babišův dar Trumpovi - pistole ČZ. Pár kousků k 100. výročí republiky. Vtipné: nápis na pistoli: PRAVDA VÍTĚZÍ. Když držíš v ruce zbraň, platí to :-) :-) 

Petrouškův syn jede jak dráha. Svižně. Objížďka u Nového Města. Kroutíme se uzoučkými silničkami. Do Orlických nejezdíme už drahně let. Vzpomínáme, které louky jsme kde brázdili. Jedlová, Deštné, Ohnišov... Projíždíme Sněžným. Okolo Horalky. Tam jsem trávila týden se školou. Než jsem složila fci. Ve Sněžném měli obchod s otevírací dobou dvakrát v týdnu na dvě hodiny. :-) Kousek po osmé jsme na místě. Čeká nás upravená větrem zmrazená ledová hora. Vnučince D. jdou půjčit výbavu. Vnouček nás pozoruje. Zamaskováváme se. Valí oči. Sklápím hledí přílby. Drahá, ale vyplatila se. Chrání mi oči před větrem, deštěm, krystalky sněhu; vidím přes ní lépe za nepohody na zem. Dnes jsem bez problémů viděla proti sluníčku...

Telefon. Deniska.

- Už jste na kopci?

- Už mám boty, přilbu, jdeme.

- My už jedeme na cvičák.

S tím jejím krásným bílým Frídou.

Zapínají vlek. První na vleku. Aspoň jednou za sezonu musím být první.

- D., tak jedeme na pomičku?

Ne, nejprve se prohání v dětském výběhu. Prostředí jí známé. Tady se tahala na laně, zdravila sněhuláka, ježečka...

Jedeme poprvé nahoru. Z vrcholu krásný výhled do Krkonoš. Sněžka, Černá hora... Modrá obloha. Jsme první. První vzorujeme obloučky skleněnou horu. Mají tady klasické staré turnikety. Zastavil se tu čas. Permanentka se připíná na skřipec. Nosím ho nostalgicky stále na bundě. Jeden se skrývá v rukávové kapse. K nepotřebě. Dnes?! Využit. Jízdenku nelze vložit jakkoli. Člověk se musí trefit stranou se znamením šelmy. Jinak neprojdete vratkým turniketem. V provozu je už jen pomička a kotva. Mám ve zvyku na kotvě fotit, smrkat, telefonovat, rozhlížet se... Tady se omrknete a kotva vás elegantně opustí. Zpátečka na start. Kroužíme chvíli nahoru, dolů. Pozorujeme D. Vábím ji na malou pomu. Natahuje. Zachraňuji situaci:

- Jsi jednička, jsi šikulka, jsi úchvatná. Ještě si tu zkoušej. Za chvíli pojedeš s dědou a já si na tebe počkám na výstupu, ano?

Á, dědeček vleče D. na pomu. Šup, šup, vyjíždím nahoru, rychle a bez kochání se spouštím dolů. Přebírám vnučinku.

- D., za pravou! Za levou!! Supééér!

Na slovo super D. zvedne ruce nad hlavu a tleská si. Připojuji se. Radujeme se. Zas se jedu sklouznout po druhé sjezdovce. Domlouváme se, kdy na čaj. Mají tu ski bar. Kruhovou prosklenou stavbu. Když v zimě napadne sníh - to musí být kouzelné...

Přiřítím se k vnučince. Nakloním se:

- D., poslední jízda! Poslední jízda!!! Poslední příležitost vyjet na velký kopec. Jedeme spolu na velkém vleku, pojď.

Beru ji za ručičku, jedeme. Obcházíme turniket.

- D., vidíš? Hošíček si nesedá. Jede sám. Zůstaneš stát. Jinak bychom se vymázly.

D. kýve. Vlekaře prosím, aby mi ji srovnal. Jsou ochotní, ale hřmí hudba, znovu žádám... Jsme na startu. Jedeme. Kotvu má pod prdelkou. Já pod stehny. Bojím se zdvihnout si ji, aby mi dítě nevyklouzlo.

- D., jsi skvělá. Podívej, na jaký velký kopec vyjedeme. Už jsme skoro tam. Na konci bude malý kopeček. Na něm se odlepíš z vleku vpravo. I kdybys upadla, nic se neděje.

Kýve. Povedlo se. Podávám jí hůlku, pochopila; chytá se; odtahuji ji z výstupu. Jedeme. Za pravou, za levou. Kopec je klopen, široká cesta. Navádím ji doleva, doleva, ale ujíždí víc doprava, doprava. Bác. Učím ji srovnat lyžičky po vleku. Je mrštná. Chytím ji za ruku. Vyhoupne se. Přejíždí mi lyže. Jsme propletené. To dáme, to dáme.

- Mohu tě pustit?

- Jo.

- Pojedeš na bílý sníh, do leva..

Ještě asi dvakrát spadne, ale je vytrvalá. Smějeme se. Cítí bezpečí. Pomáhám. Je to dřina pro babku. Jsem zpocená. Rozepínám větráky na bundě. Sjely jsme to. Dole už nás točí tatínek.

Jdou vrátit výzbroj. My ještě budeme pokračovat. Z auta beru šampaňské - plná láhev čokoládiček. Gratuluji před nastoupenou rodinou... Fotodokumentace :-)

- A tady máš maličkou ovečku - bylas trpělivá a hodná jak ovečka. Dáme ji mamce, ať ji nerozbiješ. A tady je velká odměna pro skvělou lyžařku - tyčinku... tu si sníš jen a jen sama. O všechno se rozděl s M., ale tyčku si sněz sama. Je zdravá. Na doplnění energie. :-)

Potěšena, Přikyvuje. Loučíme se. My s Péťou ještě na čaj. Sedáme na slunce. Poryvy větru berou rukavice. Petroušek si drží kelímek s kávou. Hm, proto ten stan. Tady je větrný tunel. Nasazuji si kuklu. Vítr není příjemný. Ještě se párkrát svezeme. Obligátní Péťovo:

- Ještě si to třikrát sjedu a jdu do auta.

- Peťuš, ale tady mi vyvažuješ kotvu. Mají takovou divnou, volnou. Ujíždí mi. Nedrží. I ta poma - předpotopní. Měla jsem strach, abych si tu hadici zasunula pod zadek. Takovou měli na přibližováku v Peci k Labutím, pamatuješ?

Pamatuje, ale nedbá. Jezdím sama do dvanácti nahoru, dolů, nahoru, dolů... Překrásné. Kouzelné. Jen obloha už není modrá. Zestříbrněla. Pod vlekem čeká servis. Abych si nezašpinila přezkáče, Péťa mi přinesl boty. Přezouvám se na sněhu. Cestou domů jedeme jinudy. V Dobrušce:

- Zastav. Chtěla bych si vyfotit to hezké náměstí.

Péťa kouří, já si to tu obhlížím. F. L. Věk je stále stejný. Před ním vysázený jarní záhon. Dlažba není podobná jaroměřským kočičákům. Krásné fasády...

Jedeme známou cestou domů. Sněžka stále a stále na obzoru sleduje naši pouť. Kouzelná hora. Pyramida? Pro mě posvátná. Česká.

- Myslíš, že ji Linda může vidět od Liberce?

- Může.

- Ale ne tak jasně, jako my.

- Zvládneš oběd, abych byl ve dvě na stadióně?

- Asi jo.

- To bych ti radil. :-)

Prostírám na terase. Vyhřátá od sluníčka. Na stole od října stále poslední cheri rajče. Drží. Celou zimu. Peťa nerad jídá mimo kuchyňský stůl. Jak se otevře jaro, jíme stále venku.  

- Polévka se ti povedla.

- Dobrá, viď?

- Ještě že mě napadlo zprovoznit terasu i na zimu. Jíst tady. To jsem měl dobrý nápad. 

Forma jeho pochvaly pro mě.  :-) 

- Překryla jsem krůtí stehno alobalem. Nevešlo se mi do ohnivzdorné mísy. Včera jsem četla znovu, jak nesmírně nebezpečný pro nás hliník je. Dávají nám ho do vonítek do podpaždí, do očkování, dýcháme ho z chemtrails; při jednom pečení se do jídla uvolní 400 něčeho. To je prý hodně. Peťuš, já blbina po tolika letech použila alobal. A vím to.

- To neva. Hm, masíčko výborné.

- Uvařím čaj z přesličky. Hliník se usazuje v ledvinách, v mozku, způsobuje demenci. Babička používala hliníkové hrnce. Bůhví, z čeho to má mamka.

Nechce se mi, nejraději bych sebou buchla a spala. Ale povinnost volá. Za maminkou. Předtím ještě vyrobím pochvalný list pro vnučinku. Večer pošlu vejdunky do školky, Petroušek předá vyznamenání. Dala to. Vnitřně se raduji.

Maminka si pochutnává na vánočce, čajík, na talířku natrhané kousky pomeranče. Dobrého, šťavnatého. Kamilka mi hlásí:

- Zas má ulomenou přezku. Dala jsem jí jiné boty. A svetr na vyprání.

Koukám v pokoji na stolečku uklizeno, čisto. Beru svetr, botu...

- Kamilko, chválila jsem vás. Vypracovala jste se!!! Jste skvělá!! Souzněl se mnou i ředitel.

Kamilka má očividnou radost. Raduji se z její radosti. Holka jak jiskra. Šikovná. Ochotná.

Irenka se ptá, jak je venku.

- Sluníčkově, překrásně. Ale fouká.

Irenka vypadá taky rozkošně, sluníčkově. Slouží ještě paní Janinka a Maruška. Krásná Maruška. :-)

Bundu, narazím čepec, šálku, rukavice, bereme talířek s pomeranči a sjíždíme ven.

- Jé, tady fouká.

- Mamko, nejste otužilí. Jsi na sluníčku. Najdeme závětří.

Zalévám jí kafíčko z termosky. Loupu hrušku.

- Podívej se, nikdo tady není. Všichni jsou doma.

- Jo, chrápou v postelích. Raduj se, že se nabíjíš.

Přitáhla jsem jí šálku, klobouček, natáhla rukavice.

Přemístily jsme se do zimní zahrady. Doluštily křížovku. Předčítám jí z Gustava Pflégra Moravského. - Kostelník ukončil tkaní. Zazpíval si písničku Již jsem dost pracoval.

- A tu já náhodou znám.

Maminka zpívá. Pak ještě Jsem, jsem, jsem sem rád, že mám doma mladou ženu... Točím. Neumím vypnout, ale dám to na-  FB s cvakáním několikerého vypnutí. :-)

Paní veze maminku ven. Půjčuje jí svoji bundu. Vyskakuji. Podávám jí larisu. Vracejí se vzápětí. Poznamenávám:

- Neotužují je. Jsou stále zalezlí.

- No jo, dřív je vozili ven. Procházeli se s nimi...

Mladá pečovatelka jde kouřit:

- Nemyslím si, že by se staří lidé měli otužovat.

Promluvilo moudro. Bozínku, bozínku. Svatá ty prostoto. Tak neotužuj. Já si mamku budu vozit ven... Do listopadu jsme sedávaly na terase pokoje. Zachumlané v dekách.

Jedeme nahoru. Na záchod. Na stolečku laskonka. Nalévám vařicí čaj z termosky - díky, Kamilko.

Domů. Banka. Nemám kartu. Vyměnila jsem kabelku. Chjo. K ševci s maminčinou botou. Konečně domů. Hroutím se na gauč. V mžiku, ani ne ve vteřině, mrtvá.

Probouzím se; zatopit; svačinku Petrouškovi na zítra; Debilizuji se u Černých vdov.

Střepiny. Ó, neznalost dějepisu. Tristní odpovědi studentů z elitního pražského gymnázia, deváťáků... Jo, jo, zredukujte podrobnosti. Už takhle neznají souvislosti. Proč se jich potom ptáte na konkrétnosti? U maturit z českého jazyka jsem vyžadovala: Popsat dobu, kdo vládl, hospodářskou situaci, z toho vyvodit, kdo a proč jakou literaturu tvořil...  Chtěla jsem souvislosti...

Co chtít po studentech, když v učebnici dějepisu jsem náhodně nalistovala: V dubnu 1945 německá armáda odrazila u Brna zuřivě útočící Rudou armádu...

Ježkovy voči - šílené procento neúspěšnosti odpovědí dvou set studentů a deváťáků:

- Kdo byl Alexandr Dubček? Druhý z parašutistů.

- Kdo byla Milada Horáková? Sportovkyně.

Kolektivizace bylo spojení České a Slovenské republiky...

Debilizace dokončena. Neznalost dějin ulehčuje vládnutí. Hloupým otrokům se lépe oklešťují jejich práva... Dějiny píší vítězové. Kdo tady zvítězil - konečně?

Postel. Unavená. Příjemně. Krásný den! Holky volaly. Vnučinka vyjela na velký kopec. Oběd na terase s Petrouškem. U maminky spokojenost. Slunce... Co chci víc? Mně to stačí... 

Život se skládá  z maličkostí. Radujme se z nich.

Dobrou noc!!