Má bublina se vrací

Ráno. Kočičí holky už čekají. Tak bude už dnes letně? Nebo zas na kožich, mokro, sychravo!

Dnes na desátou jedu na masáž. Nemám potvrzovací SMS. Jezdím nyní Petrouškovým Šemíkem. Volám mu, že na desátou potřebuji auto. Má radost. :-) 

- Ty mi dáváš! Tak na půl desátou jsem tam.

- Ne, stačí za deset deset.

- Tak ve tři čtvrti.

Nemám upozorňovací SMS. Píšu masérce SMS, že se těším.

Ihned odpověď:

- Nééé...

Aha. Volá.

- Irenko, prosím tě, já jsem si tě nezapsala.

- Nic se neděje.

Omluvy. To se stane. O nic nejde. Ne, nevadí mi to.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-09-holky-cekaji-na-snidani

Maluji se. Petroušek.

- Jak to, že jsi tu?

Vysvětluji.

- A jak to, že jsi tu ty?

Smějeme se. Petroušek má dnes volno.

Obcházím zahradu. Petrželku, tu mladou novou, mi sežrali. Vzadu u chaloupky v květináčích – sežráno. Šmejdi přivandrovalí. 

Potřebuji klacek na nové sluníčko. Jeden menší na vílu.

Petroušek promptně vyrábí. Konce osekává do špice. Češu třešně. Dnes jedu za vdovou. Hodnou paní. Jedu jen pro radost, rozptýlení, potěšení ve smutku.

- Tak už jeď!

Jedu jedu. Ten mě pořád hlídá. Ještě si jdu zařídit odeslání faktur na pojišťovnu. Od počítače slyším, že je tu.

- Jedu jedu!!

- Bude ti zima. Vezmi si něco přes ramena.

Tak jo. Beru si macramé svetýrek. A novou macramé kabelku. Ještěže mě upozornil. Ó, byla by mi zima.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-09-na-navsteve

Jej, kočky! Tak já jedu!

Leží obě pod houpačkou vedle sebe. Většinou si Žofinka hoví nahoře, Mourek v trávě.

Jedu cestou, kterou mi poradil Petroušek. Zpátky pojedu jinudy. Sjíždím z hlavní. Aha, tady křižuje cestu cyklostezka. Tady do té bývalé textilky někdy jezdím na divadelní představení při Theatrum Kuks. Pokračuji dál. Vlevo uvidím dům jedněch našich známých, kteří se s námi hodně přátelili, když jsem byla ředitelkou. Pak už mě nepotřebovali. Byl konec. Naivně jsem si myslela, že to bylo přátelství. Péťa mě z toho vyvedl. Je realista.

Jak je to s cestou? Kdybych jela z druhé strany, za lávkou doprava. Odsud před lávkou doleva. Jo, je to tady. Jet až na konec. Na konec, jo? Ale támhle je ještě dům. Zkouším volat. Ne. Telefon nemá připojení. OK. Tak zkusím volat Petrouška. Ireno, není napojen na WIFI. A jsi v háprdepu. Jedu až k poslednímu stavení. Tohle je ta cesta, kterou nebožtíkovi vytýkali. Prý si udělal asfaltku k domu. Pitomci. Udělal ji pro ně. Kdyby bydlel na kraji, drželi by papule. Ale protože je předposlední, měli hemzy. Dál už jet nemohu. Hele, živej!

- Dobrý den, prosím vás, kde bydlí K.?

- Dobrý den! My se známe. Byla jste na pohřbu. Já jsem Ch. Manžel Oliny…

- Ano, byla. Už vím. chodívali jste spolu okolo nás.

- A teď bydlíme už pár let tady.

- Olina mi při druhém dítěti zachránila porod. Povídala jsem jí, že si ještě umyju hlavu.

- Ne, ne, Ireno. Posílám sanitu. A dojeli jsme tak tak akorát včas.

Obracím se na jeho pozemku. Děkuji. Parkuji u vdovy před vrátky. Jde mi naproti. Aha, tak tady jsem byla s Petrouškem v před víc jak dvaceti lety. Támhle jsem dostala jmenovací dekret ředitelky školy. 

- Dáte si kafe?

- Čaj si prosím. Kde máte bazén?

Ukazuje, kudy mám jít. Jde uvařit čaj.

Točím, fotím. Pak jí ukazuji fotky, aby věděla, co jsem vyfotila.

- Vy jste nebyla u bazénu.

- Nechtěla jsem, když jste byla vevnitř.

- Zrovna sháním koš do bazénu a nevím, který. Zachytává se tam hmyz a nečistoty. On si vždycky všechno opravil...

- Tak se jděte zeptat do Mountfieldu.

 -Tam jsem byla. Ale nevěděla jsem ten typ. Kupovali jsme ho před třiadvaceti lety.

Chápu, chápu. Bezmocná. Ale ona se to naučí. Všechno zvládne. Prý jí nějaká známá povídala:

- Takhle nesmíš přemýšlet.

Povídáme a povídáme. Vypráví mi, jak loni vezla manžela zmodralého. Měl modrý nos a ruce. Vytáhli ho ještě hrobníkovi z lopaty. Líčí anabázi s ledvinovým kamenem. Tam byl taky v ohrožení. A naposledy to nevyšlo… 

Byl jako já. Neuměl jednat diplomaticky.

- Ať si lidi trhnou nohou. Nikdy v životě jsem nebyla na maškarním. Nemohu mít škrabošku. Nemohu! Za kovidu jsem ji nenosila. Já jdu za sebe. Neskrývám se za škraboškou. A když někomu řeknu:

- Prosím buďte tak laskav, vstoupil jste mi na palec. Mohl byste sundat vaši nohu z mé?

- On nerozumí. Jsem zvyklá mluvit s lidmi po lopatě. Aby pochopili. A sama mám ráda, když mi někdo jasně a srozumitelně řekne, co jsem vyvedla. Tečka.

Hovor jede jak na toboganu. Vzpomínáme. Hodnotíme. Dozvukujeme si. Vůbec se mi odsud nechce.

- A kdo štípal ty maličkaté třísky?

- On. Poslední rok, když nic nemohl, byl tam a štípal.

- Já mám od Lindy otýpečky. Ona nic z pozemku nevyveze. Já jsem byla vychovávaná v chudobě. Všechno na pozemku zpracovat. Lidi větve vyvážejí. 

- Ano. Šetrně. My jsme taky dřív měli z lesa otýpky. Teď podpalujeme tady těmi třískami.

- A to je fajn. Někdy to chytne hned. A někdy je studený komín, slunce v komíně, vlhko… My topíme kamny v celém domě.

Pod stolkem je připevněna nádoba na nedopalky.

- To si vyráběl?

Navazujeme dalším tématem. Paní je stále krásná. Byla zdravotní sestra. Vzpomínám na jednu, kterou jsem nemusela. Starší spolužačku z gymplu. Naopak Evu z vedlejší třídy, tu jsem milovala. Příhody s ní jindy.

Tak to vy jste chovala mé děti v porodnici. 76 a 81.

Říká rozmezí let. Aha, tak jen Denisku. Dětská sestra má lásku k novému životu ve tváři. Je hezká. Utrápená. Už se vzdaluje smutku. Už pár dnů čas léčí. Hovoříme o lidech, o jejich charakterech a chybějících páteřích. O pohřbu. Říkám jí, že jsem přišla zrovna na obrázek, jak byl nebožtík ve vaně s vnoučetem. Jak se hezky usmíval. I já jsem se na něj zády ke smutečním hostům usmála.

- Tam byla s cigaretou. 

- Oba jste tam měli cigaretu. Moc hezká fotka. Vyřídil vám vnuk, jak mě dojmul a překvapil svým projevem?

- Vyřídil. Já jsem nejdřív chtěla, aby promluvil Petr. Řekl, mami, já to nedám. Tak jsem povídala, že půjdou obrázky a bude to rozloučení.

Obrázky byly tak krásné. A projev nádherný. No, zadrhl se mu hlas.

- A vnuk řekl, že klidně promluví. Pak jsem k nim přijela. Syn mi dal přečíst, co napsal.

- Hezky to sestavil. Poděkování. Už jen to vážné rozbalení listu papíru. Psala jsem o tom. Šikovný. Moc hezké.

- Nemáme rádi takové to – manžel, tatínek… On si to nepřál.

- No. A hlavně od člověka, který mluví na funuse, ale nechová se mravně. Když jsem odmaturovala, dostala jsem se na vysokou. Ale chtěli po mně letní brigádu na tři týdny v Orionce v Modřanech. Měla jsem před svatbou. Ivka mě nechtěl pustit. Tak mě nepřijali. Šla jsem pracovat z nouze na poštu. Byla jsem těhotná. Křehounce. Pořád mi říkali, že nesmím nic zdvihat, jinak… Přijel kurz. Podával mi balíky. Takový těžký jsem odmítla. Že nesmím. Ten gentleman mi ho hodil na nohy. Že jeho stará v devátém měsíci tlačila skříň. No, já měla za sebou potrat. A druhé dítě od třetího měsíce udržování. Tak tenhle dobrák mluvil na pohřbech k lidem. Takového pokrytce bych taky nechtěla.

Po dvoře okolo nás běhal krásný pejsek Besinka. A černá kočka. Jesltipak postřehli, že jim odešel páníček...  A v letu holub napadl ptáčka. Nebo se srazili? Ptáček vyděšeně odpočíval na hřebeni střechy. Pak rychle velkým kruhem zmizel v lese. Nevím vůbec, kolik je hodin. Ješiši, byla jsem tam tři hodiny. Přivezla jsem košík třešní.

- Dám vám vajíčka.

- Ne, ne. Děkuji, ale nechci.

- Ale mohu vám je dát, viďte?

Usmívám se.

- A máte jich dost?

- Mám.

Nese mi plato k autu. U branky funguje wifina. V telefonu pípají všechna oznámení. Ještě chvíli si povídáme.

- Včera jsem převlékala. 

- Ješiši! Jednu postel?

- Ne, musela jsem obě. 

- Brečela bych. Řvala bych... 

- No. Já taky. 

- A zavoláte mi? Máte mé číslo?

- U Bohouše někde v mailu ho najdu.

- Já vám ho řeknu.

Říkám jí první trojčíslí. Pak volačka Hradce.

- 495.

- A policie.

- 150? To jsem nikdy nevolala.

- To je rybníček, hasiči. Policie má želízka. Osmičku.

- Aha, 158. Tak to si jdu hned zapsat.

- A kdybyste něco potřebovala voda – plyn – topení, zavolejte. Petroušek by přijel. A máte jednoho řemeslníka.

Jedu domů. Spokojená. Šťastná. Tentokrát zkusím jet druhou cestou. Aha. Tady jsem na tom novém kruháči. Cesta mě přivádí na nový obchvat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-09-tady-byla-vzdycky-cista-ulice-bez-aut

V naší ulici zas řada sousedových aut. Ten mě tak sejří. Vecpali se k nám do vedlejší zahrady. Překážejí tu. Berou nám slunce. Jedna sekačka navíc. Hluk a chlad z jejich tepelného čerpadla. Jo, láska, láska. Ale vymezení svého prostoru není trestné ani ve Vesmíru. Přibylo nám slimáků. Zahrada už není vystavena slunci. 

Vyprávím Petrouškovi. Shodujeme se, že pitomci nemají rádi akurátní lidi se smyslem pro čest, povinnost, službu.

- Tak to je dobře, že jsi u paní byla.

- No, příště zas pojedu k Ivě. Taky si zaslouží.

Jdu obejít zahradu. Ta pakáž slimáčí mi žere levanduli!!! Levanduli!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-09-vecer

Ochutnávám v chaloupce víno s květy černého bezu, mátou, meduňkou a citronem. Ó, beze, beze, to je dobrotka. Hm! Tak to si ještě pro bez dojedu. Moc dobré. Jen bylinky zalité vínem.

Peču pro Petrouška bagetky. Joj, ty jsou! Chystám mu svačinku do krabičky. Vařím do termosky čaj s thermojeticsem.

Je 1:41 hod. Jdu na slimáky. Ano, levandule obsypané. Je začátek sezony, ale slimáci už jedou! Nakukuji do skleníku. Zapomněla jsem si tu hlávku salátu. Ano. Chutná. A na chřástu kedlubny taky jeden.

Teď jdu zkontrolovat postel.

Dobrou noc!