Má to smysl? Co tu dělám? Na FB nejchytřejší, nejsvatější, nejmilejší lidé světa. Mám já to ale štěstí! A kam se na ně hrabu! :-) 

Popletla jsem si čas skypu. Ne v deset, až v deset třicet. Dávám si kancelář pod slunečník. Kouknu do diáře. Výjimečně připravená. Už! Koordinační mamce ukazuje mou tvář. 

- Mami, ahoj! Vidíš mě?¨

- Vidím někoho jiného... 

Sundavám čelenku. Upravuji vlasy. 

- Už tě vidím! Já jsem smutná. Stýská se mi.

- Mamko, zase se brzy uvidíme.

Srdce se mi svírá. Jj, ta chytrá včera měla pravdu: Když jste byla nemocná, byla u vás. Njn, jsem špatná dcera. Vlastně nejhorší dcera na světě. - Jen tak si tu zamačkávám slzu... I teď... Rychlé soudy. Rychlá obvinění. To jsou ti svatí. Ti bez viny. Andělé! Padlí!

- Já brzy umřu.

Co na tohle říct? Vymýšlím příběhy z dětství. Ptám se na datum narození, na jména maminčiných rodičů.

- Mami, pamatuješ, jak jsi mi koupila do školky rezaté kalhoty na kšandách? Říkali jsme jim rezáče. A děda nelenil, ráno jezdil asi ve čtyři do Zbrojáku strážit. To bylo ještě v hospodě v Nouzově. On mi na okenní kličky navázal zelené triko, bylo po Ivě, a dolů ty rezáče. Ráno jsem přišla do kuchyně. A na okně moje silueta! :-) Děda měl ukrutnou radost, když nás mohl pozlobit. Byla s ním legrace.

Zachycuji maminčin smích.  Pamatuje si na rezáče. Jak je to možné? Chtěla bych být u ní. Je to k nevydržení. Útoky na duši. K nevydržení. Vypařit se a nebýt.

Tak krásný žhavý teplý den! Vyjíždím na skok na nákup. Ve dvě musím být doma. Ještě připravit objednávku, spočítat, paragon. Holka, spěchej, spěchej.

Petroušek je tu. Slunce mého žití! Pořád ve zpěvu.

- Pojď do bazénu!

- Ještě mám práci. Přijdu, přijdu.

Konečně. Hodinka klidu. Povídáme si. Jako loni... Loni polední siesta. Dnes odpolední... Sousedi se asi dohodli. Jeden na traktůrku, druhý se sekačkou likvidují odpolední klid. Micka se do té doby chladila v trávě pod stolem. Jak začal hluk, stáhla ocas, utekla. 

Dozvěděla jsem se velikou oklikou, že jsem nějak v nemilosti u personálu DD. Možná informační šum. Kvůli tomu se na bok opravdu nepřevalím. Chválím, klaním se, vzdávám hold, vážím si práce, ale víc už neumíme. Liboli přemet? Nemohu sloužit! Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Nazdar! A mohu-li vyslovit svůj názor, nikdy bych se nenechala testovat, nikdy! A už vůbec bych nenosila náhubek, symbol otroctví, natož štít a oteplovací hadr. Na to nejsem stavěná. V životě jsem dvakrát skočila ze skály a udělala zaměstnavateli pápá! Jde to. Prostě se rozhodnout. To by pak možná rouškové šílenství hodilo zpátečku. Ne ne, nikdo se mnou orat nebude. Resumé: (pro nechápavé - shrnutí) Práce pečovatelů je nenahraditelná, nedocenitelná, záslužná, zodpovědná. Je jich málo. Pozoruji je x let. Vážím si jich. Ano, někdy se chybička vloudí. Moje sestra dodává: 

- Jaká chybička! Chceš říct, že když jí v zimě nedají ponožky a nechají ji sedět na chodbě v kraťasech bez deky, že to je chybička?

Ale to řekne jen mně. Nahlas? Ó, nikoli! Tedy, i přes malé chybičky - znak člověčenství - DĚKUJI. Jen robot je neomylný. Možná. A kdo vzdá hold mně? :-) Služba, láska, péče nejsou pro nějaký hold. 

Jsem už tak unavená. Jak jsou lidé vztahovační. Jak jsou agresivní k novým poznatkům. Jak se nechtějí nechat vyrušit ze své komfortní zóny. Nepřijmou! Jasně, ještě to neříkali v televizi. Lidi zhrubli, ztratili úsudek, selský rozum, nečtou. A když - jen po povrchu. Kam se ztratila čtenářská dovednost? Jsme možná unaveni všichni. Nadpisy, titulky, hesla. Konfrontace, konspirace, nejistá budoucnost, strašení ze všech stran všemi možnými způsoby, lhaní, podrazy, spěch, nedůvěra - myšlenková mapa se mi tu vylila. Ne, ne. Věřím na lidi. Ve většině jsou hodní. Jejich zloba, arogance pramení z nejistoty. V grafologii platí zásada: Kolik strachu, tolik zloby - tlaku. A naopak. 

Často se vracím do zavrhovaných starých dob. Mihne se mi starý film. Nemluvím o první republice glazé rukaviček. Myslím tu "po" další dobu. Ne tu v modrácích se srpem a kladivem v ruce. Tu veselou, barevnou, kdy ve dvě už neměli v samoobsluze rohlíky; v sobotu bylo otevřeno jen do jedenácti; do časů, kdy se muselo psát na hranicích se socialistickými státy celní a devizové prohlášení... Do kapitalistických jsme se nedostali. Žádala jsem o devizový příslib. Mám schovanou odpověď, že mám žádat v nepřetržité řadě asi pěti let... Už jsem měla tři roky, ještě dva a pak by mi ho stejně asi nedali. Přišel zvonivý listopad. Bylo to prý naplánováno na leden. Někde soudruzi udělali chybu. Termín se opozdil. Pozoruji v těch filmech dobu, kdy se nikam nesmělo. O to víc se jezdilo na chalupy. Družit se. Lidé byli normální. Komunikovali. Uměli se radovat. Vyjížděli na víkend zpívat u ohně. Hrabat se v hlíně. Zušlechťovat své chalupy. Každý se musel svépomocí přičinit I ten největší levák. Žili jsme v nevědomí. Mysleli si, že války přináší doba, ne že je někdo naplánoval. Nakupovali jsme v Tuzexu. Tak krásně to tam vonělo. Kdykoli jdu v obchodě okolo jedů na praní, asociace mi vyhodí Tuzex! Tak tam se ráda vracím. Lidé byli opravdoví, neexistoval virtuální svět a UI. Děti se učily všechny stejné učivo, i ty pitominy v občance, byl tu řád, asi svírající, ale vše bylo jisté. Když umřel Břežněv, čekali jsme. A nic. Rychle se střídali následovníci jak figurky v orloji. V den Brežněvova pohřbu jsem skládala na fakultě nějakou zkoušku. Byli jsme hluční. Až paní děkanka, soudružka byla prý vyučená švadlena - říkali zlí jazykové - nás přišla osobně napomenout. Asi sledovala funus v přímém přenosu. Rušil ji náš smích. - Proč jsme zvonili? Na co nás nachytali? Do ulic lidi dostali přes studenta Šmída... Kolika lidem nedošlo, co jsme to udělali se svou zemí, s morálkou, se vztahy, s city... Velká zlodějna - privatizace vyvážena možností jet se podívat na Mexikoplatz do Vídně. Dali nám přehravače, friťáky, magnetofony, plazmové televize... Už nebylo třeba shánět bony, bony. Internet jsme dostali. Počítače. Sociální sítě... Lidi zhrubli. Nejsou tam za sebe. Není slyšet intonace. Není vidět mimika. Nadávají si. Používají obrázkové emotikony k zesměšnění oponenta. Bez uzardění. Vždyť oni jsou nekonfliktní, tak milí a hodní. Buch! Slepice se chytá za hlavu. Normálka. Považuje se to za normální komunikaci. A tak hladina přetekla. DOST. 

Ireno, vycouvej. Ztrať se. Užívej léto. Práce až nad hlavu. Proč se dohadovat s virtuálnem, které na tebe občas mrskne z kýblu nevědomosti, tuposti, slepoty. Stojí ti to za to? Nestojí. Hlavně ať už otevřou cestu k mamince. Trápí se. Ona i já.

Bylo to tu dnes s Peťulkou a Mickou v zahradě krásné. Byli jsme v dobré společnosti. Slušné, nekonfliktní, veselé.  

Dobrou noc!