Má vlast je má

- Jé, ani jsem tě neslyšel. Už jsi doma. Jak to bylo?

- Petroušku, kouzelné.

O čem je řeč?

Ráno jako vždycky. Běžím se podívat s kafem do zahrady. LP (Lindin Petr) zaspároval dlažbu. Zítra na ní bude stát linka. Na jedenáctou klient. Mám své lidi ráda. Všechny. S tímhle mám vyhrazen čas. Povídáme, přemíláme, říkáme si.

- Víš, že dnes večer…

- Jo, vím co chceš říct. Bude určitě filharmonie na Labi.

- No.

- A vy byste mě nevzali s sebou?

- Zeptám se velitele vozidla.

Tak to se budu moc těšit. Radost mám i z jeho prosperujícího starého těla. Až na břicho všechno krásně v normě. Perfektní. A jeho cukrovka se drží na uzdě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-28-dostala-jsem-krasnou-retro

Jdu do zahrady s pitím. LP tvoří na naší tatínkově zahradní chatičce. Jejka, zelená retrokráska – chladicí skříň – je už na místě. Senza balet! Nádherná. To mám tak velkou radost. Linda mi ji přenechala.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-28-mestem

- Jdu na náměstí. Mám tam něco na třináctou domluveno. Půjdu pěšky. Pak mám v plánu brambory, zelí a ten krůtí prejt, jak jsi přivezl.

Souhlasí. Jdu. Venku vedro. Šlapkám městem. Tady jsem potkala několikrát Jimiho. Dívám se, jestli náhodou… Ne. Ani náhodou. Jimi odpočívá ve věčném spánku.

Na náměstí si něco veledůležitého zařizuji. Jsem spokojena. Moc. Součet dnešního data je 8. Hm, jak to vyšlo. No. Svět se točí. Když už jsem tu, stavím se ve vinotéce pro burčák. Vlastička mi nalévá dva litry. Klušu domů. Oběd. Pozdní. LP odjíždí. Petroušek mi jede pro čínský balíček. Už je tu klientka. O deset minut dřív. Doobědvávám. Tu mám ráda. Taky ráda.

- Tys´   s těmi výsledky ale hnula. Narostly ti svaly, o tři procenta slezly tuky, viscerály o jednotku dole. Co děláš?

- Nic.

- Ještě jíš melouny? 

- Už asi čtrnáct dnů ne.

- A to je ono. Meloun má vysoký glykemický index. Hrozně cukernatý. A velice dobrý viď? Mám radost.

- Tak to jsem ráda, že máš radost z mého těla.

- Mám.

Volá velitel vozidla. Na filharmonii jedou už okolo šesté. Já za nimi přijedu vláčkem. Vezmou mě domů. Tetelím se radostí. To moc děkuji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-28-mala-cervena-jadra-zavarim

Beru košíček s malými červenými lískovými jádry. Tluču jejich skořápky kamenem na dlažbě. Jde to nádherně. Louskáčkem by mi oříšky vypadávaly. Cvak. Jadýrko se vykulí. Cvak. Další jadýrko.

Péťa přivezl mléko z kravína. Dávám ho svářet. Až přijedu, vypnu ho.

- Vezmu tě na nádraží.

To miluji, když přijedeš do známého prostředí a ono tam chybí. Není. Zmizelo. Třeba jako ten vysokánský most na cyklostezce. Cyklostezka pod ním není. Staveniště. Dnes mi zmizelo kus z nádražní haly. Pokladna. Zmizela za pletivem. Ještě že jsem přijela maličko dřív. Nápis se šipkou: Pokladna v oranžové budce před nádražní budovou. Budka tam je. A oranžová taky. A to je všechno. Vedle sloup automatické pokladny Arriva. Ne. Kašlu na to. Běžím na nástupiště. Prskám, že známé prostředí zas zmizelo. Kolikrát za život už! Unavuje mě to.

Na peroně čekají lidi. Na tabuli ještě není nástupiště. Naše ospalé rakousko-uherské nádražíčko se obléklo do moderního hávu. Máme tu asi tři pět let podchody, výtah, nástupiště. Dřív jsme jen přešli přes jednu, druhou, třetí kolej… Teď se nervuješ, do které díry máš zaplout. 

Jdu do podchodu. Stojí tam klučík a holka.

- Odkud to jede do HK?

- Asi to pojede ze dvojky. Vždycky to jede ze dvojky.

Přijíždí rychlík na druhou stranu, na Liberec.

- Holčina říká – tak ne, bude to z trojky.

A najednou se objeví nápis Hradec a taky z dvojky. No jo, když tu máme ty perony a můžeš z jedné strany jet na Liberec a z druhé na Hradec, Pice, Phu. 

Vystupujeme po schodech. Ptám se, jak se těší do školy. Kluk říká:

- No, já moc ne, protože nevím, kam půjdu. Jsem v Hostinném na intru. A já chci být doma. V Častolovicích.

- Tam máte krásný zámek, viď? A Doudleby. A v kolikátém jsi ročníku?

- Taky Počtejn, Letohrad.

- Tam je muzeum řemesel, myslím.

- Ano. Teď půjdu do druháku. Chci dojíždět.

- A na jaké jsi?

- Sociální služby.

- To je pečovatel?

- Něco nad ním.

- Aha. A kam půjdeš?

- Do Hradce. Tam na pedagogickou…

- To je na Slezském. Vedle jsem učila na PSJG. Prvním soukromém jazykovém gymnáziu. To byla školka. A tady ta pedagogická byly jesle, ale původně to byla Obchodní akademie. Ty školy spolu sousedí.

Kluk přikyvuje. Vyprávím scénku s dvěma děvčaty z devítky, které nevěděly, kolik je 8x7. Kluk hned vyrazil 56. Snědá holčička hodnotí.

- On je chytrý. On se ani nemusí učit.

- A co ty?

- Já na přestup nemám. Já zůstanu v Hostinném. Já se bojím, že bych to nezvládla.

Zvládla. Ale nevěří si. Kluk je šikovný. Něco jim říkám, poslouchá. Pak se přerušuji. Vyzývá mě, abych povídala dál, že je to zajímavé. O nanotechnologii, nanočásticích v lidském těle, v plodové vodě…

Přijíždí vlak. Někdo z vagonu volá:

- Děduši! Děduši!

- Jsem bubuša!

- Tak pojďte. Tady si sedněte k okýnku. A vedle vás si sedne děduša.

A děduša říká, že jedou na filharmonii.

- I já! Celý vlak.

- To bude Vltava na Labi. Pořádá to Povodí Labe.

- Aha. To jsem netušila.

Povídáme si. Ptám se, čím byl.

- Co jsem prováděl, nebo čím jsem se živil?

- Co jste dělal?

- Agronom, agronom, agronom, agronom, ostraha objektu, Penny, rok jsem pečoval o svou ženu, a teď dělám skvělou práci. Pomáhám pečovat o babičky a dědečky. Doprovázím je k lékaři.

- Jé, vám bych svěřila svou maminku.

- A já jsem tuhle měl možnost sledovat na monitoru, to mi pan profesor dovolil, operaci oční čočky! Viděl jsem to velké, to, co on tam vidí v malém. Jak to odkrojil… Nakonec zaklapl.  V těch profesích jsem taky rok truchlil po odchodu ženy. Koupil jsem si maringotku. Jak v ní bydleli ti na melioracích. A představte si. Ta moje žena, ona byla vdova a pak jsme se vzali. A pak mi umřela. A ona mi říká:

- V takovéhle maringotce bydlel můj Martin, když nemohl dělat.

- A já vám vytahuji takovou zásuvku. A tam záclona. Stará. A ona mi říká:

- To je ta záclona, co jsem mu šila do maringotky. A šla pro pytel s klůcky, víte, jak to ženské schraňují.

Přitakám. Mamka měla takových pytlů moc. Iva je zahodila.

- A vytáhla zbytky té záclony. Vidíš? Kdyby se ti rozpárala, tak tady máš na opravu. Paní, život je v kruhu.

Hradec Králové!

V podchodu klušu vedle dvou mladých pánů s koly.

- Kluci, jak se bere kolo do vlaku?

- Musíte si najít vagon s těmi stojany. Ale my jsme si ho dovezli až do kupé.

- A to prý nemá každý vlak zařízeno na kola. A kolik to kolo stojí?

- My nevíme, protože v České Skalici měli zavřenou pokladnu. Tak jsme jeli zadarmo.

- A k nám přišel mladý průvodčí a nad 65 let hezky cvaky cvaky 20 korun.

S kluky ještě povídáme, jak byli na Rozkoši. A už jedou okolo hotelu Černigov… To je ten, který chtějí zbourat, jak říkal hradecký architekt na Theatrum Kuks.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-28-ma-vlast-vola

Kráčím Salonem republiky. Beze strachu, v klidu. Směrem k nábřeží dav houstne. Čtu SMS, že mám místečko na lavičce už řeky. Volám. Mám jít na druhý břeh. Ne. Vrať se. Posílám Jirku. Bude čekat na kraji mostu. Kupuji si kelímek vína. Most oblepen vlaštovkami lidí. (Metafora. Kdybych napsala – oblepen lidmi, jako vlaštovkami na drátě – to by bylo co? Přirovnání.) Mám jít doprava. Okolo stánků. Sestoupit k řece. Tam už deky, židličky… Super. Už se blížím. Blížím. Už se vidíme. A teď jde pro Jirku. No. Konečně. Sedíme skoro u vody. Dusno. Příjemný ženský hlas děkuje sponzorům. Opakuje: 

- Koncert začne za dvacet minut. 

- Koncert začne za deset minut. 

Koncert začne za minutu. 

Jsme přivítání v češtině, italštině, francouzštině, angličtině a němčině. Bohužel, ne v ruštině. Má vlast. Nádherná atmosféra. Na hladině brázdí lodičky. Velká loď. Na lodičkách malá světýlka. Racci, vodník, víly, vodní žínky, kachničky, všechno to zalezlo někam pod břeh. Lidská chamraď  se tu roztahuje na hladině. A ještě nad tím vším krouží červené a zelené světýlko. Některé pasáže z Šárky neznám. Na závěr radostná jiskřící předehra z Prodanky. Zas je oznámen konec skoro ve všech světových jazycích.

Lodičky uvolnily hladinu. Najednou se sem přihnaly kachničky. Vyhlížím vodníka, víly. Ne. Ještě budou dva přídavky z Prodanky. Tolik lidí na obou březích i na mostě jede na stejné, krásné, šťastné, jiskrné, svobodné, radostně vibrující vlně.

- Já se vůbec nebojím. Že tu nemají žádná opatření…

- Já taky ne. Ale napadlo mě, když se plížil ten fotograf k orchestru.

- A mně když jsem si uvědomila, že k orchestru může přijít každý.

Divné myšlenky. V obou hlavách. To by nás dřív ani nenapadlo.

- Tady jsou mezi námi tajní. Ti to hlídají.

- Pravda. Jako na Brutalu…

- A našli toho s Hessem?

- Nevím. Tím se asi nebudou zaobírat. Příští rok se objeví znovu… Počkám si na něj.

- Necháme davy odejít.

Souhlasím.

Sedíme. Hledíme. Radujeme se. Ve vzduchu stále víří klid, radost, pohoda, štěstí. Vzduch je před jedenáctou v noci u řeky stále horký. To byl nádherný zážitek. Hudba, česká, naše, barvy světel, lodičky, loďky, lodě, čluny...

Dovezli mě domů. Za to moc děkuji. Doběhla bych od nádraží… Ne, ne. Bezpečně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-28-doma

Odemykám branku. Odněkud slyším nadávat Žofii. Prý kde se toulám. Hned opětuji:

- Žofi, jak to, že jdeš odnaproti! Nevíš, že máš být jen v zahradě? Nestačilo ti, co se ti přihodilo v lednu?

V tichosti kluše i Mourek.

- Pojďte domů!

Vyndávám myčku. Sbírám škraloup z mléka. Absolutně nevhodné, natož touhle noční dobou.

- Jé, ani jsem tě neslyšel. Už jsi doma. Jak to bylo?

- Petroušku, kouzelné.

- Dej jim ještě trošku masa. Dostali malé porce.

Dávám jim ještě trošku masa. Dostali malé porce.

V našem světě je to krásné. Nádherné.

Dobrou noc!